Dívá se jako člověk, který hodně prožil

23. února 2015 v 21:58
Přišla za mnou a zeptala se: Četl jsi to a to?
Líbila se ti ta knížka?
Ani omylem, zajímá mě jen jako příklad, samozřejmě se mi nelíbila.
Podle mě je příšerná. Skoro se nedá číst
A odkráčela s knihou na záchod. Ve skutečnosti ji ještě vůbec neotevřela.
Jsme obehnáni hradbou slov. Nevíme, kde se tyčí, ale dopad je tvrdý.

Byl v půlce a přesto nebylo ničemu rozumět. Sotva ji spatřil, věděl to. Přesto necouvl.
Náhle tušil, že se pro něj nehodí.
Tak proč na to tolik tlačili?

Hned věděli, že si to odskáčou.
Brutální způsob, jakým byl Charles rozpárán, nebyl ani v nejmenším směšný.
To o té cizrně a housce ho rozladilo. A kdo byla dívka v růžovém županu?

Pochopil jsem trpaslíči komplex Heroldovy kočky.
Co mají ta dvě díla společného? Ani jedno nedává smysl.
Hadicí s ucpanou tryskou se špatně míří.


Počůral si boty. Když si znovu pročůral cestu k mušli, dělaly se mu mžitky.
Tak to skončí, když člověk přestane být ostražitý.
Osobní strážce, štítonoš, oblíbený sparing partner a osvědčený obstaravatel děvek. Když společně putovali po dobytých městech, ochutnávali všechny pokrmy, než je ochutnal jejich pán.
A atlet z nich měl větší radost, než ze všech svých koní a psů. Daroval jim mimořádně ceněnou zajatkyni Flavii.
Z čehož je vidět, jak hodně si žen vážil.

Někde byla válka Sparta:
Muži si museli vykopat velkou jámu, vítězové je kamenovali do bezvědomí, naházeli dolů a upálili.


Co to tu píšu? Sám pořádně nevím. Až do doby, než budu mít na srdci víc. Pak mi došlo, že jsem vlastně poprvé v životě smířený sám se sebou. Ale pocit, který teď zažívám, zdá se jiný. Spíš se podobá mocné síle, která mě přemohla. Proboha, proč mě pocit míru deprimuje? Ve skutečnosti nejsem samozřejmě deprimovaný, skutečnost neexistuje.
Mám tě rád, vážně, jenom mám někdy divný pocit, že jsi tady...
Ale to byl nápad chorého mozku. Ale to ti říct nechci. I já mám v hlavě zmatek, ale to ti říct nechci.

Jsi jako další kámen v řadě - v první řadě rubín, topas a smaragd, v druhé řadě malachit, safír a jaspis. Ty máš asi tak šedesátou řadu, kéž by byla poslední.

Podle Irvinga a múzy
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 23. února 2015 v 22:06 | Reagovat

O knize plné citací. O sporné hranici mezi tím, co je ještě citace a její rozumná míra. Z šedesáté řady, na balkóně, by bylo dobře vidět. Na dílo - života?

2 soul-underground soul-underground | Web | 23. února 2015 v 23:41 | Reagovat

Fuuuuu... Vyčerpávající na čtení v klidovém režimu :D

Poutavý a zajímavý rozhodně.

3 Kira Kira | Web | 24. února 2015 v 0:55 | Reagovat

růžovej župan, proč všude vidim Tylera?!

jednou sem si boty počůrala, byla sem namol, nejsem na to pyšná.
nebo vlastně jsem.

(jak mi může Čistič udělat dítě, když nikdy s nikym nešoustal?)

4 lluvia lluvia | E-mail | 24. února 2015 v 1:12 | Reagovat

A kde máte oblázek? Takový ten ze břehu (čistého) jezera. Ohlazený, oblý, zajímavý jen svou strukturou, ničím jiným?

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. února 2015 v 7:53 | Reagovat

Zajímavé, a docela hluboké myšlenky. Některé by stálo za to, si někam přepsat a uložit...

6 Akim Akim | E-mail | Web | 24. února 2015 v 9:59 | Reagovat

[3]: Já jsem zase v opilosti pomočil boty kámošovi, vzal to sportovně, celkem jsme se nasmáli... ale zrovna pyšný na to taky nejsem... ;-)

7 Hay. Hay. | Web | 24. února 2015 v 10:37 | Reagovat

Mier, kámo, ten sa dá naliesť v akejkoľvek tme - človek sa proste zmieri s tým, čo má. Možno ťa to deprimuje preto, že ťa to nebaví.

8 Kira Kira | Web | 24. února 2015 v 11:56 | Reagovat

ještěže se nejmenuju Linda!!

Linda je píča, když si sedá na prkýnka na záchodech, vyhledává Čističe - mkay, nápad na novej díl, DÍKY!

9 The Breand The Breand | 24. února 2015 v 15:09 | Reagovat

Deprimujúci mier? Ako by mohol nebyť? Mŕtve zmierenia tak či tak končia v zárodku *nepochopená myšlienka*. Možno sa zle dívame na svet. Možno tá časť o mieri s ľuďmi je bláznovstvo a mali by sme viesť zdravé hádky, len preto, aby sme oprášili svoje stratené myšlienky, ktoré sme nechápali a kedysi bývali len papiermi na vypchatie do veľkých topánok. *Až keď som to napísala, pochopila som, čo som chcela povedať... mala by som začať najprv rozmýšľať a až potom používať metafory na vyjadrenie toho. Ale v skutočnosti sa to bez nich povedať nedá... neexistujú na to slová*. A možno byť zmierený sám so sebou nie je správne. Pocit spokojnosti? Človek sa cíti dobre a zle. Ak sa ocitne niekde medzi, ocitne sa v pocite zmierenia a spokojnosti so samým sebou. Smutného zmierenia, pretože neprichádza nič zaujímavé, žiadne šťastie, žiadny zármutok, ktorý by ukázal na radosť.
Ja viem čo som chcela povedať, prisahám! Len som sa v tom trochu stratila.
Možno som sa stratila niekde vo Vašich slovách. Keď som sa nimi prechádzala, pár myšlienok sa rozhodlo obísť si ich osamote. A potom sa už nevrátili, takže som ich tam niekde nechala. Kto vie, asi ich už nikdy nenájdem. To sú práve tie myšlienky, ktoré mali byť venované večnosti. Ostanú neviditeľné na čiernej stránke s bielymi písmenami.
Oh. Ja neviem ako dlho som tu nebola. Mám pocit, že ubehla ďalšia večnosť. A keď som znovu čítala tie Vaše slová, prichádzajúce z temnoty mysle zatúlané na čiernej internetovej stránke, mala som pocit, že som žila v akejsi ohnutej realite. Neviem prečo, kamsi ma vaše slová prenášajú - na neexistujúce miesta *dlho som myslela, že stredovekého Česka, dosť som sa mýlila*.
Ah. Ďalší podivný komentár. Ale mám slová naspäť. Na ako dlho neviem a ich kvalita postupne klesá.

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 24. února 2015 v 20:01 | Reagovat

Kámen.
K ámen!

11 Hëllena Hëllena | Web | 24. února 2015 v 21:39 | Reagovat

Radši Schrödingerovu kočku..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama