Březen 2015

Pod prameny pípy

11. března 2015 v 21:58
Co si pamatuju, nikdy jsem aktivně nevyhlédval bitky. Už jsem říkal, že mě do nich často namočili a vymáchali, ale abych byl takový pipin a bez varování útočil, to zas ne. A tak se nabízí, že jediná rvačka, jíž jsem se neúčastnil, působila trochu jak z gagu, trochu groteska třicátých let. Po koncertě jakési hlukové sekce (neptejte se) s jejich želízkem v ohni, předskokanem večera sorry satori, se začaly davy tísnit na paloučku před hospodou a protože si všechen proviant bylo třeba zakoupit u baru, vevnitř zůstalo jen několik vybraných nosičů a posluhovačů, kteří vytahovali objednané nápoje na čerstvých vzduch, pod širé nebe. Všiml jsem si, že půvabná bruneta spadla z barové stoličky a její maník ji bral na dámy. Zatímco si jako obvykle ke mně do kouta přisedávalo nepřeberné množství mladých a hubených holek a dávalo se se mnou do řeči, aby mi oznámily, jak jsem děsivý člověk, ze všech těch holek se mi pomalu dělalo šoufl a už ani rozparek na jejich kalhotách, jak sedávaly na židly s roztaženýma nohama, mě nevybudil z letargie a odhodlání zakončit večer plazící se po čtyřech po přechodech. Občas přišla nějaká matfyzačka, tak mi zasvěceně povídala o gravitačním světle a o vlnách a mase hmoty a mě vždycky zajímaly jen temné energie, tak se zas poodešla poradit s její spolužačkou a vrátily se obě, aby mě poučily. V tomhle baru se ten večer jen tančilo na stolech, něco, co se praktikovalo od nepaměti a kdyby tam neokouněli nějací Dánové nebo jaký pronárod, asi by se nic nesemlelo. Jenže ouha, jednomu z dánské undergroundové skupiny kdosi šlápl na kuří oko a už měl krigl u zubů. Bylo to asi čtyři proti šesti, tak nemělo smysl se zapojovat, přímo u nohou jsem je měl, soustředěně vyburcované, plné tiché zloby, která šla jinam a ven - nejradši do tváří, zducaných rudou zlobou. Ani moc krve neteklo, spíš se tak po sobě plazili, škrtili se límci, tihlencti dogmatici sebe sama, kteří navzdory napěchované atmosféře projevili milou tvůrčí stránku a násilí hrubého zrna zcela vyeliminovaly. Do všeho hrála nějaká indická hudba - mystická sitára a bubínky, tzv. tabla, tlumená akustikou padajících těl a táhlý plačtivý zpěv snad jen dokresloval ten opar, v němž se celý výjev odehrával. Asi po minutě po všem. Mezitím se ti buracející zvenku nahrnuli dovnitř, snad aby viděli, jak se řežou kluci v mezinárodním zastoupení.

Postupem citu

10. března 2015 v 21:58
Minulý a budoucí světelný kužel události (označme ji P) rozdělují prostoročas na tři oblasti (obr. na str. 37 dole). První z nich je absolutní budoucnost události P; tvoří ji oblast uvnitř budoucího světelného kuželu vycházejícího z P. Události ležící v absolutní budoucnosti P mohou být v principu ovlivněny tím, co se v P stalo. Naopak ty události, které leží vně světelného kuželu z P, nemůže žádný signál z ní vyslaný zasáhnout, protože nic se nešíří rychleji než světlo. Absolutní minulostí P je oblast uvnitř minulého světelného kuželu. Signály šířící se z této oblasti podsvětelnou rychlostí mohou dostihnout událost P, pokud jsou vyslány vhodným směrem. Události ležící vně obou světelných kuželů nemohou událost P ovlivnit ani jí nemohou být samy ovlivněny. Kdyby třeba najednou Slunce přestalo svítit, lidé na Zemi by si zprvu ničeho nepovšimli. Dokud se Země nachází vně budoucího světelného kuželu této události, nemůže událost dění na naší planetě ovlivnit (obr. na str. 38). Až po osmi minutách, které potřebuje světlo k překonání vzdálenosti od Slunce k Zemi, bychom poznali, že s naší hvězdou není něco v pořádku. Teprve po této době totiž vstupuje Země do budoucího světelného kuželu události, která se odehrála na Slunci. Ze stejného důvodu nevíme nic o tom, co se děje ve velmi vzdáleném vesmíru. Světlo, které k nám přichází od dalekých galaxií, bylo vysláno před milióny let a nejvzdálenější vesmírné objekty které jsme schopni pozorovat, opustilo dokonce před osmi miliardami let. Pohlížíme-li na vesmír, vidíme jej takový, jaký byl v minulosti.
Hawking

Otrok

9. března 2015 v 21:58
men generally work too much to be themselves. work is a curse which man has turned into pleasure. to work for work's sake, to enjoy a furitless endeavor, to imagine that you fulfill yourself through assiduous labor - all that is disgusting and incomprehensinble. permanent and uninterrupted work dulls, trivializes, and depersonalizes. work displaces man's center of interest from the subjective to the objective realm of things. in consequence, man no longer takes an interest in his own destiny but focuses on facts and things, what should be an activity of permanent transfiguration becomes a means of exteriorization, of abandoning one's inner self. in the modern world, work signifies a purely external activity.

Hroznou věčností

8. března 2015 v 21:58
Věnováno na MDŽ všem ženám hodným toho jména, hlavně D. za ochotu při stání modelem, A. za mateřské instinkty a špenát s lasagnemi, P. za to, že je lesba a tajně mě miluje, I. za ptačí smích, který provívá zklamáním, za to, že spí s horníkem, B. za léta, která ze mě udělala zlomeného kostlivce, R. za cosi barokního, štukovaného ve vyjadřování a všem ostatním samičkám zkrátka proto, že jsou přítomny.

Stýská se mi po svitu měsíce
Po tvé lásce stýská se mi nejvíce

Zármutek nepomůže mně ani tobě,
tak přitul se zas po delší době

Křídla v holubí bělosti Třepotavě nerozumějící Záchvěvy hořké bezmoci
Rezonuje oblaky Hrom jejich ozvěny

Přes růžové rty třešní a jejich květů
miláček tě zavrhl a přestal tě mít rád
s loučením však padlo záští i tolik vád

Všechno je u nás už tak šeré
všecko je bez viny
Visí tu komíny kolikeré
Jak klony smradlavé plíny

Stýská se mi po tvé Vždycky na smrt odhodlané upřímnosti

Stýská se mi i po těch pohádkových nohou
vše božské na nich běhá
tak jako po jejich prstech, které tančí věčné bolero

Spočinutí v Le Nôtrově zahradě

Kariéra líbačů započala u dívky s rezatými vlasy a chlapce s modrými oči někdy na podzim. Tehdy nebylo kam jít, tak se líbali na zápraží paneláku. Mezi polibky říkala vědoucně něco jako: budu se muset dát ostříhat. Nechci ti vybodnout oči. Říkala to tak procítěně. Nechtěl, aby přišla o vlasy! To radši nemít oči.
Posléze jen tiše a skromně projevoval zájem o něco víc než o dlaně a rty, chtěl se dobývat přes blůzku. Přesvědčil otce se zlatou visa kartou, aby jim zaplatil výjezd do Francie. Chodili tam žardeniérami, v náručí drželi květiny, které neznali jmény a přes bulváry nesoucí usměvavé turisty kráčeli až do výčepů u doků, kde po večerech sedívali schoulení při hrníčku teplého čaje. Vše zákonité, vše náležící andělům radosti, zjevovalo jim svou přízeň, výklady skříňí zaplněných cetkami je nechávali klidnými, ruce zavěšené do sebe. Vjížděli taxíkem do zákoutí, kam běžná noha nevkročí, přejížděli přes most a neplatili mýtné. Kupoval ji mohérové šaty s přirážkou a balíky s cukrovinkami. Nechali za sebou všecky ty betonové krabice továren. Vlastí se jim natrvalo stala země galského kohoutka. Teď stáli u koloniálu, kde původní obyvatelé zotročených oblastí šili šaty z nejjemnějších ("obléknu tě do kozy, drahoušku!") látek a hned zas vedle pily, kterou vedl starý Indián v klobouku se širokým obočím hrající na mandolínu honkytonky jak ze sálonu, zatímco za ním se chlapi hádavě přetahovali u obloukovky. Možná měli jet už do hotelu, ale náhoda je zavedla až do Le Nôtrovy zahrady. Červánky jim svítily v ústrety na jejich medová ústa. Naposledy chtěla spatřit v ucházejícím světle geometrii trav, lahodnost ornamentu, ó, však my zpitaři ji už známe, to tajemství trávy, ale on nic nenamítal. Pak ji začal ohmatávat, "tady ne, Petříku, počkejme si". Jako na zavolanou, nedaleko zpoza keře vykoukla hlava Alžířana, pak druhá, třetí, hlavy se blížily, kluka zmlátili a holku v Le Nôtrově zahradě znásilnili.

Višeň

7. března 2015 v 21:58
Chodníky a obrubníky byly na mnoha místech popraskané a bylo na nich vidět, že už pomalu ale jistě melou z posledního. Tak mi bylo dáno jednoho únorového dne přiženit se, ovšem jen teoreticky, do rodiny potulných komediantů. Všichni působili k smrti vážně. Otec byl nejvážnější, tvářil se každé ráno jak kdyby šel na pohřeb a večer míval takové deprese, že ho zavírali do kamrlíku na petlici, aby ostatní, už tak dost smutné, ještě víc nerozesmutnil.
Mívali kdysi psa jménem Štěk, ale ten umřel. Tak to chodí. Mívali i kočky, ale ty se jim zatoulaly. Tak to chodí.
Jejich posláním či cvikem, nebo chcete-li údělem, bylo poskakování na pódiu a napodobování komických postav francouzského divadla 19. stol a níže. Mydlili se na scéně jak rohovníci, když bylo třeba. Diváci si zaplatili, aby viděli krev přímo před nosem, často však dolétla až na jejich šaty a poskvrnila je. Kupříkladu jeden voják. Američan byl tak ohromen tím, co viděl, že vrávoravě vstal, plival krev a bouřlivě tleskal.
Víme z hodin dějepisu, co se říká o rovnosti a jak je to s ní ve skutečnosti. Že všichni muži, ženy i děti jsou stvořeni jako sobě rovni a nemají hladovět. Pravda je, že hladovět brzy budeme všichni.
S nimi jsem poznal význam slova vyhořet. Vyhořel jsem do základů. Ani moje cucání prstů mi nepomohlo a propadl jsem se do bezedných depresí.
Dcera byla výkvět lidství. Dívka jménem Karmen, asi patnácti- nebo šestnáctiletá, tuze půvabná, které zemřela maminka. Po nocích psala dlouhé romantické básně ve stylu Emily Dickinsonové. Proto ji nikdo nerozuměl. Kromě mě, který už měl cvik v odhadování duší mírně vyšinutých. Její psaní bylo sice bezcenné, zato plné vřelých citů, a proto jsem si ji rychle oblíbil a brzy ji požádal o ruku. Vlastně to bylo spíš tak, že jsem žebronil, klečel na kolenou a slyšel sám sebe, jak ji přesvědčuju, aby si vzala ten diamantový prstýnek a stala se mou družkou.
Čas se vlekl jak střeva u klobás. Ostatně máme spousty instrumentů, kterými můžeme čas řezat jako salám, máme hodiny a kalendáře, a každý plátek nějak pojmenujeme, když už není co pojmenovat, vrátíme se k starému dobrému historicismu.
Jeden tlustý komediant, mlád čtyřiadvacet let, s buclatými tvářičkami a hřívou vlasů jak námořník, platil za opravdu výjimečný talent. Když se ho ptali, jestli má talent čili nic, odpověděl, že nemá. Ale že na každém umění nás oslovuje právě jenom boj s hranicemi.

Teď ten sen. Nebo ho necháme na jindy. Nebo ne. Nebo jo, nevím. Představte si místnost tři krát tři metry. V ní pouze holé zdi, lenoška a sporák. Sporák na stlačený plyn, prostě krám na podpal. Říkal jsem jí kůlna, protože byla příliš kůl na označení pokoj. Uvnitř jsem si hověl na lenošce, která mi za cesty vesmírem (rozumějte správně - na drogách) byla kolébkou. Najednou se ve snu z polospánku probudím a nade mnou se tyčí ženská postava. Prostě nějaká kolem očí vrásčitá MILFka, zrzka, pěkně krev a mlíko se smetáčkem v ruce, že mi chce poklidit. Chvíli nevěřícně zírám na její výstřih. Pak ji dávám svolení a vydáváme se na cestu kaňonem.
Bylo toho určitě víc, ale co jsem si nezapsal, jsem zapomněl.

Mlhavé

6. března 2015 v 21:58
- Poprosím Archanděla, abych vyhrál. Poslouchej! - Posel Světla mě slyší! Slyším jeho trumpetu! Hej, Cody, to ta ta tará tará, jak hrál ten chlápek na startu každýho dostihu na ten dloubej trombón. Boží, co?"

Shodnou se s Codym absolutně ve všem. Najednou si uvědomím, že jsem se konečně dočkal, jak se sčuchli a skamarádili - Stalo se - Ani jeden už o druhém teď nepochybuje - Pokud jde o mě, jsem pořád vzrušenej, protože jsem strávil dva měsíce ve vzdušném žaláři a všechno mě těší a proniká mnou, můj sněhobílý pohled světelných částic prostupujících esencí věcí prochází přímo skrze vše - Cítím tu Zeď Prázdnoty - Přirozeně je dokonale v pohodě vidět Codyho s Raphaelem, jak jsou rádi spolu, všechno to má co dělat s ničím, které je vším, nemám žádný důvod hašteřit se s nepřítomným soudem, který určil Věcem Nepřítomný Soudce, který zbudoval bez budování tento svět.

"Blbost, nevyhazuj prachy, člověče!" naléhá Cody - "Povídal jsem ti o Lazy Willym, jak ho našli mrtvýho s nevybranejma vyhranejma sázenkama v hodnotě pětačtyřiceti tisíc dolarů -"

"Poslouchej, Raphaeli," vložím se do toho, "Lazy Willy jen posedával a popíjel mezi závodama kafe, zřejmě s cvikrem, a přišel na poslední chvíli zjistit poměr sázek a skóre a šel vsadit a když se běžel závod, šel se vymočit - Je to všechno v číslech - Druhá volba je matematicky vypočítanej systém znásobování vkladů, sázíš s ohledem na svý prohry, a prostě nemůžeš prohrát, pokud ovšem nedojde k nějaký tragický sérii proher -"


Kerouac

Chropot

5. března 2015 v 21:58
Hraje mi tu Castlevania do uch, hudba sfér, inu, vlastně ne sfér, ale videoherní série. Dobrý retro, na dnešní časy perfektně ujeté, kde jsou doby amigy a spol. Tolik lidí je coveruje na ytubíčku, protože poznají zlato, když se třpytí. Což neni zas problém třeba v kupce hnoje. Přesto si cením jejich snah, protože kolikrát fanoušci vytvoří hodnotnější kousky než samotní tvůrci původních tracků. Tak kupříkladu Symphony of the night, možná nejspanilejší ze všech dílů, co se týká hudby zajisté.

O ženě, která dobře vypadá, řekneme: je silná, zdravá. Tak se to říká, ne?
Silný jako bohatýr, silný jako dub, jako Bivoj, všecko se říká o chlapovi - taky silný zdravý. Podobnost čistě náhodná.


Zrodil se jednoho dne před staletími mezi osamělými bytostmi, neukojenými, ne nešťastnými, protože už čekajícími, čekaním povýšenými v radosti. Jaká to jímavá chvíle? Zrození polibku. Toho pudu rozkošnických uměn.
Tvorba lásky je tak tajemná. Neb kdo zdusí výkřik lidské samičky, která rozechvělá přijimá rty? Zakusuje se do nich jako do šíje družky. Zvýší se činnost bulvy, podporující milostnou vášeň. Sledujeme vzrůst opojení nad raněnou maskou ženy. Pije dech a pro větší rozkoš přijimá jakoby další ústa s podivuhodností ducha odsouzeného k návratu k bestiálnosti. Vydražďuje ji hřích i slova pronesená nazdařbůh, v návalu exaltace. Vyráží z ní další křik a vzdaluje se od tváře. Co mi však dovoluje patřit do klamavého povrchu ženy? Kým tehdy jsem? Jenom přemoženým zvířetem!


Slunce v sípotu

Až paprsek změkne
odumře a kolem krku
se ti omotá pak
zadusí a přeruší
neslyšný zpěv
monolog
tvého hrdla


Byl to ten alkoholický životopisec Woodward myslím, kdo řekl, že v životě má jen smysl ho žít. Tak plyň, plyň, už žádné pózy, sežer všecky pózy, cestuj, miluj dobrodružství, svítání pod horami a nebudeš litovat. Nestěžuj si a nic nekritizuj, protože se vrátíš v podobě nového člověka. Křišťálové zářící meteor kdožvíčeho. Jaký jsem to blázen? Plavat v řece utopení. Radši dostat sladkou odměnu - nějakou Elis svlečenou z šatů! To by byla šance ji ukázat, jací jsou chlapi rozsévači. Nad přílivem nocí... rozhazují hrstěmi sperma na zamlžená, rozpraskaná zrcadla žen. V osm je vše odbyto a jde se dívat na telku. Pustím si svoje Volejte řediteli. Jako v podání Izerově, samozřejmě. Pak půjdu spát. A žena bude nepřítomně těkat po kuchyni a udržovat oheň či co. Po sexu každý generál. Horší než mladá melancholička je už snad jen stará sangvinička. Navíc růžový život - to je známý vtip, který si vysnilo už tolik duší. A všecky do jedné teď rotujou v hrobě.
Ale ty sexuální představy, co mě popadají - nemají obdoby. Třeba o kovbojkách, co mají pistole, na kterých rajtují a semotamo nějaká střelí. Proženou vagínou kulku.
Ptejte se mě někdo na sny. Mívám dlouhatánský sny a chci je někomu vyprávět.

Čoskoro

4. března 2015 v 21:58
"Pozrite," zažialila, "poranila som sa."
Všetci sme sa pozreli - hánku mala modro-čiernu.
"To si mi urobil ty, Tom," povedala obviňujúce "Viem, že si nechcel, ale urobil si to. To mám zato, že som sa vydala za surovca, za taký nemožný, obrovský, vypasený ukážkový exemplár -"
"Nepáči sa mi to slovo vypasený," protestoval Tom podráždene "ani žartom nie."
"Vypasený," stála si Daisy na svojom.
Velký Gatsby

A mně teď vyschly nápady, nemám na ně chuť, mrznu jak slimák na pólu. Snad se zas někdy střelka obrátí. Jinak budu negativní. Mějte ukázkové dny plné slunce a orgasmů! Mějte své miláčky v pelíšcích a skládejte si spolu svět. He-he.

V hrudi přebývá

3. března 2015 v 21:58
sýrovitý nohy duše tvaru konvice ruce, které nenávidí kulečníková tága oči jako spínátka mám radši červené víno nudím se v letadle jsem ukázněný při zemětřesení a ospalý na pohřbech zvracím na přehlídkách a jsem obřadný u šachů
moje matka měla falešné zuby můj otec měl falešné zuby a každou sobotu po celý svůj život srolovali všechny koberce v domě napastovali dřevěnou podlahu a znova na ni ty koberce položili

někteří lidé jsou mladí a nic
víc a někteří lidé jsou staří a nic víc a někteří lidé jsou něco mezi prostě něco mezi. a kdyby se mouchy hodily do gala a všechny domy shořely ve zlatém ohni, kdyby se nebesa vrtěla jak břišní tanečnice a všechny atomové bomby začaly řvát, někteří lidé by byli mladí a nic víc, a zbytek by zůstal stejný. těch pár, co jsou jiní, rychle vyřídí policie, vlastní matky, vůlastní bratři, ostatní; vyřídí se sami. zbývá jen to, co vidíš. je to drsný

kdysi jsem odšroubovával spodní kryt telefonu a vycpával ho hadry a když někdo klepal neotvíral jsem a když byli neodbytní spustil jsem na ně tak sprostě že rychle mizeli. další starý blázen se zlatými křídly povislým bílým břichem a očima, které vyrazí dech slunci.

tohle už napadlo milióny mužů při holení, že vzít si život je možná lepší než zbavovat se vousů plivni na hadřík a očisti si zpětné zrcátko, uháněj jako o život, opilej vocase, kurvy zvítězí, blázni zvítězí ale ty přesto vyraž jako kůň ze startovacího boxu

telefón pořád vyzváněl. zvedl jsem ho: "haló!" "MILUJU TĚ!" řekla. "dík," řekl jsem já. "to je všechno, co mi řekneš?" "ano." "di do prdele!" řekla a zavěsila. láska usychá, pomyslel jsem si, když jsem se vracel zpět do koupelny, dokonce rychleji než sperma.

jestliže trpím u tohoto psacího stroje pomyslete, jak bych se asi cítil mezi sběrači salátu v Salinas

Bukowski

Oculos

2. března 2015 v 21:58
Zatuchlá kniha

Jednou odpoledne jsem pozoroval kachny v prasečím výběhu.
Vždy, při víře mé, jež mrazivý ten zvuk rodí.
Praštil jsem sebou na zem a křičel: "Zemru!"
Na ledničce mňoukal kocour.
Uvěřte, že svět je éterická květina a budete žít.
Dharmoví tuláci