Existuje krajnost být nevýrazný

27. března 2015 v 21:58
Tak ještě dnes a zítra (jdu na Bullsy, wow) a pak snad budu schopen zase skládat slova do smysluplnějších celků. Prozatím ochutnávky Královských kacířů a random tidbits před odchodem...

Dolní město zůstávalo ještě pořád rytířům církve doslova zapovězené a postoj, který zaujali generál Mercado s admirálem Roverem, obyčejné lidi v ulicích jen posiloval v odporu. Ale už se začínalo šeptat o poslovi, který přinesl nově ustavené teokratické radě, která technicky Abrusiu vládla, zprávy o králově exkomunikaci. Od úst k ústům kolovaly řeči, že byl Abeleyn prohlášen za kacíře a jeho právo vládnout zemi bylo zrušeno. Generál s admirálem budou brzy muset vládu rady uznat, jinak stejný osud čeká i je. A poté budou mít hranice dostatek duší k pozření, až rytíři církve pročesají dolní město a očistí je od všech, kteří se jim dosud vzpírali.
Admiralitní věž se tyčila nad střechami jako tísnivý megalit. V ní bylo umístěno velitelství hebrionského námořnictva, správní prostory státních loděnic a místnosti námořní šlechty. Golophin to místo znal dobře - byla to staromódní pevnost, která připomínala spíše labyrint a jejíž vnější zeď omývaly vody Vnitřního kanálu. Z doků u paty se jí zvedal les stěžňů flotily a staré zdi byly zbarveny do špinavé běli nánosy trusu nespočetných generací mořských ptáků.
Bylo tu rušno. Lodě flotily vyžadovaly neustálou péči a bdělí důstojníci bez ustání udržovali posádky zaměstnané. Bylo tu celkově nějakých osm až deset tisíc mužů, všichni do jednoho dobrovolníci. Nicméně nyní se v přístavu nacházela necelá polovina lodí.
Plavidla hebrionské flotily měla stále plné ruce práce s ochranou mořských cest, které i v zimě znamenaly životodárnou krev v žilách Abrusia. Eskadry proplouvaly Malacarskými úžinami, Hebrionami a vydávaly se až na sever k Tulmijskému zálivu. Udržovaly obchodní cesty bezpečné před korzáry a severními nájezdníky a často vymáhaly od obchodníků diskrétní poplatky.

S nepředstavitelnou vyprahlostí se vrhám vstříc do dalšího rána. Mrznout na lešení. Nosit a klást na stěny sucha (toť téměř doslovný překlad!) pláště z betonu. Je to pouze a výhradně žár prudkosti, pro niž nemám vysvětlení, který udržuje mou špatně skrývanou náladu nad bodem mrazu. Dozvím se po návratu patrně zprávu dne, totiž že Jirka Mádl se rozešel s Evou, protože měli oba rozdílné názory na život, jiné koníčky a hlavně že si už neměli co říct, navíc odezněla povinná chemie. A je vůbec k pofiderním lidským rozlukám zapotřebí uvádět důvod? Za rozchodem ovšem nestál Jirkův nevybíravý způsob flirtování s děvčaty, jeho bezmála neodolatelné nabízení sebe i svého pohádkového majetku. To bychom křivdili půvabné, zranitelné duši našeho charismatického mladého hereckého supertalentu. Na moderovaném pražském stužkováku jistě nebyl přítomen sám, ale pouze on sám byl středem zájmu mnoha půvabných gymnazistek. Nabízel jim sebe a jistě nezůstal jen u sebe. Evička mu v posledních týdnech a možná měsících lámala srdce svou ztepilou, trpící ženskostí, která každou chvíli propuká v pláč. Jemu tedy nezbylo věru zbytí, než vyrazit mezi nezkažené děvenky, paktujícími se s něhou, se skoro dětskýma očima, které ještě stále svého božského snowboarďáka nevysvětlitelně a nevědomě bez výhrad přijímají a vznítit v nich touhu po tom, co už dávno Evičky ztratil. Narazil však na hrdinný odpor v podobě partnerů, lhostejno zda formovaných během večera, trvalejších, byvších, oněch dam. V průběhu noci v nich vzklíčilo rozhodnutí, že Jirku zbijí a vyhodí na dlažbu. V krvi ve tváři, se zlomenými žebry, čelil náporu přesily rozzuřených či zhrzených? gymnazistů a jen tak tak že ustál jejich kopance a rány... aniž by navštivil špitál. Nazítří poskytoval rozhovor a dokonce vtipkoval, dokonce zlehčoval svůj zdravotní stav duchaplnými sentencemi. Inu, vskutku vzácná povaha se zaskví i v neštěstí.
Mwenda, nějaký Afričan, má v nohách djembe, stojí v podchodu do metra a hledí svými savaními, koňskými zřítelnicemi, připomínajícími temně okrové škvíry v kmenech baobabů k podlaze, na vybělené stíny pasantů a zbaběle defilující podvozky v gatích a sukních řítícími se za svými povinnosti. Vstupuje do jejich nálad a tu náhlou přízračnost obrazů automatických pilotů v nouzovém režimu, stojících za pendrek, si uvědomuje. Slova v něm znějí jako žalmy. Tušíme již zkraje, že jen andělé mají tolik slušnosti, aby se tady dole na zemi ukazovali v podobě lidí, neboť čím víc máš co skrývat, čím hlubší je tvá oddanost věci, tím spíš máš potřebu pro život mezi ostatními volit inkognito.
Pořád stojí uprostřed skličující předtuchy pomíjivosti a sotva dlaněmi rozezpívá synkopy djembového dunění, echo vln se řítí do skličujícího šera. Které doléhá k nikomu a ke všem. Metro předlo jako kocour elektrickej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | 27. března 2015 v 22:27 | Reagovat

Tak já v tom cítím spíš pochopení, než že by ses mu nějak vysmál :D
Bulls? Takže zábava, život, skvělý :)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 28. března 2015 v 10:00 | Reagovat

Elektricjej kocůr bývá až neuvěřitelně naježenej. Říká kočkopolita modřanský, skvělý vypravěč a cestovatel.

3 Akim Akim | E-mail | Web | 28. března 2015 v 10:38 | Reagovat

Ten Jirka má ale na zážitky bohatý život... :-)

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 31. března 2015 v 13:16 | Reagovat

Co na Mádlovi všechny ženský vidí????:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama