Duben 2015

Vykouřím ti dírku v pyji

10. dubna 2015 v 21:58
O dírkách jen dobře. Protože bez dírek by svět nebyl světem, ale bordelem. Počkat... Dnes jsem pojedl ořechový zákusek. Mám těžkou alergii na buráky, na arašídy i na mandle, takže mě osypalo. Vyblil jsem zbytky zákusku vedle nohou psa, kterého jsem jen chvíli předtím umýval namočeným hadrem. Takže jistě chápete, že nemám náladu krasořečnit!
Zas někdo blbě namíchal vápno. To je pokaždé. Každý skorovíkend musím vycházet s odpadlíky coby zhuntovaný kavalír.

Contradictio in adjecto

9. dubna 2015 v 21:58
Polednice. Už ne více.

Však se taky vyrojily znepokojivé otázky typu, kde je ten rozpor, jak se odvažovala ozvat nějaká userka. CiA asi je logický rozpor ve výpovědi. Jakákoliv negace je rozpor, ne? Kór když jsem čítaval Erbena jako malý špunt, a teď už nikdy více. Mám ho pokrk, proto contradictio. Ne doslova, samozřejmě, ale obrazně, stále chybí to adjecto. Ale obrazy máme všichni rádi, doufám. Nechat se unášet plynulými přechody, domýšlet se. Co by, kdyby. Co by asi vykonávala za profesi sousedka z toho amerického porna, která se navleče do fishnetu a nechá se opíchat pizza boyem? Jak se to, dá se to vůbec nějak poznat? Podle témbru, když vykřikuje fuck me? Možná, možná. A co na to řekne její manžel, až si pustí její číslo na dvdéčku? Možná ji pochválí, pokud dělá pastora v baptistické církvi. Snad ji dá rozhřešení. Každá neposlušná ovečka způsobí větší radost před branami nebe než ta vzorná s neposkvrněnými vlnami.

Na porno se dívám aspoň 15x denně.. a vždycky mě pobaví, jak tam ty ženské rajtují. Je to jak rodeo. Nepřipadá vám to vtipné? Všemožně krkolomně se tam ošukávají a ty holky jsou úplně nadržené, tečou z ních štávy grepů. Si to asi užívají, když dostávají do kundičky dávku. Ale proč? Je to jen bezuzdné šukání, nemá to hlavu ani patu. Jen čůráky v kundě. A pak podle toho výsledku, jak vytečou, porovnávají ostatní. Zažijou dva tři dobré sexy za život a očekávají, že jim to každý podržtaška na potkání poskytne. Že to na ně vybalí. Ale chyba lávky. Zas to nezažijou dalších x let, dokud nebudou mít hormony vyrovnané na té úrovni, která jim to dovoli prožít.
Kundy mají ve zvyku vyklouzávat. Nebo jak jsem slyšel, podklouzávat.

Nezapomeň na buřinku

8. dubna 2015 v 21:58
Zastavit řeku života je někdy nemožné.
"Jak křičí zajíc, když se chytí do oka?"
Tak buď neúprosný.
Nedávej na sobě nic znát.
Vstupuj do nuzných chatek šamanů.
Odevzdej se osudu.
Drobečku, když melou mouku, připravuj nádobí z hlíny.
Slož výtěžek své námahy, i když je bezcenná.
Zamračeně se rozhlížej, ber bez slov svůj nůž.
Vyskoč a zařvi.
Nenech se vkomandovat do urážek.
Ozdobné toulce a šípy bodají stejně jako ty obyčejné.
S loďkou nemůžeš na velkou vodu.
Kdo je utopený, nechť bezvládně leží.
Navazuj bližších styků, přátelských či ne.
Až ti krev poteče z loktů na trávu, budeš mít pravé znamení smutku.
Ať mrtví nemluví.
Za hranicí je bezpečno.
Slibuj pomstu, ale zvol pohodlnější cesty.
Támhleten rej zvířatek a slabých, nikdy nebudou přijati k ohni.
Lomoz a prašť pod útoky větru.
Telata kousej do hrdel.
Nečekej marně - pamatuj na tři záseky.
Měch s pokladem pochovej pod mohylu.
Na severovýchodě je krásná krajina ozářená sluncem.
Světlé žuly, měkký kámen, stromová spleť. Někde tam snad i dobrý duch zabloudil.
Povede tě studánka.
Přivonět dlouze k trsu mateřidoušky.

Srdce trhana

7. dubna 2015 v 21:58
Přesně jak jsem předpokládal. Pohádky na spadnutí.

Pomněnková bradavka

6. dubna 2015 v 21:58
Tak už sedím připíchnutý k posteli. Nedalo se dřív dojít, hrozně moc toho. Zítra už asi ne tolik, tak radost nezměrná. Myslel jsem na spanilou majitelku pejska, která procházela okolo, když jsem byl stál poblíž kontejneru. Asi si myslela, že vybírám odpadky. Ale takové už jsou ženské - dají na instinkty víc než na zdravý rozum. Nepřekvapilo by mě, kdyby vytáhla bouchačku z kabátu a zastřelila mě. Jen protože nelahodím jejím prvnímu dojmu, který si vytvoří.

Nazvi to láskou a postav se do slábnoucího světla
Modli se zpívej sněž nudli zpívej žalmy
buď zabouchlá do podvraťáku
protože právě tak to holky dělají

navleč se do šatů
sundám ti je
a obejmu
zjištíš, jakou umím plést pavučinu

až budeš ukojená, vysaju z tebe krev

nebo ty ze mě..
nebos měla ve své síti ach
víc mužů než si odvažuju přiznat
ale i tak ti budu chybět
až mi vyklouzneš

Rád přemýšlím o tom,
jaké je to mít moc deseti tisíc bohů
nad ženami
bez možnosti se vzdát toho
bohatství hekatomb

hledat zlato
a získat syfilis
právě tak to zhýralí dělají

když mě zrovna nepálí žalud
tak si hledám šuknu
v seznamce vedou kozaté rajdy
došly mi sirky
převaluju se na kanapi
jak přežraný vepř
zase se cítím mizerně
zatímco na Ibize chytají bronz
prokletý ocas!

A to je asi vše, nač můj splasklý, dehydrovaný mozek vystačí, přátelé. Zítra ví Bůh jezuitů, kolik síl nashromáždím. Ale asi žáden rezervoár ne, tak budu jako obvykle opisovat. A když náhodou jo, tak se i tak přidržím u země, bo křídla někdy tlačí a jindy stahují a místo volných, až moc volných veršů, kdežto nějaký daktyl o hovně pořád u mě stojí vysoko, pač si říkám: autor se umí držet formy, kdežto já jen tisknu bezmyšlenkovitě klávesy na klaviatuře, ale nakonec vše tichne, neb xistje (novotvar? haha, asi ne) poezie!, se nechám vkormidlovat do prostoru bez konkurence, tudíž předem odpuštím holobrádkům, jejichž vzory jsou prostě nemožné (sorry, Jirko) a promíjím příliš dobrým popelnicovým Ježíšům (Maro, dlouho nic), protože pokud budou psát oni, jakože naštěstí nemají tendence mnoho psát (zato toho víc než dost nažvaní) a ani jich tolik není, nikdo nám za naše pokusy nedá ani skývu chleba, jak říkal Salieri o Mozartovi blahé paměti, proto a vlastně pro mnoho dalšího zkusím (jen zkusím) brnknout na prozaickou notu, navíc i proto, že literatture háže houby s octem.

Asi by mi málokdo věřil, jak rychle se zregeneruju při poslechu mladých Black Flag. Šlo to samo, vřelý dík, kluci.
O bradavku jde v první řadě!

Tiber v ústí

5. dubna 2015 v 21:58
Došlo k otřesným zjištěním. Zjistilo se, že hloupnu. Rychlostí přímo ubíjející. Dřív jsem si pamatoval každé sebemenší vlákenko informací, ale dnes, všemi čertmi pomazaný, po kostech zemřelých rozpoznaný, po jejich denících, poznámkách a posledních písemných záznamech objevený, obávám se své nemoci, demence. Nejspíš jako sir Franklin jsem uvízl mezi ledovými krami a rok v nich živořil, než se důstojnící a ostatní členové posádky vypařili a léta Páně 1847 skonali. Terror a Erebus mi byli hrobem.
Asi je zrnko pravdy na tvrzení, že kdo nepřijímá podmínky života, upisuje svou duši ďáblu. Jak jinak si vysvětlit plnou a úplnou prázdnotu ve mně!
Tato slova mají zlověstný podtón dopisů, jaké po sobě zanechávají sebevrazi, leč nebojte se nic, zabíjejí se jen optimisti, jen ti už nemají důvod žít, protože všichni ostatní nikdy žádný důvod neměli, a tak ho nemohli ztratit.


V minulém životě jsem poznal Ettore Majorana, fyzika chytrého jak rádio, který se bohužel uchýlil za zdi kláštera, unaven věděckým životem a nároky. Čas od času si vyžadá dovolení od abatyše, zajde do restaurace, kde si objedná cinzano a pečené raky, a když se nudí, popisuje ubrousky vzorci. Místo: Buenos Aires.

Hledáme básníka s jinýma očima, žlutýma a chudobnýma,
co leze po kraji borů
a dřevěné pole kročejemi obtáčí,
pijáka-sedláka, trochu jiskře podobného,
co žaluje na bídu světů
a neváhá brát řinčící meče
na jeho ochranu.

Vše pusto a rozbito ve světnici tu stojí a naříká, jen ten stůl je nápodobou stolu, protože už nemá ani nohy, drží ve vzduchoprázdnu pouhou mou myšlenkou.

Na příkře vyhnané skále
hradisko vysychá,
orli se slítají
a první, co zežerou, budou traverzy.

A když strach přejde,
ze stanu se odvážím
vykročit k rodné vísce...

Páliva ředkev v prdeli

4. dubna 2015 v 21:58
Až večer se bude prolévat (cedit) krev nad psacím strojem! Tak nebude, mám v sobě málo chlastu na deník, vede se jen opilý:
Jedné letní noci roku 1694 pozvala nešťastně vdaná korunní princezna hannoverská do svých komnat milence. Pohledný mladý kavalír se už ze schůzky nevrátil. V neděli kolem desáté hodiny večer odešel pan Philipp Christoph, hrabě Königsmarck ze svého sídla v severoněmeckém Hannoveru a pod pláštěm tmy spěchal k zámku na řece Leine. Ten den ráno dostal písemné pozvání na noční návštěvu u Sophie Dorothey, mladé ženy korunního prince hannoverského. Ačkoliv dopis psala jemu neznámá ruka, pozvánku na tajnou schůzku s milovanou ženou přijal Philipp bez jediného zaváhání, protože od jejich posledního setkání uplynulo mnoho týdnů. Pravděpodobně si byl také vědom významného data: 1. července 1694 uplynuly čtyři roky ode dne, kdy si poprvé vyměnili milostné dopisy. I když Sophia Dorothea dopis nenapsala ani nenadiktovala, byla příjemně překvapena, když spatřila tak neočekávaně svého milence. Podezření, že tím dopisem někdo nastražil léčku, a jakoukoli
obezřetnost přehlušila radost z opětovného setkání. V každém případě museli počítat s tím, že jejich hra na schovávanou jednou skončí. Druhého dne za rozbřesku měl pro Sophii Dorotheu přijet kočár. Doufala, že se konečně vyprostí z manželství se svým bratrancem Georgem Ludwigem, k němuž nechovala pražádné city, a uprchne ze zámku, kde se nikdy necítila volně. Na druhý den měla začít nový život s Philippem. Podrobnosti pečlivě naplánovaného útěku si milenci dohodli ještě předtím, než se rozešli; potom jim nezbývalo než počítat hodiny do rozbřesku. Druhý den ráno však paní Sophia Dorothea čekala marně. Philipp nepřišel a neposlal ani žádnou zprávu na vysvětlenou. Zmizel navždycky.

Hraběnka Platenová

Květiny, ryby, koření

3. dubna 2015 v 21:58
Miloval jsem (a miluju) ji šíleně. Proč vlastně milujeme? Je to podivný stav, když na světě vidíme jen jednu bytost, v mozku máme jen jednu myšlenku, v srdci jedinou touhu a v ústech jediné jméno: jediné jméno, které se bezustání dere z hlubin duše jako voda z pramene a stoupá na rty. To jméno stále vyslovujeme, opakujeme, šeptáme jako modlitbu. Není na povrchu země síly, která by mi vzpomínku na ni vyrvala z mysli. A tak jako je vzácný štastný inteligentní člověk, je vzácný i rozumný zamilovaný. Nebudu vyprávět, jak se to sběhlo. Láska má jen jeden příběh, který se opakuje pořád dokola. Potkal jsem ji a zamiloval se. Na etáži, na nějakém patře. Zamiloval se jako trilobit z devonu či karbonu. Ukázalo se, že je vdaná, ale to mi nezabránilo na ni vyvíjet tlak, měsíce jsem ji pronásledoval, dokud nepodala trestní oznamení, neprošli jsme si kolotočem úředních pohovorů a týden na to se mi oddala.

Mne ani mnoho nebolí,
když vadnout vidím krásu v květech,
vždyť se mi z jara vrátí zas
a krásnější snad v nových dětech.

Zato při vadnutí ženské krásy už nejsme tak ohleduplní. Jímá nás závrať, že ta její vznosná pírka již nejsou tak načechraná, že již možno ji zváti oškubanou. Pak se jí jako naschvál podivně nafoukne břicho a přijde další harant do nesmyslného světa, který vesměs plodí jen zmetky. A tyrany, tyrany a zmetky. A nevím jakým řízením zvůle, každý z nich si nárokuje právo někoho ovládat, někomu poroučet nebo jednoduše bagatelizovat něčí existenci. Jako by ta jejich nebyla rovnako zbytečná či marná.

A tak tu ležím, nevím ani valně, zda je noc či den, či jsem živ či mrtev. Jenom nepřetržitě popíjím v úzkých zdech a čekám, až si mě odnese Luciper, nebo snad blanokřídlý hmyzák, kdo ví? Protože brouček chodí kolem louček, protože tak se cítí broučci - kéž bych se aspoň považoval za pána tvorstva, kéž bych měl tu nezřízenou drzost či smysl pro šibeniční humor. Jako brouček se na světě dlouho nezdržím, umřu, až se přešvihnu, což může být doslova kdykoliv. Má obdivuhodná pijacká zdatnost mi v tomto případě prokazuje nedobrou službu, je pouze na újmu. Že jsem nikdy netrpěl na kocoviny, mému od narození už tak dost zdemolovanému mozku jistě také příliš nedodalo. Dalek porozumění lexikálního výskytu metly při pojmenování něčeho tak ušlechtilého, jako je alkohol, jsem pro zavedení ustáleného obratu peroutka lidstva.
Myslel jsem, že když šmahem propiju všechno, co vydělám, tak nebudu dál muset pít, ale chyba lávky - pravda je taková, že bych propil i boty s ponožkami, vyloupil ústav choromyslných, prodal do otroctví maminku, a tak dál, jenom abych měl co prolívat hrdlem.
První věc, kterou bych vykonal na pustém exotickém ostrově, poblíž kterého by mě vyplavily vlny potom, co bych jako jediný (jako jinak) přežil ztroskotání lodi v bouři, je ta, že bych začal okousávat květy kokosovníku, abych si mohl amatérsky vydestilovat arak. V podstatě bych nic jiného ani nedělal, snažil bych se o arak. Žádná robinsonáda by se nekonala, stuprum by jednoduše šel cestou nejlehčího odporu. Že by mě roztrhal na kusy nějaký rosomák, případně zmutovaný hlodavec vyleznuvší z nory, by mě nijak nestresovalo. Což je trochu tmářské počínání, jenže začíná se jevit pochopitelné v případě, kdy nás už nic nedokáže nakopnout a vrátit na oběžnou dráhu pokojného žití. Předem vzdaná bitka s nepřízní osudu.

Terminátor: Den orby

2. dubna 2015 v 21:58
Začnu novou epizodu. Psaníčka vás nebavila, tak už nevím, leda deník opilého; jak ani tohle se nechytne a nebudu mít aspoň 7 unikátních návštěv denně, jděte do vycpat...

Vidím sníh!
V dáli na kopcích. Projížděl jsem tunelem. Vypil jsem do tří hodin s polednem dvě láhve brandy. A to je teprve odpoledne. Pomazlil jsem se svou vílou a odteď máte můj slib, že nikdy nebudu už nikdy pít. Dal jsem si slovo. Že už se nedotknu toho jedu, který rozvrací manželství a působí chaos v komunikaci. Když totiž nepiju, dokonce dovedu artikulovat.
Mám na vás nachystáno spoustu zpovědí. Vidím červánky. Je hezčí pocit než vnímat mizející červánky za oknem? Šel jsem po ulic a vidím, jak je nebe krásný. Mířím do likér shopu a tam se na mě usmívá mladá, kozatá blondýna. Bavíme se a mně je jako, když mi bylo osmnáct jar a zbili mě basebalkou. Sladké neštěstí. Chci z ní strhat šatstvo a nechat volně vlát na pokladně. Ale má prstýnek na prsteníku nebo co je to za prst, tak mě to spíš odrazuje. Jinak je hotová rajda, hází očkem i po míšencích, ba cikánech - a asi se nám všem v duchu směje, že pijem vodky a spol., ale pořád se usmívá, já doopravdy ženské nikdy nepochopím, i když je pěstuješ, nevíš, na čem jseš! Vtip by uzrál, kdyby sama nevěděla, čemu se směje!

Vidím na bulváru europoidní matku s dítětem lehce kříženém negrem. V šátku, má ho uvázané k bedrům. Nevím, jak tam drží, asi mašličkou, ale je tam a křičí pánubohu do oken. Kde bere takzvaná matka jistotu, že se ji nerozváže a děcko s žuchnutím nepadne? Jsou hrozně krátkozraké! Na nanosekundu se na mě to pachole usmálo. Ale pak zas zkřivilo tvář. Tak jsem si řekl potěš koště. Třeba je moje a ani o tom nevím! Ale maminka se netvářila nadšeně, když mě viděla, jak piju z flašky a zubím se na její výtvor, tak asi nebudu otcem. Přitom kdo by byl lepší vzorek pro reprodukci než já?! Asi sotva ve svém teritoriu takového chlapáka najdete - in your lifetime. Mrně je neposedné, protestuje, vizáží je podobné na milióny mimin, kolínko místo hlavičky. Matka upřednostňuje životní styl před výchovou. Není ani očkované, myslím. Hned bych jí ho vzal ve jménu vyšší síly a vyučil po svém! Den drátovna, noc záchytka.

Všude samé veverky, sotva zajdu za roh, objeví se další. Je to tu jak v přírodní rezervaci, kde se specializují na veverky. Každý strom jí obtáčí kolem. Přitom je to přerostlá myš se zoubky. Když se říká moudrá jak sova, tak by měli právě tak razit výstižnější zvolání všudypřítomná jak veverka.

Bolestín

1. dubna 2015 v 21:58
Tedy snad v nejbližší době budu mít den k dobru? Vím, že ty články vypadají jako apríl, jenže tak to prostě je. Není posvícení. Resp. není čas vymýšlet. Únava se hlásí o slovíčko. Mohl bych sice napsat něco vynuceného, ale přišel bych o dvacet třicet minut relexace - komodity příliš vzácné, než aby se s ní čachrovalo.

Na co myslíš, zeptal jsem se jí, když přelévala prs do prsu.
Na to, že už nejsem jenom tvá.

Kdepak je Hayley? Smazala blog. Doufejme, že se ozve.

Už nehledám věci. Jen lidi. Rozházené jak smetí po okolí. Co je podzim dočerna spálil.

Naposledy, když jsem apríloval, tak jsem málem přišel o zuby. Každý je nějak háklivý. Trošku mě to mrzí. Přitom šlo jen o koruny. A o pár korun, žádný velký obnos. Smuténky. Zřejmě jsem se trochu unáhlil. Na kupce se asi nesmí s penězi. Ne dokud se předem neujistíme, že v kšeftu nejsou zainteresovaní. Vidím však povrch světa, svým bezostyšným okem.. pod cementovým nebem. Cítím záhady a plno přízračných krajin. Takže si na mě nepřijde nějaký neprolíbatelný obchodník.

Jak to tepal božský nosáč Ovid? Ustaneme ve chvíli, kdy máme na dosah vše, po čem jsme toužili. Sice žádný život neproběhne lehce, ale některé jsou lehčí než jiné, někdo dokonce nemá pražádné sklony pro život a živoří. Tak jsem včera přispíval na pána prolezlého lupem vulgaris, aby se aspoň někde v koutku upil.
Sám Ovidius měl bezstarostné dětství. Léhal na koberečcích mateřídoušek, hladil bezejmenná jehňátka a na vinicích trhal sladké hrozny. Často pozoroval kováře, jak z kusu rozžhaveného železa kuje rodící se podkovičku. Jednou načapal mladou otrokyni na hromadě slámy s hospodářem. Drtil ji kozy a zezadu do ní narážel břichem na zadek. Až do sedmi let byly děti z římských rodin vychovávany matkou, poté výchovu převzal otec.
Někdy v té době poznal Korinu, kudrnatou, temnobrvou přítelkyni svého dětství. Hráli si nesčetněkrát na doktory a pokaždé se podivovali, jaktože Korina nemá ptáčka. Dokonce roztahoval dírku, aby se po ní podíval uvnitř, zda se neschoval.