Únor 2015

Kladivo na ropuchu

18. února 2015 v 21:58
Pořád váhám jakou magořinu publikovat. Asi až mě něco napadne. Za hodku zjistím. Stylista ze starých časů se spojí s moderním deprivantem. Už asi vím.
Šalebná slova svedla nás ze stezky. Je to příroda, tak jako žena, která je rozhazovačná, lhostejná a bez záměrů či ohledů na chlapy, kteří kolem ní skáčou jak loutky, je plodná a nejistá, pustá a trošku shazuje. Nevím, jak může tak indiferentní bytost existovat. Pořád mluví v imperativech a snaží se najít sebemenší kaz na kusu dobytka, se kterým žije v jedné domácnosti.
V podstatě je děsně nespravedlivá a čím víc omezuje, tím víc ze sebe dělá princip, bez kterého se neobejde žádný samec. Protože mezi vybíráním a obíráním je rozdíl pouze v náhledu. Za předpokladu, že bychom chtěli žít s lítými ženštinami, to znamená v podstatě žít s podle života, podle toho, co vytváří život. Jenže věci se mají, jako vždycky, pozoruhodně jinak.
Šikovná holka umí předstírat a dělat z vás herce a sebenalhávače. Dokonce její pýcha se nepokoří ani před přírodou, její ideál, obraz její morálky, vše stojí hluboce nad jakýmkoliv vašim ideálem nebo snad nedejbože intencí. Nesmírně a věčně oslavujeme ženy, které stoicky sedí mužům na ramenou a z jejichž trůnu jim vnukají šíleně falešnou naději, kterou dokáží ztyranizovat sami sebe. Jsou jako tyranský pud, vyvedený do extrému, bez kterého ztrácí význam bádání po causa prima.

Naše názory sice často znějí jako zločiny, ale co naplat, nelze se prosadit bez názorů otřasajícími spektry a vyvolávající v lidech pouze silné reakce. V mládí snadno každý egoista propadne bludu velikášství a ani stařecká léta plná strádání často mnohé nevyvedou ze sebeobdivného zaujetí, které je o to silnější, oč bylo ublíženější. Proto je načase jednou provždy přiznat ženě prvenství v počtu zlomených srdcí. Žádné zvíře, o kterém ví, neumí víc zranit a žádný hněv nedopádá tak konstantně na nebohou schránku muže. Co už bylo fyzicky silných, mocně vyvinutých pánů, kteří po jediném setkání s kamzíčima očima a bezelstným úsměvem páchaly ty nejnezodpovědnější skutky a jen vědomí totální zkázy jim zabránilo v nich přirozeně pokračovat. Žena díky svému high-tech mozku snadno manipuluje s většinou mužů a nechává je skákat do propasti, jak se jí zlíbí a co možná nejčastěji. Pak se jim vysmějí - jako Kirké, která Odysseovy lodníky proměnila v prasata po tom, co pojedli z jejích zásob.

Cynismus je často jediná účinná zbraň proti černým praktikám žen, zběhlých ve vykořisťování a paběrkování na vysušených stráních mužského srdce. Jenže kdo dnes umí efektivně používat tuto takřka zapomenutou dovednost? Být zticha, nechat na sebe dopadnout ostří a pak jako by se nechumelilo, ostře vypálit něco suchého a hrozného, komického ve svém posměchu.

Stejně je to s nezávislostí, nečím, co je dnes v kurzu. Říká se: já chci mít tamtu loď, ten ostrov a každý týden jinou osmnáctku. Vlastně nezávislost, jakkoliv krásná, je při bližsím průzkumu věcí skutečně téměř nedosažitelnou, chimérou, výsadou nemnohých: je to výsada silných (a smělých). A kdo se pokusí být nezávislý v době, kdy jsou si všichni navzájem otroky, třeba k tomu měl nejlepší důvody, třeba ho táhly tím směrem nejoprávněnější city, má vždycky něco zbloudilého v hlavě a pravděpodobně není jen silný, nýbrž až ztřeštěně opovážlivý. Není to jen schopnost vybudovat si život na pevných základech, ale hlavně se o něj dokázat starat, což předpokládá kromě dostatku času, který je velice vzácný v našich zmechanizovaných životech, taky dostatek porozumění, cílevědomosti a taky nezanedbatelnou nálož štěstí. Věřit v bezprostřední štěstí je morální naivita - ale v uskutečněné nezávislosti tato víra přesto musí být zakořeněna.

Dále jsou tu organické funkce příjmu a výdaje, říkají nám, že jsme ještě neumřeli, protože máme na účtu pět stovek a ve skříni karton cigaret; odhlédneme-li od nich, patrně se oddělíme od celé laskavé přírody, se vším ropným dopravním integrovaným systémem a podvodnými machinacemi. Kdo chce být jen netečný atom pod prizmatem society, pravděpodobně dostane možnost sestupovat do stále neuvěřitelnějších realit, tak zdánlivých a perspektivních, jak jen si jeho hrůza dovede vyfabulovat. Vsadím se, že jeho smrt nazveme prašivou. Ale dokud žije, jako život bude nadmíru originální.

Podle Nieztscheho

Vyparádění opilci

17. února 2015 v 21:58
Jednou, deset let zpět, jsem takhle jel s kamarády, co se chlubí občanským průkazem a řidičákem, na hory někde směrem.. Ždár. Dorazili jsme někam až pod Poděsín. Ale o to nejde, zjistilo se, že žádná přijatelná knajpa tam není, tak jsem začal demolovat popelnice a když se lidé začali brát jinými stezkami, aby nebyli svědky řádění pomatence, přišel nějaký potetovanec, nácek, co měl ruce jak Arnold v 79. roce a že prý mě za to zbije, co provádím, že ty popelnice rád používá. Tak jsem řekl, ať si stoupne do řady. Kamarádi se smáli, protože věděli, že nesnáším přerušování při demolici veřejných objektů. Nácek s vytetovanou orlicí na pěsti se rozpřáhl a jebl do mě, až jsem svalil na zem, pak na mě skočil a začal do mě bít, jeho klouby jsem cítil ještě dva dny. Když se vyřádil, tak jsme oba vstali a když jsem pokračoval, celý krvácející z nosa, ve vysypávání obsahu, jen mávl rukou a šel pryč, udýchaný jako nějaký buldok. "Zavolám policajty," křičel otočený zády. "Tos měl udělat předtím, než ses pustil do boje, teďka mám pět svědků, žes mě napadl a nevím, jak to budeš vysvětlovat." Odešel a nic se nestalo, půl hodky jsem rozkopával odpaďáky i popelnice a ani neštěkl pes.
Cítil jsem tehdy satori. Bylo to lepší než s nadrženou zrzkou u kraje silnice. Cítil jsem, jak mi tělem běhá mráz, pán tvorstva nemůže být zastaven, ani vesnický kohoutek ho nepoklove.
Nechat se štvát jak stařec, nemoct si zapíchat, huntovat se někde v dole, zplesnit a zestárnout, právě tak to lidé dělají. A když už je šance něco rozbít, řeknou, že je to moc násilné. Násilí je, když ti matku nacpu do pěti popelnic. Ale určitě ne, když z nich vytahuju šlupky od banánu a hážu je po ulici.
Co je zlého na masu prostitutek? Nic, je jen dráždivé. Ale předsudky říkají, že jsou prolezlé nemocemi. Ve skutečnosti jsou zdravější než jejich klienti, a to i po duševní stránce.
Tehdy jsem se modlil, aby lidé nedělali ze sebe pokrytce, nepřetvařovali se kvůli nějaké skromnosti či podlézavosti, která je hraná, když už není od základu falešná. Líp udělají, když se budou hlásit k extrémistickému hnutí jako kolega od odpadků, ta sežere většinu jejich běd a najdou spojence v odpadlictví. Celou noc jsem strávil v modlitbách ke Kálí, bohyně země, aby učinila z lidí něco víc než kameny bez myšlenek, nerosty bez určení.
Přál jsem si, aby nebyli tak zoufalí a jak jsem tak ležel ve spacáku, starý strom, který taky žil víc než oni, se nade mnou tiše skláněl. Připomínal mi, jak je starý a teď po deseti letech i já jsem starý, starší než on. Po střechách okolních stavení se zatím proháněli nějací netopýři, aspoň jsem myslel, že to byli netopýři.
Ono psát nějaké své naučení do skal, rýt je tam nebo recitovat před jeskyní básně, jak starý Chan Šan, osamělec na pokraji nervového zhroucení, taky není žádný med. Ale je to pořád víc život než jít ráno na šichtu, odpoledne z ní, večer do hospody a ráno zas k pásu. Přesto takhle žije čím dál víc lidí, závislých na megakorporacích a dceřiných společnostech megakorporací.
Další výtku, co jsem měl k těm poděnským obyvatelům bylo to, že sotva se ozvalo kuropění, už vylezli z nevytopených světnic a začali se hřadovat, jak kdyby měl přijít poslední podzim. Brousili kosy, trhaly plevel a krmily prasata. Díval jsem se na ně celý čas, co jsem tam byl, a nemohl jsem pochopit, co to provádí. Byl jsem trošku zfetovaný a pod parou, ale živě si vzpomínám, že z toho zorného úhlu, který nebyl zastřený, jsem viděl otvírání dveří a klapot podpátků, křik dítěte. Celý týden jak podle partesu, měli nalajnovaný celý den do posledního detailu.
Pak jsem tam viděl onu selku, která mi připomněla, že mladá a krásná holka, krev a mlíčko, nesmí být sama. Tak jsem za ní šel a začal ji tahat za sukni. Se slovy dej mi taky nacucat, jsem se k ní přiblížil a co jsem nezjistil, bylo to, že byla asi ségrou toho nácka. Protože se objevil nedaleko a začal mi vyhrožovat, že mě zbije. "To už tady bylo." Ta selka v matném přítmí připomínala madonu. Jen ji pochovat. Nebo teda, být chován. Jinak se nedělo nic moc, pili jsme venku, občas někdo zašel do hospody pro kbelík kořalek. Spal jsem ve starém námořnickém kabátě, které jsem měl po tom cizokrajném dědovi Olegovi, co jsem ho tu vzpomínal před půl rokem, tomu, který se upil ve vězení a říkal: uč se, jinak budeš vozit hnůj. Jedno to odpoledne jsme skutečně vytahovali ze sklepa něčího chorého strýce bláto, vědra s blátem a všelijakými sračkami a on, asi by se odvděčil, začal vyprávět nesrozumitelné vtipy. Řekl jsem, že stačí, když nás pohostí rumem. Pak mě jeden kámoš vzal za jeho bývalou, kterou tam náhodou potkal a nic mi neřekl, bylo to děsně divné, zavedl mě před práh jejího domu, takové líbezné lovecké chatky, zazvonil, ona otevřela a okamžitě práskla dveřmi. Když jsme se ptal, co to mělo znamenat, tak řekl, že je to dlouhá historie. Jeden z nich, s tím už jsem se neviděl skoro těch deset let, byl hrozný blázen. Když Pepa říkal, že začně asi studovat antropologii, že nemá do čeho píchnout, tak se k němu obrátil a řekl něco jako: "kdo by se taky necítil na studia, když nemá holku opálenou jak z riviéry?" Ničím prostě nedával smysl. A pak ten hrozný bar. Kde se scházeli lovci jelenů. Jelenů, myslím. Měli tam vypreparované vyvěšené hlavy zvířat a uvnitř bylo dusno a hrál se tam možná někdy biliár. Něco takového bych čekal v Kanadě, v Albertě v zimě, ale ne rozhodně v té naší kotlině. Když jsme dorazili, seděli tiše u stolu s čaji a něco osobního si ve skupinkách tu a tam povídali. Jen dorazila naše vrchní prdelka, už se začali otáčet a zmlkli. Začali objednávat panáky.

Podle Kerouaca

Narrenschiff

16. února 2015 v 21:58
Jsem takový gryllos z anglických žaltářů, směju se bezzubě s hlavou na svém břichu, jsem duše žádostivého člověka uvězněná v těle zvířete. Co nás uchránilo od hybris starých Řeků, když oni měli svoji sófronyté, ten svuj selský rozum, sebekontrolu a uvážlivost, mi nejde na rozum, ale jedno je jisté. Koros, hybris, até je tu zpět a v děsivé síle, jenže tentokrát o našem tragickém osudu nerozhodují bohové, nýbrž my sami s Obamou v čele! Kéž by ten sympaťák, co vypadá jak prehistorický šimpanz z některého úhlu, čímž nijak nesnižuji jeho přednosti, prostě mi jen připadá na pohled před kamerou jako lidoop, dokázal přiznat a hlavně tomu uvěřil, že úřad prezidenta světa nic neřeší. Je sám proti celému regionu a i když jsi sám proti pěti, tak dostaneš pořádně na frak.
Ale chtěl jsem mluvit o bláznech. Víte, že už někdy na konci 15. století vznikl Brantův Narrenschiff, místy velkolepá literární skladba, která oslavuje blázny a jejich výlety na lodi. Oslavil je svými obrazy i Hieronymus Bosch, známý blázen, který měl slabost pro pijáky a žrouty. Pořadí je jasné, nakoneč přišla Chvála bláznovství Rotterdamského.
Bylo by hezké v tom množství atributů, které připisujeme společnosti, vypíchnout i ten, který může za proces, kdy vás zavřou do blázince. Je to povznášející pocit, který se málem rovná nirváně. Jste izolování, a přesto s dalšími škodnými či neškodnými kolegy, kteří vás vítají s otevřenou náručí. Jsou jako ruce, které se otvírají v přijetí. A vy jako ruka, která je pořád zavřená, protože vyčkává, co jako bude. Přece si nepadnete do náruče s kdejakým obejdou s vyplazeným jazykem. Někdo ano, ale vy ne. Bláznem se člověk stává náhodou, v důsledku rozbujení představ. Hraje tam roli i dědičnost. A hlavně tzv. opakování, rutina myšlení, oblíbená pramáti magorů a matka moudrosti. Loď bláznů je prostě terminus, který se asociuje s neschopností se vyhnout izolaci. Foucalt si vymyslel příběh, který interpretoval tak, že z něj byla živa celá jedna kniha, a sice ten, že blázny zavíraly na lodě, které s nimi pluly po širých okeánech. Stejně tak, jako byli poslání za hradby města na souši, byli in extremis vystavěni nemožnosti sblížení a asimilace v rámci svého druhu. Není kam utéct, všude se rozkládá nedozírná solná smrt, nejistá, ale přece stále se přibližující propast. Ostatně, každý kdo někdy plul po moři, ví, jak je nepříjemné skočit do vln daleko od pobřeží, v noci, za bouře. Kdybyste měli skočit z patnácti metrů přes palubu a sami čelit zrádnosti moře, desítky a stovky kilometrů od mělčiny, asi byste se dobře rozmysleli.
Dřív se šílenství spojovalo s nechopností vidět konce dní, dnes víme, že za blázny prohlašujeme ty, kteří nějakým způsobem vidí dál, než je běžně na dohled. Zvláštním druhem bláznů jsou šašci. V komedii jsou komedií na druhou, panáčkují mezi všemi těmi rozumnými škleby, parodující je i sebe, a tak má nakonec šílenec blíž ke štěstí než obyčejný hádavec, stržený proudy obvyklého jednání, bez smyslu i vtipu. Cinkaní rolniček má vskutku ohlas i dnes, v těch upadlých představeních, co vídáte na jevištích. Tristan se nechal vysadit, vzpomeňme, v převleku za blázna na corwnallský břeh. A když se objeví na zámku krále Marka, nikdo netuší, odkud přišel a čím to, že je tak záhadně mimo jejich sféru, domnívájí se, že pochází z nějakého blízkého, neznámého světa.
Jindy je šílenství spojencem lásky, a hádá se s ní o tom, kdo z nich má větší vliv na člověka, přou se, kdo koho vede, kam se mu zlíbí. V akademických disputacích jsou blázni všichni - kdo chodí na školu, si všimne, jak zvláště psychologové vyhlížejí svým strnulým pohledem na konvexně vyvinutých studentkách a pokud den co den nedoplňují hladinu své drogy, najmě alkoholu, večery po přednáškách nejsou ze samé vysátosti látkou schopni ani si rozvázat tkaničky u bot. Kdo jednou pohledí v hlubiny člověčenství, to, co uvidí, ho dokonale změní. Ztratí zcela stabilitu ducha. Tak jako moře a trvalá nejistota plavby, spoléhání se na hvězdy, odloučení od žen a pohled na tu nepokojnou pláň způsobí, že ztratíte víru v Boha i sebe, hledání nějakého středu uvnitř, introspekce zaměřená na poznání, uvede člověka v chaos, z něhož se zrodí buď vzácnější a pozitivní melancholie nebo častější negativní mánie, tolik oblíbená u skautíků psyché.

Život by neměl být jen tlach - jalové řeči a šaškovská žezla a šílencův smích. Proto střílejte z praku na ptáky a radujte se, jak z nich odpadává peří nebo jak poodletí na jiný strom, kde políbí svou ptačí nevěstu.

Pokousané cecky

15. února 2015 v 21:58
Ten, kdo miluje, nikdy vpravdě nehledá, aniž je hledán. Když blesk lásky udeřil do srdce tohoto, věř, že je láska i v onom.
Rúmí
Když někdy sleduju Julii Fischer u houslí, přestávám myslet melodicky a začínám myslet rozkošnicky.



Pohnout se. Pohýbal se z míst, kam nevkročí ani starodávní dybbukové pekel.
Rozpohyboval se v místa, kde šílený chlad nastupuje namísto krutého chladu.
Viset na provazu a mít na jazyku poslední slova: miluji, lásko.
V okázalém děsu si je opakovat, dokud se smyčka nezařeže pod maso.
A nenakouše ornament patřičných běd, k přiznáním se vážícím.
Mé frivolní já se odhodlává ke skoku. Vím, že obroučkou neproletí.
Bez zlomených zubů, nohou v dýmu prachu. Přesto se odhodlává,
Neboť bez hrdinů není vítězů.
Přiznej si, že nejkrásnější věcí se rodí ze surových vášní.
Bolí mě šíleným způsobem zuby. Ale jsou to jen zuby, no biggies.
Raději si je vypiju. I s tou trochou ctnosti, co mi zbylo.
Protože tatíček symbolů a řádů Fromm říká, že ctnost je síla je láska.
Nevím, co to všecko znamená. Vím jen, že potřebuji další flašku.
Dvě mi na večer nestačí. A to jsem skromný pán.
Normálně bych už ležel v střepu. Zasklený v neroznatelných.
Miluji tu věčnou Osudovou. Galaxie je v porovnání s ní
Zaražený prd. Nikdy nepřestanu ctít
Tu neporovnatelnou ženu, která mi tak hluboce vstoupila
Do dní i nocí. Kvůli které jsem zde a kvůli které také
Odejdu na odpočinek. Zrodila se z mrtvých tuh, ale žije
Pro neskonalou odvahu, za kterou ji dlužím,
měním ji za život, i za víc než ubohý život,
Vděčím ji za naději. Nikdy mi nebyla nabídnuta,
dokud jsem se za ní zběsile hnal.
Bezvědomí král. Zrůda odpitá kanálem.
Obroučka svornosti, dík, dík. Děkuji Silvestru,
Že spasil slepou dívku, kvůli které všechna
Slova našla útěchu zde.
Vyschlá z podoby.


Lynčování ve vlasech pochází z touhy Házet kameny Rozbít tvář Pokrytou hlínou Zarytou v rybí Pomazánce Kraje Jak zvoní na nos Bambulkami potěch Jak se prokopat Do hrnčířské dílny V autostopu vzpomínky Na děděčkův traktor Zentiva ze Záhořova lože Kde ho deset malých dílců Proměnilo na jeden kastrát

V orgasmu, malé smrti, se tyčí skřet
Vyjící na povel
Dosahuje až k blízké
Ordonanci
Kterou přeskočí
Aby se uzemnil
U jiskry spadající pod nadir
Kde ho uspí
Vlas či růže
Či prst vrytý do kůže
Jak jen může muže
Drahá tůže
Přivést k dráze lože
Co šibeneční sluje

Buď
pihovlasou květinou
V jitřním oněmu
Zůstaň, kde jsi
již nemohu
Hloub tě skrývat
V probodení žalem
Chci plýtvat kalem
leč nemohu skrýt
Co na světlo boží
Musí právoplatně vjít

Jsi kalich
A tvůj plavý smích
Se odráží v dědině smutku
Měl jsem tě za bludku
kámen vyhýbka vlaci
Zvolíš omylem blbou štaci
A s každým načatým hostem
Spíš skončíš pod mostem
Kde ti patří díl
Jako myši patří sýr
Ač voníš krásně
Složím ti k nohoum básně
Co se skvějí růžově
A pak řekni vně a ne!
Zabij mě, budem si kvit
Nebude nám dále klít
A drtit rozsedliny sváru
hrát si na kvíčaly k stáru.


Teď, když jsem se vyblinkal po dámsku, s vějířem v ruce, můžeme přejít k drsným chlapnostem. Snil jsem o zámku s tísícerými zrcadly, se síní zrcadel, která by se protínala v ose, společně se plodila a měla by takové hezké vysavače, jaké používají čalouníci k úpravě koberců, zabudované do rámu. Kdo se chce totiž vidět, je v tomhle prostoru, stále hledá lidské odpovědi, kdo se nechce už vidět, uniká z něj, nezajímá ho, co je to zpověď ani zašifrované poselství. Zrcadlo vrací jakési záruky, že máš obrysy, ale jsou to falešné záruky, zkreslené už v první ruce. Je to asi takové tajemství jako kvadratura kruhu. Než nastane půlnoc, zrcadla nás uvidí takové, jakými bychom měli být. Po nocích bych se tam chodil odhalovat, každé by mi řeklo něco jiného o mé povaze a ty příklady by mi posloužily k sestupu na roveň nízkoenergetickým organismům. Už bych nemusel nic dělat a jen bych čučel do odrazu. Je to vážné jako žena, která musí padnout naší rukou, pokud možno ještě dřív, než románek skončí. Sorry, Leljo, bylo to fajn, ale srdce jsi do toho nedala.
Myslím, že se pokusím vymyslet lidskou baterii. Takových nápadů už bylo, třeba sluneční baterie Heronova, který udělal z gnostiků úplné pitomce a podpořil bezděčně egyptskou dobu mluvících soch. Vsadím se, že nakonec skončím s neznámou Pátou esencí a místo baterii vytvořím zlato. Upíšu se ďáblu a sklidím spršku homunkulů, které budou mít mé oči, černé jak uhlí. Nebo budu pro změnu ďáblem donucen každý večer sníst hrst sušených předkožek církevních otců a vypadané chlupy z ohanbí Aristotelova, abych byl chytrý jak cvičená opice.
Každopádně, ne že bych vás, ctěné čtenáře, chtěl zatěžovat kabalou... v kabale se říká E(i)n Sof.. té poslední realitě, které dosáhneme.. nekonečné jedno. Po smrti, víte, nás tam sefíry zavedou.


sem stále panic

14. února 2015 v 21:58
věnováno vlhké mušli Kiře
tichému šílení na útesu beznaděje


porád mi jebe v čůrákovi, zvedá se a zas svíjí, kloní se za světlem
do teplé jeskyně, za vyholenou gruzínkou, co roztahuje v noci nejvíc
své žilkované nohy, modře žilkované líce a prsy jak vozy,
po kterých projedu pysk i kokota

nejsem magor, jen jsem nezasunul
nikdy, chci to víc než umřít bleskem,
chybí mí bouře vynuceného sexu,
chodim po vokolí a očumuju mladé matky
v domácnostech, za okny, jak vrtí zadky

opíchal bych je před manželi, unesl
okolo oběda a držel zavřené v zatuchlé,
krysami prolezlé díře, přikované k mříži

nasadil bych jim do hub nějakou železnou
násadu, aby mě nepokousali, až by
mi denně, vyhublé a špinavé, kouřily

koupal bych je v roztocích,
v chloridu fosforečném
aby je krysy just ohryzovaly,
jejich kundy aby ustavičně tekly

necítím už šlem
ani banánové dražé
z jejich ucpaných spermatem děr

čurák se nadýmá potěšením
z přípravy plánů,
děvky, vás já miluji,
jste lehký, vás dřu

soukalová si nenamazala lyže, proto byla ve slalomu až pátá, v dalekém Oslu. tam bych za ní letěl economic třídou a po závodě stalkoval ji k hotelu. našel bych ji přes recepci, vkradl se do pokoje, už jen hovor s ní by mě vzrušil, pak bych ji omámil rajským plynem a naložil do traku, vše pod rouškou tmy, nikdo by nic neviděl ani neslyšel. až by se probudila na matraci plné štěnic, zaplakala by, najednou není přezírává, ale já bych nic nedal na pláč, prokazuji ji službu - kdo by ji to tak dobře udělal? a roztrhl ji podvlíkačky, jediné ohadření, co by na sobě tou dobou měla. dál už by to bylo pod taktovkou čističe puntičkáře. její přítel Soukal by podal oznámení o pohřešované na policejní stanici. za dva dny by se rozjela obrovská pátračka. našli by hovno, každá stopa by vedla do slepé uličky, tou dobou by byla ze Soukalové už stejně polomrtvola, rozpíchaná v každé díře a plazící se za denní hodinovou kuřbou, aby unikla zmutovaným švábům v obřím terárku, kde by měla možnost toho času žít. ani biatlon by ji neuchránil od traumatického zážitku setkání s nepohodlím! sledoval bych napjatě její boj s osudem. představuji si, že by jí vyschly slzy během prvních osmi až dvanácti hodin, pak by jela na nouzový režim posmrkávání. zato já bych se nabil na roky dopředu. tělo oreády a mysl naivního tajfunu, navíc šilhavé ženy jsou v milostných hrách velmi vášnivé, by způsobily nárust klacka o půl stopy. jak jsem toužil po bezmála dokonalé děvce - a teď ji mám před nosem. a ještě na Valentýna. těžko se lze někdy ubránit dojetí, jak má svět určité záležitosti tip ťop pošéfované, jak se stanou právě tehdy, když jsou vyprošeny a očekávány. už je to tak zařízeno, aby se člověku většinou splnilo, na co v hloubi duše myslí. natolik vžitá představa, že ji nehodlám bourat.

je ráno, ještě před kuropěním, a text byl sepsán v náhlém hnutí mysli. popisuje děje budoucna bez nároku na vykoupení.

Ústřední schodiště

13. února 2015 v 21:58
Ještě teprve píšu. Mám před sebou hošíiky na bruslích. A leží na ledě. Že jim není zima. Takhle se uvolňují po každém zápase. Mám ještě rozmlžený odstavec před očima: Od té doby, co jako jedenáctiletý chlapec četl o té rozrušené, sedativy obluzené ženě, kterou museli na popravu napůl odvléct, vryl se mu ten případ hluboko do paměti a tížil ho tam jako stočený had. Chudák Percy Thompson si nezasloužil umřít, ale zasloužil si někdo to, co vytrpěla jeho vdova během těch posledních dní v cele odsouzenců? Teprve tam si konečně uvědomila, že ten skutečný svět venku je nebezpečnější než její fantazie a že jsou tam muži, kteří ji v určený den a určenou hodinu vyvedou ven a po právu jí zlomí vaz. Už jako chlapce ho ten případ utvrdil v odmítání trestu smrti. Měl však ještě jistější a výraznější vliv na přesvědčení, nikdy nevyřčené, ale stále zakořeněnější v jeho mysli, že silné vášně musí podléhat vůli, že láska, úplně do sebe ponořená, může být nebezpečná a že cena, jež se za ni platí, je příliš vysoká. Neučil ho to, coby mladého nováčka u kriminální policie, starší zkušený seržant, který je ale teď už dávno v penzi? Říkal mu tehdy: "Všechny vraždy mají čtyři motivy: lásku, chlípnost, prachy a nenávist. Budou ti říkat, hochu, že nejnebezpečnější je odpor. Nevěř tomu. Nejnebezpečnější je *****."


"Rituál novodobého namlouvání. Víš, jak je to. V Londýně toho zřejmě vidíš víc než já v Cambridgi. Dívka potká chlapce. Jeden druhému se líbí. Vyspí se spolu, někdy hned po první schůzce. Buď to vyjde a stane se z nich uznávaný pár, nebo to nevyjde. Někdy to skončí hned další ráno, když ona vidí stav koupelny."

Vraždy podle návodu

Ale teď vážně. Když se podíváte kolem sebe, vidíte jen samé uražené tváře. K tomu, aby začli syčet jako hadi, stačí jen půlka blbého slova. Opravdu, stalo se hodněkrát, že do šlamastyky jste se dostali při náznaku vzdoru. Když už pro sebe nemohou nic urvat, otočí se zády a odejdou. A vy musíte držet jazyk za zuby, jinak se kolotoč výčitek roztočí znovu. Lépe uděláte, když se pokorně smíříte se svým údělem poraženého. Ostatně není nic estetického v dokazování své převahy! Že jste jako významnější než ostatní. Že jako ukojíte svou chorobnou ctižádost.
Já třeba žádnou ctižádost nemám. Nechybí mi.
Spokojím se, když mě někdo požádá o pomoc. Vždy totiž myslím na chudáky. Na chudé, prosté lidi, kteří mají k obědu kašli a kousek másla na omaštění. Potřebují nějakého mecenáše. Vždyť by brzy začali jíst suchý chléb, a pak místo chleba tuhou placku špíny z podlahy.
Co by se bylo stalo, kdyby nám v ČR pozavírali kostely? Mladé páry by nebyly oddávaný, taková škoda. Lidé by umírali bez posledního pomazání. Neslýchané.
Situace na mašli. Neznám nikoho, kdo by ji ustál. V hrudi nám však bije srdce, tak se modleme k všemohoucímu, aby nedopustil uzavření kostelů. Zoufale potřebujeme přímluvu z nebe a dobré rady.
Neberte do zaječích, děti. Rozum mi běží trochu pomaleji, ale myslím to s vámi jen dobře. Jsem jako kůň, který nese těžkou váhu. Ale nemůžu kvůli nepříjemnosti přece plakat. Koně nepláčou.

Jsem pouhá nehoda. Proč se brát tak vážně?!
Přežívám sám sebe dnem nocí. A probodávat se přitom dýkami žádné naděje není žádné terno!
Kdo jde k hrobu a uchoval si ještě iluze a touhy, je mizera.
Máme přesvědčení a názory, jen když jsme nic do hloubky neprobádali.
Řekni mi, jak chceš zemřít a já ti řeknu, kdo jsi.
Žádný další svět není. Ani tenhle ne. Co tedy je? Vnitřní smích podnícený neexistencí nás či světů.
Žijeme
nakonec,
abychom
existovali,
ne abychom
znali,
abychom byli,
ne abychom
uplatňovali.
Baví mě zírat koňovi do funících nozder. Nozdry, to jsem já.

Jak to říkali pankáči? Miliarda z nás má stejnou náplň dne.
po ulicích New Yorku
kráčí si to Kilgore Trout
půjde asi do kina
netuší kdy začíná
svět kolem moc nevnímá

Rozpil jsem se v noci brandy, už zas piju víc než váš psychiatr, brácha, kámoš, milenec i náhodný vožuňk na rohu (dohromady). Tak čekejte hrůzy!

Sklenička

12. února 2015 v 21:58

Stasimon

11. února 2015 v 21:58
Znáte Jana Ottu? Byl to mnich žijící v 18. storočí, který se po nocích věnoval zábavě, která nám dnes připadá nepochopitelná. Hromadil slůvka a vykládal jejich významy. Byl to taky učenec na slovo vzatý, a byla to právě neviditelné dýka - slovo, které ho připravilo o život. Umřel vyčerpáním někde na stránce 34192 u hesla vemeník.
Víte např., co je atom? Prvek. Jméno nejmenších, dále nerozkladných částic, ze kterých si hmotu myslíme složenu. Ve filosofii: každé tělo lze příslušnými způsoby rozdrobiti a v myšlenkách dále prováědti až k oněm posledním dílcům, z nichž opět pochodem opačným tělo skládati. Rozličnost těl pak záleží v rozličném sestavení atomů, všechna změna v pouhém jejich spojování a rozpojování. Tato základní myšlenka byla hned zprva pohodlným vzorcem, jímžto se množství úkazů dalo vysvětliti, přehlédnouti a v souvislosti uvésti dalo, a zůstala tím až po dnes. Atomismus, slůvko asociační.
Ale stačí zaměnit písmenko a jsme někde na pólu. Atol, prý jakýsi korálový útes kruhového nebo elipsovitého tvaru s mělkou lagunou uprostřed. Útes může být souvislý nebo je vytvářen řetězcem ostrovků. Před rušivými účinky vlnění jej chrání val tvořený hlavně odolnými řasami. Korálové trsy rostou v klidnějším prostředí laguny. Velikost atolů je velmi proměnlivá (od desítek metrů až po desítky kilometrů). V současnosti se atoly vyskytují jen v tropických mořích. Atolismem se rozumí jednání působící, že něco je jak korál a laguna, za určitých okolností vlhké a kluzké, možná opilá žena v říji.
Plachost je třeba bázlivost, nesmělost, prostě povahový rys spojený s nedostatkem sebevědomí či sociálních zkušeností, s trémou, introverzí nebo některými formami autismu.
Co říká moudrý Otta o mém oblíbeném nástroji, kterým jsem v dětství požal stovky akrů polí?
Kosa, nástroj na kosení, sekání obilí, trávy a j. pícních rostlin. Hlavní součástky jsou: zahnutý ocelový nůž č. kosa, jenž pomocí ok a nasazen a upevněn jest na násadě zv. kosiště s 2 rukojetmi (na konci a uprostřed). Aby obilí při kosení znenáhla a pěkně v řadách se kladlo, jest kosiště na konci opatřeno hrabicí. Význačné známky dobré kosy jsou: pěkný hladký vzhled, jasný zvuk, malá váha, seknutím do kovaného hřebu poškodí se hřeb, nikoliv kosa, dále snese ohnutí tlakem o 7 - 10 cm a přestane-li tento působiti, nabývá ihned původního tvaru. Jsou dva druhy kos: ta první vyrábí se z lité oceli a nabývá ostří pouze broušením, čímž delším upotřebením ubývá na šířce; druhý nabývá ostří vyklepáním ručním kladivkem na koníku (třínohá stolička s kovadlinkou babka zv.) a doostří se ručním brouskem. Vyrábí se ze dvou druhů oceli a sice hřbet ze špatnější a ostří z nejlepší houževnaté oceli. Tyto druhy v kusech odpovídající velikosti kos svářejí se na plocho mezi sebou a vykovou v hrubý tvar, při čemž současně vytvoří se oko a nůžkami v přesný tvar vystřihne. Pak se v roztaveném loji zakalí. Po kalení čistí se od zbylé mastnoty drhnutím a co nedá se oškrábati, odstraní se tím, že vloží se na krátký čas do ohně, pak rychle se vloží do uhelného prachu a z něho rychle vnoří do studené vody. Ožehnuté částky odprýskají a které zůstanou, oškrábou se. Uhelný prach zní mým uším libozvučně, co říkáte?
Máme ji před vnitřním zrakem docela věrohodně vykreslenu. Pro ty z vás, kteří neví, jak vypadá kosa, přidávám obrázek pro doplnění.

Remcat

10. února 2015 v 21:58
Když jistá normální osoba, taková jedna normální nevinná osoba, která si na beton zasloužila dopadnout o moc lip, přijde domů poté, co celý den obsluhovala, a najde manžela zadušeného a s povolenými svěrači močového měchýře v rodinném autě, a zaječí, to nic, to se jen do krajnosti napnul její orbicularis oris.
Ty hluboké vrásky od koutků úst k nosu, to jsou vaše nosoretní čili nasolabiální rýhy. Jak stárnete, kulatý tukový polštářek uvnitř líce klouže níž a níž, až se zapře o nosoretní rýhu. Načež máte na tváři permanentní úšklebek.

Byl jsem přirovnáván k šestnáctileté Němce, která háže citáty v knize plné vlastních úryvků plus úryvků vykradených! Nevídaně oplzlá prý. Jsi ještě nepotkala pravého oplzlíka! Zpočátku si ani nevšimnete, že jste nenápadně postrkování směrem označkovaným jinými. Načež se ukáže, že v maléru vězíte až po uši. Krapet i větším, než maléru a dávám vám čestné skautské, že odtud je už jen krůček k umučení smrtí. Stačí jediný pohled na vychrtlé modelky na mole a víte, že takhle dopadnout nechcete. Chcete vězet v těle anorektičky? Chcete skončit jako nevěsty místního ožralce? Všechno lepší než ztratit lesk na modelkovském mole.
Ty politováníhodné dospívající dívky očividně netuší, co činí. Neznají oceán, jen bazény zbohatlíků. Nikdy se neopily tak, že grcaly krev a polykaly přitom chomáče svých zlatovlasů.
Právě proto mi připadá, že někdo vlivný je na počátku jejich cesty životem zmanipuloval, aby se musely potloukat výnosným, leč prázdným světem modelingu.
Jsou v domku, kde se na skle sbírá vlhkost a kde v komoře na prádlo leží jen zabalený ještě telefonní záznamník. Kredenc, jídelna, obývák, nic z toho neznají. Neustále vykládají, jak se jim daří parádně a jak jsou si samy sebou jisté. Smějí se napjatě jak mrtvoly. Svatý grál namlouvání si ireality. Lekci ovšem nedostanou a nedostanou, dokud se nesmrsknou do prefabrikované rakve s výhledem na moře.
Vůbec tady nemluvím o nějaké životní úrovni; když jim vyhovuje, co dělají a jak jsou odměňovány, je všechno v nejlepším pořádku. Někdo mi kdysi řekl, že každý musí vykazovat nějakou činnost. Jde o to, že se mi příčí, jak to dělají. Proč si je každý fotí (jako si fotíme pamětihodnosti, i když žáden člověk nedovede zachytit okamžik) a kdejaký záhyb jejich kalhotek musí být vystaven v časopisem, (zatímco tříletá děcka z JARU nosí v nůši diamanty šestnáct hodin denně)? Já za nimi vidím popletené dívenky, svedené heroinovým bossem k provádění prostituce v přestrojení.

Dejme tomu, že jste dvanáctiletá holčička, která měla k zbláznění ráda tatínka. Jste předpubertální holčička, která potřebuje tatínka víc než kdy dřív. Která spoléhala, že tatínek vždycky bude po ruce. Představte si, že chodíte každý večer spát s brekem, s očima napuchlýma tak, až jsou natěsno zavřené.
Tu "kráterkovitost" na vaší bradě, ty malé hrbolky způsobuje váš sval bradový, musculus mentalis. Váš "špulící sval". Ty svraštělé rýhy, které vídáte každé ráno, které jsou stále hlubší a vedou od koutků až ke kraji brady, to jsou vrásky okolí rtů a koutků úst. Vrásky mezi obočími, to jsou glabelární rýhy. Tomu, jak se prověšují vaše napuchlá víčka, se říká ptóza neboli pokles. Vaše boční kantální rýhy, vaše vějířky kolem očí, jsou den ode dne horší, a to je vám, kurva, teprve dvanáct, propána.
Nedělejte, že nevíte, o čem se mluví.

A pak jsou zde jiné šampiónky. Starovykopávky. Fosílie z časů shrabování jablek. Tyto nepřetržitě melou o tom, jak za války ztratily manžely, jak rána a noci tráví popíjením vína z vinotéky u mostu, a nejdelší den roku mají zrovna dnes. Pár aspirinů, dva panáky a možná ještě vstanou, aby zapálily v krbu. Dům zdědily po invalidovi z dob, kdy řádila zlatá horečka a Klondike se otřásal salvami nárazů. Kolik vůle se asi skrývá v těch počestných mozkových buňkách, zcela devótně stojící v opozici k jakékoliv organizaci a snaze? Pokaždé, když si taková utrápená stará lady o něco řekne, jsem v pokušení vzít ze zdi kord a spáchat na ní hřích číslo šest. Jak odporné je se vyvalovat na kanapi, když venku máš k pojmutí aspoň bezprostřední okolí, hodinu od hodiny se proměňující. Zlátnoucí stébla trav, pestrobarevná duha, temná hora vzpínající se nad horizont, rozzářené aksamitníky chytající stíny, mrtvé hvězdy sinný svit.
Nahlížejte do šera, uvyknete formujícím se příšerám.

kurzívou Palahniuk

Zastávka života

9. února 2015 v 21:58

Ať mi konečně nechají pronajmouti ten obílený hrob s vypouklými, cementovými hranami - velmi hluboko pod zemí.
Opírám se lokty o stůl; lampa velmi jasně svítí na noviny, jež ve své hlouposti čtu znova a znova, a na ty nezajímavé knížky.
V nesmírné vzdálenosti nad mým podzemním pokojíkem strmí domy a shromažd'ují se mlhy. Bláto je červené nebo černé. Obludné město, nekonečná noc!
Trochu níž jsou okapy. Podél boků jen tloušťka zeměkoule. Či snad blankytné jícny s ohnivými studnami? Možná, že právě v těchto polohách potkávají se měsíce a komety, moře a báje.
Za trpkých chvílí si vymýšlím safírové a kovové koule. Jsem pánem mlčení. Proč by v koutě klenby bledlo zdání jakéhosi sklepního otvoru?

Probudím se a musím kopat díru pro septik, tak zvanou senkrovnu. Není to zoufalé? Nejzoufalejší z pozemských strastí! Dejte mi konečně svatý klid. Zaskočím si do báru. Ne, mám lepší nápad. Již nemohu nepít. Koupím si kanystr flašek a po nocích je budu vyprazdňovat, abych přiživil odvěkou insomnii. Pak už si nikdo z nás neodpočne, články se budou hromadit jak odpadky po koncertě Mňágy. Dojde i na lose-lose situace, hádám.

Ó nejdivočejší ráji vzteklého úšklebku!

Poznal jsem kluka, který byl docela zasloužilý - vynálezce. Objevil problémy, které si postavil a pak je zas shodil - jak domino. Neměl jsem mu za zlé, že byl zakřiknutý a vlastně docela nepraktický. Objevil pro mě pravý poklad na zemi - trpělivost. Vymyslel a dal si patentovat klíč lásky. Tak ze mě udělal hudebníka. Pravda, ne nijak originálního ani zkušeného. Ale učil jsem se a nyní mohu prohlásit, že jsem nějaké ty sonáty dal dohromady. Scherza jsem hrál taky. Mí předchůdci uvízli na mělčině - já však, za vydatného přispění vynálezce, jsem mohl proplouvat útesy bez výrazného napětí.

Viděl jsem dost. Dost jsem užil!
Hulákalo nam město, večer i svit světel věčně rozžatých.
Poznal jsem dost. Dost zastávek života. Hemžení, vidin,
halucinací z žen a chimér z chlastu.
Odjížděl jsem naplněn dojmy a vzruchy.

Ó mé Dobro! Ó mé Krásno! Divoká fanfáro, při které nikterak neklopýtám! Kouzelný podstavec! Hurá k neslýchanému dílu a k zračnému tělu, poprvé! Začalo to dětským smíchem a také se to jím skončí.

Opojilo nás sestavení jedů vyzvrácených do prastaré disharmonie, horoucně uhlazených jedů, slibených otrávených stromů, šílenství jedů a muka jedovatých tyranských promluv v žilách kolujících. Dali jsme své postavě duše a navrátili ji počestnost. Abychom tak mohli pěstovat to, co umíme.. na kamenité podstavě. Na kamenité půdě našich srdcí, kde se staráme o to, co umíme... a kde to vzkvétá.
Začít tak život několika nechutnostmi - na úkor věčnosti. Skončit ho zmatenou vůní skořice.
Začít s děvkou a skončit se svatou. Tak nějak jsem si představoval dokonalou pannu. Přísnou, zdrženlivou, smějící se jak dítě. S hrůzou vezdejších hrůz v barvě tváře. Plamennou jak pouštní růže. Mírně otrockou, rádu vzpomínající na všechny druhy lotrů, kteří ji přešli pod dlaněmi.
Vigílie opojení ve vichru beznadějí. Krátce na to bylo by po všem. Mohla by žít svůj bezvýznamný kousek štěští.

Doufám, že dneska na mě něco spadne, pěkně ostrého a pěkně do hrtanu, abych krvácel jak vetřelec, invazivně pár minut dušen vlastní krví řinoucí se z chřtánu.
Nadchází doba Vrahů.

kurzívou Rimbaud