Březen 2015

Nočník opuštěné duše

21. března 2015 v 21:58
Zatím tu spí lvi. Už se probudili.. a mají v hřivě zabodnuty šípy Medúziny. Hlavy cherubínů a okřídlená legie ořů jim v patách. Za smrt jste mi srdíčka nerozdali, tak nedostanete ani hovno.
Všecko je o nějaké kurvě, která v hotelovém pokoji v Jindřichově Hradci usne nějakému opilci na rameni a z toho spánku se zrodí ve zkumavce nějaké dítě, které je vhozeno do Nelítostného světa, řvoucí a smradlavé a chce pořád nasrkat mlíčka z cecek. Pořád měl skleničku prázdnou a ruce celý mastný od kolomazi, jak se rýpal za sedačkou v autě. Překypoval energií jak mlaďoch, i když mu táhlo na padesát. Ale jen když šlo o ženské a chlast. Řval vždycky chroptivě po barech, že zve celý bar na rundu. A pak, když se každý na jeho útraty napil, odešel potichu jak duch - bez placení. Dělal dojem, že neměl nikdy žádné prachy, aspoň vlastní ne, tak nevím, jaktože je všude rozhazoval. Divil jsem se, jak mohl přežít dospívání, to jsou přece lidi věčně na mizině.
Měl bych asi psát o svých známých a kamarádech, ale nevím proč. Na scéně by se míhala jména, které nikoho nemohou zajímat. Ale pro mě tvořily dějiny. Tak kupříkadu Jonáš, se kterým jsme sjezdili půlku východní Evropy a tamtu horkokrevnou Asii. Pokaždé, když jsme se vypařili skoro bez floka, on utíkal od své Evičky, já zas od své skleničky (ke galónům), koneckonců byla to příležitost, tam venku je spousta parchantů, zabávnějších než výtvarný kurz a prohnanějších než smrt, a my chtěli znát svět, bezpodmínečně, Jonáš býval a je trochu blázen, takový druhý Ježíš, který se znovu vrátil na zemi, aby ji obracel úrodou navrch a chopil se rýče a celou tu hroudu rozhrabal od svítání po setmění. Jen se výhybal Ninive, kam asi neměl důvod jezdit. Opravdu jsme neměli až na toaleťák, tabák a rychlovarnou konvici vesměs žádné předměty denního užití. Oč méně jsme měli sebou, o to víc jsme nosili, divocí a nenasytní, nemyté hlavy, páchnoucí hadry, v sobě. Kolkik řidičů náklaďáků jsme stopli a kolikrát nás vezli skorem do Turecka, až pěkně ke Kobani. Viděli jsme pěkně v Izmiru sešikované vojáky nevímjakého společenství. Mašírovali ve dvoustupech a mávali čepičkami, když šli kolem špalíru zvědavců, přímo středem silničního uzlu. Údajně se tam zrodil Homér, tak jsme v archeologickém muzeu pátrali po jeho bustě. A vskutku tam trůní na mramorovém podstavci, tento nesmrtelný veleduch, údajný rodák z města před válkami známého jako Smyrna.
A nebo bych mohl mluvit o řekl-bych-příjmení, ale bojím se zrušení inkognita. Elektrikář, který mi sestavoval jakési obvody, pomocí nichž jsem mohl dávat mírné šoky lidem podnapilým, pod stolem např. a oni cítili jemné šimrání v kůře mozkové - asi, které se příznivě projevilo na jejich schopnosti se sociálně adherovat, bez křečí a zbytečných dramat. Takhle jsme spravili na pět desítek lidí, kteří se dobrovolně či méně dobrovolně nechali testovat.

Blitky z koblihů

20. března 2015 v 21:58
Den před onou nocí minul beze zvláštních příhod. Teprve večer to započalo.
Seděl jsem o 7. hodině v jídelně hotelu "U stříbrného slunce" v okresním městě J. ; již od druhé s poledne jsem tam popíjel; o půl deváté hodlal jsem vlakem odejeti do krajského města E., kde mám kvetoucí velkoobchod se střižným zbožím a nový čtyřposchod'ový dům. - Za mnou sedělo několik sedláků v hlučné zábavě. Jeden z nich právě vyprávěl, jak chytal polního zloděje. Neposlouchal jsem ho téměř. - - Tu zaryla se mně ostře v sluch slova :
"I obešel já polí pět."
Mají v sobě něco pitvorného; něco hrůzného by sotva kdo v nich našel. A přece zavířil ve mně na okamžik pradivný děs, velmi jemný, ale silný, dávající tušit něco nade vše pomyšlení strašlivého. Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci : že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšná jest jen hrůznost, jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou.
Zapomněl jsem brzo na to. Za čtvrt hodiny vyšel jsem na dvorek. - Vraceje se stanu, zadívám se na hvězdy . . . A tu slyšitelně zasyčelo mně něco v uši : "Obešel já polí pět," - podťalo nohy a vzalo vědomí.


Ubírám se nevýslovně truchlou, pahorkatou, místy lesnatou krajinou. Husté mraky klenuly se nad ní jako klenba hrobky temně žluté, jakých jsem nikdy neviděl. Pozdní podzim; smrt všude, smrt . . . Polámané, hnědnoucí, mokré trávy klonily se v bláto; mrtvoly uschlých trsů, větříkem galvanisované, šeptaly posmrtné své sny; dušičkové kvítky, umírající pozvolna, prosily žluté nebe o rychlou smrt ; mrtvolně páchla hrobová prsť polí. Žlutá hrůza šla se mnou a sílela víc a více. Vše mne lekalo, vše, nač jsem se podíval, tajemně mne odmršťovalo. "Ubohý, ubohý!" mluvily ke mně trávy a hroudy, lesy a mraky, "co tu ještě pohledáváš? Vidíš, že vše tě ze svého středu vymítá a někam pryč posílá, a ty nechápeš, že místo tvé není již tuto? Smrt sedí v tobě a nic ji nevypudí !" Každou chvíli jsem očekával, že přijde to hrozné, nejhroznější, poslední. A přišlo!

Na poli chodí smuténka a zpívá
Je to černé a klepe to na dveře, co je to?
Naše růžová budoucnost, která
chodí po konipných cestách podzimu.

Přišla a prostředním prstem ťukala na sudy.
Všechno chce o nás vědět.
Potmě je tolikrát líto.
Tolik sudů leží netknuto.

Mezi dobráckými lidmi
chodí husopaska
žebrá a píská na prsty
mezi spodinou a kramáři.)


Pospícháš bez hnutí
a chlastáš do úmoru
stejné kulisy, jiná a stejná žena,
jiskry bez žáru,
řeč, směšná i dojemná
tě sytí,
že protáhneš kundu nití

jsi všude hostem,
znáš všecky odpovědi
nedávno pohřbený dítě,
cos býval kdysi
zbyly jen kompromisy.



Čas nezměnil nic. Jen už místo vín a piv chlastám pálenky, pokročilejší pití pro pravé chlapy.
(Odpověď na otázku, co mu přineslo odloučení od lidí)

Jak bude po smrti a mix (Skácel, Toušek)

Kůže z pleše

19. března 2015 v 21:58
Jednou jsem tak sbalil nějakou fiflenu na vánočním trhu. Měla vlnité vlásky, širokou bledou tvář Sulamit a usmívala se, jako kdyby roztáhla nohy jen za milión. Když jsme si to rozdávali, zjistil jsem, že má náběh na vousy, jak tak zaklonila hlavu. Ale nevadilo mi to. Akorát měla tak chlupaté cecky, že jsem musel odvrátit tvář. A taky byla celá černá, i když za to asi mohla noc, nepřidalo jí moc srostlé obočí, ale jak říkám, nevadilo mi nic, dokud neotevřela pusu. O někom se s přídechem metafory říká, že je zlatoústý a o jiném by se dalo snad říct, že má v ústech stoku. (Podivně ji páchnul dech v plicích). Nedala dohromady ani výkřik! Místo milého áh vyrážela morové ngee.
To čistě ozářené nebe... Koukal jsem se oknem raději na záři měsíců...Na stěně nad postelí byl lesk. Ulehl jsem s hlavou v ohni.

Plačící na náměstí sv. Marka.. Pouhé dojetí svátečním dnem? Nevíme.. přikládá si na oči kapesník a ten druhý má rozpačitý výraz.

Ta moje z trhu byla šilhavá. A ještě navíc měla nějak odloupnutou sítnici. Říkala, že ji operovali v Sokolově. Že toho času ji pasák prodal dvěma Vietnamcům. Ale nevypadala po operaci, spíš těsně před rozpadem. Vzpomněl jsem si svou na matku. Tu dobrou křesťanku, co mě strkala do krabic a zavírala do skříní, aby mi ukázala, že jí neuniknu. Jednou jsem tak byl na kázání i v synagóze a potkal nějakou šik židovku, pak jsme si to rozdávali roky, sice tak asi jen 4x za rok, ale to nám nevadilo, vášeň byla naopak o to vystupňovanější... Tak rád jsem psal její jméno do milostných dopisů! Sice ji nepadly žádné šaty, protože měla moc úzké boky, moc tlustou prdel a byla u ramen taková, že by se v prstech rozpadla, ale nebyla gój, tak mi to nevadilo... Neměla ani moc povislá prsa a sešněrované břicho... Byla však falešná jak bankovka penězokaze.

Koukám na gay porno a pohled na jejich pyje mě dnes zvlášť uchvacuje. Mají před začátkem takové laxně skloněné čůraky, to můžu. Všichní ví, že svět se točí kolem pyje. Tady má srovnávání cenu. Líbali se na přeskáčku na hýždích. Na svahu vedoucím k vodě vedly žebříky. Pod hnědými stromy. Mužnost a vážnost na dece.


Byl jsem skoro ohromen pohledem na dívku s černými nehty čtoucí padesát odstínů na lavičce. Takové nohy oblečené v silonkách. Noha přes noha, zoufalá touha po tomto druhu štěstí. Až jsem byl podrážděn. Akorát ji bylo čtrnáct snad, to byla jediná nevýhoda. Ještě byla pod zákonem, tak jsem ji raději nechal na pokoji. Nemusí vědět, že mě přitahují i mláďáta. V mém nutkání ji svléknout nebylo pranic nepřirozeného nebo jo?

Šťasten, kdo v bludu žije
až do svého stáří,
neví, že svět se točí kolem pyje
a že kolem kundy září.
(zjednodušený Krchovský)

Upšouknutí

18. března 2015 v 21:58
Okolo zdi drolené psím vínem
Se prochází pošťák
Bývalý mariňák
Za tou zdí hloubnou bažiny
Pod nečerveným křovím

Semotamo po zídce
Lezou hrobaříci
Místy jde mu rusé křoví
pod kolena,
barevně ladí s uniformou.

Jindy Amálka
trhala lístky
vodních keřů či stromků
na sněhových podpatcích
orgasmem zavátá
z rypáku mrtvého psa.

Závoj z černých vlasů
ji dělal triangulační rýhu
Šla nerušeně proti proudu
středem jezera

Potkala budku s příčnými ostny
Objekt střežen psy,
napsáno na psím útulku...
zježily se jí vlásky
hrůzou a radostí

Grande Amber

17. března 2015 v 21:58
Jak si představuju Standu? Jako pytel otázníků. Ale lepší otázka zní.. jak si představuju brandy, kterou bych chtěl pít na opuštěném islandu. Asi jako tu, kterou teď piju. Nějaký Paul Masson. Není moc jemná, ale za tu cenu je nejjemnější. Má barvu hnědky, takže je mi sympatická. Cikáni jsou taky hnědí a líbí se mi, co by ne, zvlášť na pracáku působí autoritativně.

Wernisch kdysi psal, že trhal utopenou trávu a čekal na poštovského panáčka. Plašil nitě loutek chodících po dně. Byl to blbeček! Taky psal o svém domečku pro Blbečky. Měl základy podobné kořenům pro mravenečky! Měl kolena v xichtě. A z čistého listu ryl jámu. Potok přes písek si vysypal vlásky svatými z obličeje. Že se česal loukotěmi, mě takový kokot nezajímá. Pak hledal hlavy veselých Jezábel. Propuštěnec z lítosti, plakal nad svými dětmi. Ovce stříhány jsou poprvé. Máš koně se sedlem? Tázal se své kundy, jestli je jí dost dobrý a jestli věří. Měla křížek, tak mu ho pověsila na krk a řekla: tobě ně!

Ovce v Pontu se pasou na pelyňku
a nemají rouno.

Chodí do práce, aby si zašukala se Neznámým, ale na obzoru se zjeví Puntíkatý, který ji dělá šéfa. Ale se kterým taky potají chodí. Má puntíky na ptákovi. Je veselá, protože věší záclony, ale zatím přijde utahaná domů a vypije osm piv, pak jde spát. Chce i Vznešeného, ale zatím je tu jen Udatný, který každou chvíli vyčítá, že s ním není častěji. Už je na nervy, odjela by na ostrov. Míří na ostrov, kde by shořela v nebi!

Pravda je taková, že jeden z nich, obdivovatelů, ji má opravdu rád - a pro něj jak schválně nemá doteky ani slova!

Pokoušu ti cecky. Jako prvně, když měla Carrie menstruaci. Kingova Carrie. Házely po ní tampóny. Byla na nervy. A přitom měla superschopnost telekineze. Ale nezvládala ji tehdy, v těch šestnácti. Měla trošku narušený vývoj. Koukaly na tu krev. Byla v šoku dvě hodiny. Krvavý otisk zanechala. Její máti nevěděla, že je těhotná, nebo se spíš vzpěčovala tomu uvěřit. Porodila zrůdičku.

Nesprchovala se s ostatními chovankami, neboť ji záviděly její krásu. Úzké je království nebeské a úzká je i pička andělská.
Věnováno spambotovi

Žalud v krku

16. března 2015 v 21:58
Procházka na střeše mrakodrapu.. "představím vás, pojďte!.. přisvědčila... Měla na sobě vlněné zelené šaty.. zelené jak kiwi, s velkými zlatými knoflíky a na zádech sponu jako spiderman. Mřížku, jíz stačí prostrčit chňapavou ruku a dotkneš se suché kůže!
"Tohle je Bob," hlesla. Otočím se, vidím buchtu jako květ.
"Dob.., vás zaranžoval Šostakovič?" zeptám se a pak uteču požárním schodištěm, protože jsem asi řek pěknou blbost. Dámy setrvávají v nechápavém úžasu.

Koukám škvírou ve dveřích.. vysoké střevíce ze zajíce, delikátní kotník, zesílené, mírně zkřivené švy na šatech, úpletové podvazky. Ach, bože, úběl stehen ve stínu. Zavřel jsem dveře a ty vydaly zvuk, jako by někdo políbil nahá ňadra...

Té ženské bych se dotkl jen jednou, pod vyvinutým žárem bych se jí roztekl po pokožce. Důlky na tvářích, hravá, tak je to. Zatraceně, asi mi v hlavě rezonuje vibrafon. Ne vibrátor. Šumy mluvících z dolnějších pater. Rozléhající se až sem nahoru na střechu.
Jak to jen voněla? Muškátové víno. Hrozny. Něco mezi.
Už se mi stalo, že zdálky jsem obdivoval dlouhé, hezké nohy, obleček, který dělal větší ramena, čepeček z Bradavic.. a pak jsem jí předešel, abych se podíval na předek.. a rozplakal jsem se a plakal a plakal, slzy s plesknutím tekly na žulový chodník... Měla víc než šestapadesát, možná jí táhlo na padesát sedm. Tak takhle se určitě nezamiluju!
Zamilovaný, zamilovaný, zamilované.. všem jde jen o to se zamilovat. Jsme jak grilované kuře, které se sto padesátkrát i po smrti otočí. Kudy vítr věje, ... říkám po smrti, protože co je láska jiného nez smrt zaživa. Pod víčky vidíte spoustu dívek, ale pod bulvy se vleze málojaká!
Jako ten tyran, který měl pro svou milou seznam sedmdesáti příkazů. Nebavit se s rodiči, nenosit šaty s ramínky atd! Není divu, že teď holka tráví čas v postraumatických syndromech.

Ohnisko paralyzovaných pudů

15. března 2015 v 21:58
Studenti souhlasně pokyvují hlavami. Pančelka říkala, že Pavla má mezi nohama ptačí hnízdo.
Jednou kterýsi klasik napsal:
Sedíme u stolu. S pivem a známejma. Jeden fotograf z Brna a taky Pavel. Víš, ten z toho koncertu, jak na nás P. svítil baterkou. A taky jedna holka, co studuje biologii na Masárně.
"S nim to budeš mít složitý Anež. Von se teď rozešel s Šárkou. Nebo skoro rozešel."
"Zase Šárka?! Cha, no tyvole. No ale co, Šárka není nemoc…."
Ta holka se probere, odvrátí pohled od svého piva a s úplně vážným obličejem pronese: " Šárka je nemoc.".
Zírám.
"Šárka je nemoc ovocných stromů."
Užívám si s jakou vážností to dokázal říct, ale to už ležím pod stolem smíchy. Je fakt, že je to dobrá parafráze mužství. Ovocný stromy. Lákají a plodí.
Jednoženství, romantika, úzkostné poruchy. Žijeme na dluh, mrháme prostředky - od krémů na boty až po vložky! Všude samé násilí a mladí kluci už neví co s roupama. Pořád jim vnikají do hlavy vize zkázy mužství a pak se divíme, že skoro sveřepě a vzdorovitě podvádějí mladé holky! Avšak zachovejme paniku, stále jsme relativně nad vodou. Za čtyřicet, padesát let zcela vymizí romantika a i ty románky, co se potáhnou, budou sice vypadat vášnivé, ale budou jen ubohé! Žádné mateřství a monogamie už nám nevyrazí dech, vytlačí je ředitelé světa a pomatená doba milenců, kdy po prvním zapípání esemesky ji v patách přistane další, od jiného nabíječe.
Doba pokušení a osamělých výčitek se blíží mílovými kroky. Věčná nejistota a chudoba duší povede k bláznivým sceneriím. K nemocím, na něž není léku.
Ačkoliv sotva budete vědět, co to znamená, za tolik dekád senilní a zhrzení, zralí tak akorát do masového hrobu.

Miliardy lidí se hemží po zemské kůře a vy přesto trváte, že do postele půjdete jen s několika kousky nebo tak něco! Co je to za rozmazlenost. Musíte s každým přece! Ve vztazích žádný výběr neexistuje. Tisíckrát tisíc mrtvol pohřbíte v reálu snadněji než jednoho ve vztahu, a to vás asi brzdí. Všechna kola stojí... ale kolik žen už takhle pošlo hlady? Věčně nespokojené. Neříkám, že byste měli jít i se školníkem, který na vás dělá necudné grimasy. Protože by vás mohl nepřijemně obskákat, což by otevřelo brány neurózám.
Pomněte však, že barbaři jsou málokdy něžní. Lepší než s odcizenou důchodkyní povídat o problémech a práci na zahrádce. Visuté zahrady její čarokrásné hrudi se zvolna mění v rozvaliny. Protože tak se většina manželství končí, vážení. Chytřejší vrhat se na každou a dokazovat, že omnia ubique a že v minimu šancí je maximum možností. Ideální tedy asi ženy, anděly sestoupivší z nebe, netrápit... každý je nějaký, někdo jde po každé a žádnou nedusí vztahem a někdo je tak falešný, až je celkem zajímavý.

Teď sousedka kouká na videa a píše sms:

nějakej vizažista
ale fakt ťutínek
sám si maluje oči
třeba ukazuje
jak si keratin patlat doma a tak
vypadá jak baroš za mlada

Odepisuju:
máš vaginální psychózu
koukat se na teplouše
jak si maluje oči
pokleslejší už není nic

Podivné, jak některé netýkavky mají výraz jak sovy - podivně mravný. Možná je to tím, že jsou slepé!
Zbožňuji tanečnice.. černé punčochy, prozářené pleti.. a ty valčíky, co střihnou na těch nohou.
Láska k nahotě je prvnotnější než láska k cigaretám. Akt je prostě úvod do milování ženy.
Víme, že jeleni jsou mocná zvířata. Vykleštěný jelen ztrácí paroží. Oděn svou krásou, téměř mrtvý jelen umírá vysokou smrtí.
Obnažte svá lysá, bílá těla!

Neštěští chodí po lidech

14. března 2015 v 21:58
Téže zimy roku 2141 se stal Johann Eberhardt, třicetiletý systémový inženýr, zodpovědný za rozvod a rozdílení vody v celém Berlíně, svědkem téhož nevysvětlitelného zjevení jiskřivých tančících částic, které se bez ustání pohybovaly po zdánlivě náhodných drahách uvnitř zářivého oblaku, neustále měnícího svůj tvar. Přestože Johannův rušný život právě zatěžovala zoufalá finanční tíseň jeho rodičů i hrozivé znovuvzkříšení rasistického nacionalismu v Německu, zjevení ho dočista fascinovalo a Johann vynaložil značnou námahu na jeho pochopení. Byl si jistý, že pro fenomén, který měl možnost pozorovat, musí existovat nějaké vysvětlení, nepřesahující zákony moderní vědy.
Také Johann se přestěhoval na Mars, aby se stal vedoucím stanice Valhalla, základny, vystavěné nedaleko severní polární čepičky, jejímž úkolem bylo zásobovat všechny lidské příbytky na planetě vodou. Na Marsu se pak Johann, stejně jako sestra Beatrice, znovu setkali s oblaky nevysvětlitelných jiskřivých a tančících částic. Tato nová zjevení oba jen utvrdila v závěrech, které si o podstatě svých vidění udělali už dříve.
Následkem Velkého chaosu došlo k podstatnému snížení dotací pro kolonie na Marsu. Přestože nedostatek financí silně narušil základní infrastrukturu na planetě a podnítil hromadnou emigraci zpět na Zemi, Johann a sestry Beatrice i Vivien vytrvale pokračovali ve své práci na Marsu, což muselo nevyhnutelně vést k tomu, že se spolu časem seznámili a mohli se o příběhy svých podivných zážitků navzájem podělit. V době, kdy se nad Marsem zformovala obrovská prachová bouře, hrozící zasadit všem lidským základnám na planetě smrtící úder, byly Beatrice s Vivien právě u Johanna ve Valhalle. Všichni tři, společně s dalšími osmi lidmi, v sobě našli odhodlání a odvahu vstoupit do hranaté stavby, kterou u stanice smontovaly bizarní mimozemské automaty těsně předtím, než ke kolonii dorazila zmíněná prachová bouře. Ke značnému všeobecnému překvapení se ukázalo, že se ve skutečnosti jedná o dopravní prostředek. Ten odstartoval z povrchu a ještě několik hodin obíhal kolem Marsu, než jej pohltila gigantická kulová bílá vesmírná loď s červenou polární čepičkou a dvěma červenými linkami podél rovníku.
Noc dvojího úplňku

Máš snad bombu?

13. března 2015 v 21:58
Já nespal s krásou celý život a neomílal jsem pořád dokola její nejvykřičenější půvaby. Já nespal s krásou celý život ani jsem s její pomocí nelhal a neomílal jsem pořád dokola že krása nikdy neumírá ale že lehává sama mezi domorodci umění a jen jim známa tak vysoko nad bojišti lásky.
Je nad tím nade vším ó ano. Sedí na nejpřednějších stolicích církve tam nahoře kde se umělečtí ředitelé scházejí a vybírají díla pro nesmrtelnost. A ti s krásou spali celý život. A ti živili ambrozií a pili rajská vína takže vědí bezpečně jak krásná věc je radost navěky ach navěky a že nikdy vědomě či bezděky nemůže beze stop zmizet v nicotě peněžních ztrát

Ó ne já nespal
na matracích značky "Krása s pohodlím" jako oni
pln děsu v noci vstát
ze strachu abych třeba nepropásl
nějaký pohyb který by snad krása mohla udělat

Ne já nespal s krásou
podivínsky po svém
a párkrát jsem se s krásou
lacině miloval v posteli
a tak ze mne vystříkla nějaká ta báseň
a tak ze mne vystříkla nějaká ta báseň
na tenhle boschovský svět

Lunapark v hlavě

Vylito je prolito

12. března 2015 v 21:58
Čím začít? Děti nezbedné. Jste doslova smetí. Chodíte sem a ani nenapíšte komentář. Je mi z vás do breku. Trošku soudnosti. Píšu jen pro vás, nemám žádné přátele, žádný sociální vztah s nikým, jsem ponechán napospas drtivému osudu, nikdo mi nepofouká rány ani neobváže zlomené srdce! A přesto mi nikdo takřka nenapíše pár anonymních vět, jsem už unaven. Už jsem zoufalý. Asi si koupím gramofon na kličku a budu si přehrávat staré pěvce.
Přiznejte se, že nejste tak úplně normální a čestní. Kdo z vás někdy nepoužil malou lest, aby se zbavil dotěrné pozornosti? Nebo na randeti, kam jste se vydali s hezkými úmysly, a odcházeli jste málem nasraní! Zpívá mi tu do ticha, do samoty Ella Fitzgerald, tak se nedivte, že mi zní cize každý hlas - asi jak plechový bubínek. Zpívá, že ji chybím. Že blues může být blůzové jen s někým, kdo o ní sní. Tančí cheek to cheek a mně to vibruje v přirození!
Jednou se mě ptali, jak jsem dosáhl takové moudrosti v umírání. Řekl jsem jim, že základ je dobře se oženit. Protože špatné manželství je nápor na nervy. Nepříznivě ovlivňuje výkon v profesi i mimo ni, na poli přátelství. Ale dobré manželství časem přeroste do takového parťáctví, které už nemá s láskou nic společného, proto jsem říkal, čím dřív dosáhnete břehu parťáctví, tím lepší manželství jste vybudovali. Tedy manželství, jež vydá za pečeni. Pak mírný relax, málo vztekání. Jste v půli cesty. Možná pomáhá víra v pluralitu názorů, buďte přístupní vírám a odlišným mentalitám. Žijte bez předsudků, protože kdykoliv vás může štípnout klíště a změníte se třeba ve slintající upíry vykořisťované rodiny. V kruhu blízkých nás dojímá ta neutuchající snaha. Ještě že jsem přerušil všechny kontakty, jinak bych zemřel ještě mladší v trvalé neurstanii, že jsem se zas nezalíbil tamtotu strejdovi z dynastie frýdkomístkařů. Rodiny sice nikdy nepochopí, že to děláte i pro ně, ale místy nezbývá než být přísný. Pro dobro těch, co přijdou po nás.
Myslíte, že jsem nenasytný vyvrhel? Že nepoznám tenkou hranici mezi slušností a lhostejností? Tak to se trošku pletete. Jestli neuvidím aspoň čtyři komentáře v tomhle článku, hážu na vás ultimátní bobek. Ve vší slušnosti, protože mi na vás záleží víc než na zrnku na pasti na myši, které zrovna chytám na půdičce. Jsou tam dvě a řádí jak pominuté. Budu se úplně bez výčitek věnovat bohulibějším činnostem. V mládí jsem býval tak aktivní človíček, dělal jsem to a tamto, a tak teď na stará kolena... už jenom píšu. Nevím, co je smutnější, jestli vy s vaší netečností a nebo já bez předsudků elegance.
Jsem tak jednou dělal výlet do brownfieldu kasáren v Kladně. Na oboru Ochrany obyvatelstva mi ji doporučili. Kasárna, znáte to. V ulici u sportovců 23242, nevím teď precizně. Každpádně jsem tam vlezl a nějaká mrňavá buďto řiditelka nebo uklízečka mi začala nadávat, že ji dělám stopy do podlahy. Kurva, zas takový půltunový gigant nejsem, abych převážil kachlové dlaždičky a vydupal v nich šlépěje, když to řekla, měl jsem chuť ji skočit do toho vypatlaného výrazu a donutit ji přehodnotit. Nenáviděl jsem ji, až mě bolelo břicho. Už jsem se chystal otevřít držku, aby ucítila ten odér, aby viděla ty černé vrchní zuby, ale opanoval jsem se. Musel jsem se sice opřít o dveře a poslouchat další příliv výčitek, ale krize už byla zažehnána, věděl jsem, že bohužel přežije. Na ploše okamžiku se zdála nedůležitou, beztak si vzala skopčáka. Prošel jsem kolem ní a neexistovala, jen jsem si opakoval - snad si mě zamilují gauneři z podsvětí. Svým příkladem povznesu lidi na roveň šimpanzů v říji.

A s těmi vyschlými inspiracemi si z vás akorát dělám bžundu, ale to, kdybyste měli v hlavě uklizeno, byste vytušili! Du vyměnit olej, má naježděno tisíce mil.