Únor 2015

Políček polenem

8. února 2015 v 21:58
Dvakrát. Dvakrát jsem dnes vyběhl do ulic, abych nafotil kvanta napadaných sněžných vloček. Dvakrát se mi chtělo. Vlastně nechtělo, ale uznale jsem byl pochválen kýmsi ze sousedství, že fotím tu nejhezčí kupičku sněhu, co letos viděl. Tak jsem to musel stvrdit. Podruhé už v okně zela prázdná stopa.
Dále jsem se setkal s negrem, který na mě vrčel, tak jsem mu ukázal zuby a on zmizel rychleji než stín.
Poklona. Nikdo se mi dnes neklaněl, kdo by taky předpokládal, že by se někdo mohl klanět bílému uprostřed černošské kolonie! Přesto jsem vytěžil drahý kamínek. Uzrála mi v hlavě svým způsobem dedektivka.

Vyšel jsem si nahoru po schodech. Ubytovna. Lahváče. Znáte to, deset tisíc vypitých lahváčů na ubytovně. Střepy, v nich odrazy tekuté střídy. A přívětivý majordomus. Jó, když jsem býval mladý a vášnivý, nedělalo mi potíž vypít po cestě do třetího patra čtyři piva a myslet přitom na světla majákových lamp.
Řekl, ať jezdím raději výtahem. Že bych mohl narazit po cestě schodištěm na ochoz, kde číhají nebezpeční bezdomovci. Kouří tam a kurvují na svět. Omluvil se, že mě obtěžuje vyzrazováním bytových pořádků.
"No proto," říkám. "Už dost o tom. Tam, odkud jsem přišel, se jde pořád níž a níž."
"Poslechněte, domníval jsem se, že jste němý," dodává si kuráž.
"Protože jsem pořád mlčel?" ptám se s úsměvem nyní již skoro přátelským
"No proto," on na to. V duchu myslel, jak mi vsype do tváře zničující ponížení.
"Tak to máte málo náštěv, když jsem pro vás zosobněnou záhadou," pokračuji.
"Jste jako host a přece jste doma."
"Jsem tajemný host na moři obklopeném ostrovem duševně nesoběstačných ztroskotanců. A vy jim šéfujete."
Jste záha--
nemluvte o záhadách, kde jich není, skáču mu do řeči. Polichoceně se usměje.
Rovněž jsem si vás proklepl, hlásí mi.
A zjistil jste hovno. Podle registrace máte mrtvého seniora bez jediného příbuzného, ubytoval jsem se před dvěma měsíci a nezaplatil ani floka.
Právě to je to divné, ozývá se. Měl jste zaplatit už dáv--
Zase mu skáču do věty. Omyl, mně je všechno putna, ty šmejde. Nedám ti ani vindru. Vypadni, než tě nakopu do kačera.
Uznávám, že nemám právo vás takhle na chodbě zpoví---.
Ty nemáš právo ani na život. Vem si dalekohled a zmiz někam daleko. Pak sleduj, jestli se přibližuju a když jo, tak zahoď dalekohled a utíkej, co ti nohy stačí. Protože po takovém chujovi, jako jseš ty, půjdu do posledního dechu třeba na konec Mléčné dráhy.

(Teď jsem si otevřel konzervu na oběd a je to děsná flákota. Nemůžu ani půlku do sebe vecpat. Na obalu stojí Purrfect Bistro Grain Free Real Salmon Recipe. Salmon, to je snad losos. Žeru lososí žrádlo pro kočky.)

Majordom zrudl až po kořínky vlasů, zřejmě cinkla dotčená struna.
"Nemám prozatím důkaz, který by obstál u soudu. Ale půjdeme po vás, pane ****** a dostaneme vás."
Jen ublížený umí ublížit. Proto jsem zvolil taktiku ústupu. Na odchodu jsem mu jen vysvětlil, že jsem rum nenašel tam, kde ho vždycky nechává. Tedy v bedně s nápisem RUM.
"Mimo to," ukazuju mu rukou, "v bedně s nápisem ČAJ by měl být čaj a je tam rum. Nahlásil jsem vás na úřadě, který kontroluje zásobování alkoholem na ubytovnách. Tohle neprojde, tohle čachrování."
"Proč jste to udělal? Zruinujete nás."
"Zruinoval ses sám."

Věnováno kočce

Ve školce mají delfíny a učí se hrát pexeso

7. února 2015 v 21:58
Kdysi psával na blogu jeden zmrd, kterého mě bavívalo číst a z úcty k jeho památce zde vyvěsím jednu z jeho "urážek", trochu jsem ji učesal, kterými nás roky krmil. Kdo pozná, dobře pro něj, kdo ne, možná ještě líp. Pytlíky na grcání s sebou, he.

Psal se leden. Léta páně 2011. Teploměr ukazuje 100 zmrdů pod nulou.
Umlhající, deprimovaný, nuzný a ohavný - toto jsou klíčová slova, která by mohla reprezentovat můj současný stav.
Neonacistický konfirmátor z povzdálí šikanuje moji duši.
Říkám si, že je třeba tomuto zamezit přístup, a tak se rozhoduji udělat radikální krok.
Můj anus, již takto velice vyčpělý, mi kývá na souhlas jak zcepenělý delfín.
V danou chvíli oplývám statusem 100% zmrd a 0% hudebník, a tak se s mokrou slzou na očku rozhoduju prodat svůj aparát.
Na jednu stranu se cítím zneuctěn jako Čachtovská paní (rozuměj Čachtická), tím, že věc, kterou jsem si tak složitě hledal, zkoušel, posouval a ohýbal, ztratím z dosahu mého kryšpína, ale nedá se jednat jinak.
Hudebník již nejsem a je třeba se posunout dále z levelu ožralého paladina na level 23 ztrouchnivělý fotr, tudíž se rozhoduji koupit televizi do domácnosti.
Umísťuji inzerát na Orange terror bass na server, kterému se říká Hudebníbazar.cz (aka fender.cz aka šajze).
Ihned druhý den se mi ozývá chlapec, jehož IQ zřejmě zůstalo pod ledem jakožto společník pterodaktyla, aby mu krátilo dlouhé chvíle a poskytlo mu sezóní onanii. Nabízí mi za aparát porouchanou kytaru epiphone, rozbitý notebook, BMX bez kol, porouchaný kávovar, klávesnici bez čísel, švihadlo, pár časopisů a digihru (nedělám si řiť nyní). Divím se, že nepřídal použitý prezervativ akutně vyjmutý z anusu prsatého paviána.
Odepisuji, že o atraktivní nabídku nemám zájem a sděluji mu, že na buben mohu přijít i jinými způsoby.
Další den se ozývá člověk, jemuž inžinýr kouká z očí jako naondulovaný kandidát OSN.
Jeho nabídka 12 000 Korun se mi zdá adekvátní, a tak se rozhodnu svého syna zaprodat do vysokoškolských služeb.
Se záleskem stokoruny si s nýmandem dávám sraz a doufám, že aparát ihned odebere, abych se nemusel v -20° vracet domů ve vánici.
Opak byl pravdou.
Virtuozní nimrod zkoušel každý tón, několikrát si nade mnou nahonil ego, ale zdálo se mi, že v potaz přišel i penis.
Hrál stále dokola a připojoval k aparátu různé časostroje.
Jeho snobský barák mi mohl ihned vypověděl o tom, jaký je to zasran.
Po 4 hodinách mi sděluje, že nemá na aparát peníze, a tak jezdíme další 4 hodiny po městě a z různých bankomatů vybíráme
Jeho finance - rozhodně se nechová jako snob, jako zmrd ano.
Promrzlý přijíždím domů a ihned hledám televizor, který by byl hodnen mému zraku.
Volba padá na LG 32LD420.
Druhý den mi ji kurýrní služba dováží domů, ale samozřejmě jsem si stačil povšimnout až podezřelé podoby kurýra s Ladislavem Smoljakem. Také fakt, že penis měl umístěn na umaštěné čepici, mě zarážel.
Cena 9 990 Kč + 120 Kč PPL doprava.
Po hodině štelování, těšění, leštění a oslavovaní zjišťuji, že televize bzučí takovým způsobem, že se na ni nedá koukat.
Cvrček u ucha na mě pokřikuje jako Pavarotti a nervový kolaps mi vyvolává lehký tik v oku.
Opět se nepodařilo koupit, věc, kterou jsem tak chtěl ( jako bych nebyl zvyklý).
Televizi vezu pomocí MHD, k prodejci, umrzávají mi prsty, tuhne kloaka a išijas se opět hlásí o slovo.
Vracím ji a nastává další problém , který hodlám sepsat v následující uražce.
Zde je třeba podotknout, že nyní kupuju aparát zpět, ale za větší peníze samozřejmě.
A poučení?
Zde není aneb perte do něj, co se vejde.

Naučit se nosit dobrotu

6. února 2015 v 21:58
Znáte tu Wolkrovu pohádku? O starém, ohromně bohatém chlapíkovi, který je tuze nemocen a bydlí v krásném zámku, kde pomalu ale jistě schází. Jeho nemoc je tak odporná, že ji musí skrývat pod poduškami z hedvábí a ukrývat do šatů z jemných látek. Čím víc má peněž, tím víc v něm řádí viru. A když jeho vyrážka zasáhne oči, které nemůže skrýt, bude veta po jeho miliardách, nebude už moci vydělávat ani vládnout. Zavolá si tedy lékaře. Prvněkrát se uchýlí k radě doktorů, neboť se domnívá, že by mu záviděli jeho bohatství a štěstí, které bylo tím větší, čím víc měl v truhlici naspořených zlaťáků. Většina tak vskutku smýšlela; automobily, drahé šaty, sloužící nepochybně přispívají ke štěstí.
Říká mu:
"Pane doktore, podívejte se. Nechci, aby mi ostatní záviděli a má nemoc je tak odporná, že o ní nikdo nesmí zvěděti. Mídas mě naučil být obezřelý. Proto se jistě neráčíte urazit, když vás dám po prohlídce popravit. Vaší ženě bude zaručena vysoká penze, značící pohodlí do konce jejich dní, děti vystudují na mé útraty."
V krátkosti jde dál o to, že lékař nechce přijít o život, je ostatně zdravý, tak co by kvůli takovému vředovitému červovi, kterému visí jazyk nad smrtí, měl být zabit, a tak mu poradí jednu vychytralůstku. Namluví mu, že jediný lék na jeho nemoc je slunce. Nikoliv jen paprsky, ale celá koule. Snést ho z nebeské báně do jeho paláce, uzavřít se s ním na nějaký čas do komnat - by mělo přinést vytoužený účinek, nejenže bude zas zdráv, bude rovnou nesmrtelný.
Milionář mu uvěřil, ptal se po ceně slunce a když zjistil, že je drahé všem, jednomu však přece může být lacinější, dal lékaře odvést, popravit, ženě vystavil šek, dětem pak věnoval školní knihy a zachovalá pravítka a pouzdra na držátka s nápisem:
"Uč se, synu, moudrým býti."
Pak dal zbudovat lešení do nebes a ohromné jéřaby, dal zhotovit plány na výstavbu kolosální budovy, v jejichž komnatách se bude moci se svými vředy a sluncem uzavřít atd.
Milióny dělníků mlátily kladivy, ne aby sundaly slunéčko, ale aby uživily své ženy a děti. Prostě jednoho dne se povedlo, dělníci sundali slunce z oblohy a spustili do budovy, a nastala dlouhá noc, jediná hvězda se nezatřpytila. Milionář uvažoval, že by si mohl koupit i Pána Boha, stejně nepozná, že slunko je pryč, když je teď tak absolutní tma. Opíjí se zjištěním, že bude mladý, krásný, silný, bohatý, nic mu neodolá, bude moci znásilnit zemi, stejně jako ženy, která budou rády znásilněny - neboť mají rády muže silné a neurvalé. Hip hipoval a jásal.
Mezi lidmi nastal zmatek, svítily sice lustry, lucerničky a na dědinách hromničky, ale mezi lidmi se stále šířil chaos jako mezi čeládkou odsouzenou k nesení těžkého břemena. Vyrojili se neznámo odkud netopýři. Lidi do sebe naráželi jak poplašený dobytek.

Dál už to není tak zajímavé, ale když jsem přemýšlel, kdo by mohl převzít štít po padlém štítonoši milionáři, napadl mě akorát miliardář, označení vžité na dnešní poměry víc než srozumitelně, a tu vzdálenou oběžnici nebo snad nějaký satelit by mohl představovat či zastupovat modrý trpaslík, zatím čistě hypotetický vesmírný model. Kdybych tedy psal o pokrytectví morálky, touze po vševládě a neomezené nadutosti, zvolím si titul O miliardáři, který ukradl modrého trpaslíka. A protože žádný takový nejspíš není, dal bych vyznění hořký nebo rovnou fatalistický nádech selhání. Všechny věci, které mi připadaly obdivuhodné, špatně skončily. Na mou pravdu, dokonce myslím, že na světě není nic stojícího za pozornost, co by nezačalo dobře a neskončilo špatně. Vždyť i ta manželství koneckonců nejsou a priori myšlena zle.

A dneska(včera) se asi dozvím, že zítra(dnes) asi robím, takže brrrrrr... zima!

Kdo smrdí jak prase, žere jak vlk

5. února 2015 v 21:58
Z výstupní klauzule ve smlouvě Ronalda se vám zatočí kebule. Takzvaný nejlepší sportovec planety je teoreticky neprodejný. Kdybych kopal za Real, tak by mi stačilo, kdyby mi vedení dávalo 100 dolarů týdně, abych si sem tam mohl zajít na něco k snědku. Nevím, proč hrotit peníze ve světe, kde je poptávka hlavně po citech, poněvadž vyprahlostí směle smí soutěžit se Saharou. Ale miliarda liber za příslib několika nejistých let kopání do mičudy? Troufalé? "Přehnané" by bylo trestuhodné, slabé slovo. Čutálisti a jejich agenti vážně potřebují sundat klapky z očí. A pak se dívite, v jakém světě žijeme. Když na andulky takřka zaváté bezohledností nezbývá péče a v Británii schvalují početí plodu obsahující 3 vzorky DNA, aby se zabránilo přenosu dědičných nemocí z matku na dítě. Už jen krůček a jsme zpátky v 33. roce minulého století v Lebensbornu. Lidské chovné stanice nám vyšlechtí dokonalé bytosti. A organizace nejistého původu a esoterického zaměření - taková Thule - zas ovládnou mnichovské hostince a zas porodí jakéhosi Hitlera nebo Sebottendorffa, který začne halasně lúzu přesvědčovat o nadřazenosti rasy.

Co bych za to dal, aby papoušci zas šmejdili po polích a zahradách a farmáři je pro změnu na potkání nestříleli. Jsou tak nevinní ve svém pestrém hábitu, působí, jak kdyby byli všude na návštěvě, neškodí ani dost málo svým monotónním krasořečněním. Naopak, na pohled přináší pohodu a pocit dobře vykonaného Božího díla. Lov papoušků prostě nedává smysl. Klidně bych je živil úplně sám na speciálních plantážích, kam by neměly přístup naše vtíravé včely, které je v minulosti ubodaly k vyhynutí. Tak či onak, meditace nad (řešení spíš ponechané napospas) nebo permutace skrz (spíš hnané do extrému) problémy, obojí má své opodstatnění a obé směřuje k nefalšovaným slzám šílenství. Šílenství světců, tak jímavé na obrazech a ze zápisků ohořelých kronik, má ve skutečnosti dopad zcela degenerativní, jsme-li vystaveni jeho přímému působení. Naše bystré smysly se otupí a začnou ujídat něco ze zásob starého dobrého mozku, který má pro změnu všechno v paži. Kdo dlouho pohlížel do propasti, spadne do ní a stane se její nedílnou součástí. Denně mlátím do zdi, už v ní zeje puklina, abych ze sebe smyl beznaděje propastí!
Známý je případ Incase a jeho Lady Jane, papouščího páru, který žil ve svornosti neuvěřitelných dvaatřicet let a poté, co v únoru 1918 Jane vydechla naposled, následoval ji zanedlouho Incas, poslední papoušek karolínský, aby se jejich zobáčky přitiskli ještě jednou k sobě ve věčném spočinutí. Zahynul žalem. Tak jako třeba Johnny Cash po June Carter. Takový odchod se jeví jako malinko smutná smrt, ale ve skutečnosti není pochyb o tom, jak velmi požehnaná je - přímo osvobozující. Takovou smrt si musí člověk i zvíře zasloužit. Třeba k ní určité oddanosti, patrně nedostatkového zboží v časech cholery a prázdna.

Zvláštní, že na černém trhu není příliš sháňka po nadledvinkách. Játra i ledviny frčí jak o závod. Nadledvinky nejenže stagnují, ony jsou na bodu mrazu, nikdo je, věřte nevěrte, nechce. Navíc by šly za babku a úplně regulérně. A přitom kortizol je geniální hormon, patrně přímo zodpovědný za většinu lidských tragédií. Představuji si, jak bych v kotli míchal sérum antihrůzy, ostatně jsem s prominutím nezmínil, že kortizol se vyplavuje, když jsme postaveni před takové ty nepříjemné situace: uteč nebo znič. Tváří v tvář strachu, který může pohodlně zastavit zdravé srdce sedmnáctileté dívky bušící pod krajkovaným živůtkem. Hlavně citlivé (nevím, zda existují ještě nějaké jiné - ale že jsem necitlivé nepotkal, neznamená, že jsem pořád panic!) ženy před násilníky v ráži mají mnohonásobně, ba téměř smrtelně zvýšenou hladinu kortizolu. Můžeme proto s jistou sebedůvěrou prohlásit, že kortizol by teoreticky mohl ženy strachu nakrásně i zbavovat. Při vhodném dávkování séra antihrůzy a úpravě jídelníčku (Poláci nám doposud úspěšně hatí plány posypovou solí a stonožkami)... možná už za padesát let (akorát před apokalypsou) docílíme pokolení žen bez strachů a obav, jež se bude hrdě hlásit k tvrdému jádru feministického hnutí, jen prosím žádná prohlášení a novodobé emancipované nesmysly, avšak pokolení připravené dbát na, ba rvát se o kozy a zadky a posrané plíny víc než o místa ředitelky zeměkoule. Prsa nakonec jsou žlázy určené pouze na okrasu, zato zadky? Ženská bez zadku vlastně není z definice žena, nanejvýš položena. Už jsem vám říkal kdysi, že ženy se vybírají podle zadku. Ostatně chlapi do menší míry taky, ale to je na jiný příběh.

Z nouze v mírné touze

4. února 2015 v 21:58
"Co ti leží v hlavě, miláčku?" Pokorně se ptám, pokoj je však plný výčitek. Ve skutečnosti jsem v pokušení rozbít ji čelo. Zavařovací sklenice leží ve špajzu. Bys měla cejch jak kráva. Půjdu a asi omrdám tvou prvotřídní pipinu. Jsem momentálně nahlodán a uondán. Ve stresu prý muži reagují zkratkovitě.
"Uvědomuješ si, že pozoruji podzimní listí, tak velkolepou podívanou, častěji a raději než poslední dobou tebe? Chyba je kde asi. Neumíš se kontrolovat."
Máme však čas. Dosud máme nazbyt. Čekám na posranou omluvu, ty nulo. Jinak tě zdemoluju. Třikrát jsem něco slíbil a třikrát to splnil, což není vůbec špatná bilance. A teď počtvrté svatosvatě slibuju, že z tebe nadělám cedník. Krev ti zacpe uši.


Zapínám rádio v autě u opravářů a nic: zdá se, že ladí. Po chvilce šramocení se ozve skupina The Ramones a introdukce do vyřvávajícího aj ou lec gou z Blitzkrieg bopu. Přidávám na hlasistosti. Zvuk moc neladí, ale jak začne zpívat, je to jedno. Zpívám s ním. A přidávám na hlasitosti. Řvu bop tak decentně, jak jen umím. Ale na Joeyho furt nemám. Mechanici se zvědavě otáčejí a zadky se jim vrtí v rytmu bopu.


Civí na mě saniťák. Je zvědavý. Automaticky rezignuju na odpověd. Blíží se ke mně doktorka, ptá se, co se děje. Je to čilá padesátnice v sukni, která je na její zadek moc neforemná. Ve stručnosti vysvětluju, že kamarád rekreační automobilový jezdec pod vlivem se s námi vysekal přímo do břízky. Jeli jsme po vydařené pitce užít noc s halucinogeny. Dvě spolujezdkyně brečí u automatu s kafem. Maminka mu ten den opakovala už po obědě, aby nechodil do barů a temných uliček. Pravda, v baru jsme vlastně až na těch osm panáků na rozehřátí nebyli. Vím, že se smál a mĺel nesmysly, pak už ho odvážela sanitka. Ale vlastně nebylo kam spěchat, bylo jasné, že umře, i kdyby byla sanitka nastartovaná a nemocnice stála 10 metrů od nehody. Než ho naložili, viděl jsem, jak mu z lebky prosvítal pulzující bílošedý mozek. Děvčata se jako obvykle složila.


Obloha byla bezmračná a modrá, pozdní leto. V takovém nádherném zářijovém ránu není třeba myslet na smrt. V areálu školy, kde jsem stalkoval pohlednou profesorku, jezdila auta i kola, běhali tam kondiční běžci. Sotva vylezla, hned se mi zatmělo před očima. Jdu za ní a znásilním ji v parku. V tomhle pozdním létu, které panuje, si nás nikdo nevšimne a nikomu nepřijde divné, že student architektury drží za kozu ne už mladou roztažnožku, stále však kvetoucí ženu, ve snaze ji ohnout.


I přes cynismus feministek si s úlevou uvědomuji, že být muž je někdy snesitelnější než dlít v těle ženy. Žádná menstruace. S oblibou čichám, když mají ženské své červené dny. Je to tak poznat, že by bylo lepší, kdyby je měly napořád. Mají i bledší pleť. A pak zas vyžadují pořádný nářez v posteli. Než se zlomí jejich měkká duše a po zbytek cyklu si přejí bohémského romantika snílka, který je svými jemnými doteky uklidní a uspí.

"Spinkej, malá, klidně spi.
Už jsme na tě jenom tři."

-odrhovačka hromadných znásilňovačů v metrech na lince Sadat - Mubárak

Bzučí z kundy

3. února 2015 v 21:58
Brát s rezervou, chi.

Nejsem ten, za koho mne máte! Pláču na zhoubnou nemoc! Vypsal jsem se. Šmitec. Jsem jen tužka s tupou tuhou, ne pisálek, už nikdy nenapíšu ani řádek. A ještě po mně chce nějaká D., abych psal, jak se jí to hodí do krámu (do krámů!)? Co je to za drzost? Uvědomte si, že si určuju sám, co udělám a co ne a ne že mi budete poroučet. Teď už jsem víc než napůl přesvědčený, že se víckrát nepodívám na blog! Jediné pouto, které mě tu drželo, bylo potěšení vidět vaše utrápené tvářičky namáhat se při luštění vět, co jsem tu vysílal. Mám kamery ve vašich počítačích, kamery, které nejsou slepé! A za nimi sedí oko, které vše analyzuje a vyhodnocuje, oko, které zahlíží do tajných zákoutí vašich myslí, které ví, kdy přijít a vystrašit vás. A dělat s vámi jen to, co se dělá za staženými záclonami.
Ano, vládne mi syndrom Rozpadlého muže. Jevím se jako vyrovnaný jedinec, přestože uvnitř se na prach rozpadám! Sám jsem si sbil rakvičku. Ale začněme od začátku. Na počátku byla hlína a lopata. Pohřbil jsem jako mladý školák pejska, obyčejného voříška. Věřte mi, miloval jsem ho zcela neobvyklou láskou. Taková oddanost se musí projevit na vzhledu. Ano, připomínal jsem v letech dospívání psa. Kombinace lásky a smutku je vždycky ohromující, ale když se soustředí na jediný subjekt, působí smrtelně. Je až nebezpečná. Pohřbil jsem pejska na hřbitově zvířatek, kde se pohřbívají nejrůznější mývalové a skunkové, zlaté rybičky, křečci, pejsci a kočičky. Je to hned tadyhle za městem. Kopal jsem. Na místě, kde bylo široké prkno zapuštěné hluboko do země. Kopu. Nezáleží na tom, že padám do jam s ním. Vrážím do stěn. Cítím svůj hněv a nepochopitelnou nepřátelskost, naléhavě toužím pohřbít je do prostoru, ve kterém panuje jiný vzduch. Čistší a dýchatelnějšíl. Každá duše vzdoruje iracionalitě po svém, a já tehdy nemohl pochopit, proč můj Démon zahynul tak strašlivou smrtí. Pod koly popelářského vozu.
Ptal jsem se všech, proč musel odejít. A jestli odejdeme všichni.
Slyšel jsem odevšad jen:
"Miláčku, je to součást života!"
"To je ale z děvky špatná součást."
Na to se nedalo nic odpovědět. Vrazil jsem si ruce hluboko do kapes a opovržlivě se všem smál do tváří. Byli ze mne nesví, tihle mí nepřátelé. Všem jsem věnovával k libovolným příležitostem shnilé květiny a bručel si pod budoucí vousky, že jim zohýbám hnáty a že jednou přepiju všechny lidi. Že budou škemrat, aby směli pít se mnou pod jedním nebem.
Všichni umřeme a někteří ani nebudou pohřbeni. Věděl jsem to, ale musel jsem si nalhat, že něco přežije. Musí přežít. Lidi, které milujeme, věci, na kterých jsme závislí, všichni musí být vzpomenuti a zahrnuti do modliteb o zachování! Chtěl jsem si umět překládat symboly zmaru do závěrů, které byly buď jemné a šlechetné, nebo temně hrůzné. A tak jsem se stal doktorem smrti. V neurčitosti mé profese však byly pravdy, kterým mohlo porozumět i malé dítě. Taky hlavně děti za mnou chodívaly pro radu, tak jako já dřív neměl za kým jít. Když se chtěly podřezat, vzal jsem je do náručí a ukázal jim bystrý potůček vysoko v horách, rozkvetlý sad a bílé koně za kopci. Teď už věděly, že mohou kdykoliv umřít, ale že bude lépe, když raději kdykoliv obživnou. Lhal jsem jim o všech zatracených kočkách, které jsem pohřbil na hřbitově zvířatek a to ještě umocňovalo vzrušení, které jsem pociťoval, když za mnou přicházela mladinká děvčátka, která ještě neměla svůj cyklus a která voněla po heřmánkovém čaji. Byla opálená jako Levantinky na pláži. Svlékal jsem je a laskal jazykem a ony nevěděly, či se dřív vzpírat, bezbranně volat o pomoc nebo se nechat pohltit rozkoší. Zatímco jsem jim strkal zkušený prst v gumových rukavicích (víc se do nich nevměstnalo) do lasturek, jako pravý gynekolog od přírody, který hledá bulku nebo poruchu, šeptal jsem jim do oušek o zákonu neúprosných. Neúprosným patří vesmír. Měly tak vytřeštěný pohled indiánských princezen, vysvlečených z hadříků a donucených se svíjet v nepřirozených polohách, až jsem se zaléval blahem.
Asi to nebylo to pravé povídání pro osmileté dcery pojišťováků a realitních makléřů, ale chladnou rozkoš ve mně stejně vyvolalo.
Nikdy jsem se nezeptal přímo, ale věděl jsem to jistě. Zbožňovaly mne jako přímého následníka trůnu a udělaly by pro mne první poslední.


Mám asi 14 dní volno, děcka! Miluji život a proklínám život, ale stejně se upiju. Užívejte si, co to jde a zdobte se květinami, protože miluji květiny!

Rozdrcení mezi dvěma kameny za svatokrádež

3. února 2015 v 0:12
Předchozí článek jsme věnovali, tento ani za nic. Ovšem kdo chce, ať si na něj dělá práva. Bude o historii trestu smrti. Pokud pro někoho smrt je trestem, pak se určitě rád dozví, jak se kdysi popravovalo.
Začněmě zlehka, ohýnkem: Tzv. oheň ze čtyř stran řadíme mezi zlatý standard.

Říkalo se, že odsouzená je panna, což
také skutečně potvrdily čtyři matrony, jejichž
úkolem bylo to ověřit, ale zároveň ji
tribunál odsoudil za to, že obcovala s ďáblem,
což údajně "nevývratně zjistil".

Cíl by jasný - přesvědčit se, zda mohla panna obcovat s ďáblem.
Tak např. pohlaví Johanky z Arky plálo a všichni mohli vidět, že s ďáblem skutečně obcovala.
Po spálení šatů je pak patrné, že odhrábnutý oheň zažehl to, co obvykle skrývala.

Jinak se řešili luteránští kacíři.
Na každé zastávce a že jich na cestě "pomalého ohně" nebylo málo,
přivázali jednoho kacíře ke konci vahadla,
jehož pomocí ho pomalu spouštěli do ohně
a pak ho zase vytahovali, aby se jeho muka prodloužila.


Přichází na řadu chuťovka pro labužníky. Tak řečené rozříznutí provazem.
Nesmíme zapomenout na inovaci, kterou
zavedli hugenoti v jižní Francii proti
katolíkům. Svlečeného odsouzence
položili na napnutý provaz a kotníky
i zápěstí mu svázali pod provazem. Dva
muži ho drželi za paže, tahali jím po
provaze a zároveň dbali, aby z něj nespadl,
zatímco třetí jim pomáhal tak, že
se opíral do jeho hýždí. Po mnoha pohybech
sem a tam byl odsouzenec rozříznut
vedví.

Je známo, že Caligula rád popravoval pilou. A ne že by řezal uprostřed těla, ale hezky vzal nešťastníka po délce.
Dioclecián ho v příkladech následoval. Vymyslel techniku tak, že se začínalo u hlavy a končilo v rozkroku.
Pak si ještě pomohl inovací, když začínali kati řezat v tříslech.
Nohy se držely co nejdýl roztažené a šlo se pěkně od třísel až k hlavě.
Ztráta vědomí přicházela až někde na úrovni pupku.
Samozřejmě mučený visel celou dobu hlavou dolů,
aby se mozek okyslišoval a zároveň příliš rychle nevykrvácel.

Čtvrtilo se, svazovalo do obojků, rdousilo, střílelo, strkalo do plynové komory, hezky po persku páralo břucho, řezalo hrdlo, navinovaly se útroby, sv. Erasmus měl vytažená střeva navinutá na drátku, zaváděl se hrot, strkalo se z výšky, z hradeb i oken, nechalo se pojít vyčerpáním, strkala se chudákům do úst hruška úzkosti, která jím bránila mluvit, pit, jíst, vrhalo se do klece, zdilo se, v kobkách se nasazovaly železné masky, křižovalo, pohřbívalo zaživa zahrabaváním, napichovalo se na kůl, ale hlavně se stahovalo z kůže.

Ve staré Indii prováděli stažení pálením pokožky. Loučemi spálili kůži po celém povrchu těla až na živé maso. Odsouzenec tak utrpěl popáleniny třetího stupně (jako když spadne letadlo) a trvalo pár dní, než zemřel za slušných bolestí. Chudák nadaný Marsyás, který porazil Appolóna ve hře na lyru. Byl přivázán k borovici a stažen zaživa z kůže. Borovička se musela otřásat v kořenech, slyšíc ten jekot!

Podle Monestiera

Ale úzkost je nevymluvitelná

2. února 2015 v 0:02
Jelikož mě jakási uživatelka slušně požádala, abych vypsal své myšlenky, jak se mi honí hlavou, nikoliv jen mezi nohami, rozhodl jsem se jí vyjít vstříc, a protože se jedná o nám drahou užitelku, věnujeme ji článek už podruhé. Andrejko, jsi rekordmankou v počtu věnování, a pochybuji, že budeš kdy překonána.
Na Tvém blogu by se měl povinně mladý, klackovitý, vzdorovitý jedinec dozvídat tolik podstatného o ženách, kolik ho nenaučí žádná škola. A že je to největší škola, jakou může mladý klacek podstoupit, zasluhuješ mimořádné uznání.
Ale abyste si nemysleli, že jsem stále panic, přeji příjemnou četbu.

28.1. Opruz. 3 ráno, zvoní budík. Do prdele, blbě jsem si ho nastavil. Teď už určitě neusnu. Spal jsem rovnou hodinu. Co mám jako dělat? Všude se rozlézá tma a ticho. Hrůza. Padá na mě celá tíha pekařských vozů, které brzy začnou brázdit ulice. Snažím se vybatolit z postele, ale zakopnu o pracovní hadry rozházené všude po pokoji a spadnu rovnou na krabici s šicím strojem. Už nemám chuť ani se projít. Zas uléhám, zapínám v mobilu čtečku s novou slátaninou a o 2 hodiny později se probouzím z dřímoty, v ruce furt mobil s knížkou na straně 3. Paráda. Jde se robit.

29.1. Zima nehorázná, vítr jak u Skylly a Charibdy a má se ochladit, nasněžit půl metru, pršet. Nevadí, však to mám jenom 40 mil k dalšímu domku. Mrznou mi prsty v děravých rukavicích, nasazuju přes ně druhé. Celý den nemyslím na nic, jen na to, co mám před nosem. Večer se vracím, osprchuju se a prásknu sebou na postel, něco jebnu na blog, je osm hodin. Mohl bych si vyčistit zuby. Ale sotva se chci vydat zpět do koupelky, zabere mi ji starý pán. Mířím do postele, zapínám počítač, nechce se mi hýbat myší, klíží se oči, bere mě spánek a taky že spím jak podťatý. Vzpomenu si, před tím než napočítám stovku oveček, že mám hlad, pač jsem nic nejedl, ale usínám i tak. Přál bych si teď služku, která by mi donesla z ledničky nějakou uzeninu a pak by se zas mohla rozplynout!

30.1 Konec ledna, tak se mi to líbí, ať už je konec února, března, ať už je květen nebo kdy, ať už májová kapka platí nad dukát a můžu si konečně říct, že jsem tu v koncentráku vydržel tolik měsíců. Těším se, jak se doma ve velkém stylu upiju. Po tolika měsících, bože, projedu se po celé republice, setkám se s lidmi, co jsem je už roky neviděl a naposledy se s nimi rozloučím. Velký mejdan. Peníze v luftě, ach, dobrotivý bože, vzrušením se mi třesou ruce i nohy tak silně, že si musím sednout. Mám zas hlad, je večer a za celý den jsem snědl jen suchary. A grilované kuře a kukuřici a další hovna, které nám udělal šéf na zahradě, kde jsme robili garáž. Jak se procházím v noci po ulici, vidím černošku a negra, kteří vypadají jak hosté z pořadu Eso, kdyby ho moderovala Pergnerová. Dobré fetky, směju se, bavíme se, nabízejí mi naloxon, doma si beru a nic mi nedělá, jen se rozbušilo srdce, wow, takže přece žiju! Polykám dalších 10 prášků. Usínám s úsměvem na tváři.

31.1. Volno. Celý den sedím u pokeru, piju pomerančový džus s vodou, občas se zajdu vyčůrat. Chatuju na ICQ se Slovenkou. Hraju na pokerstars.com Omahu Hi/Lo a v šest večer jsem bohatší o 150 dolarů. Je mi špatně od žaludku. Myslím, že mám v hlavě plno sraček, které nejdou ven.

Jinak večír nebo zítra by sem měl podle novinek.cz dorazit blizzard! Furt je tu jen pár ceňtáků snížku. Ale slyším, že už tu něco fouká, che che. Takže když se neozvu zítra nebo tak něco, jsem zavelený sněhovou bouří a už nežiju. Berte to na vědomí, prosím! A sfoukněte jednu svíčku a smažte si mě z oblíbených a z bloglovinů! A zapomeňte na mě!

(Natočil jsem něco po sněhové nadílce, tak vám to tu pak uveřejním. A dneska se hrál i superbowl, zábava miliónů domácnosti.)


Guerra é guerra

1. února 2015 v 0:00
Vivi mi v dnešním článku připomněla, jak jsem hořel pro langoše. Byla to budka s langoši, úplně obyčejná až nevzhledná, ale pro mě představovala zlatý důl, mimořádnou hodnotu. Láska na první pohled. Značkující. Vevnitř měli speciální tehdy přístroj, koupený za bony, na hotovení pravých maďarských langošů. Posypávali je ušmudlané solí skrz ty válce různými česneky, drtily je přes tlakové nádobky - holandské (nebo spíš) české tavené sýry v miskách, na výběr jste měli i teplotu pečení a použitý olej. Prostě co jste chtěli, dali vám na ně hotové i čokoládu nebo jahody. Říkáte, kdo by žral langoše s jahodami? Ve frontě se čekalo i půl druhé hodiny. Proto vězte, že mnoho lidí. Hlavně cigoši tam se se mnou stávali, v ruce drobáky, za pasem kudlu. Ale byl jsem malý, tak jsem měl jakžtakž protekci. Spíš do mě jen ryli, občas dělali, že mě okradou. Byli to kluci z pískoviště odvedle, tak jsme se i znali. Každopádně já tam byl kvůli langošům, ne protože válka. Bo dežo řekl, že chce vidět téct krev. Válku vyhlásili až později, když jsem jim pochcal skrýš a moč se nestačila vsáknout z desek, než přišli. Věděli, že jsem to byl já, protože jen já jsem tehdy měl takové dělo na chcaní, které postříkalo i okolní desky, sotva se moč rozstříkla.
Zahrála si se mnou ošklivou hru jednou, tak nějak při pubertě, ta prodavačka. Byla jako vždy čisťounká, navoněná a upravená a oproti mým potrhaným tričkům a trenkám, co mi plandaly kolem pasu, představovala vrchol spořádanosti. A když jsem chtěl klasického mega langoše, mrkla na mě a řekla, že došlo těsto. A že mi může nabídnout jen předvařené bryndzové rožky. Tak jsem tedy neochotně svolil, zaplatil jen půlku peněz, deset korun, poděkoval a šel po svých.
Sotva jsem však dopekl rožky, ukrojil si bagetku, kousl jsem do křupavého rožku a co se nestalo, upadla mi půlka zubu. Zato uvnitř byla schována truhlička se vzkazem, který jsem rozpečetil, třikrát složený papír. Na něm stálo: má dcera chce, abys přišel.
Miluje Tě. Adresa.
Dobrá, řekl jsem svému daimoniu, půjdu tam a všechno ji vymluvím, už mám třináct let. A ona taky tak nějak, není ještě žádná Esmeralda, aby se zabouchla do nemožného břídila a zároveň má již pobráno dost rozumu, aby nemusela jako Manka trávit život v jeskyni pod kuratelou žárlivého, výbušného opilce stuprumcajse, který by ji dovoloval akorát příležitostné návštěvy kamarádek a homosexuálních modelů.
Přišel jsem tam k nim na udanou adresu a čekalo mě první překvapení. Byl to úplný palác. Myslel jsem, že žijou pod poměry, když maminka dělá v bistru. Jenže tatínek se asi potatil a vydělával jiné penízky. Postál jsem chvíli před branou a až pak zatahal za zvonek. Přijela pro mě limuzína a odvezla mě až do zahrady. Mezi kvetoucími orchidejemi se blyštěly plumérie, hvozdíky, chryzantémy, nejkrásnější květiny široko daleko. Přecházely oči a já si musel sednout po vyzvání otcově a pobídnutí matčině do pergoly ve tvaru srdce, kterou tam nechali speciálně kvůli mně nastavět. Sotva jsem dosedl, přišla ona. Nikdy na ni nezapomenu, jak vtančila až přede mne, rozvaleného na lavici. Terezka, ó, sladká Terezie. Vážila 120 kg a měřila jen o něco víc než 5 stop, takových sto pětapadesát. Skočila na mě, až zapraštěly feritické šrouby, co by v tahu měly unést až tunu. Začala mě líbat a plácat, jak jsem skvělý. Tak jsem ji instinktivně odstrkoval, vlepil ji facku nebo dvě, ať se probere, ale to už se na mě vrhl otec a začal mě bít pěstí. Ustupoval jsem hnán zmatkem, až jsem bezděčně prorazil laťkovou oboru a upadl nazad, dál si nic moc nepamatuju. Nicméně jsem se probudil vedle jakési plechové garáže, pod mostem. Už jsem si tam nikdy víc nedal langoš a zapomněl na celou tu zbohatlickou rodinu. Až teprve nedávno jsem četl na plakátě:
Máte jedinečnou možnost spatřit Tess Holiday, která i přes svou silnou nadváhu je úspěšnou modelkou a dokonce jí nafotili i do nejznámějšího časopisu světa Vogue. Povídání se supermodelkou s nadváhou už tuto středu v rámci pořadu Putování za hvezdami. Na fotce byla sladká Terezka s obřími prsy a usmívající se tak nějak štastně - jako žena, která je se sebou spokojená.