Květen 2015

Pohled do azylového domu

21. května 2015 v 21:58
Vy bláhoví! Jsem žena, vodila jsem vás za nos, bez ženské změkčilosti byste nepoznali mé pohlaví, byli byste v okenní tabulce nerozumu a ve dveřích zmatku, ale teď, když namítám, ba pravím, že jsem žena a nechci o sobě nechat rozhodovat ani chlapy ani psy, vězte, že lehám na slamníku na zemi, nepotřebuju nikoho a nehnu se z kuchyně, kterou napadám s pomocí lidských vynalézů, jako je nůž a vařečka, a držím dietu, protože tělem i duší se dovedu přiblížit k pitomému mužskému a pořezat mu chřtán, než si uvědomí, že se lapil do mých tenat a vztahy, jak známo, žerou kalorie.
S mužskou společností si vím rady, někdy táboří v přikrývkách, někdy v pokojích bez ničeho, zárodečně popíjejí a formálně se cítí blažení, celou noc hrají karty, klábosí, tehdy se těch zápasů taky účastním a třeba se svleču jen do kalhotek a vystavuje své ukázkové křivky. Na které se někteří nemohou dívat. Protože ne že bych byla tak hnusná, jsou dokonalé, ale nevzrušeně přihlížet božskému - je bolestné. Synové mých milenců si často nade mnou honí, tak jsem aspoň slýchávala, když mi do ouška jejich tatíci šeptali milostná vyznání. Ačkoliv sama nepiju, vůbec nikdy, podaří se mi někdy obstarat líh pro ostatní. Nebo jim přivezu whisku od kamaráda řezníka. Znám chlapy, kteří ji pijou s jakousi zdrženlivostí. No nevím. Podle mě by se whiska měla chlamtat, je to pití pro pravé výtržníky a pokud si chlap chce zachovat jakousi duchovní solventnost, nezbývá mu než ji prolívat hardlem od kolébky do hrobu. Vyrvat ji z kořenů. Osít ji a pak všeho na několik loků nechat. Posadit se doprostřed toho ledu, které působí ustavičné její pití. Dech věčných pijáků whisků je chladný jak bríza. Pak můžeš odpočívat, tak tři roky, než dokončíš, cos začal. Ale jsou i tací, kteří chtějí více. Není se čemu život. Když někdo dospěje k přesvědčení, že usiluje o život, jaký teď vede, nejspíš přemýšlí chorobně moc.

Nepatrní a směšní

20. května 2015 v 21:58
Můj samá žíla schlong olizuje kraječky pošev samic. Na porno časáku. Vytéká z nich růžová štáva. Nebo se jen drolí ztuhlá mrdka. Představuji si osmičku, jak ho má v puse a dusí se jím a směju se jak R. na tahu. Zrovna jede na koloběžce, usmívám se na ni a vstávám s kalhotami na půl žerdi. Eso peso. Utíká a kříčí, oči jí však září leskem předtuchy, ortelem zaslíbení, skutečností hmoty, s níž přijde o věneček. Za nejbližším balvanem na ni čeká tatínek. Pozvedá ruku, gestem rozpaku drtí si pěsti, cosi pokřikuje a jde směrem ke mně. Nabízím mu možnost odchodu, nemá šanci, chudák, zaútočí, tak ho biju hlava nehlava, holčička vyráží výkřiky, které zní, jako když květy o smrti brebentí. Už mě přestalo bavit ho tlouct, tak mu dávám možnost odejít, sebere se, opráší, posbírá zuby a jde, zrychluje, neotáčí se, jen poslušně šlape podél koloběžky a dcera se pořád po mně zmateně obrací s toutéž němou otázkou.


Na speedu. Nic mě nebolí, nohy na litiové, knoflíkové baterky se nešetří, napřahují, vydávají tolik energie, že nevychází pravidelnost kroku a kulhám. Pravda stehen rozpálených racemáty, pravolevotočivými aktivnímí látkami. Co krok sun, to elevace směrem k božskému tanci, vířivý náběh na paso doble uvolněnosti, harmonický swing a giga. Žádně tělo, ergo žádné hranice. Rozbíjím při růžovém západu slunce, který neumím popsat, popelnice, víka se válejí u kanálu, přijde za mnou zfetovanec a chce ubalit cigaretu, tumáš, ubal si sám, kopu ho do rozkroku, libuji si v jeho přiblbých vzdeších, vypouští páru kondenzovaných brzkých zim z huby, užívám se ty kreace, bažím po plivancích do trávy... neposekané, cvrčky prolezlé trávy. Zdrátuju se jak o něco hůř než prvák z práv a pro dramatický efekt ulehám na sochu ležící dívky, měděný, měděný nad lunou jezdec na keramické herce, třmeny ji valím do lýtek, snad zalamuju, usínám, možná taky odcházím pryč odsud, nepřetržitý sled stejně odcházejích tam někde v neurčitu zbarvuje tvář země do nachova, chce se snít o obřím poprsí truchlící Madony, pulzující rotující ocásky hvězd na nebeském plátně dorážejí s nulovou gravitací, až skloněny před mým nosem mě zlehka políbí na dobrou noc, naposledy ožívám popálen popraškem orbitu, než sebou švihnu o keramická záda dívky.


Má enklává láká podivíny, brzy se srotí kolem mě už slušný hlouček a dožadují se stejného matroše. Šrotuju jen na setrvačník. Má oáza na bludném kameni čtyři stopy od lavičky, benzedrin valím do chřípí příručním inhalátorem. Většinou jen mlčím a těžce lapám do dechu, občas pronesu jako Sokrates, ten čuňák, nějaký kec: v každém člověku je slunce, jenom je nechat plát... nemá být koráb zakotven jen jednou kotvou... Nastává těžký crash, pár dní jen ležím u lavičky, vybírám z koše nedopité flašky, které mi zanechali přátelé. Co bych si bez nich počal, šatí mě, krmí, dávají mi pocit domova. Obaly od žvýkaček a prezervativů se válejí na dně koše. Nořím hlavu do chomoutu odpaďáku a olizuju kapky fernetu z nabroušeného nože na odizolování kabelů. "Ty rozhodně nejsi žádný velký smutný osamělý muž," říká mi Mardou, když mě vidí ležet na lavičce, "jen obyčejný čuňák, takových jako ty je mraky." Není zvyklá na paranoidní alkáče se sklony k drogám, přitahují ji jen obrýlení introvertní sušinkové, intelektuálové, vyzáblí diskutéři o nesmrtelnosti chrousta. Netuší tak, že na mě nepoužila kanón, nýbrž foukačku.



Mardou Fox si žije dál a dál

19. května 2015 v 21:58
Bych měl článek poslat do nebe podzemníkům... ale hovno z nich vyjde, z mrtvol jebaných, spáči štol koho ještě zajímají..

Tohle vyšlo po překladu na twitteru, neuvěřitelné věty, ani James Joyce by se za ně nestyděl.
Normálně až přimrazily k posteli, měl jsem z nich husinu, he he. Nějaký teplý překladač BING. Fakt bingo...

Pink sunset on paper for some strange reason exempts better than over the Hill of the maimed.
In the Woods, on the fields, between the fresh petrklíči would have died a couple of notches more.
Turner is stretched, yawned, and then hanged himself with a towel on the girder. The woman he was dating for other people.
Butchery. The lens between us. Shrinking the focus. The fumes of the lowest light regulation. The breaking point. On the other side waving beacon.
I smoked the last of Cuba, as I dunked in the saffron, I nenačichl, a lot of stupid idea, I admit, because the extended crap.
In addition to the Pike in his arms, and also hides the eggs of vipers Prowler, Prowler, what young plantají, as is the year long.
The wind is blowing like a breath of the Shawm.

Trošku LOL big time... Jak kdyby nehorázný retard psal nad své možnosti hvězdnou poezii.

Žár

18. května 2015 v 21:58
When each at last unto himself shall waken.
Comes it in sunshine? In the tempest's thrill?
I cannot tell......but it the earth shall see!
I am an Anarchist! Wherefore I will
Not rule, and also ruled I will not be!

1. Malá vsuvka o uspořádání
2. Skeče a křeče o Osudové

Anarchista je neukázněný snílek, který aktivně vzdoruje opresím ve státě. Z toho důvodu není schopen se pohodlně zmaskulturnit. Buřičů pobíhá po ulicích sdostatek na zažehnutí revolucí, anarchista je však vzácný jak kupka sena na poušti.
Kropotkin znal klér a jeho sklony k hromadění majetku, a proto si přál, aby dělník na ulici měl lepší vyhlídky. Než se unaveně plahočit po světě s úsměvem debila ve tváři. Rezolutně se domáhal zrušení všech práv a zákonů, aby kdejaký tajtrlík měl přístup k pokladům, které předchozí generace pracně vydobyly.
Též se hlásím k zastáncům anarché. Ve veřejném prostoru by to mělo (dle mého gusta) chodit jak v džungli, bez pojištění a s vědomím všech rizik, které přináší život. Za nic neplatit a vše dělat dobrovolně. Nebo raději shořet v pekle.
Ale na jednoho anarchistu se dneska vyrojí deset feministek a já za sebe nemám čas je všechny posílat ke všem čertům!

Tak si raději poslechněte, jak jsem jednoho zářijového dne jebal kozu a vysloužil si za to důtku od podpraporčíka. Až někdy jindy.
Seběhlo se to docela prostě, ale prosté mě nebaví, tak volím popis delším loktem.
Ne že bych holdoval faře nebo kostelům, ale rád jsem chodil za ťamanama, kteří v blízkosti kaplanů a žebravých mnichů, jako vedlejší zaměstnaní, provozovali podomní prodej. A tam teda pod plachtou prodávali různé staré gramofony nebo náboženské sošky kaodai či čínské pentagramy, co jen si vaše fantazie vykreslí... a tam jsem ji poprvé spatřil. Srdce mi udeřilo jak kovadlina do měděného kotlíku. Nápor miliardy neuronů se mi dral do kalhot. Vypadala jak nóbl dáma, ten ksichteček, jemná tvář krasavic, ale zároveň něco ustrašeného se jí kmitalo pod očima a když se naše zraky střetly, tak by v ní krve nedořezal, zbělela jak stěna a zežloutla jak paprslek poledního slunce. Hned jsem za ní běžel a ona ve strachu upustila svazek knih s čarodějnickou tématikou, posbíral jsem je, úmyslně přehlížel názvy, abych neměl tendence je číst po ní, šli jsme po spálených stráních a já ji sděloval, že život pro mě nabyl právě smyslu, seznámili jsme se lépe v biografu, kam jsem ji po bez přemlouvání došťouchal, koupil jsem na baře vodky přímo do sálu. A ona mi po skončení s úsměvem ve tváři, ruměnná jak fjordský kůň, sdělila, že na mě již její sestra čeká. Říkám si, co je to za past. "Jaká sestra?" "Osudová. Říkala, že měla vizi, že dnes večer přijdeš. Kladla mi na srdce, abych s tebou šla do biografu a zjistila, kolik přesně piješ."
"A cos zjistila? Držel jsem se totiž zkrátka. Jaká zas Osudová? Nezajímá mě osud." "Začne, až ji uvidíš."
"Máš paměť na hovno, říkám, že mě nezajímá, pojď, couro, zašukáme si hnedle za rohem!"
"Ráda bych, vážně, jenže sestra má přednostní pravo. Navíc mám kluka, kterého nemohu podvést."
Její námitka mě dočista dopálila. "Jak můžeš mít kluka," řvu na celé kino, "když jsem do tebe zamilovaný?"
To už se smála na celé kolo. "Zamiloval ses jen proto, že mě sestra polila svým parfémem, abych tě přitáhla, blázínku."
"Ty kundo, ty šlapko, to sis snad děláš prdel!" přestával jsem brát ohledy. Diváci seděli tiše jak myšky.
"Uklidni se přece, jdeme za ní."
"Nejdu nikam, dokud si nevezmu, co chci. Tvojí vlasatou pochvu." V sále se ozval šum a pokašlávání, někdo se zasmál.
Vím, že jsem v tu chvíli nebyl zrovna zástupce veliké myšlenky, a proto bych neměl dělat voloviny, ale tělu prostě neporučíš!
"Měl bys vědět, že přitažlivé dívky se v dolních partiích občas holí," usmála se poznovu. "Sestra mě varovala, že když ti rupne v bedně, je lepší si sbalit kufry a odletět někam daleko, ale jinak prý seš nejštědřejší člověk na světě. Prý tě našli jako novorozeně v odpadkovém koši, než si tě vzali do péče pěstouni."
"Po tom je ti akorát vlhká piča, kde mě našli. Víš co, ztrácím klid i rozvahu. Dáš mi na místě, i kdybych tě měl rozříznout jak hada, i kdybych ti tam měl strčit celou hlavu a vylízat ti dělohu."
Další, co si pamatuju, byl tupý úder nějakým hranatým předmět do týla.

Vzbudil jsem se v psí boudě s mouchou na nose, všude se linul smrad chcanek. Šáhl jsem si vzadu na vlasy a byly jak natupírované, jak zmoklé krví. Kolem plotu chodila nějaká malá holka, nastrojená osmiletá šlapka a když jsem se probral, zakřičela: UŽ! Slunko svítilo, ba pařilo, nedaleko za plotem či ostnatým drátem ležela nějaká žena se záplavou vlasů růžových jak cukrová vata, naznak na dece a opalovala se. Nechávala to tělo asi napospas mužským očím, byl jsem citlivý jak Schubert a ty nožky přehozené přes kolena, dekoltáž, pohupování kotníčků, mi okamžitě způsobily erekci. Vstal jsem, ale pásek mi tak svíral ptáka, že jsem si zas sedl a snažil si ho posunout někam na stranu. Celou dobu, co jsem střídavě hleděl na pásek a na ni, na mě hleděla beze slova. Pak se začala divoce smát, ale tak vědoucně a otočila se na mě celým tělem. Kdybych měl tehdy u sebe revolver, tak bych se zastřelil, protože to, co jsem pocítil při čelním pohledu, mnou otřáslo víc než výbuch vodíkové pumy u Hirošimy. Cítil jsem, jak mi nedomyká komora v srdci a hromadí se krev a těch pár vteřin bylo horších než týdny mučení. Tatíček Masaryk by asi udělal stojku na koňovi, aby se spravil, jenže já tehdy nebyl zrovna gymnastický typ.
"Tak tě tady vítám, S," zašveholila a první dojem byl, že andělský chór by nepromluvil zvučněji.
Jen jsem tam tak seděl, ztumpachovělý, nasraný k nepříčetnosti, zpod čupřin mi kapal pot, držel se oběma rukama pod srdcem, nedýchal jsem, ani jsem se nezmohl na slovo.
"Dám ti trochu času, než si tě vemu do parády. Vím, že pro tebe není snadné uvidět mě a přežít. Zatím si udělej pohodlí, Mája (ukázala na nastrojenou holku) pro tebe má topinky s rybí pomazánkou a oranžádu. Slibuji, že se ti zde bude líbit," uzavřela a obdařila mě úsměvem svých kukadel, nejněžnějších očí ve známém vesmíru.

Evžen Voldan, poslušně troubím

17. května 2015 v 21:58
Abyste pochopili, jak se na světě šíří smrt, stačí se podívat, jak zabíjí strom, jak proniká do snů, jak kruší kytky nebo civilizace, jak se sápe po jednotlivci nebo po kultuře jako zničující plíseň, jako by se jí netkly slzy a lítost, jakoby za systémem a formou. Kdo nezažil odpornou agónii smrti, vzkvétající a rozlévající se jako příval krve, jako škrtivé sevření hada, které vyvolává naplnění halucinacemi strachu, nic neví o démonické povaze života a stavu vnitřní zvířeckostii, z níž povstávají velké transfigurace, jakési metamorfózy exaltující čistoty. Takový stav černé opilosti je nezbytnou podmínkou k pochopení, proč si někteří jedinci přejou okamžitý konec světa. A není to ozařující opilost extáze, při té aspoň dobydou vize ráje slávy a uvrhnou tě do ryzosti, která sublimuje v imaterialitě, ale šílené, nebezpečné a ruinující, bědné černoopilství, v němž se smrt zjevuje s odpornýma svádivýma očima hada z nočních můr.
Zažít takové senzace a obrazy znamená přiblížit se podstatě reality, která v životě i smrti zvrhává iluze a připojuje k tobě jejich nejdramatičtější účinky. Exaltovaná agónie kombinuje život a smrt v stašlivém maelstromu. Bestiální satanismus si vypůjčuje slzy od smyslnosti. Život jako dlouhá, akutní bolest na cestě ke smrti není nic jiného než jen manifestací této strhující životní dialektiky, v níž jsou formy stvořeny jen proto, aby byly zničeny. Iracionalita a další projevy pronikání formy a "obsahu" v tomto prudkém a impulzivním, aby nahradily nové za staré, a dlužno dodat, náhrady bez kvalitativního vylepšení.
Štasten, kdo mohl v sobě zapomenout a přijmout všechny možnosti nabízené v každém okamžiku, ignoruje tak problematické a stejnou měrou agonizující povyšení, zjevující se v každou chvíli nepřekonatelné reality.
Naivita je jedinou cestou ke spasení. Ale pro ty, kdo cítí a vnímají život jako dlouhé utrpení, je otázka spasení jednodušší. Pro ně žádná spása neexistuje.
Odhalení všudypřítomnosti smrti v životě nastává během nemocí a dlouhých depresivních fází. Jsou samozřejmě i jiné způsoby, ale ty jsou náhodné a individuální, a nemají stejný potenciál jako nemoc nebo deprese. Pokud nemoci mají filozofický úkol, potom může být jen takový, aby ukázali, jak iluzorní je pocit věčnosti života a jak křehká je iluze jeho konečnosti. V nemoci, smrt je neustále ve hře. Ryzí choroby nás spojují s metafyzickými světy, které zdraví, obyčejní lidé nemohou pochopit. Mladí mluví o smrti, jako kdyby byla něčím vnějším vzhledem k žití. Ale jakmile je zasáhne nemoc plnou silou, iluze a svody mládí ustoupí. Na tomto světě pouze bídy vzešlé z nemocí jsou něčím opravdové. Všecky ostatní mají cejch knihomolství. Jen ten, kdo opravdu trpí, je schopen čestného jednání a nekonečné vážnosti. Ostatní jsou zrozeni k harmonii, tanci a milosti. Mnoho je těch, kdo by se vzdali metafyzických vhledů výměnou za naivní lásku nebo neuvědomělou ladnost tance. Stejně tak je mnoho těch, kdo by se vzdali slávy spojené s utrpením kvůli bezejmennému štastnému životu.
Nemoci jsou hrdinské, ale hrdinstvím vzdoru, nikoliv dobývání. Stráží ztracené životní bašty. Ztráty jsou nenahraditelné nejenom pro nemocné, ale též pro ty často stižené depresí. Což vysvětluje, proč současná psychologická interpretace nenachází žádné vysvětlení pro strach ze smrti přítomný u některých typů depresí. Struktura depresivních povah je klíčem k pochopení oněch stavů, ve kterých je oddělení od světa bolestně zvyšováno, jak se dostáváme blíže k vnitřní realitě a způsobuje objevení smrti v naší vlastní subjektivitě. Narůstání vnitřkovosti směřuje k podstatnému centru subjektivity, překonává všecky sociální formy, které ji obvykle maskují. Jakmile se dostaneme za ni, zjeví se nám oblast, v níž se život sjednocuje se smrtí. Tam se ještě člověk zcela neoddělil od hlavních zdrojů existence. Zde stále pracuje démonický rytmus života s naprostou iracionalitou. V případě depresí je pozornost, vědomí smrti imanentní a vytváří atmosféru neustálé nespokojenosti a nepokoje nemohouc být utišena.
Přítomnost smrti v života představuje nečí existenci prvkům nicoty. Nedá se zkrátka pojmout myšlenka smrti bez nicoty, nebo života bez principu negativity. Strach ze smrti, který není ničím jiným než nicotou, do níž nás smrt vrhá, dokazuje, že smrt předpokládá nicotu. Neustálá přítomnost smrti je známkou posledního trimfu nicoty nad životem, předvádí, že přítomnost smrti nemá jiný smysl než otvírat postupně cestu do nicoty.
Přestože víra ve věčnost je nezbytná, jako pro lidi minulosti byla útěchou, katastrofické skončení této tragédie života a člověka zvláště předvede iluzi i této tak naivní víry.
Jediný strach, co znám, je ve skutečnosti strach ze smrti, jiné druhy strachů jsou pouze demonstracemi stejné psychologické reality v různých podobách. Ti, kteří se snaží odstranit strach ze smrti umělými zdůvodněními, jsou naprosto popleteni, protože je nemožné vyrušit organický, přirozený strach nějakými abstraktními výtvory. Každý, kdo se zabývá smrtí, se jí musí bát. I ti, kteří věří v život věčný, v něj věří, protože se bojí smrti.

Když se z herny vrací Hráč

16. května 2015 v 21:58
Než vyšpekuluju, čím si ozdobím bložek, podívám se na zoubek hydře společnosti - placení či spíš neplacení alimentů. Dneska si každý ťulpas myslí, jak neochčije ten stát, když si pořídí luxusní balík hoven a křiku - děcka. Leč chyba lávky, vážení. Nejenže nevyděláte ani cent, ale zároveň, s tendencí se neustále častěji a častěji rozvádět, přijdete na buben, protože přispívat posametovými korunami na malé vaše duplikáty se pomalu ale jistě stává neúnosným vtipem. A tak si tu hodinu od hodiny žijem a hodinu od hodiny hnijem. S vědomím, že každá naše vyděláná bankovka přijde do ústrojenství něčeho hrozivějšího než perletí vykládané peněženky exmanželky. Navíc v něm i zajde. Průměrný daňový poplatník totiž chudne, kdežto boss u kormidla psychopatí. Komu není známo přísloví: ježek sám sobě kadeřav, ten nedocení půvab páchaných alotrií aktuálních šefíků železáren a ropných rafinérií.
Přitom jsou to vesměs chytří lidi s rodinou na letním sídle a béemvéčkama, kteří místo aby dělali zhusta po cinkání klíčema na náměstích politiku, dali se tehdá na byznys a udělali ze sebe selfmademany, jimž náhodou teď patří celá provenience. Krejčíř a ostatní vládci mamonu mají moc i nad informacemi, což je artikl stále ještě (pár let) žádaný. Přijde však doba a už teď ji nějací ostrozrací chytráci vyhlížejí, kdy bude hodnota člověka záležet už jen v geno, fenotypech a laboratorní krysy začnou vyrábět cílené rotaviry, které vás vysajou z kůže, pokud někomu na trhu náhodou padne do noty vaše vysokohorskou turistikou otužená slezina a sama, vzešlá z fleše stále horoucího těla, odkráčí po hřbetech nanitů až do mrazničky v kanceláři Nejvyššího kancléře, který nevinně flirtuje se sekretářkou a zpod brýlí mu vykukují nápodoby prašných jamek, asi jako puklá pýchavka.

Jsem slyšel, že se koná nějaký OH v Praze... lidi maj největší zájem o tančící dům a libeňský plynojem. Vím, že třeba Milunič, už starší pán, tak má celkem rád architekturu. No, on tam bude mezi prvními, omrkne nový styl a zas navrhne nějaký dům, kde lidi sedí ve vytahaných teplacích a čumí na plazmu...
Pokud jde o mne, na Open House bych šel leda s automatickou odjištěnou zbraní. Protože je tam tolik snobů, až se mi chce střílet a ne slepými! Nic proti snobům, jsou na úrovni. Nic proti ničemu, vždycky je kam klesat i stoupat, co? Ale rozčiluje mě to množství stejných soudů o domech. Nikdo z nich už neumí jednoduše říct, že Loos neměl koule nic dovést do konce a Le Corbusier se ztratil v anální fáze vývoji, tak si to kompenzoval na těch pošahanostech. Curutchetův dům připomíná nekompatibilní skládačku pro děti s vadou řeči, kdežto Steinova vila zas vzbuzuje dojem františkánské plechovky, ve které v mistnostech bez světel řádí sjetý motorkář s motorovou pilou. Ale co, potkal jsem černočernou, depkami vycucnutou emařku, která si šila panenky se zjizvenýma očima. Každému se líbí jiný styl.

Naše milenky truchlivé jak pláč

15. května 2015 v 21:58
Měřím hodnotu proroků podle jejich schopnosti či neschopnosti pochybovat, dle frekvence jejich okamžiků srozumitelnosti. Pochybnosti je činí vskutku lidskými a jsou taky zajímavější než ty obyčejných lidí. Vše ostatní na nich je samý absolutismus, kázání, morální didaktismus. Chtějí učit druhé, přinést jim spásu, ukázat jim pravdu, změnit jejich osudy, jako kdyby jejich pravby byly lepší než pravdy druhých. Pouze pochyby odlišují proroky od maniaků. Ale není trochu pozdě pochybovat? Ten, kdo se domníval, že je syn boží, zapochyboval až na poslední chvilku. Kristus skutečně pochyboval až na kříži, ne na hoře. Jsem přesvědčen, že na kříži Ježíš záviděl anonymním lidem jejich osud a pokud by mohl, vydal by se na nejobskurnější místo světa, kde by po něm nikdo nežebral naději nebo spásu. Umím si ho představit samotného s římskými vojáky, požadujícího, aby ho sundali z kříže, vytáhli mu hřeby a nechali ho utéct někam, kde by žádná zoufající ozvěna člověka nepronikla.
Ne proto, že by náhle zapochyboval ve svůj úkol - byl příliš osvícený, než aby byl skeptikem - ale proto, že smrt druhých je těžší unést než svou vlastní. Ježíš podstoupil ukřižování, protože věděl, že jeho ideje mohou triumfovat pouze skrze jeho vlastní oběť.
Lidé říkají: abychom v tebe uvěřili, musíš se vzdát všeho, co je tvé a sebe zároveň. Chtějí tvou smrt jako záruku autenticity tvých přesvědčení. Proč obdivují práce psané krví? Protože takové práce je ušetří trápení, zatímco tuto iluzi zachovávají. Chtějí v tvých řádcích vidět krev a slzy. Obdiv davu je povahou sadistický. Nezemřel-li by Ježíš na kříži, křesťanství by neuspělo.

Smrtelníci pochybují o všem kromě smrti. Kristova smrt pro ně byla rozhodujícím důkazem platnosti křesťanských principů. Ježíš mohl snadnou uniknout ukřižování nebo se mohl upsat ďáblu. Kdo neuzavřel smlouvu s ďáblem, by neměl žít, protože ďábel vyjadřuje život lépe než bůh. Jestliže něčeho lituji, je to proto, že mě zřídkakdy ďábel pokoušel... ale zato bůh mě ani nemiloval.
Křesťané ještě nepochopili, že bůh jim je vzdálenější, než jsou oni od něj. Dovedu si jasně představit boha, který je znuděný lidmi, kteří pouze umí škemrat, rozloben trivialitou Stvoření, stejně tak znechucen nebem jako zemí. A vidím ho podnikat cestu do nicoty jako Ježíše, který utekl z kříže. Co by se stalo, kdyby římští vojáci vyslechli Ježíšovu prosbu, sundali ho z kříže a propustili? Zcela jistě by si nevyhlídl jiný koutek země, aby kázal, ale prostě by někde umřel, sám, bez sympatií lidí a bez slz. A i když předpokládáme, že nežebral o milost, protože byl příliš hrdý, pokládám za těžko uvěřitelné, že by nebyl posedlý myšlenkou o svobodě. Musel věřit, že je synem božím. Jeho přesvědčení mu nicméně nepomohlo pochybovat nebo být přestrašen strachem ze smrti ve chvíli jeho vrcholné oběti. Na kříži měl Ježíš momenty, pokud tedy nepochyboval, že je synem božím, kdy toho litoval. Přijal smrt jedinečně tak, že jeho myšlenky mohly slavit triumf.

Může být, že si Ježíše představuji hlubšího, než byl. Že měl méně pochyb a méně lítosti, že zapochyboval o svém posvátném původu pouze tehdy, když umíral. My, na druhou stranu, máme tolik pochybností a mrzí nás tolik věcí, že by se nikdo z nás neodvážil snít o tom, že je synem božím.


"Čtením o koláči se nenajíš!", říká jedno zenové přísloví. Slova, knihy, přednášky slouží jen jako návod.

V sánskrtu je 10 slov pro štěstí. Proto jsou Indové štastnější.

Růži chrání trn.

Řemen na ni, až cecky zasténají pod údery

14. května 2015 v 21:58
Porcelanna píše, že je ráda v pravou chvíli fackována, zadupávána do země, pálena svíčkami, kousána vlčími zuby, stahována bondážemi, přimačkávána chodidly k posteli, krbu či klekátku, obráběna zepředu zezadu (vidlemi), zamykána na petlici, týrána nedostatkem vzduchu, napíchávána revolverem, přimykána k železné panně a čtvrcena vranými koňmi. Možná bychom mohli pokračovat, ale výčet nám stejně nedá fascinující dámu, kterou je.

Kdežto Helena má slast jen dočasnou, je pouze ve vrcholném okamžiku plácána před zadek...... Jakže? Pruhy na zadku? Tu nejsme ve školce ani na ubikacích! Ne, ne, ne, vše zle. Zavolej Ludmile, vytáčej její hotlinku a domluvte si swingers nebo aspoň trojku, přijde Fred, vytáhne nádobíčko a brzy lze očekávát vymalování. Ákáčko nechá válet se doma ve světnici v koutku, kde na něj nikdo nepřijde. Zato na akci hromadných souložníků zaujme primární postavení. Bude vás dvě svírat ve kleštích (pokud je dipenisní - jakože má dva penisy) a vy mu vydrtíte vajca tak, až bude sténat (udiven) slastí.

Kdo nezná hadimršku, měl by se v ní projet. A komu trochu už zevšedněly dni bez pořádného sešupu, nechť si laskavě pustí pořád o extrémním lyžování na K2. Trošku by neználci valili bulvy.



Mezi 1. červencem a 14. zářím 1942 byly zahájeny odvody "asociálů a Cikánů" do pracovních útvarů na celém území Slovenska. Administrativní postup byl překonán snahou o soustředění části romských mužů mezi tzv. asociální osoby účelově koncentrované k dočasnému pracovnímu využití pracovních táborech.
Do měst či obcí mohli vstupovat jen ve vyhrazených dnech a hodinách. Nedodržování těchto nařízení bylo trestáno bitím, vězením, u žen potupným ostříháním "dohola".
Asociálové a Cikáni za Hitlera neměli lehký život.

Stála tam vzpřímeně, měla černé vlasy, něžné oči, olivovou pleť a postavu tak útlou a štíhlou, že se taťkovi Larkinovi ani věřit nechtělo, že mamina vypadala v sedmnácti zrovna tak.
"To je dobrý. Zvládnu to sama, tati."
Taťka Larkin napřáhl obě ruce a něžně na ni pohlížel.
"No tak. Mamina mi všechno řekla."
"Zvládnu to sama, tati."
Taťka Larkin stál u vozu a díval se na ní. Marietta měla oči jiskřivé a temné jako její matka a právě je upírala někam daleko za něho. Náhle ho napadlo, že se Marietta něčeho bojí, že ji něco trápí, což bylo nepravděpodobné, zneklidňující a neslýchané. Užuž otevíral ústa, aby se jí na to zeptal, když náhle potřásla černou hlavou a zničehonic řekla: "Tati, na dvorku je nějakej chlap. Stojí tamhle za vozem a dívá se rovnou na nás."

Bezva, co? Skoro jsem dostal hlad. Na ananasy podobné kaktusům. Na slepice, co chtěj krmení. A děti, co chcou krmení.
Na špalek mražené jahodové pěny. Kolik si vydělá státní úředník? Takové pěkné teplé místečko to je. Pokládá se za štastného, kdo může mít teplé, pěkné místečko.
Má postřeh, kdo si všimne, že husy se nejčastěji otírají o nohy pod stolem, na kterém stydne pečeně.
Bates

Tučné kozy neunesla ani podprsenka

13. května 2015 v 21:58
Melouny má dneska každá druhá, vidím to na fotkách z nudapláže. Zaopatřená poštačka zajde na plastiku, hle, náhle na místě, kde dřív schla mýtinka, se zničehonic nyní prostírá lán pěkných hadimršek. Zvolit podprsenku už je těžší, takřka osudové rozhodnutí. Nesmí být moc kousavá ani košíčkoidní, objem šití se musí rovnat obsahu výdutě a patrně nápadná už není vhod, navíc krajky nesmí pocházet z rukodílny našich babiček bez vkusu.

Victoria Secret sama neví, co šije a pro koho, hlavně že se kupuje a prodává.

Abyste si nemysleli, že mám něco proti poštačkám, zvlášť zde zdůrazním, že je mám ze srdce rád.

Bohu zaslíbená, ve svádění kovaná

12. května 2015 v 21:58
Podle Lany každý někoho má, jen ona se ještě nelíbala. Furt čeká na pocel od prince Žabáka, který započne její sexuální kariéru. Tak snad dočkej času, holka. Aby to pak mělo grády. Bude tě mrskat rákoskou před zadnici. Už vidím to tóčo. Tak mu dokaž, že se svými třinácti lety ještě nepatříš do starého plechu.

Kondómy nebo bez, záležitost, kterou nevyřeší žádný porodní asistent. Nadrsno se říká, že je nejlíp, inu, kdo ví... nějak to klouže tak či tak, ne? Jinak si dnešní emancipované teenagerky nedovedou představit petting ani necking. Jednou rukou stahuje podprdu, druhou si nasazuje šprcku.

Nepobozkal ji dosud žádný chlapec.

Já bych si zas přál, aby mě tolik holek nepobozkalo ani z rychlíku. Abych je, smiluj se, Ježíšku, zdrávas pět za sebou, nikdy nepotkal! Každý řešíme ty své problémky.