Květen 2015

Ladí, kde urovná konflikty

31. května 2015 v 21:58
Kdyby vědci zkoumali aktivitu mozku, došli by k objevům, které předčí naše divoká očekávání. Tak např. jsem potkal brunetu pod rozkvetlým jmelím, nalíčenou růží jak na maškarní bál. By mi nevadilo, kdyby šla třeba za princeznu a tančila na čardáš. Ale vadilo mi, že se o mě opřela, aby neupadla, tak byla indisponovaná. Musel jsem ji podepřít, mohl jsem ji nechat spadnout, ale to gentleman mého zrna neudělá. Jedna stěna její tváře byla poškrábaná, měla ošklivou jizvu nebo jen špínu ve tvaru jizvy, zplihlé vlasy ji trčely přes čelo. Stočila se k sloupkovému zábradlí a pustila se mě na chvíli, tak jsem měl možnost vidět ji i zepředu. Musela se narodit jako zombík. Místo očí měla bůhvíco a ve vyrudlých pracovních kalhotách vypadala jako chlap, kterému se v ochablých ústech nezračí už vůbec žádné překvapení, protože vypil celou řeku. Ani na mě nepohlédla, nedokázala se zpříma podívat, jen mluvila. "Ty bys mě chtěl ošukat, že, Jardo?"
Na což jsem odvětil, že za daných okolností s tím nemám problém.
"Jsem totiž ratolest roku v tomhle městě zdechlin, co, Vašku?" "Máš nakročeno správným směrem."
Jen tak tak neupadla, klopýtla a zas se přichytila mého rámě, ale pak zas spadla. Zvedl jsem ji a bylo to jak sbírat hrst hůlek ukrytých v ranečku hadříku. Oči měla široké a bylo v nich něco mateřského. Ne ani tak úděs, ani obyčejný strach. Očima svítila jak baterkou, když jdou lovci na aligátory. Měla navíc nepřirozeně mdlý hlas, bez důrazu, který mě trochu rajcoval. Představuji si, jak bych ji umlčel špinavou hadrou, nacpal jí ji do krku a lepící páskou přepásal.
Šla, jako bych ji vlekl. Ale vlekla se naštěstí sama. Dovedla mě k sobě domů a tam jsme postavili na čaj. Jako dva známí. Resp. čaj jsem udělal já, ona jen seděla předkloněná na židli (prsty se občas odrážela od podlahy) a pokoušela si sundat botu.
"Tak teď už mě ošukej, kovboji!" začala vyvádět jak pominutá, bál jsem se, že vzbudí sousedy a oni na mě zavolají policii. Měl jsem už tak dost problémů, ublížení na zdraví, výtržnictví, vzbuzování veřejného pohoršení a teď by k tomu ještě přibyl pokus o znásilnění. Prosil jsem ji na kolenou, aby nekřičela, že ji vyplním všechna její přání, pokud nějaká má.
Ale ta mrcha se jen smála. Snažil jsem se ovládnout, ale něco ve mně povolilo.
V těch očích neměla úděs ani strach, ale vítězoslávu. Už jsem to nevydržel a vytáhl opasek.
Na tohohle Štěpána jen tak nezapomeneš, darling!

Ligyky - v rozmařilém bezstarostnu

30. května 2015 v 21:58
Na rohu Přemyslovy ulice jsem odbočil, nápor sněhu a větru, deště bičovaného ledem mě donutil se zastavit a s hrůzou si uvědomit, že je sobota. Tedy jsem měl už dva dny válet šunky v posteli s Andreou, která bydlela za průjezdem do gotického domu na kuří noze, ve druhém poschodí a když jsem k ní bral schody po třech čtyřech, v hlavě mi stoupalo napětí sytější než krev.
Zaklepal jsem. Nikdo. Uklidnil jsem se a zaposlouchal se. Konečně se blížily kroky tlusté milenky. Otevřela dveře, vrhla se na mě a pramen jejích šedivých vlasů mě polechtal na už odhalených stehnech, vždycky si sundávám kalhoty už na prahu. Pohlédla na mě tukem podlitýma očima a rychle mi zašeptala: "Jdeš pozdě. Musela jsem se zabavit s Alfredem," ukázala buclatou ručkou k ventilátoru, kde byl uvázaný muž s roubíkem v puse s vyděšeným výrazem.
Zdálo se mi, že jsem opět doma a při síle. Rychle jsem ji povalil, což mi dalo trochu práce, protože přece jenom dvoumetráková dáma se těžko skláda a s přesností mi vlastní jsem zabořil svůj nenasytný pyj do její vábně vonící jeskyně.
Po necelých dvou minutách jsem byl vystříkaný a ona si ještě slízávala sperma z brady.
"Tak a teď musím honem za tvou maminkou, podezřívá nás už týdny. Musím ji jít uklidnit."
"Dobře, běž a nezapomeň jí ode mně pozdravovat," její vepří světlé oči sklouzly k mému poklopci. Otočil jsem se, oddechl si a odhodlaně vykročil do sněžné vánice.

Chtěl jsem takhle napsat dvanáct příběhů, ale pak jsem si uvědomil, že by byly jak přes kopírák, tak radši píšu jen jeden, takový typický z mého slavného života.

Čapek rozeznával dvanáct figur, kterými v půtkách, šarvátkách, bitkách a masových hanách literárních se častovali rytíři slov, ohánějící se přitom pravdami tak plochými, až je z nich bolel svěrač. Třeba pan Q. troubí na ústup a skrývá se za tvrzením.. to je takzvaná figura impossibilé, tzn. nic mu nelze uznat a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen trocha správnosti, hned by byl polemický zápas prohrán. Při testimonii se jedná o odvrácení pozornosti směrem, které se dovolává nějaké autority a pokud tedy už před dávnými časy Flaubert tvrdil, že realita je oživená sněním, přestože onen se drží jiné pravdy, veřejné mínění pro oponenta se o příček sníží. Třeba šestá figura, imago, náleží v tom, že se místo odpůrce, takového, jaký je, nastrčí světu nepodobný hastroš, který se plácáním vyvrací, mluví se o něčem, co potíraný neměl nikdy na mysli a dokazuje se mu, že je hlupák, protože použil tezí, jichž nikdy nepoužil a pokud ano, tak nebyly jeho. Non haber, caput canis, termini i despicere, tkvící v ponížení, jen ledabyle doplňují seznam, který tu raději nebudu natruc blbečkům, zmetkům, tlachalům a plevelům rozvíjet.



Celý den pochlastávám, polehávám, tak jako vždy, když mám volno, takže se nedivte, že mi rupe v bedně. Ne, fakt, vypít tři flašky takhle nalačno, to vytáhnete z toho chlastu poslední esenci, asi jako vytáhnete ze smíchu jakousi poslední esenci, když jste zoufalí a hladoví. Ale není to znát, jen se motám víc než jindy, jenže písmenka mě stále poslouchají, takže prostě nevěřím, že se dneska zkáruju. Akorát srdce bolí víc než jindy, táhne samo ďábelskou pitku. Kdysi, když mi bylo blbě, ne že by mi bylo dneska blbě, ale kdysi, když mi blbě bylo, řídil jsem se nějakými větami, hesly. Teď už je pozdě se čímkoliv řídit, ale baví mě si podtrhávat... jedině prostým, prostě okamžitým postojem, tak jako když jsme pružní a silní a ve stáří se uchylujeme ke vzpomínkám, jako když se zapne elektrický proud a zas vypne..

Je to taková zábava, jako když ženská zničehonic dostane výprask a cítí se zbitě.. cítí se podvedeně, zneužitě, znásilněně. Tím chci říct, že bít ženskou není kdovíjaká zábava, jen říkám, že je to podobné, jako když na sebe bere provinilec díl viny.. a pokání, že celý život v myšlenkách hřešil a chtěl pít víc, než kolik měl předepsáno.
Pak už nejste nic než hybrid mezi vítězem a poraženým, kteří ve stejném sportovním duchu přijmou pravidla.. prostě výsledek klání. Není nevraživost na té či oné straně.
Vím to, protože mi alkohol už nic nedělá, vím, že čas je delší než jakákoliv vzdálenost a i když budu na Saturnu, tak budu nesmiřitelný. Protéká mnou řeka splašků, které se nějaký čas hromadily. Nakonec je to tak, že.. myslím, že... se prostě osud podobá člověku, utváří se podle něj, jako ho utváří třeba šaty, jako určitý kabát nebo bunda, kterou nosíme a když je nový ten kus hadru, padne komukoliv, a přece když jej nosíte dost dlouho, padne jen vám, poznáte podle rukávu, že ho může nosit jen ten jeden konkrétní člověk, kterého třeba znáte... Nejste to nikdy vy, kteří chytnete instinkt za paži, ale spíše paže, která jde vstříc instinktu, který se odtahuje. Nepotřebujete přece maličká nicotná potvrzení. Když něco chcete, tak se vším všudy. Proto si lidi ve vztazích nerozumí, úplně se jejich chtění rozbíhají a málokdy se střetnou.
Žít věčně sťatý je jako výbuch jako žít sám jako nežít, ba je to víc než žít, protože kolik chlastu znáš, tolikrát jsi člověkem - jasná záře i bažina , která zmizí a nic po sobě nezanechá... ani popel, ani odpad.

Sypat jedno za druhým

29. května 2015 v 21:58
Z následující ukázky je zřejmo, že přímočarost nemusí vždy přinést vytoužené ovoce.

Narodil se do města, ve kterém se zastavil čas, čas se posadil u Bohnické brány, za třeskutého mrazu zářilo okno naproti.. u Černého orla. Tehdy tam slavil cech řezníků bujaré uvedení nového člena.. mistří řezníci si připíjeli a za pozdravu buti, buti, požehnej pozvedali číše se znakem chlapa v bílé záštěře, který pálí volovi do čela nějaký znak.
Si tak často zavdávali z číšek a sklenic, že i piva i kávy i punče došly. Po delší době jim svědomí nedalo a vyšli na náměstí, aby se prošourali kolem domu malíře Štolby. Ten tak dlouho maloval nahé ženské, až z toho zblbnul a strčil hlavu do pračky. Ale zas po sobě nechal pěkné akty. Psychoanalytik, který ho prohlížel, mu do ucha šeptal, aby při práci nesmejčil zvědavým jazykem po těch dásních, že z nich jinak bude rakovina. A tak si ho ukousl a dokonale našedivelé zuby si vybil o kanafas, aby mohl nosit umělé, u kterých je nižší šance, že přenesou rakovinné buňky na dásně.
Dělal jen vždycky krásné ženské, i když jim bylo třeba už čtyřiceti a nebyly tak pro svůj pokročilejší věk u druhých chlapů v kurzu, leda zas u starých štramáků. Žádné stařeny, to se ví, ale prostě zralé kočičky. U plátna měl zpravidla popelník a v něm spoustu sirek a nedopalků.
Trpěl panickou hrůzou z šampaňského, ale od rána do noci se posiloval kořaličkou.
Xicht měl velký a vystouplý, ústa jak měch, nos jak kovadlinu.
Výraz ne zvědavý, ale pomatený. Na hlavě pořád secesní klobouk. Pod kloboukem kadeře jakby nějaké písečné sochy. Vlasy rozdělené pěšinkou, která ryla tříštivou stopu, obtočené mlžinou přání. Jak diamant. Jak letadlo za clonou turbulence.
Celkově působil jako člověk, který přežil přírodní katastrofu.
Jako dávno mrtvý had, který jen čeká, až se na něj sesune půda a on se začne drolit kus po kusu.
V ústavu si ho vzal do parády primář, který měl dojem, že narazil na zapeklitý případ. Od začátku cítil, že jediný zlom v tak pracně budovaném zákoutí jeho mysli může potají mít tajemství, které nikdo, jen on sám smí vycítit. Proto s ním jednal v rukavičkách a s obavami, aby se nevzpamatoval.
Věděl, že tenhle hrabě barev nenajde sílu, aby mohl své neposlušné vlasy zas kapánek zkrotit. A tak se srdečně smál, že už ho z ústavu nepustí. Že už tam skončí jeho cestička, která byla vyznačena jen povitím štetců a nadměrným úžasem z ňader žen, klínu, úrodně rozvodněných očí a smutku matek, jejichž děti se zvrhávají.

Bar u Trimalchiona

28. května 2015 v 21:58
Už dlouho tu nevznikl žádný historický koutek. Jsem spíš na vojevůdce, dobyvatele, takže když tu řeknu pár slov o Sardanapalovi, nikdo mi nevynadá. Říká se, že byl tak bohatý, protože dědičně, chápej, měl nějaký bohatý rodiče, co rabovali a destruovali celá pokolení, takže že už nemusel nic dělat a jen seděl ve své komnatě, spíš pohřební hranici, ve věži, zbudované tak, že ji kdykoliv mohl nechat zmizet (zapálit a zmizet), kde na něj čekal ukrutně obrovský harém nocležnic a nocležníků a trávil čas tak, že jen jedl, pil a souložil. Jeho netradiční osud inspiroval všelijaké umělce a spisovatele, takže ti pak skládali sonety a hry, malovali obrazy, aby uctili jeho památku. Zemřel na loži, zcela indiferentní, při vzpouře uprostřed orgií zkázy. Když Alexandr v předevečer boje o Issos navštívil nějakou jeskyni, místní mu přeložili epitaf vytesaný do té skály, který údajně připisují Sardanapalovi. Ble ble ble, dělej jen sex, hostiny a pitky, nic jiného nestojí za *jakýsi výjev, co připomíná tleskající ruce*.

Říká se, že ani neexistoval a je vymyšlený.

Zaslechl jsem v rádiu, že se slaví mezinárodní den kondomů. Tak nevím, ale když to hlásili v rádiu, věřím jim.

Pozdní sběr

27. května 2015 v 21:58
Měl jsem se narodit před sto léty, v jinačí době... Chodil bych s Bondym na pivo, vozil v kočáru jeho mimino a čuchal k jeho plenám. Pak bych prohodil něco jako: "Tady začíná hluboká filozofie."
Nebo bych od pěti do pěti stál v ateliéru a tiskl s Boudníkem exploze a výbuchy. Nebo bych stál na mezi a koukal na ptáky v povětří a Hrabal by mi vyprávěl o tom, kolik krtků vyruchala bouchlá mina z druhé světové.
Nebo bych... zkrátka... žil bych, jako by můj dnešek měl být posledním dnem.

Místo toho mi zhulené kurvy vyřvávají nad oknem, že chtějí omrdat, ve tři ráno, prosím. Chlap tlustý jak bečka chodí s kvákátkem a každou půl vteřinu ho tiskne, aby přilákal rodinky na párek v rohlíku. To je nějaká práce! Nedal bych ji, stačí mi těch sto metrů po rovince, kdy ho slyším a bolí mě hlava celou noc až do rána.

Na tom světě jsou fakt modelové za všecky groše. Mě nevyjímaje, che.

Vloupačky z dubna

26. května 2015 v 21:58
Tak a je dopsáno. Ale než vám ukážu co, povězme si něco o panu Širáčkovi, nadobyčej nadanému reportérovi, který v pisárně redakce Jazykozpytu sedí nad textíky, noviny už šly do tisku, on jen sklíčeně sedí a něco luští pod lupou. Každý předplatitel obtýdeníku má možnost si nechat vyložit povahu z písma, které zmíněný pan Širáček v cuku letu rozluští a zašle rozbor abonentovy povahy obratem. Má tedy před sebou hromádku rozpečetěných dopisů a sedí, venku šírá a deští, hodiny na radnici se zastavily na dvojce - ráno, samozřejmě je už pozdě na cokoliv, ale dole pod okny dojíždí studentská oslava či co, tak náš literární génius čas od času povstane od židle, přeskočí k oknu a zadívá se na pozdní chodce a vrávoravé stíny. Pan Širáček se z povzdechem vrátí k kupce dopisů u stolu. Otevře jeden namátkou, ponurost rukopisu ho hned uhodí do očí a rozesmutí, podívá se kolem, tak jako pokaždé, aby nabral in spiro a hned se dá znalecky do díla: "Vážený Petře, jste povahy pro naší dobu nešťastné, váš život je pln výkyvů a změn, které přinášejí smutky a ... nejspíš vám nekyne žádná naděje..."
Ustane v psaní a rozhlédne se jako vždy po tmavé místnosti, a hle, na polici v koutě stojí černá láhev, vysoko na polici, kam si musí vzít stoličku, aby dosáhl. Pokračuje, co se obslouží: "a ztratil jste víru v budoucnost světa a ve světlo lidí, v ctnosti a spravedlnost, v povaze navíc máte jeden škaredý rys a sice, když si vezmete něco do hlavy, tak to musíte mít..." Zde ustává a chopí se znovu láhve a hltavě ji přiloží k ústům, chvíli saje, pak ji zas pokládá na polici a dokončí Petrův rozbor několika úsečnými slovy: "Celkem vám doporučuji, abyste vydržel, vedete si dobře." Otvírá další obálku, znalec písma obsah rychle přehlédne, laskavé, soucitné, leč kritické oko se jakoby blahosklonně usměje a začne:
Jindříšku, zdá se, že jste od přírody melancholik, ale přece se občas dovede zasmát. Poznal jste, jak bolí nepřízeň osudu, ale rozhodl jste se, že budete na svět hledět z jasnějšího úhlu, jestli to smím říct, možná trochu holdujete alkoholu, ale jak říkám, celkem střídmě. Buďte na pozoru, střídmost nikdy neškodí, oživuje ducha, rozněcuje fantazii k bujnému vypětí, jenže jakmile se přehání...." V tom okamžiku pana Širáčka zřejmě přemohou city, vyskočí z židle, oběhne jednou dvakrát místnost, a zas usedá, aby skončil: "Při přehánění se střídmost stává zhoubou." Nechá se unést naznačeným proudem myšlenek a zazívá. Píše teď ostošest a cítí, jak lehce, dopisy se obnažují před jeho pronikavým zrakem a rozbory se hrnou z obratného pera. Čas od času se obrací k černému zdroji inspirace na polici.
Širáček konstatuje v monologu, že je počasí jak z hedvábí, bez vyhlídek na průtrže mračen, patrně kolem přechází vesna a dráždí nás na krčku štíhlými prstíky. Vidí ji před sebou, kterak vrávoravě pohupskává. Její tvář však je tak dobrá, vyzařuje takovou dobrotu, že vylučuje podezření, že by nás chtěla snad zaškrtit. K dalšímu dopisu se dostává s úsměvem na tváři, blaženým a trochu mimo a hned, jak jej spatří, se mu sluníčko na rtech ještě rozšíří. Mohl by nezkušenému oku připadat jako písmo staré panny, špičaté, ale víme, že písmo klame, a pan Širáček je jiného názoru, protože píše: "Dorotko, jste veselá a žoviální, máte náladu, která vašemu okolí rozjasní den, občas dáváte najevo bouřlivé veselí a libujete si v nevázanosti, protože cítite, že patří k vašemu založení a že byste ho neměla potlačovat. No celkem vzato se na vás svět směje jakbysmet. Napište zas někdy, cítím, že jsme spřízněni." Tvůrčí napětí povoluje, láhev leží na stole skorem vypitá. Už je něco kolem čtvrté, když se dostane k jedomu z posledních dopisů - zdá se, jako by psalo plaché děvčátko. Jenže pan Širáček se nedá oklamat, zavrtí hlavou. "Ubohá Dášo, poznala jste ohromné štěstí, ale pominulo. Zoufalství vás žene k zapomnění v pití. Váš rukopis svědčí o tom, že jste v třetí fázi alkoholismu. Obávám se, že brzy můžete čekat delirium tremens. Chudinko Dášo! Nesnažte se přestat, stejně už je pozdě!" Je nejspíš dojat neblahým osudem pisatelky, oči mu vlhnou, takže se rozhoduje vytáhnout další láhev a zachránit situaci. Už mu chybí jen jeden dva, ale tu zjišťuje, že mu došla zásoba povah. To se totiž občas přihodí a není to pro nadaného pána žádný důvod k rozpolcení. Tehdy nastává čas na vyplnění prázdného místa nějakou vymyšlenou povahou nebo dvěma, jejichž rozbor odpovídá ustrojení jeho mysli. Okamžik zamyšleně patří z okna, pak napíše: "Vaše ruka je pevná, (již ne) nedáte se snadno pohnout, abyste upustil, co vám náleží, ale chcete uchvátit víc, než vám náleží. Vstoupil jste do celoživotního svazku, ale vaše sobectví hrozí, že svazek přetrhne."

Podle Leacocka

Sestřelen

25. května 2015 v 21:58
Onehdy jsem narazil v hospodě na chlapa, který si vzal do hlavy, že mě připraví na můj odchod na onen svět. Víme asi všichni, že setkání s pojišťovákem třebas jen na ulici může představovat závažný zásah do soukromí a rozhodit nás doslova na celý den. Jsou nám prostě odporní. A všichni do jednoho tvrdí, že jednoho dne umřeme, což se tak docela neslučuje s pravdou. Byl jsem totiž pojištěn už mnohokrát v minulosti a nikdy jsem neumřel - a pokaždé ze mě jen vytáhli pojistné a další nesmyslné výdaje, se kterými mi pěkně zatékalo do bot. Tak jsem si řekl, že v té hospodě, v té uřvané knajpě toho pojišťováka rozeberu jeho vlastním ostřím. Zatímco mluvil a mluvil, jsem se ho snažil povzbuzovat. Pak zničehonic vytáhl jakási lejstra, to mě trochu překvapilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. A víte, jak jsem alergický na listiny a na papíry, stálo mě to jisté přemáhání. No rozložil je na stůl, trochnu jsem je omylem polil šakalem, ale vem to nešť, řekl, že potřebuje vyplnit to a to, aby odstranil jakoukoliv pochybnost o mé způsobilosti k pojištění.
Tohle jsem četl a tamto psal. Otázka: Jak jste starý?
Netuším.
Otázka: Kolik měříte kolem hrudníku?
Jak na vás koukám, ne víc než vy.
Otázka: Výška?
Ve stoje skoro dva metry, v hospodě na čtyřech výška kohoutku: padesát dva centimetrů.
Otázka: Je váš děd mrtev?
Prakticky vzato ano.
Otázka: Příčina smrti?
Alkoholismus, jestliže je mrtev.
Otázka: Je váš otec mrtev?
Pro svět ano.
Otázka: Příčina smrti?
Ditto. Jaký děd, takový ot.
Otázka: Máte bratry?
Deset téměř mrtvých.
Otázka: Prodělal jste v dětství nemoci?
Jen ty obvyklé: spála, neštovice, černý kašel a tyfus.
Otázka: Víte o nějakých svých zvycích, které by vám mohli zkrátit život?
Ovšem, piju, kouřím, požívám benzedrin, žvýkám zrníčka z jablek a vyhýbám se pohybu.
Naškrábal jsem tedy podle svého vědomí a svědomí, stručně a výstižně, jak je to se mnou vzhledem k možným zdravotním potížím a ujistil ho, že jim lejstro i šek zašlu na jejich adresu. Možná i s prémiemi. Takže po několika dnech, kdy jsem se vesměs válel pod stolem v Noře, mě nemálo překvapilo, že mi pošťák doručil lístek tohoto znění:

"Vážený pane, s díky jsme obdrželi Vámi zaslaný dotazník a šek na tisíc korun. Po zvážení všech možných komplikací spojených s Vaším zdravotním stavem porovnáním ostatních případů pojištěnců s Vaším máme tu čest pojistit Vás v kategorii s nejmenším rizikem."


Když už Helenka dělá čachry s filmy, troufnu si i já a abych vám dokázal, že nejsem úplný břídil a analfabet, co se týče pěkných kinematografických kousků, zvrácených dílek imaginace, seznámím vás s jedním obzvláště zdařilým dílkem (nebo spíš pasážemi v něm). Jmenuje se Kiss me deadly a u nás se, tuším, překládá jako Polibek smrti. Už začátek na temné silnici je z hlediska evokace napětí obdivuhodný, běžící, třikrát se objevující v tomtéž postoji mladá žena, snažící se dostat na sedačku koholiv, udýchaná, vylekaná bere stopování vážněji, než je zvykem a tak místo pozvednutí palců se zapojí celým tělem, předvede, jak je jí život lhostejný, zavře oči, když si stoupne doprostřed vozovky a řidič jen tak tak strhne volant k útesu! "You almost wrecked my car." Památná slova, která uvozují začátek divné cesty do zkázy.
Muž, který jen bere a nic nedává.
Ach žena, neúplné pohlaví.
A co ke své úplnosti potřebuje? Přece muže, dokonalého muže.
Prvních pět minut a pak ta rvačka u popkornu, to jsou děla, její bloňdatá kamarádka s bouchačkou v županu, nálož pod startérem, bomba připojená k tachometru v autě, které se blýská jak milión. "Va-va-vům říkal, že v řečtině by ses jmenoval Michali Sfiros. Ale kdyby ses jmenoval jinak, byl bys pořád takovej fešák?"

Do druhé vitríny

24. května 2015 v 21:58
"Slib mi, že budeš žít, jako by se nic nestalo, abych mohl zemřít v míru." Mé srdce hoří navěky pro tebe. Má oprátko, můj dechu, osude mého osudu mrtvičnatého přebývání v polodžungli, polobažině duchů, v kolébce prázdna, jež zove se světem. Protože i když tě vytvořily tužby bílých mužů, aby tě mohly zneužívat beztrestněji než dobytče, pro mě jsi vrabec, neexistuje nic jiného než klisna a vrabec, jeptiška a královna, ani Bůh nezapomíná, že ti omylem svěřil víc, než původně zamýšlel. Musel z tebe udělat událost, když už jsi byla tak vybraná, že si sám chodil nad tebou potají vyhonit. Zasadil semínko, které tě přivedlo do květu a tvůj pigment dal podobu ženské podstatě, úplné a konečné, královsky dokonalé, jež na žhavých bedrech rovníků sestoupila ze stromů daleko dřív, než jsme ztratili srst a vymanili se z područí opů. Obdařena neznámou, zvláštní rozkoší těla, kterými tvé bílé sestry nedisponují a pokud, tak jen jako vyrostlé teprve včera - jak houby po dešti, prchají od tebe, závidí ti, neboť tě mají za náhodnou, malátnou a všemocnou vládkyni, budící pohoršení z nadslunečného hedvábného lože, které je tvým trůnem.
Společně putovat k jednomu cíli... to je víc než bloudění prstem po mapě... to je odevzdanost lásky.
Tolik mi chybí pohled na kouřící komíny, obejmutí křehké křivky zad, něžné chvilky s milovanou bytostí. Pojídání vietnamských raků v kombinézách silničářů, pečení si v troubě na 200 stupňů malebných hrníčků z fima. Chce se skoro proskotačit noc vířivým tobogánem vzpomínání na chvíle, které nelze nahradit ani obnovit, chvíle, jež minuly a jimž není dáno znovu vyvolat záplavu radostí. Ty okamžiky, pro něž a jedině pro něž stojí za to udržovat pochodeň žití zažehlou.
Nepovyšuj se, sic snížení už čeká na vhodný termín, aby zahájilo odvetná opatření. A pokud myslíš, že jsi něco extra, tak se mrkni na smetiště, je plné výjimečných lidských bytostí.
Na křižovatce odbočuj vždycky tak, aby ses nemusel na další vracet. Čas někdy jsou peníze a peníze mají vyhrazeno speciální místo v pekle. Proto (ne)plýtvej penězi.
Vkládej naději jen do lidí, které bezvýhradně miluješ. Mohou tě tak bez výčitek svědomí zklamat, aniž bys propadal zbytečným nervům.
Na ženy po špičkách, na děvky s plnou polní, protože proč? Žádnej bastard ještě nevyhrál ženskou tím, že by zemřel z lásky k ní. Vyhrál ji tak, že donutil jinýho pitomce, aby pro ni zemřel on.

Okouzluje a děsí - typický zmrd

23. května 2015 v 21:58
Jelikož předchozí příběh se netěší čtenářské přízni, jsem setrvačností nucen v něm pokračovat tak dlouho, dokud nezačne když ne působit, tedy alespoň otravovat. Abychom se pro nějaké nicotné přehlednutí neutopili v moři slov, připravil jsem si pro vás shrnutí. Mizina Perly, sirotek Alex a zdechlý IO, střídavě se rozpínající nad hlavami pozemšťanů v kolotoči práce, sexu, nevěr a zábavy. Slib, který Alex dal svému pěstounovi na smrtelné posteli a dosud jej svazoval, dokonce paralyzoval svou přísažností i osten zášti Perly, která nikdy nepřenesla přes srdce, že jí dal snoubenec kopačky jen několik hodin před obřadem. Počkat. Prozradil jsem spoilery.
Myslím, že ještě neměla žádné zkušenosti s análním dováděním, když se v téměř vylidněné uličce, v centru Brooklynu, kde se narodila i vyrostla, čelně srazili dva negři a jeden tomu druhému nacpal hlavu do odpadkového koše, stáhl si kalhoty a zasunul (říkala si, jak je velký) svůj objemný náklad onomu do zadku a donutil ji tak bolestně zapisovat program, aby už nikdy neobcházela hlavní vchody pro nějaký zadní, pokud zároveň nechce být znásilněna do zadku negrem bezmála černějším než tato strana, vonícím po potu uhelné sluje, s hlavou nacpanou do koše. Perla utekla s křikem a slzami, aby ještě téhož dne sepsala dlouhý, desetistránkový, snad až teatrální článek do NY Times a Orbituralu, v němž se zpovídala ze všech trampot s muži a s oním posledním bolestným zážitkem svěřovala se zvláště, aby zachránila poslední zbytky, již torza své ženské citlivosti a důstojnosti. Dokud neměla to štěstí a nepochovala otce, prožila dospívání v trémě a hrůze z tělesných trestů, jimiž ji otec, vlastně ji i její matku, vytrvale zasypával, kdykoliv se jen trochu napil, což bylo v podstatě každý večer. Zdali se jednalo o zasloužené štěstí a doslova vliv IO, nevěděla a za nic na světě se jí nechtělo vydávat na tenkou dráhu domněnek. Dokonce jí v den, kdy se její otec vrhl z mostu do rozbouřených vln East Riveru, lomcovalo štěstí takovou měrou, že se jí podlamovala chodidla a v přirození cítila šimravé, ne nepříjemné mravenčení. Bylo to těsně po jejích devatenáctých narozeninách, měla za sebou dva nikterak vážné vztahy, tou dobou už začínala druhý semestr na Kingsborough a vzduch se ještě hodiny po té novině jakoby tetelil jemnou mázdrou nabyté svobody. Hned zavolala svému příteli a vydali se na noční tah, který zakončili zaklesnuti do sebe ve vaně, téměř vypuštěné, se střepy sklenic šampaňského plavajících u dna. Její potíž, překážka, něco, co si nemohla uvědomit a co si neuvědomila, dokud se nevyznala ve výdutích svého pohledu na život, než jí stačil osudově ovlivnit Alex, spočívala v sebepřijetí, vlastně spíše jeho absenci. A tak nedělala ani to, ani ono, jen zaplňovala prázdna okamžiků s královskou chutí všech rozkošnic, které byly v dětství vydatně bity.
Později, když už byla zavedená reportérka, mohla si dovolit utrácet a platila si za profesionální eskort a milence, kteří ji několika přesně mířenými slovy rozpálili a později se v ní hrabali s rutinérstvím automechaniků odstaveného spartaka, skvělý sex přesto nezažila ani tehdy, ani potom. S novinařinou sekla v pětadvaceti a dál už Perlu známe pouze jako novodobou bojovnici za práva žen, v křesle kanceláře Dámského hnutí.

Snědl jazyk

22. května 2015 v 21:58
Věnováno babirusa.blog.cz

V semeništi chaosu se před počátkem Slova zrodil Indiferentní Opičák, s ušima přimknutýma k lebce, s jedním předním zubem, s frajersky nasazenou kšiltovkou a s botami bez podrážek. Malý, ježatý, sebevědomý Opičák. Půl hodiny po jeho dobrovolném příchodu do chaosu zemřel, aniž by si byl třeba jen uprdl naším směrem. Od té doby se na něj v podobě rozličných mužů a žen pějí více či méně přehnané ódy. Den, kdy se jeho ruka objevila, aby vytáhla do blankytných nebes košík s ovocem, a potom zemřela s ním znovu, uvězněna ve Dveřích, které jí nikdo nemohl pomoci vyrazit sekerou a z kterých stále trčely rezavé hřebíky, patřil k nejštastnějším v životě Perly, činorodé, víc než dobře stavěné bojovnici za ženská práva, jejíž jediný prostředek obživy spočíval v tom, že se zavírala s tlupou společnic do komory, v níž se hromadilo nesnědené jídlo a diskutovala o bezpráví mezi pohlavím s onou chladnou apatií neochvějníého nesouhlasu, která tak slušně slouží mrzkým spekulantům. Slečna Perla si nepřála, aby se běžné záležitosti všedních dnů svěřovaly mužům, poněvadž bezvýhradně věřila, že muži si musí na záchodě pohvizdovat, aby nezapomněli, který otvor si pak mají utřít.
Mechanicky zdvořilá, avšak v rozhořčení tvrdá, nekompromisní až do morku kosti, patřila mezi nejzasloužilejší členky Dámského hnutí, které se rekrutovalo z bývalých pradlen a převážně mentálně zaostalých chovanek psychiatrických léčeben. Když zemřel Indiferentní Opičák (dále jen IO) poprvé, propukla v pláč, jež jí strhal rysy do šeredné nevypočitatelnosti a odsoudil ji k poněkud smutnému trestu, spočívající v neodvratném přesvědčením o vlastním významu. Jelikož neměla žádný majetek, který by nepocházel přímo z fondu Dámského hnutí, její skrovné, ba chudinské oblečení jevilo už známky opotřebování a dokud se její cesta nezkřížila s Alexem, z boží (a každý ví, že bůh je muž; protože kdyby byl žena, sperma po chutnalo jako čokoláda) vůle vagabundem ad absurdum, ovšem neméně bohatým, věnovala mnoho času proplácením směnek na doručitele.
V ten den totiž, kdy se ruka natáhla po košíku s ovocem, měla její obět vyjít na světlo světa a coby symbol nezměrné naděje, která, jak věřila, se jí v celé záležitosti týkala nejmíň, zajistit jí i ostatním ženám slávu v hávu anonymity. Ten den se totiž setkala náhodou, která působí jako řízení, s Alexem, který zrovna rybařil v zátoce nedaleko města Taidži, nahazoval háček a tvářil se jak candát na Sahaře ("Taková trofejní štika, mhm, mhm..."), právě když vykročila svýma bezvadnýma nohama po eskalátoru z letiště plného Japonců vstříc konferenci, jejíž téma znělo O nepoužitelnosti samců vzhledem k jejich regresivní patologické vylízanosti. Ta převaha názorů, ta bdělost postřehů, jimiž zaháněla do koutů i nejchytřejší mozky, naháněla jejím sokům hrůzu a zanechávala je v přechodné, leč konzistencí velmi husté zamlženosti.