Narrenschiff

16. února 2015 v 21:58
Jsem takový gryllos z anglických žaltářů, směju se bezzubě s hlavou na svém břichu, jsem duše žádostivého člověka uvězněná v těle zvířete. Co nás uchránilo od hybris starých Řeků, když oni měli svoji sófronyté, ten svuj selský rozum, sebekontrolu a uvážlivost, mi nejde na rozum, ale jedno je jisté. Koros, hybris, até je tu zpět a v děsivé síle, jenže tentokrát o našem tragickém osudu nerozhodují bohové, nýbrž my sami s Obamou v čele! Kéž by ten sympaťák, co vypadá jak prehistorický šimpanz z některého úhlu, čímž nijak nesnižuji jeho přednosti, prostě mi jen připadá na pohled před kamerou jako lidoop, dokázal přiznat a hlavně tomu uvěřil, že úřad prezidenta světa nic neřeší. Je sám proti celému regionu a i když jsi sám proti pěti, tak dostaneš pořádně na frak.
Ale chtěl jsem mluvit o bláznech. Víte, že už někdy na konci 15. století vznikl Brantův Narrenschiff, místy velkolepá literární skladba, která oslavuje blázny a jejich výlety na lodi. Oslavil je svými obrazy i Hieronymus Bosch, známý blázen, který měl slabost pro pijáky a žrouty. Pořadí je jasné, nakoneč přišla Chvála bláznovství Rotterdamského.
Bylo by hezké v tom množství atributů, které připisujeme společnosti, vypíchnout i ten, který může za proces, kdy vás zavřou do blázince. Je to povznášející pocit, který se málem rovná nirváně. Jste izolování, a přesto s dalšími škodnými či neškodnými kolegy, kteří vás vítají s otevřenou náručí. Jsou jako ruce, které se otvírají v přijetí. A vy jako ruka, která je pořád zavřená, protože vyčkává, co jako bude. Přece si nepadnete do náruče s kdejakým obejdou s vyplazeným jazykem. Někdo ano, ale vy ne. Bláznem se člověk stává náhodou, v důsledku rozbujení představ. Hraje tam roli i dědičnost. A hlavně tzv. opakování, rutina myšlení, oblíbená pramáti magorů a matka moudrosti. Loď bláznů je prostě terminus, který se asociuje s neschopností se vyhnout izolaci. Foucalt si vymyslel příběh, který interpretoval tak, že z něj byla živa celá jedna kniha, a sice ten, že blázny zavíraly na lodě, které s nimi pluly po širých okeánech. Stejně tak, jako byli poslání za hradby města na souši, byli in extremis vystavěni nemožnosti sblížení a asimilace v rámci svého druhu. Není kam utéct, všude se rozkládá nedozírná solná smrt, nejistá, ale přece stále se přibližující propast. Ostatně, každý kdo někdy plul po moři, ví, jak je nepříjemné skočit do vln daleko od pobřeží, v noci, za bouře. Kdybyste měli skočit z patnácti metrů přes palubu a sami čelit zrádnosti moře, desítky a stovky kilometrů od mělčiny, asi byste se dobře rozmysleli.
Dřív se šílenství spojovalo s nechopností vidět konce dní, dnes víme, že za blázny prohlašujeme ty, kteří nějakým způsobem vidí dál, než je běžně na dohled. Zvláštním druhem bláznů jsou šašci. V komedii jsou komedií na druhou, panáčkují mezi všemi těmi rozumnými škleby, parodující je i sebe, a tak má nakonec šílenec blíž ke štěstí než obyčejný hádavec, stržený proudy obvyklého jednání, bez smyslu i vtipu. Cinkaní rolniček má vskutku ohlas i dnes, v těch upadlých představeních, co vídáte na jevištích. Tristan se nechal vysadit, vzpomeňme, v převleku za blázna na corwnallský břeh. A když se objeví na zámku krále Marka, nikdo netuší, odkud přišel a čím to, že je tak záhadně mimo jejich sféru, domnívájí se, že pochází z nějakého blízkého, neznámého světa.
Jindy je šílenství spojencem lásky, a hádá se s ní o tom, kdo z nich má větší vliv na člověka, přou se, kdo koho vede, kam se mu zlíbí. V akademických disputacích jsou blázni všichni - kdo chodí na školu, si všimne, jak zvláště psychologové vyhlížejí svým strnulým pohledem na konvexně vyvinutých studentkách a pokud den co den nedoplňují hladinu své drogy, najmě alkoholu, večery po přednáškách nejsou ze samé vysátosti látkou schopni ani si rozvázat tkaničky u bot. Kdo jednou pohledí v hlubiny člověčenství, to, co uvidí, ho dokonale změní. Ztratí zcela stabilitu ducha. Tak jako moře a trvalá nejistota plavby, spoléhání se na hvězdy, odloučení od žen a pohled na tu nepokojnou pláň způsobí, že ztratíte víru v Boha i sebe, hledání nějakého středu uvnitř, introspekce zaměřená na poznání, uvede člověka v chaos, z něhož se zrodí buď vzácnější a pozitivní melancholie nebo častější negativní mánie, tolik oblíbená u skautíků psyché.

Život by neměl být jen tlach - jalové řeči a šaškovská žezla a šílencův smích. Proto střílejte z praku na ptáky a radujte se, jak z nich odpadává peří nebo jak poodletí na jiný strom, kde políbí svou ptačí nevěstu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 16. února 2015 v 23:07 | Reagovat

A když někdo řekne, jsem do tebe blázen, tak taky podává zavřenou ruku. Čeká co bude.

2 Akim Akim | E-mail | Web | 17. února 2015 v 10:20 | Reagovat

... a stvořil Bůh vesmír a Zemi jako jeho součást. A pak se Bůh zbláznil, prostě mu přeskočilo a tak se stalo, že Bůh stvořil člověka...

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 17. února 2015 v 15:55 | Reagovat

Já sem snad začnu chodit pravidelně! :) Tentokrát to bylo více pochopitelné než "tlachy" předchozí a začínám tomu přicházet na chuť, ať je jakkoliv podivná a hubu křivící v úšklebcích rozličných

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 17. února 2015 v 21:27 | Reagovat

Ono udělat takový prak, to není zas taková legrace.
Jako u kola jde hlavně o vidlice.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama