Březen 2015

Obilní trh

31. března 2015 v 21:58
Kozy jako vozy.

Žil v městě pekař

30. března 2015 v 21:58
Vybíral popelnice.

Přisát k mému tělu

29. března 2015 v 21:58

Hanička a Antonie se vrátily z pakistánského zajetí ke svým rodinám, po dvou letech bez slunce. Vypadají dost rozbitě (An. jak panenka Marie), ale snad je čas milosrdně uzdraví, aby se zas mohly radovat z bytí na světě. Zeman se s nimi nesetká, protože prý jednaly nepředloženě - ba hloupě a vystavily republiku problémům. Na dálku jim však vzkázal mnoho zdaru. Jak pozorné.

a tak vše, co radosti mi neslo,
láskou mojí v brzkou zkázu kleslo


Tak jsem teda viděl ten mač a byl jsem spokojen. Nadmíru. Tak nízko mít sedadla - na to si fanoušci čekají i roky a já tam hupsnul hned ze startu. Ještě jsem vyhrál big maca. Jimmy Butler hraje jak mladý Jordan. Je trochu dynamo, vždycky na správném fleku, tvrdý atlet jak skála, (dobré bylo, jak vypíchl přihrávku a jel sám jeden na jednoho a ten týpek se od něj ve vzduch odrazil) určitě top top z těch, co se na palubovce hejbou. Dali si je 111:80, což je kvapem mohutná rezerva... pak už ke konci se točila druhá lajna a ještě příležitostnější náhradníci.

Když jsem kdysi chodil s jeptiškou, udělal jsem ji skoro děcko. Prostě jsem ji navštěvoval při vigiliích a tam jsme si v křtitelnici zkoušeli, jak se Duch svatý rozmáhá. Během jejího pokročilého těhotenství jsem ji střídavě prohozil a střídavě ji vyhrožoval, aby šla na potrat. Ale co naplat, byla vdaná za Ježíše a nechtěla o tom ani slyšet. Tak jsem ji jednou po večeři vzal na mez, odkud jsme se dívali na padající hvězdy. A tam jsem ji shodil dolů. Přežila - skoro jako zázrakem - ale plod vzal zasvé. Slavil jsem nikoliv malé vítězství. Pod pohrůžkou podobného výletu na kopec jsem ji umlčel, aby se nikdy před nikým o tom incidentu nezmiňovala a že pokud to udělá, ví, co bude následovat.
Podotýkám, že bych raději zemřel - odporem, strachem nebo čímsi podivným, kdyby se to škvrně mělo narodit. Nesnášel jsem děcka a otcovství. Asi protože jsem měl hrozné dětství a ještě horšího otce, který mě týral. Nemohu ostatně přiznat, co jsem s ní prováděl. Byla mi vydána na milost a hlavně na nemilost. Ale asi se jí to líbilo. Svatební noc měla tedy své následky - svatební jen provizorně, každou noc s ní jsem tak nazýval. Kazatel, její bratr, mě vyexpedoval kopanci do řitě, když se dozvěděl, že jsem ji shodil z té meze a že jsem ji stihl přivést do jináče.
Copak za to můžu. Vůbec nebyla jako ty dřevěné ženské automaty, jaké jsou dnes v módě, bez názoru a vkusu. Byla vášnivá a měl jsem z ní strach. Tak jsem se prostě reprezentoval. Nikdy nestála jak socha u okna a nevejrala do krajiny. Cítil jsem v ní teplou náklonnost a touhu. "Ty má višničko". No v ložnicích jsme pochopitelně nikdy nehřešili, na to jsme měli ty zatuchlé komůrky a špajzy. V kostele... a nikdy nebyla necitelná. Víckrát mě sama oslovila a požádala, abych jí to udělal.
Byla slovem hroznější, než si má fantazie malovala. A tak i můj výbuch odpovídal jejímu temperamentu. Vždy, když jsem ji bral na "lože", její husté, vlnité vlasy ke mně promlouvaly. Byla můj zlatý drobeček - zaslíbený Kristu, ale o dráždivější. Kývala na všechny mé propozice. Velikánské oči jako misky se svěcenou vodou - a tak důvěrné. Byly jen mé. Při tom syčela a prskala. Jak pára.


Tomáš Zato

28. března 2015 v 21:58
Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.

Gellner

Mi můj pscyhiatr, než jsem odjel, říkal: hlavně nepij, synku, jestli se nechytneš teď, tak tu Ameriku nedobydeš. Řekl jsem mu oukej, šéfe, ale co mám dělat se svou anomií, kterou mi diagnostikovali? "To máš tak - buď se na ni vykašli, což bych udělal já - nebo se jí postav, což by udělal A."
Jako každý hrdina i já musel ustoupit situacím, v nichž kramfleky vadly. Místo prasete jsem říkal kráva a místo brýlí lék na oči. Když mě léčil v Opavě jeden indický doktor, tak mi ukázal na diapozitivech na Ganéšu, božstvo se sloní hlavou, a já mu řekl, že je Hanuman. Opičí bůžek. Neupozornil mě na chybu, a tak když mi poté ukázal sošku Hanumana, tak jsem hned popisoval Ganéšu, viděl jsem v něm prostě sloní hlavu. Jako by jméno nebylo vlastností, ale celým klíčem otevírajícím pokladnici významů. Proto daleko víc znamená, jak se kdo jmenuje, než jaký je.
Tak stejně piju, ale už si ani nepamatuju vlastně co, cítím jen na patře chutě. Chardonnay. Non plus ultra.

Nejplastičtější povaha, nejvíc patriot a zároveň šeď české literatury? Cyril Duša! Trefulka ho akorát trefil, aby zahanbil i Švejka. "Pomalu tvořená věta" citů.

Existuje krajnost být nevýrazný

27. března 2015 v 21:58
Tak ještě dnes a zítra (jdu na Bullsy, wow) a pak snad budu schopen zase skládat slova do smysluplnějších celků. Prozatím ochutnávky Královských kacířů a random tidbits před odchodem...

Dolní město zůstávalo ještě pořád rytířům církve doslova zapovězené a postoj, který zaujali generál Mercado s admirálem Roverem, obyčejné lidi v ulicích jen posiloval v odporu. Ale už se začínalo šeptat o poslovi, který přinesl nově ustavené teokratické radě, která technicky Abrusiu vládla, zprávy o králově exkomunikaci. Od úst k ústům kolovaly řeči, že byl Abeleyn prohlášen za kacíře a jeho právo vládnout zemi bylo zrušeno. Generál s admirálem budou brzy muset vládu rady uznat, jinak stejný osud čeká i je. A poté budou mít hranice dostatek duší k pozření, až rytíři církve pročesají dolní město a očistí je od všech, kteří se jim dosud vzpírali.
Admiralitní věž se tyčila nad střechami jako tísnivý megalit. V ní bylo umístěno velitelství hebrionského námořnictva, správní prostory státních loděnic a místnosti námořní šlechty. Golophin to místo znal dobře - byla to staromódní pevnost, která připomínala spíše labyrint a jejíž vnější zeď omývaly vody Vnitřního kanálu. Z doků u paty se jí zvedal les stěžňů flotily a staré zdi byly zbarveny do špinavé běli nánosy trusu nespočetných generací mořských ptáků.
Bylo tu rušno. Lodě flotily vyžadovaly neustálou péči a bdělí důstojníci bez ustání udržovali posádky zaměstnané. Bylo tu celkově nějakých osm až deset tisíc mužů, všichni do jednoho dobrovolníci. Nicméně nyní se v přístavu nacházela necelá polovina lodí.
Plavidla hebrionské flotily měla stále plné ruce práce s ochranou mořských cest, které i v zimě znamenaly životodárnou krev v žilách Abrusia. Eskadry proplouvaly Malacarskými úžinami, Hebrionami a vydávaly se až na sever k Tulmijskému zálivu. Udržovaly obchodní cesty bezpečné před korzáry a severními nájezdníky a často vymáhaly od obchodníků diskrétní poplatky.

S nepředstavitelnou vyprahlostí se vrhám vstříc do dalšího rána. Mrznout na lešení. Nosit a klást na stěny sucha (toť téměř doslovný překlad!) pláště z betonu. Je to pouze a výhradně žár prudkosti, pro niž nemám vysvětlení, který udržuje mou špatně skrývanou náladu nad bodem mrazu. Dozvím se po návratu patrně zprávu dne, totiž že Jirka Mádl se rozešel s Evou, protože měli oba rozdílné názory na život, jiné koníčky a hlavně že si už neměli co říct, navíc odezněla povinná chemie. A je vůbec k pofiderním lidským rozlukám zapotřebí uvádět důvod? Za rozchodem ovšem nestál Jirkův nevybíravý způsob flirtování s děvčaty, jeho bezmála neodolatelné nabízení sebe i svého pohádkového majetku. To bychom křivdili půvabné, zranitelné duši našeho charismatického mladého hereckého supertalentu. Na moderovaném pražském stužkováku jistě nebyl přítomen sám, ale pouze on sám byl středem zájmu mnoha půvabných gymnazistek. Nabízel jim sebe a jistě nezůstal jen u sebe. Evička mu v posledních týdnech a možná měsících lámala srdce svou ztepilou, trpící ženskostí, která každou chvíli propuká v pláč. Jemu tedy nezbylo věru zbytí, než vyrazit mezi nezkažené děvenky, paktujícími se s něhou, se skoro dětskýma očima, které ještě stále svého božského snowboarďáka nevysvětlitelně a nevědomě bez výhrad přijímají a vznítit v nich touhu po tom, co už dávno Evičky ztratil. Narazil však na hrdinný odpor v podobě partnerů, lhostejno zda formovaných během večera, trvalejších, byvších, oněch dam. V průběhu noci v nich vzklíčilo rozhodnutí, že Jirku zbijí a vyhodí na dlažbu. V krvi ve tváři, se zlomenými žebry, čelil náporu přesily rozzuřených či zhrzených? gymnazistů a jen tak tak že ustál jejich kopance a rány... aniž by navštivil špitál. Nazítří poskytoval rozhovor a dokonce vtipkoval, dokonce zlehčoval svůj zdravotní stav duchaplnými sentencemi. Inu, vskutku vzácná povaha se zaskví i v neštěstí.
Mwenda, nějaký Afričan, má v nohách djembe, stojí v podchodu do metra a hledí svými savaními, koňskými zřítelnicemi, připomínajícími temně okrové škvíry v kmenech baobabů k podlaze, na vybělené stíny pasantů a zbaběle defilující podvozky v gatích a sukních řítícími se za svými povinnosti. Vstupuje do jejich nálad a tu náhlou přízračnost obrazů automatických pilotů v nouzovém režimu, stojících za pendrek, si uvědomuje. Slova v něm znějí jako žalmy. Tušíme již zkraje, že jen andělé mají tolik slušnosti, aby se tady dole na zemi ukazovali v podobě lidí, neboť čím víc máš co skrývat, čím hlubší je tvá oddanost věci, tím spíš máš potřebu pro život mezi ostatními volit inkognito.
Pořád stojí uprostřed skličující předtuchy pomíjivosti a sotva dlaněmi rozezpívá synkopy djembového dunění, echo vln se řítí do skličujícího šera. Které doléhá k nikomu a ke všem. Metro předlo jako kocour elektrickej.

Něco velmi vysoce

26. března 2015 v 21:58
Paul Kearney
objevil záblesk nahé hrůzy. Ale pak se znovu pustili do práce. Když se ráhna pootočila ve směru měnícího se větru, pocítili muži na zádi, že tlak na rameno páky kormidla se zmenšil. Vítr se stočil na levobok a popohnal karaku prudce vpřed, jako když se kůň prodírá hlubokým sněhem. Loď plula pod neúplným počtem plachet; víc jich prostě neměli. Z větší části zůstaly jen cáry, volně vlající z ráhen. Na místě, kde se kdysi tyčil hlavní stěžeň, zbyl zlomený pahýl, zahalený zbytkem plachty jako pohřebním rubášem.
Už nemůžeme být příliš daleko, pomyslel si Hawkwood a obrátil se ke svým třem společníkům.
"S větrem v plachtách půjde ovládat lépe." Musel řvát, aby překřičel bouři. "Udržujte kurz, jestli bouře zesílí, nezbude nic jiného než před ní utéct a čert vem navigaci."
Jeden z mužů, kteří s ním stáli na kormidelním můstku, byl vysoký a hubený. Přes bledou tvář se mu táhla strašlivá jizva a rozdělovala čelo na dvě poloviny, než se ztrácela u spánku. Byl oblečen do hadrů, které jen vzdáleně připomínaly jezdecký plášť.

Na vlastní nebezpečí

25. března 2015 v 21:58
Ten parfém, kterým voníš - kde jsi k němu přišla?

Ksichte, nečum

24. března 2015 v 21:58
Tak prsty vplétám do lnové hebkosti
noci jak do křídla padlého.
Další svit měsíční striktnosti
se zaplétá s vášní uhlíků doběla
rozžhavených patinou svíce.
Výslednou korunou hlavu ozdobí
mé dlaně, co nespatří více
krásnějších svítání, či ročních období.
Kolem mých kloubů, jak provázky loutek,
co struny na harfě sličného Orfea.
Za nehty beznaděj - slzavá idea,
zničena, zlomena, jak zelený proutek.
Prsty mé hledají, co duši chybí.
Chomáče vyprošťují z vln vlasů sny
pečlivě složené, šupiny rybí,
na prosněné dny
prosluněné hvězdami.

Ne tolik, ale přece přepsaná

Vytrpět mnoho důstojností

23. března 2015 v 21:58
Skon

Kalená zima cév
příliš zgangrenovaných
grgá
do horké krve
rudého
až tolik chladného masa.
Nažloutlá běloba žeber,
sklípky plic,
věčná cela srdce,
a tak dál
skřípe a sténá,
na cestě za úlohou
jen správnou -
six feet under.
Marnost nad zmarnost.
Růžky růžového skřipce
v krutém sevření bortících se
kostěných mříží
se naposledy ohlíží
přes rameno.
Zde marnost přestává.
Konec činu,
když choulí se
ve stínu depressione
Dantovy očistné hory
v sedmém kruhu chlípnosti.

Přepsaná

Konkurence

22. března 2015 v 21:58
Mi zčistajasna blogový idol MTS oznámil, že chce seknout se vším, protože nezná pravidla hry. Tak jsem z toho řádně vykolejený. Nevím co dělat. Asi bych se měl též předávkovat. Abych vyrovnal skóre. Co je to za ukrutnické povahy, které vás nejprve okouzlí, aby se chvili nato podobny páře nad hrncem vytratily do věčnosti! Vysmáhlí si najdou vlastní peklo, jehož plameny šlehají až do světa živých. Kéž by stály o spásu. Ale fetovat třeba padesát let, to chce nemalé dovednosti a instinkty.

Chladná ruka Děvky
v sevření hrdel
na hřezlých střevech hraje
sonátu ódy na bolest

nemocí svého těla
zmocněného kýmsi
se o tebe otírá
ve zvrhlém chtíči
a kýči smíchu oděna

krkem víří víčka
dechu pot se vaří
za zuby

vředovitým jazykem chmur
zlých slov a činů
večery vlažil krví černa
hrátky s kůží krku
a slané slzy jejich pórů
do syta vychutnává

na závěr polibek na ústa
jak blín je hořký
a stejně tak i zapáchá

a tvé vzdouvající se nitro
v ohnivých křečích
už neodolá
vyvrhujíc zpověď

svěřuješ jejím šeravý rtům
a poté i zemi
co tě tíží
a čemu se jednoduše
nevyhneš.



Na mramorové podlaze


Kniha otevřena na samém svém konci.
Po ušlechtilém písmu stéká krev.
Vzduch prosycen truchlivými zvonci.
Na podlaze zbytky střev.

Jak Rudé moře. Černé vody plná řeka
z jejíchž břehů se valí krve vlna.
K prázdnu se blíží rychle tělo z plna.
Na konci nekonečna jej zapomnění čeká.

Krutě dravá povodeň, dorazivší k hávu
ze sametu bílých oblak, černou nocí roubeného,
v drzosti, na odiv dávající zprávu:
"Jde si proň již. Skon všech strastí raněného."

Nenajdeš již v tratolišti samet krví přesycený.
Splynul s zemí, nenápadně.
A krev, jako křídlo Vrány - celý svět v ní utopený -
hubí bílo bezodkladně.

Když už poslední i krůpěj, opustila tělo,
poslední i nadechnutí odešlo co vzdech.
Prázdno tam, kde vše se skvělo
uvidíš jen. Tajíš dech.

Teď krásný pohled naskýtá se
na tváře, kde lži už není.
Co masky Dne ke kráse mění
v šedé noci rozpíná se.


Chodila jsem sem potom za ním každý den. Každý den jsme se scházeli zde. Pod
stíny dubů jsme se potom v jeho volných chvílích procházeli a mluvili o všem možném. Doteď
mi zní v uších jeho příjemný hlas. Doteď nás ještě vidím se prohýbat smíchy v reakci na něčí
vtipnou poznámku. Ten smích tu působil poněkud nepatřičným, ale stejně zvláštně osvěžujícím
dojmem. Zhruba stejně jako sluneční paprsky v pokoji depresemi zmítaného člověka.


kam se hrabou španělky nebo taliánky, vetšinou maj kozí nohy
vesničková má středisková, nikdy ti nezapomenu, cos pro mě udělala
kozí nohy, příliš nizko položený zadek, rustikální kozí nohy
tancujou
cajdáky
z nich některé jsou tmavovlásky - stav vlasů značící křehkost
takovou, jakou nemá čas se zaobírat, dokud neprochodí pár ze svých příštích koloběhu zrození, životů na hovno,
takovou křehkostí se muž zabývat nesmí
ne moc dlouho, aby neoněměl,
je-li poutníkem dlouho a dostane-li se příliš blízko, schová se za oči tisíc let staré
a vyčkává
a vyčkává


proč jsou hispánky takové dračice?
protože španělky mají podolky, kterými přijímají pro ně tolik důležité energie, z kužele země, vedoucí k středu těla
a když si svlékají sukně přes nohy, rozptýlí energetický sloup.. torzní energie totiž směřuje všude, jen ne zas k zemi. tím muže dokonale vyvedou z rovnováhy.