Bzučí z kundy

3. února 2015 v 21:58
Brát s rezervou, chi.

Nejsem ten, za koho mne máte! Pláču na zhoubnou nemoc! Vypsal jsem se. Šmitec. Jsem jen tužka s tupou tuhou, ne pisálek, už nikdy nenapíšu ani řádek. A ještě po mně chce nějaká D., abych psal, jak se jí to hodí do krámu (do krámů!)? Co je to za drzost? Uvědomte si, že si určuju sám, co udělám a co ne a ne že mi budete poroučet. Teď už jsem víc než napůl přesvědčený, že se víckrát nepodívám na blog! Jediné pouto, které mě tu drželo, bylo potěšení vidět vaše utrápené tvářičky namáhat se při luštění vět, co jsem tu vysílal. Mám kamery ve vašich počítačích, kamery, které nejsou slepé! A za nimi sedí oko, které vše analyzuje a vyhodnocuje, oko, které zahlíží do tajných zákoutí vašich myslí, které ví, kdy přijít a vystrašit vás. A dělat s vámi jen to, co se dělá za staženými záclonami.
Ano, vládne mi syndrom Rozpadlého muže. Jevím se jako vyrovnaný jedinec, přestože uvnitř se na prach rozpadám! Sám jsem si sbil rakvičku. Ale začněme od začátku. Na počátku byla hlína a lopata. Pohřbil jsem jako mladý školák pejska, obyčejného voříška. Věřte mi, miloval jsem ho zcela neobvyklou láskou. Taková oddanost se musí projevit na vzhledu. Ano, připomínal jsem v letech dospívání psa. Kombinace lásky a smutku je vždycky ohromující, ale když se soustředí na jediný subjekt, působí smrtelně. Je až nebezpečná. Pohřbil jsem pejska na hřbitově zvířatek, kde se pohřbívají nejrůznější mývalové a skunkové, zlaté rybičky, křečci, pejsci a kočičky. Je to hned tadyhle za městem. Kopal jsem. Na místě, kde bylo široké prkno zapuštěné hluboko do země. Kopu. Nezáleží na tom, že padám do jam s ním. Vrážím do stěn. Cítím svůj hněv a nepochopitelnou nepřátelskost, naléhavě toužím pohřbít je do prostoru, ve kterém panuje jiný vzduch. Čistší a dýchatelnějšíl. Každá duše vzdoruje iracionalitě po svém, a já tehdy nemohl pochopit, proč můj Démon zahynul tak strašlivou smrtí. Pod koly popelářského vozu.
Ptal jsem se všech, proč musel odejít. A jestli odejdeme všichni.
Slyšel jsem odevšad jen:
"Miláčku, je to součást života!"
"To je ale z děvky špatná součást."
Na to se nedalo nic odpovědět. Vrazil jsem si ruce hluboko do kapes a opovržlivě se všem smál do tváří. Byli ze mne nesví, tihle mí nepřátelé. Všem jsem věnovával k libovolným příležitostem shnilé květiny a bručel si pod budoucí vousky, že jim zohýbám hnáty a že jednou přepiju všechny lidi. Že budou škemrat, aby směli pít se mnou pod jedním nebem.
Všichni umřeme a někteří ani nebudou pohřbeni. Věděl jsem to, ale musel jsem si nalhat, že něco přežije. Musí přežít. Lidi, které milujeme, věci, na kterých jsme závislí, všichni musí být vzpomenuti a zahrnuti do modliteb o zachování! Chtěl jsem si umět překládat symboly zmaru do závěrů, které byly buď jemné a šlechetné, nebo temně hrůzné. A tak jsem se stal doktorem smrti. V neurčitosti mé profese však byly pravdy, kterým mohlo porozumět i malé dítě. Taky hlavně děti za mnou chodívaly pro radu, tak jako já dřív neměl za kým jít. Když se chtěly podřezat, vzal jsem je do náručí a ukázal jim bystrý potůček vysoko v horách, rozkvetlý sad a bílé koně za kopci. Teď už věděly, že mohou kdykoliv umřít, ale že bude lépe, když raději kdykoliv obživnou. Lhal jsem jim o všech zatracených kočkách, které jsem pohřbil na hřbitově zvířatek a to ještě umocňovalo vzrušení, které jsem pociťoval, když za mnou přicházela mladinká děvčátka, která ještě neměla svůj cyklus a která voněla po heřmánkovém čaji. Byla opálená jako Levantinky na pláži. Svlékal jsem je a laskal jazykem a ony nevěděly, či se dřív vzpírat, bezbranně volat o pomoc nebo se nechat pohltit rozkoší. Zatímco jsem jim strkal zkušený prst v gumových rukavicích (víc se do nich nevměstnalo) do lasturek, jako pravý gynekolog od přírody, který hledá bulku nebo poruchu, šeptal jsem jim do oušek o zákonu neúprosných. Neúprosným patří vesmír. Měly tak vytřeštěný pohled indiánských princezen, vysvlečených z hadříků a donucených se svíjet v nepřirozených polohách, až jsem se zaléval blahem.
Asi to nebylo to pravé povídání pro osmileté dcery pojišťováků a realitních makléřů, ale chladnou rozkoš ve mně stejně vyvolalo.
Nikdy jsem se nezeptal přímo, ale věděl jsem to jistě. Zbožňovaly mne jako přímého následníka trůnu a udělaly by pro mne první poslední.


Mám asi 14 dní volno, děcka! Miluji život a proklínám život, ale stejně se upiju. Užívejte si, co to jde a zdobte se květinami, protože miluji květiny!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 3. února 2015 v 22:12 | Reagovat

Někdy mě opravdu děsíš...

2 d. d. | 3. února 2015 v 22:13 | Reagovat

Tak národním sportem (nebo nadmárodním?) se stalo kopání do D. Výborně, alespoň nějaká emoce.
Jsem nějak ubrečená, pohřbívat je smutné. Přeju Ti povedenou dovolenou.
(zas jsem to rozklikla náhodně, po filmu, před spaním, tři minuty po zveřejnění. divný náhody)

3 stuprum stuprum | Web | 3. února 2015 v 22:17 | Reagovat

Ale Dorinko, je to žertem. Neplač, srdíčko. Líbil se film? Doporuč mi ho. :)

4 d. d. | 3. února 2015 v 22:21 | Reagovat

Já nejsem žádná fajnovka a stejně se nějak nesměju.
Svět neví, že myslím všecho dobře.

5 stuprum stuprum | Web | 3. února 2015 v 22:25 | Reagovat

Vždyť před Tebou klečím na kolenou, tak mi přece promiň, jestli jsem způsobil D. zranění. :(

Radši se veselme, podle mě je se čemu smát. Pořád se tu nedá přes sníh dojít ani přes ulici. Včera v noci jsem pomáhal nějakému Mexičanovi roztlačit jeho káru. Ale hnuli jsme s ní jen o metr. :D

6 d. d. | 3. února 2015 v 22:32 | Reagovat

Tak vstávej, pro uřvaný holky se neklečí na kolenou :)
jsem viděla horší případy ze slovenska. Kysuce pod dekou :)

7 stuprum stuprum | Web | 3. února 2015 v 22:38 | Reagovat

Neznámý kraj. :) Můžem si společně pustit film na mým kompu, bys koukala ze svého na můj. :D

8 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 3. února 2015 v 22:43 | Reagovat

s princema už koukám jen na pohádky.

9 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 3. února 2015 v 22:46 | Reagovat

zkouším, jestli fungujou takový odkazy - fakt sníh, dívejte!
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=1535059163440053&set=a.1471251953154108.1073741828.100008079525063&type=1&theater

10 stuprum stuprum | Web | 3. února 2015 v 22:54 | Reagovat

http://s22.postimg.org/sa5fi02dt/DSCN0325_1.jpg

Třeba mi zas nasněží a trumfnu Kysuce.

11 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 3. února 2015 v 23:02 | Reagovat

Ouu ouu, nevidíš skoro ven. To by bylo, udusit se tam...pod nevinnou bílou. Chmm.

(a doufám, že další příspěvek nezačne tím, jak tě "nějaká D." chce udusit pod sněhem..)

12 stuprum stuprum | Web | 3. února 2015 v 23:05 | Reagovat

Nám neviňátkům bílá sluší.

Neboj! Začne jinak. Ale jak skončí, nikdo neví.

13 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 3. února 2015 v 23:09 | Reagovat

Dobrá. Pak mám ale u tebe ten film :) pro dnešek si jde víla splétat věnečky z nočních květů.

14 Kira Kira | Web | 4. února 2015 v 0:57 | Reagovat

vpletu si sedmikrásky do vlasů
lákat malý holky
to mě láká.

můj výraz se při čtení tvých článků nijak nemění.
a to je fajný

15 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. února 2015 v 7:13 | Reagovat

Toto je krásně děsivý článek. Vím, že jsi psal, že to máme brát s nadhledem, ale stejně mi běhá mráz po zádech. Ale jako vždy je to úžasně podáno. Jen tak dále!

16 Akim Akim | E-mail | Web | 4. února 2015 v 10:07 | Reagovat

Hmmm je tam asi vše - sarkasmus, smrt, prznění nezralých a chmýřím neobdařených broskviček a trocha té naděje...

17 mor-tem mor-tem | Web | 4. února 2015 v 16:35 | Reagovat

Život je součást smrti. No v každém případě se mi líbí tvůj styl psaní. Je to tak jiné, až je to hrozně fajn..

18 Berry Berry | Web | 4. února 2015 v 17:30 | Reagovat

Nevím proč jsem si to spojila s Lolitou (kniha u jejíhož čtení jsem spolu s Dekameronem trpěla snad nejvíc, že to čtu jako povinnou literaturu).

19 Natas Natas | Web | 4. února 2015 v 19:17 | Reagovat

Po dlouhé době přijdu a hned "bzučí", to je voda na mé mlýny. Bude to znít divně, ale já se smála u titulku i textu. Děsivé? Ani ne. Pro mne zajímavě zajímavé myšlenkové pochody.

20 Vivi Vivi | Web | 4. února 2015 v 21:55 | Reagovat

Máš zvláštny zmysel pre humor, alebo. Si celý divný a vážne ma desíš tými príbehmi. Ak ich vymyšlaš ty tak neviem si predstaviť čo ti beží hlavou celý deň O.o
Ale upime sa a uživajme život, palec hore.

21 Avis Avis | Web | 4. února 2015 v 21:56 | Reagovat

Hm. Takže brát s rezervou. Vztahuje se to ale k obsahu článku nebo se to váže k podstatnému jménu z nadpisu [nemohu vyslovit, jsouce něžnou dívkou]? Vždyť... Už jsem slyšela, jak si jí on bral vášnivě, neohleduplně, něžně.., tak proč by nemohl také s rezervou (ať už ta rezerva znamená cokoli)...? Ano, tak to určitě musel myslet.. přece by nás nenaváděl, ať bereme odměřeně všechna jeho následující slova. To mi k němu nějak nesedí.

Ono je těžké ho za "někoho" mít. Ne, že by se tvářil jako nikdo, naopak dává tušit, že je velmi konkrétním a že má pevné obrysy, jenže je jako Godot - čeká se na něj, ale nikdy nepřijde ta chvíle: "Jsem tu. Já tu jsem." Místo toho tu jakože je, ale vlastně není, a píše o tom, kde bzučí, jak se pohřbívá, umírá a musí přežít, a v poslední řadě o tom, že má volno. Tedy - dobře pro něj!

Tedy zachycení není možné. Motýl sice dává čtenáři síťku s tím, ať si ho chytí, ale když ona je uprostřed prodělavělá, takže to (dost dobře) nejde.
Jen někdy ta vlákna síťky snad zavadí o jeho křídla.
To třeba, když mluvil o těch kamerách. Tak to jsem se chytala a tedy snad i jeho.
Ale kdo ví.

Děkuji za email. Nazval jsi mě hezky. Tak mi nikdo neříká. A ještě připojil lichotku, ke které nemáš dostatek důkazů. [Jsou k lichotce potřeba důkazy?] To už je rytířský dobročin!

22 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 4. února 2015 v 22:28 | Reagovat

Květiny:
Skromný barvínek (Vinca minor), který bývá podrostem jehličnanů, se také počítá mezi jedovaté rostliny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama