Před rozedněním

22. února 2015 v 21:58

Znáte to zenové pořekadlo: "Když se dostaneš na vrchol hory, šplhej dál." Je to tak, když jste nahoře, lezte ještě výš. Protože z hory se nedá spadnout. Tak jako to věděli beatnikové a šílení dobyvatelé vrchů.
Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný, když se mi kolem krku vrhla neposkvrněná příroda. Úpatí skal si broukala vymyšlené píšničky a normální výraz plný vážnosti, který se rozprostíral kolem, mi prostě lezl pod šaty. Až jsem došel ke strmé stěně, kde jsem si povalil opasek a pěkně to místo počůral. Pak jsem si dlouho monotónně prozpěvoval a kochal se osaměním.
Vracel jsem se až večer. Po cestách podél údolí balvanů a vzpomínám taky, že svítil jašně bílý měsíc. Tak jasný, že jste na něm viděly všecky ta černá údolí. Sice jsem pak měl týdny nohy plné puchýřů, protože... když něco neděláte pořád, prostě si je způsobíte, s těžkými bágly není radno si zahrávat. Svaly se někdy polámou. A když sestupujete dvojnásobnou rychlostí, než byste měli, pod teniskami praskají kamínky a vystřelují do podrážek. Bylo to úleva. Být zas zpět. Ale taková unavená úleva, jakou přináší jen pocit, že je nebezpečné se uzavírat zážitkům.
Povšimněte si, že nejlepší chvíle prožíváme při něčem, co je zábava a trocha únavy a co lze často měnit. Rutina je ničitelkou radosti. To si pak uvědomíte, že máte kuráže na rozdávání a neděláte si s ničím starosti, jen si v klidu lebedíte, normálně byste pili vodu, já vodku, odpočinek brzy zklidní vaše tělo. Na nic nemyslet léčí.
Ve vzduchu cítíte, že život je květina, dřevo, sláma a bahno, vše, co je nefalšované. Ale taky lidi se svými stížnostmi a pochybami. Poznáte, že někam patřit je výhradní právo, že je to hezký pocit, a že v celém tom blbnutí je něco výborného.
Nebojíte se vlézt do restaurace, kde jsou líné servírky a nóbl oblečení lidé a vy jste jen v křápech, protože v prvé řadě nikde mimo civilizaci se restaurace nenacházejí. Nikdo se neurazí na vás a ani vy nemůžete nikoho pořezat skřeky v rytmu já-to-věděl, však-jsem-ti-říkal-že-to-bude-blbej-nápad. Respektovat, nerespektovat, to jde stranou, jste mimo dobro a zlo a každá kategorie, která by se na vás jinak vztahovala, zde nemá vládu.
Je jen málo lepších dobrodružství, než když vás, opilé tuláky bez domova, v kapse láhev muškátu, po cestě z Olomouce do Černovíře v těsné blízkosti kolejí v protisměru srazí k zemi vlak. Zlomí vám pravé předloktí, vy se zvednete a nastoupíte do nedalekého vlaku, který stojí na červené a čeká, až se přikodrcáte. Policie pak pronese prohlášení ve stylu:
Co vedlo muže k tomu, aby šel po železničním svršku, je předmětem šetření.
Kéž by bylo mezi námi víc bezejmenných básníků, kteří budou do konce svých dní váhat, zda jít po svršku nebo vedle.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dxvrxstsxcrxts dxvrxstsxcrxts | Web | 22. února 2015 v 23:31 | Reagovat

piss v přírodě :d originální

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 23. února 2015 v 0:31 | Reagovat

Vždycky jsem záviděla klukům, s jakou radostí mohou počůrat patník. DNes se tomu směju. je to až božsky směšný. Asi proto, že já nemůžu.
Chtěla bych si lehnout do borůvčí na Maxičkách. V červnu je tam vždycky krásně. Mecha vůně. A lezou po mě brouci, který nesnášim. Ale modrá pusa za to stojí. A taky na Střížák za světluškama. Mooooooc krásných míst, pro tu chvíli, který stojí za to vidět. Stál bys o ně :)

3 Hay. Hay. | Web | 23. února 2015 v 2:23 | Reagovat

Viac písania o tvojich dobrodružných chodníčkoch, čúraniu na vrcholkoch, a do toho Ramones. Bavíš ma viac ako samotný pán Kerouac :)

4 stuprum stuprum | Web | 23. února 2015 v 3:37 | Reagovat

Pokusím se. :)

5 Akim Akim | E-mail | Web | 23. února 2015 v 10:06 | Reagovat

Tuláctví tě naučí víc, než všechny vysoké školy světa...

6 Berry Berry | Web | 23. února 2015 v 11:04 | Reagovat

Já jsem nějaká vadná - já z té "hory" spadla, a proto se jich tak bojím od té doby. Zároveň mě to velmi uklidňuje a vlévá do krve život... Jednou při rychlém sestupu z kopců jsme si s děckama všichni spálili nohy, jak nám klouzaly v botách tam a zpátky...
Před rozedněním je nejtemnější noci stín, před rána svítáním... Vzpomněla jsem si na jednu sborovku, kterou jsme teď zpívali...

7 pavel pavel | Web | 23. února 2015 v 11:34 | Reagovat

Nedávno takového básníka jsem viděl v dvaadvacítce tramvaje. Něco mezi tulákem a bezdomovcem a četl si básně.

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. února 2015 v 11:59 | Reagovat

Moc krásně napsané, dojal jsi mě. Některé ty pocity znám, protože sice nepiji, ale často chodím na výlety, a navíc jsem tak trochu blázen, který se občas chová, jako by byl na drogách, i když není.
Je to jeden z tvých nejkrásnějších článků, s úžasným závěrem. Rozesmál jsi mě, ale přitom zasáhl mou duši. Jen tak dále!

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 23. února 2015 v 18:21 | Reagovat

Tvoje řádky jsou takové zvláštní, mají něco do sebe a něco hodně tajemného uvnitř, sakra, líbí se mi!:-)

10 mor-tem mor-tem | Web | 23. února 2015 v 20:56 | Reagovat

Vždy jsem záviděla mužům, že to mohou v přírodě jen tak pustit. :D A příroda je fajn, jen já bych asi moc daleko nedošla. :D

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 23. února 2015 v 21:21 | Reagovat

Svršek čili filek.
Někdy bývá na trháka v mariáši povinný flek.

12 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 2. března 2015 v 23:49 | Reagovat

Máš skvělý hudební styl :-) Tohle byla prostě paráda:-) :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama