Oberonská plačtivost

1. března 2015 v 21:58
Průsvitné víly průsvitně neviditelné v křečích tance a šedých šerých závojích tak svůdných tak svůdně škodných hedvábně usmrcujících hořce horce milostných a nedostupných
tančí na hladinách bez možnosti úniku utonutím se rozplývají (nad maličkostmi života) mizí rozplynulé nepolapitelně nepolapené
pouhá modravá hořkost plédů zůstává teď zchladlá dotěrná se do vlasů vsakuje

Pak mu beránci začali spouštět červenou, chytal ji do očí, opřel se o kandelábr. Spouští se zvolna k zemi, než se spustí zcela. Kandlébr ruda svítí do temné uličky, v povzdálí chlapec kutálí groš po dlaždění.
Byla zima, zima v roce, a v tý tu taky všichni žili, ti skuteční i ti právě vynikající v chorobný fantazii zadrhávajícího vypravěče, zrovna mátl příběh, lidi i roky, seděl v Nonstopu nad sklenicí. Upadal do dřímoty. Z ruky mu klouzal pevný bod. Byl obehnán hradbou slov. Sunul se jak snovač na hranici bdění a nebdění. Pracoval na svém pádu. S nevyvratitelným přesvědčením fanatiků.
Bloumal chodbama. Šoupal nohama. Zvykal si. Lze si zvyknout na ustavičné bloumání? Šoupání nohami-párátky pavoučích žen a zženštilců? Vyhazovy z hajzlů pajzlů? Rány do tváře, které už nic víc necítí, zrudlé sraženou krví?
Teď už usínal, nořil se do sebe jako a viděl obličeje. Takových tváří je plná tramvaj, kancelář, obchod, jsou jich plné křižovatky, lidé postávají s tvářemi otázníků na přechodu. Ustálí se jim v oku nějaká kapička, jakýsi krystal poznání. Ten poloznámý zjev naproti je můj soused a milenec v jednom. Vid. Putující přes pulzující rohovku až k přívodu nervu na sítnici. Večer mu láskyplně připravím turka a naperu do něj sperma. Pohasl výraz z oka, žíla vyběhla až k bělmu.
Přece ho neznám, jen ho pravidelně šukám! Proč se o něj starat víc, než je nutné, aby mi sloužil. Cizota nás sblížené definuje. Klouzám po něm od pasu nahoru, pak zas dolů a obracím naruby jeho kůži. Přes dráždění k slzám. Nevidím přes ty mraky zármutku, lije se, kalužiny se zdymadly vylévají, otírám ze obuvi své prach a nacházím zbořeného L. v komoře. Leží s hlavou v kýblu, pach sardinek z otevřených plechovek se bahnně zvedá z korpusu víc mrtvého nežli živého.. Vzpomínám na naše prvé setkání. Vezl kočárek. S Nicmoc holkou okolo, vyzáblou, bez jiskry, vlasy ji plandaly do očí, číšnice prý. Podíval se na mě tak pronikavě, až mě zamrazilo v podbřišku. Moje víčka chtěla a jeho chtěla, proto se sešla. A teď tu leží načichlý plesnivinou hospod, muž krásný jako bitevní loď, bezvládný s hlavou zastrčenou v kýblu. Přistoupím k němu a bodám, bodám, bodám naslepo, dokud necítím příliv vzkypělé, potoky a proudy něžné šarlatové krve. Tak končí můj příběh o lásce - happy-endem, ale kdo teď uklidí ten svinčík? Uklízečka má dovolenou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mor-tem mor-tem | Web | 1. března 2015 v 22:06 | Reagovat

Myslím, že každý romantický příběh by měl končit smrtí, aby byl opravdu romantický. Bez smrti to prostě není ono..

2 lluvia lluvia | E-mail | 1. března 2015 v 22:11 | Reagovat

Zbořený ledoborec. Bitevní loď zamrzlá v ledu. Dva ze tří stěžňů polámané. A otvory v podpalubí... kýl lodi pohlcuje hltavá, černá voda a ledovec ustupuje jako vlasy na hlavě padesátníka. Dřevěná socha na přídi Ti ještě naposledy pokyne, než uklízečka stačí vytřít horní palubu. Poměrně zbytečně.

Nevím, proč a jak jste mi do mysli vnutil obrázek homosexuální verze Jacka a Rose. (A to jsem Titanic ani neviděla!)

3 paralelnisvet paralelnisvet | 1. března 2015 v 22:13 | Reagovat

V tom kočárku měl letáky. Pár mi jich podal a já je škodolibě naházela do schránek mých sousedů.

4 lluvia lluvia | E-mail | 1. března 2015 v 22:16 | Reagovat

[1]: Záleží, v jakém století se člověk
nazírají na romantično momentálně nachází. Já se, ku příkladu, ze století osmnáctého nehnu ani na krok! Snad občas na skok k naturalismu. Ať nežeru. Tedy nemohu, než s Vámi souhlasit!

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. března 2015 v 7:15 | Reagovat

Svým způsobem ne zrovna jemně podáno, ale přesto pravdivé, a má to v sobě i jakousi krásu. Láska nikdy nebývá taková, jak by si lidé přáli, a v tom je kouzelná.

6 Akim Akim | E-mail | Web | 2. března 2015 v 10:22 | Reagovat

A tak to chodí na každé lodi! :-)
Mimochodem může víle zvlhnout pička? A mají vůbec víly pičky, aby mohli koitovat a onanovat?

7 pavel pavel | Web | 2. března 2015 v 10:22 | Reagovat

Šoupání nohama přímo nesnáším.

8 Hëllena Hëllena | Web | 2. března 2015 v 15:18 | Reagovat

Já takhle potkala holku. Jen bez kočárku. A bez číšníka. Taky to nemělo nejlepší konec..

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 2. března 2015 v 18:40 | Reagovat

Přece ho neznám, jen ho pravidelně šukám..., sakra koho?:-)

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 2. března 2015 v 23:10 | Reagovat

Konečně jsem pochopil verš:
"Už leží v komoře
nohy má nahoře."

11 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 3. března 2015 v 2:09 | Reagovat

..hodně zvláštní, ale to mi teď docela vyhovuje. Třeba to tak je pro L lepší. Bůhví, jestli existoval. Třeba nás taky jednou někdo proklaje slovy na svém blogu a přestaneme být skuteční.

12 womm womm | E-mail | Web | 4. března 2015 v 23:14 | Reagovat

Mnohým veciam úplne nerozumiem a aj tak ma to baví. Číta sa to veľmi fajn, je to zaujímavé, téma je zaujímavá takisto. Na Tvojom blogu aj tak nezvyknem kritizovať, lebo nikdy nič zlé nevidím.
Opäť raz super výtvor. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama