Zastávka života

9. února 2015 v 21:58

Ať mi konečně nechají pronajmouti ten obílený hrob s vypouklými, cementovými hranami - velmi hluboko pod zemí.
Opírám se lokty o stůl; lampa velmi jasně svítí na noviny, jež ve své hlouposti čtu znova a znova, a na ty nezajímavé knížky.
V nesmírné vzdálenosti nad mým podzemním pokojíkem strmí domy a shromažd'ují se mlhy. Bláto je červené nebo černé. Obludné město, nekonečná noc!
Trochu níž jsou okapy. Podél boků jen tloušťka zeměkoule. Či snad blankytné jícny s ohnivými studnami? Možná, že právě v těchto polohách potkávají se měsíce a komety, moře a báje.
Za trpkých chvílí si vymýšlím safírové a kovové koule. Jsem pánem mlčení. Proč by v koutě klenby bledlo zdání jakéhosi sklepního otvoru?

Probudím se a musím kopat díru pro septik, tak zvanou senkrovnu. Není to zoufalé? Nejzoufalejší z pozemských strastí! Dejte mi konečně svatý klid. Zaskočím si do báru. Ne, mám lepší nápad. Již nemohu nepít. Koupím si kanystr flašek a po nocích je budu vyprazdňovat, abych přiživil odvěkou insomnii. Pak už si nikdo z nás neodpočne, články se budou hromadit jak odpadky po koncertě Mňágy. Dojde i na lose-lose situace, hádám.

Ó nejdivočejší ráji vzteklého úšklebku!

Poznal jsem kluka, který byl docela zasloužilý - vynálezce. Objevil problémy, které si postavil a pak je zas shodil - jak domino. Neměl jsem mu za zlé, že byl zakřiknutý a vlastně docela nepraktický. Objevil pro mě pravý poklad na zemi - trpělivost. Vymyslel a dal si patentovat klíč lásky. Tak ze mě udělal hudebníka. Pravda, ne nijak originálního ani zkušeného. Ale učil jsem se a nyní mohu prohlásit, že jsem nějaké ty sonáty dal dohromady. Scherza jsem hrál taky. Mí předchůdci uvízli na mělčině - já však, za vydatného přispění vynálezce, jsem mohl proplouvat útesy bez výrazného napětí.

Viděl jsem dost. Dost jsem užil!
Hulákalo nam město, večer i svit světel věčně rozžatých.
Poznal jsem dost. Dost zastávek života. Hemžení, vidin,
halucinací z žen a chimér z chlastu.
Odjížděl jsem naplněn dojmy a vzruchy.

Ó mé Dobro! Ó mé Krásno! Divoká fanfáro, při které nikterak neklopýtám! Kouzelný podstavec! Hurá k neslýchanému dílu a k zračnému tělu, poprvé! Začalo to dětským smíchem a také se to jím skončí.

Opojilo nás sestavení jedů vyzvrácených do prastaré disharmonie, horoucně uhlazených jedů, slibených otrávených stromů, šílenství jedů a muka jedovatých tyranských promluv v žilách kolujících. Dali jsme své postavě duše a navrátili ji počestnost. Abychom tak mohli pěstovat to, co umíme.. na kamenité podstavě. Na kamenité půdě našich srdcí, kde se staráme o to, co umíme... a kde to vzkvétá.
Začít tak život několika nechutnostmi - na úkor věčnosti. Skončit ho zmatenou vůní skořice.
Začít s děvkou a skončit se svatou. Tak nějak jsem si představoval dokonalou pannu. Přísnou, zdrženlivou, smějící se jak dítě. S hrůzou vezdejších hrůz v barvě tváře. Plamennou jak pouštní růže. Mírně otrockou, rádu vzpomínající na všechny druhy lotrů, kteří ji přešli pod dlaněmi.
Vigílie opojení ve vichru beznadějí. Krátce na to bylo by po všem. Mohla by žít svůj bezvýznamný kousek štěští.

Doufám, že dneska na mě něco spadne, pěkně ostrého a pěkně do hrtanu, abych krvácel jak vetřelec, invazivně pár minut dušen vlastní krví řinoucí se z chřtánu.
Nadchází doba Vrahů.

kurzívou Rimbaud
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 9. února 2015 v 22:23 | Reagovat

Můj koncezt Mňágy asi nebyl dost mňágovatej, nic moc bordelu. A k dobrým věcem bych ještě mohla říct, že jsi mi připomněl jednu knížku od 16-ti letý němky. Není nikaj zvlášť dobrá, ale je plná citací. Úryvky s vlastním textem. Na takový mládě je to nevídaně oplzlé. Něco jako ty? chi:) Až píšou, že je to na hranici, podepsat se pod tím. A jestli je to vlastně ještě autorství. Ale nakonec je, a to je dobře. Chci tím říct, že se nám to takhle líbí, kdybys o tom třeba zauvažoval. Jako ta holka.
A z druhého břehu, z kamenité půdy mého srdce ti chi, zcela zdrženlivě sdělit, že chci krvácet víc než ty. Ale nikdy si nepřej, aby na tebe spadlo něco ostrýho, pokud to není ostrý cit.
Tak končím, bez potlesku.

2 lluvia lluvia | E-mail | 9. února 2015 v 22:30 | Reagovat

...
Začalo to několika nechutnostmi a končí to,
poněvadž se nemůžeme ihned zmocnit této věčnosti,...
...

Rimbaud je dobrá četba...ne však na noc. Pod tíhou jeho myšlenek se špatně usíná, není-li člověk barbar či realista (synonyma?) a nepůsobí na něj rytmus poezie právě tímto způsobem, ignorujíc poselství...

Lepší je utopit se v Červeném moři než v moři červené...

3 Vivi Vivi | Web | 10. února 2015 v 17:48 | Reagovat

Piť aby tá insomnia bola o niečo príjemnejšia. Skvelý nápad.
Morbidne, temné - presne to čo sa mi na tvojich člankoch páči.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. února 2015 v 21:49 | Reagovat

Vrr! Příšerně mě štve, že vůbec nemám čas komentovat. Nezlob se, jednou se vrátím k článkům, u kterých mi to nevyšlo. Ale čtu od tebe každý!
Má to každopádně úžasně temnou atmosféru, zamrazilo mě u toho v zádech. Ale líbí se mi to.
Hrozně se mi líbí, jak dokážeš vše- svůj život, myšlenky, ty citáty- skloubit do jednoho článku, a vznikne z toho vlastně mistrovské dílo. Máš můj nesmírný obdiv, jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama