Duben 2015

Víc než hadroní reakce

30. dubna 2015 v 21:58
Obrázek by prozradil víc než tisíc slov, ale nedám tu nic, protože byste se mi smáli. Jsem zablešený víc než fena sousedky. Lezou mi blechy i do nosa, je už na pováženou, kam to dospěje. Mají v sobě nějaké alergeny atd., ale hlavně se rozmnožují rychleji než světlo. Možná by speciální sprej pomohl, ale nemám cestu kolem záchranné služby!

Vyrůstal jsem s Marlowem dneška

29. dubna 2015 v 21:58
Pičky se množí v kubících bakterií. Nezapomeňte, že vaše roztažnožka má uprostřed chlupů rozsetých miliardu červotočů! Jak ji můžete ojebávat? Kus kůže obalený krvinkami? Pochybné jakosti? Dávám přednost celuloidovým mazlíčkům. Otisky prstů jim nic neříkají, protože je neregistrují. Kdežto ta vaše otrokyně na provázku kváká, kdykoliv ji něco nejde pod nos! Husa aspoň vruzozobě sdílí s ostatními opeřenci základní instinkty poslušnosti. Ale od obyčejných lidských, příčně pruhovaných, beločelých typusek nemůžete čekat nic víc než pouhé vyjíždění z kolejí poslušnosti. Už na ně kálím. Zasluhují jen bahno. Zahrabat je do rybníku.

Občas se objeví bažant královský, který od svých posluhovaček vyžaduje maximální péči. Jaké zklamání, když hřadují na lesklých plochách a kvokají s kolegyňkami z tercie nebo odkud. Pak je ani prase divoké nevytrhne z orgiastických klepovaček. Zmalované slepice se schovají pod kapříka a vykuchají mu vnitřnosti, každou přestávku, když cítí touhu si zapálit pérka.

Rád bych zažil koitus se ženou. Znám vše o zvířeně, vyzkoušejte mě. Nebo ne, absurdity hokus pokusů nevedeme. Už jsem ulovil i slona. Ale doposud jsem nesložil žádnou příslušnicí žen. Beztak jim mí přátelé nespravedlivě říkají kuběny. Přestože není důvod být ofenzivní, že? Mám slabost pro své vysvalené kolegy, kteří jen křísnou zapalovačem a v rozkroku se jim zjeví víla! (Dnes mě poprvé mezi nohami očichávala fena - ironicky jménem Dora). V klíně jsem jim sice dvakrát třikrát osáhával ty breberky, ale nedostal jsem se k nim ani čepelí jazyka. Tančil jsem v řetězech a na jílcech mečů, ale nezasunul jsem dosud do pochvy. Už fakt nevím, který Saturn mi vystavil stopku, ale tohle mrzačení nelze přehlížet. Asi jsem trochu postižený. V mém věku,.. je na pováženou, že jsem neměl dosud dívku.
Ač modlil jsem se... nepřetržité léta.. od doby jinošství. Hraje mi do usínání Šeherazáda. Jediná hudba podle knihy, kterou jsem poslechl a zároveň přečetl. Doslova jsem ji vydřel očima & myslí.

A jako dvojitý špión Marlowe i já poznám, jaké to je vyhasnout, zrovna mezi shlukem stolů a půllitrem vychlazeného moku. Och, tolik prvotřídních fotek mám s chlastem (a cigarilly) a tak ráro (od anglického slova rare), co stojí za řeč, s ženami. Proč ten nepoměr! Podle mě to chce jednou zasunout a pak se vyrovnám. I hormonálně. A konečně začnu lákat královny z úlu. Tisíce dělnic vytvoří prostředí pro jednu macatou queenku!

Dikyslík a molekula, která dýchá

28. dubna 2015 v 21:58
Jsem normálně na síti našel staré anglické básníky převedené nějakým entuziastou do naší laciné romantizující češtinky. Coleridge, Burns, Key, Moore plus na závěr parafráte či postřehy odjinud či aspoň ne ve verších.

Šel jsem sám jako obláček
přes dolin, kopců kulisu,
když natrefil jsem na hlouček,
družinu zlatých narcisů;
u jezera, pod stromovím,
chvěly se tancem čechravým.




Tu BOUŘE VICHR přitužil,
tyranskou sílu měl:
hbit peruťemi mávaje
na jih nás naháněl.

Tu mlhy přišly se sněhem
a divotvorný mráz:
led nad stěžej, a čišel z něj
až smaragdový jas

Jen led byl tu a led byl tam
led měl nás v zajetí:
praskal a mrul, a úpěl, vyl,
sténal jak v objetí!




Ve Xanadu si Kublaj-chán
klenutý palác usmyslel :
kde tok řeky Alfy posvátné,
skrz jeskynní průrvy závratné,
k nočnímu moři spěl.

Aj ! rokle romantická brázdí stráni,
skrz kopce zeleň kříží cedrů kštici !
Divočina ! svatyně čarování,
v zakletí, jak při luny ubývání,

Paláce stín, slasti dómu,
středem vln se nesl v dál ;
kde sluch směs námětů k sněmu
z vřídla, z jeskyň nabíral.
Říkávají mi preláti,
ať čin je přán či napáchán,
že Nebe choutky hodnotí
jak kdyby čin byl dokonán.

Pojď, vždyť si člověk zaslouží
za trest svůj vinu vychutnat!

Dorothy Parkerová a její slavné kojtejlové veršíky:

"I like to have a martini,
Two at the very most.
After three I'm under the table,
after four I'm under my host."

Nedávno jsem si, ještě v kraji luhů, uvědomil, že pivo je intelektuál. Jaká škoda, že ho pije tolik idiotů!

Nemám problémy s pitím - až na ten, kdy nemůžu sehnat drink.

Nepiju vodu - podívejte se, co udělá se skálou (erozi), natož s lidskou schránkou.

Skotská je dobrá prevence proti bolesti zubů... každý večer si ji dejte a zuby vás buď opustí, nebo nikdy nezabolí.

Koho zajímá, jak pokročil čas,
do nocí, do pozdních,
dnes piju ale
a luna září v nich.

Jsem piják s problémy s psaním.

Lepší je nepřestávat - jakmile skončíš, tak se musíš vyrovnat s tou úžasnou osobností, která začla pít.

Nevěřte chlapovi, který nepije. Nejspíš je sebestředný, vševěd, spasitel světa. Nevěřte chlapovi, který se nechce opít - bojí se něčeho hluboko v sobě. Ale zato můžete příležitostně důvěřovat chlapovi, který grcá vnitřnosti do záchoda. Nemůže se brát příliš vážně.

Vytržená ze sklíčení

27. dubna 2015 v 21:58
Jojo, cítím se.. Dobře, v mezích relativního chcípání!
Asi jako kakabus. A rozsekám tě, jestli se začneš blbě křenit. Vynalézavě se propijím na dno flašky a vzpomněl jsem si, co jsem tu chtěl vrazit už před rokem. Kouzlo, strach a bolest a znovu strach a znovu bolest. Femme fatale.

Dva v bezčasí čekají na taxíka:
"Chtěl bych být popraven v elektrickém křesle. Nejdřív bych si zapařil LOLko a pak by mě vysmažil proud."
"Já bych radši zemřel v rodidlech nějaké krasavice."
"Víš ty, kdo je June Lincolnová?"
"Pěkná ochechula. Vykřičená herečka stříbrného plátna, jejíž jediný film se nedochoval."
"Pod její nožkou pukalo leckteré tiché srdce - včetně toho mého."
"Cítím se teď jak tažený vůl po rozmoklé půdě - nevím, kde se dřív prohnout. Co chodník slávy? Má tam svou stopu?"
"Kdyby jen stopu. I božská Meryl ji závidí ten otísk, co tam vydupala. Nebo by zrobila... kdyby tolik nepila v bungalovu, který měla přistavěný opodál."
"Co je to vůbec za jméno.. ta June?"
"June je prostě jméno pro jedinečné ženy."
"Pro ty, co se oběsí?"
"Copak si z životů takových osobností pamatuješ jen černé konce? Románky ji zničily, alkohol ji vysál, gangsteři ji zruinovali. Co asi tak měla dělat? Než se pověsit na šlaufu?"
"Říkali ji ginová víla, ne? A byla přece hlavně na holky, no ne?"
"Pro mě kvete pořád po boku těch, co si střihli roli vedle ní. A nikdy pro mě neumře. Jak políbila toho kapříka, před všemi těmi kamerami, vytvořila mu rtíky malinovou stopu na hřbetě.. on se jí nemohl nabažit, pořád se jí lísal k prstům... tomu říkám historická událost, tak se udělala historie filmu, historie celého Hollywoodu. Pro diváka v kině sekunda, pro film věčnost."
"Horší herečku sis vybrat nemohl."
"Jako herečka sice možná patřila k slabším, ale co se počítá je... ono cosi, ne nedbalá elegance, kterou neměla.. Ne do kolen srážející krásu, kterou už vůbec neznala.. Nevím, příteli, ji tak nějak udělaly šmouhy duhy - byla vznašející se hvězda, bez opory, nebo možná nad oporou. Jak to říct jinak, než hvězda, co se zrodí jednou za tisíc let. Stříbrné plátno předtím a už nikdy potom žádnou June nektarortou Lincolnovou nevidělo ani z limuzíny.

Herečka dostala padáka, následoval kolaps

26. dubna 2015 v 21:58
Soulož na hrobech
Povaleč v příkopě
Filozofská minulost

I.
Zkáza se valila s drtivou neodvratností, jako v děsivých snech, které sesílá vesmír - když mimořádné přetížení spoutává ruce a hlavně nohy, že se nedá pohnout ani prstem, aby člověk unikl neznámému, ale strašlivému nebezpečí. Myslelo to ve mně za tři šukrumy, měl jsem asi úpal, minimálně přehřátí organismu. Ale musel jsem ji povalit stůj co stůj! Třeba i v chlévě.
Tehda řádil rej rejd. Na vesnické slavnosti. Kostýmky, masky, dojné krávy v podprsenkách (push-upky se jim, myslím říká) a naboso. Jaro tehda záhy a utěšeně se otvíralo. Holky působily, jak by nosily spodničky ze zeleného listí.
Teplé až horké jak chcanky paprsky opíraly se do domů novějších i starších ještě z dob našich babiček a opíraly se stejně výhružně o vytrčené bradavky jedenáctiletých čerstvých adeptek menstruace, které si hrály na pískovišti. Jejich oveččí nohy dráždily ve stehnech, kdykoliv povstaly, aby zas klekly k autíčku s bagrem nebo k paraplíčku z kolchozu.
Konečně se přiblížil večer a došel mi soudek okeny, který jsem měl uvázán ke krku. Vstala i moje oběť. Kamarádky se rozloučily a šly se koupat do lavorků a pak spát do teplých pelíšků, ona šla podloubím, šla po můstku, a odkudsi z předměstí štěkal tupý pes. Hlavu měla skloněnou na prsa a trhala lístky pampelišky. Upřímný úsměv ji zdobil tvář. Jedenáct let a už tak voněla, že mi stál i na tu dálku. Tmavomodrého nebe ani slunečního jasu, který se z něj dral, si nevšímala. Po sto metrech měla jít přes křaky, zabočit u svatého kopečku, ve dveřích by ji uvítala čerstvá tvář matinky a pak už jen odstrojit a pohřížit se v lahodný spánek. Místo toho jsem ji zatáhl od malin kousek dál křovinami, až ji vláčením zčervenaly ranky na paži, a kde nebylo odnikud vidět, jsem ji donutil padnout do mechu. Jak či zda došla domů, sama chuděra neví. Ale můj pendrek vytekl veleúspěšně.

II.
Na poslední chvíli vyskočil ze stupátka autobusu a klátivě dorazil beďarovitý výrustek Artur k pohřební mohyle, kde už byl hlouček srocený. Absolvoval v rámci studijního pobytu s třídou exkurzi na pohřebištích těch kultur... jak se jim jen říká, vzpomínal.. popelnicových polí. Všude, kam oko dohlédlo, na neúrodné zemi ležely popelnice s černými dekly, bylo jich snad tisíc, a koukaly smutně do prázdna. Odrážely nebeskou báň. Pod nimi prý spočívají mrtví.
Učitel právě větru odříkával přísahu, jíž ho zavázalo ředitelství a jeho hrobový hlas se rozléhal celou planinou: "V duchu velké křesťanské lásky a současně nekompromisnosti pokládám za svou povinnost dohlížet na děti mi svěřené, jako by byly mé. Dále považuji za podstatné se vyhnout násilí, i kdyby se třeba prohřešily vůči slušným mravům." Artur byl problémové děcko, nesl si své mindráky už ze školky. Malý, šilhavý, pajdal, všude lezl vychovatelkám do zadku, není divu, že ostatní lídři, kterým patřil dvorek, se cítili dotčeně. Lili po něm chcanky v tubách od pralinek, když spal, strkali ho do krabic od vláčků na baterky atd. Když viděly popelnice, šli se účastníci zájezdu vyspat do Hájenky, do turistické chaty na úbočí hory. Po pravé straně cesty tvořily ukázkový dvojstup a valili se rychleji než tsunami. Učitel byl tvrdý, drsný, rázný, nesentimentální mužský, chodil v neděli do kostela, přispíval na chudé, pravý muž, takže si dovedl zjednat pořádek. Artur šel úplně na konci řady, uzavíral ji a už byl trochu unavený, batohu přezka ho zlobila a vrývala se mu do zad, jevil zkrátka známky neklidu, když tu spatřil, co ostatní asi přehlédli. Viděl se třpytit v poli kdovíčeho, nějakých zeměžlučí či leknínů, cosi, co vypadalo jako jehla nebo nůžky.. Došel blíž a poznal divoké oči chudáka, zbavené barvy, ale s tvářemi jasně nachovými, teplými a na dotek snad i dosud živými. Ležel tam sporý tulák a jen oči žilkované kapkami.. kapku po kapce.. stékaly k láhvi režné, bezzubý a téměř bezdechý nasával vůni z hrdla. Zakryt až na oči a láhev a ruce tou změtí zeměžluči, povaleč a nejistý Artur se zahleděli daleko do budoucna.

III.
Už se mi nechce. Kdybych měl kdy.. a nelezli po mně mravenci.. SCREW YOU ALL! Tak pravil filozof.

Přelétavý zpěvák přiznal nemanželskou dceru

25. dubna 2015 v 21:58
Mrtvolu přinesli do šatny a položili ji na rohož na podlaze. V dřepu se nad ní skláněl soudní ohledač. Závěr závodu sám také sledoval mezi diváky na nábřeží, a hned jak bubeníka snesli z člunu na zem, zběžně ho vyšetřil. Teď se věnoval prohlídce důkladněji. Do úst mu vsunul stříbrnou špachtli. Doktor Pien, stojící v rohu s Kou Jüan-liangem, přistoupil blíž a pronesl podrážděně: "Není to než marnění času, Ctihodnosti. Nepochybuji, že dostal srdeční záchvat. Všechny
příznaky k tomu poukazují." "Jen ať to ohledač dokončí!" odsekl soudce Ti. Prohlížel si svalnaté tělo mrtvého muže, zahalené jen bederní rouškou. Jeho tvář byla zkřivená do smrtelné grimasy, avšak pravidelné rysy a hladké široké čelo jako by svědčily pro to, že jde spíš o vzdělance než o příručího z krámu nebo o kuliho - třebaže do posádek člunů se obvykle hlásili převážně tito lidé. Když se ohledač vzpřímil, soudce se otázal: "Co vás přivedlo na myšlenku, že ten muž byl otráven? Jak jste slyšel, doktor Pien se domnívá, že zemřel na srdeční mrtvici."

Otrávil házenkářku yohimbinem

24. dubna 2015 v 21:58
Slunce se už dotklo šedých hrotů lesa. Alexej však pospíchal. Jen rychle, rychle tam, odkud zní kanonáda, tam, kde zuří boj! Lezl rychle po zemi, kudy kdysi vedla vesnická ulička. Od spáleniště táhl těžký mrtvolný zápach. Vesnice se zdála opuštěnější než pustý, neobydlený hvozd. Pojednou jakýsi vedlejší zvuk vzbudil jeho pozornost. U krajního spáleniště uviděl psa. Byl to docela obyčejný domácí pes s dlouhou srstí, se svislýma ušima, nějaká taková Žučka nebo Bobík*. Tento domácí tvor, který jistě býval nejdobromyslnějším zvířetem, na němž si hospodyně vylévaly zlost, a miláčkem vesnických kluků, vztekle zavrčel, když uviděl Alexeje, a vycenil zuby. Z očí mu šlehl takový divoký blesk, že Alexej cítil, jak mu vstaly vlasy na hlavě. Shodil s ruky "obutí" a sáhl do kapsy pro pistoli. Několik okamžiků stáli proti sobě člověk a pes, který se opět stal šelmou, a upřeně hleděli na sebe. Potom, jako by se psovi mihla hlavou vzpomínka na člověka, svěsil čumák, provinile zavrtěl ohonem, stáhl zadek a odklidil se za černou haldu spáleniště.

"Jen se podívej, Aljošo, kamaráde, jak to vlastně na tom světě vypadá. Ženská, ta se od věky věkův drží kouska chleba oběma rukama. Je to tak? A proč? Z lakoty? Ne, ale protože zná jeho cenu, vždyť ona přece krmí děti, a ať si říká kdo chce co chce, rodinu řídí také ona. A teď dej pozor, co se přihodilo. Vidíš sám, jak žijeme, počítáme každé sousto do úst. Ano, je hlad. A tu, bylo to tak nějak v lednu, vrazili k nám partyzáni, ne z naší vesnice, ne, naši bojují až někde ,u Olenina, byli to cizí, nějací od dráhy. Dobrá! Přihnali se jako chrti, prý, umíráme hladem! A co bys tomu řekl, na druhý den jim naše ženské nacpaly plné tlumoky. A děti se jim sotva na nohou drží a otékají z hladu. No, není to tak? Ba, ba, je to tak."

Prchá-li jelen, klade parohy na sebe

23. dubna 2015 v 21:58
Večeře se mu na stole objevila velice pozdě. Kdyţ společně pojídali teplé jídlo, byla uţ i babka převlečená. Oba byli ve svých obyčejných, denních šatech, které měli nejraději. Dědek staré džíny, obvyklou flanelovou kostkovanou košili, placatou čepici na hlavě. Babka plátěné kalhoty, měkké mokasíny místo úzkých lodiček, volná bavlněná halenka. Cítili se v nich dobře a mohli v nich dělat všechny práce. "Skoč nakrmit králíky, sežeň do ohrady ovce a zavři slepice," vyzvala jej babka, když skládala nádobí do myčky. Dědek vyšel ven. Vytlačil z kůlny motorku. Zkontroloval, zdaje řádné nabita, nasadil přílbu nasadil náloketníky a nákoleníky a nasedl. Rázně přidal plyn a skútr se jemně rozjel. Rychle to nešlo, byl dělaný na pomalý převod, ale dědek byl ještě rozvášněný dnešní divokou jízdou nejrychlejších aut. Téměř krokem mířil vzhůru a stoupal do strmého svahu. Vyjel na větší kopec za barákem, kde zahlédl několik pasoucích se ovcí. Věrný pes zvolna klusal za ním. Nemusel pospíchat, jízda nebyla nikterak rychlá a tak bez problémů pánovi stačil. Na vrcholku se dědek zastavil a z kapsy vytáhl pager. Stiskl jej a pak se zkoumavě rozhlíţel kolem. Ovce se poslušně sbíhaly, jako slepice při sypání zrní. Za chvíli jich měl celé stádo pohromadě. Drobné černé krabičky na krku se jim klimbaly místo obvyklých zvonců. Pes se po něm pátravě podíval. "Jen moc nekoukej," pronesl kysele dědek, "bývaly doby, kdy stádo sháněl dohromady vycvičenej pes. Nebyl línej a měl z toho radost." Svá slova pronesl vyčítavě a podíval se po psu. Ten seděl vedle kola skútru a nechápavě se ohlédl. Jeho oči výmluvně mluvily. "Proč tolik křiku najednou? Přece se za těma bílýma kuličkama nebudu honit. Copak jsem nějakej zaostalej pes z minulého století? Od toho zde máme pokrok." Dědek jen zavrtěl hlavou a vyrazili k domovu. Ještě dát trávu králíků a může domů. Když vcházel do světnice, venku již bylo šero. Babka ještě dodělávala poslední úklidové práce.
Důchodci

Nazirité šukali v poušti

22. dubna 2015 v 21:58
Slunce se rozprostřelo po novém dni, ptáčkové na hnědých větvích prozpěvují své líbezné trylky. Mohl jsem skoro šeptat vznícená slova do ticha.
Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu.
Jedním z největších problémů současné společnosti u vás je korupce. Co si budem povídat. Korupce zasahuje negativně téměř do všech oblastí lidské činnosti. Česká republika se v posledních letech propadá neustále hlouběji v žebříčcích korupce vypracovávaných mezinárodními institucemi. I domácí výzkumy potvrzují, že lidé se s korupcí setkávají stále častěji.
Jednou z oblastí, ve které jsou dopady korupce nejcitelnější, je Policie ČR. Podle průzkumů jsou právě policisté nejzkorumpovanějším povoláním u nás. V čele žebříčku je dopravní policie následovaná ostatními složkami Policie ČR. I když tyto průzkumy zveřejňují pouze nálady lidí, můžeme z nich usoudit, jaké důvěře se tento bezpečnostní sbor u občanů těší. I sám policejní prezident Jiří Kolář v televizním pořadu Špona dne 27. 9. 2003 přiznal, že v policejním sboru má 10 až 15 procent policistů sklony ke korupci. Bohužel ale i zde, stejně jako v jiných případech korupce, viníci zůstávají většinou nepotrestáni.
Ale zato vznikají v řadách policie dobré články. Doporučuji přečíst, jestli je dohledáte.
Policejní šlendrián
Zatčený se zabil skokem z okna policejní stanice (idnes, 21. 6. 2002)
Inspekce : v případu Hučín policie chybovala (ČTK, 11. 7. 2002)
Policista postřelil dívku v autě (MF Dnes, 16. 7. 2002)
Policistu zřejmě čeká trest za Půlnoční bouři (MF Dnes, 16. 9. 2002)
Reagovala policie při loupeţi století dost rychle? (MF Dnes, 21. 9. 2002)
Polský poslanec unesl muže z Česka (MF Dnes, 3.,9., 10. 2002)
Šéf gangu utekl policii oknem (ČTK 14. 11. 2002, MF Dnes, 15. 11. 2002)
Opilce před vražděním nikdo nezastavil ( idnes, 12. 12. 2002)
Policisté odvezli tuláka za město. Ten zemřel (MF Dnes, 21. 5. 2003)
Staveništěm létaly policejní kulky (MF Dnes, 31. 5. 2003)
Policista omylem střelil hostinského a své kolegy (MF Dnes, 17. 7. 2003)
Policisté poslali lidské ostatky do kafilerie (MF Dnes, 6. 9. 2003)

Na rozkaz Rámův do výše vůz vyletěl a jasně svítil v rychlém letu nebesy. Jako sám Kubéra v něm Ráma světle plál a vesel ukazoval Sítě krajinu; vysokou Lanku, zkrvavené bojiště, břeh ostrova, kam nejdřív s moře vkročili, most Nalem zbudovaný, slaný oceán, jenž temně hučel, širý, jako bez břehů. S radostí zřeli Gódávarí pod sebou, průhlednou její lákající hladinu. Tam poblíž Ráma zastavil vůz kouzelný, by Bharadvádžu uctil, který v poustevně žil bohat vzácným pokladem své askese.

Eunomia

21. dubna 2015 v 21:58
Už jsem se obával, že zrušili přihlašovací stránku na bložík. Nic se mi dnes nenačítá, ani mozek. Pozvolná sebevražda si vybírá daň. Z toho přepíjení brzy zapomenu jméno své i své matky. Ale nikdy nezapomenu na tu pizdu, kterou jsem šukal v březnu 2003. Táhlo ji z kundy jak z kontejneru na fekálie a štěrk zároveň, zemité a písčité pachy promptně ovládly mělčinu nosních přepážek. A nebyl to žádný biokontejner..

Ne, někdy škrábu, jak kdybych byl postižen svrabem. (Jsem či nejsem? Toť zajímavý dotaz.) A jindy, když se cítím dostatečně okřídlený, vydržím tisknout klávesy celé hodiny. Prostě někdy mám aprobaci na to mučení slovy a jindy jsem s ním na štíru, hůř než nějaký záškolák ze základky. Popisuju nějakou situaci, třebaže nevěřím, že někdo z vás opravdu chodil za školu. Protože ti, co opravdu chodili za, nedošli zpravidla k žádným metám, vyučení či maturitě, takže by neměli ani prostředky na připojení k zásuvce internetu, he! Myslím logicky, viďte? A neprodělali by žádnou vyšší dívčí. Až na mě tedy zpravidla. Mě ty ženské málem složily. Učení odrovnalo, žáka jsem v sobě zabíjel brzy. Znal jsem jednoho takového protivu a nestydu, který studoval na doktora, ale pořád nás vodil po bordelech a ohlašoval u kolportářů přes marihuanu a přestože jeho kámoši, méně vtipní, ale učenliví, na doktory vystudovali, z něho se určitě doktor nestal. Jestli jo, tak jsem právě ztratil iluzi, ale hlavně bych za nic na světě, jedině přes svou mrtvolu, šel k němu do ordinace a nechal se jím vyšetřovat.

Strašně mě rozesmívá na těch polských rádiích, jiné tu ani nehlásí, poslouchat resumé zápasů ve fotbale.
"W sobotę siódma w tabeli Jagiellonia Białystok (36 pkt) podejmie 11. Koronę Kielce (32 pkt). Bilans meczów w ostatnich latach pomiędzy tymi zespołami wyraźnie jest na korzyść gości. Od 2007 roku Jagiellonia wygrała z Koroną tylko dwukrotnie, pięć spotkań przegrała, a cztery razy był remis. Jesienią ekipa z Kielc rozbiła rywali na własnym boisku 4:1." Tohle tak nevynikne, když to neslyšíte ve vlnách, ale i značky postačí k navození vhodného, sarkasticky-sardonického vzruchu. Teď jsou sportovní zprávy dne zaměřeny na miliardářskou Ligu mistrů, ale i ty jejich regionální fotbálky mají říz.