Evžen Voldan, poslušně troubím

17. května 2015 v 21:58
Abyste pochopili, jak se na světě šíří smrt, stačí se podívat, jak zabíjí strom, jak proniká do snů, jak kruší kytky nebo civilizace, jak se sápe po jednotlivci nebo po kultuře jako zničující plíseň, jako by se jí netkly slzy a lítost, jakoby za systémem a formou. Kdo nezažil odpornou agónii smrti, vzkvétající a rozlévající se jako příval krve, jako škrtivé sevření hada, které vyvolává naplnění halucinacemi strachu, nic neví o démonické povaze života a stavu vnitřní zvířeckostii, z níž povstávají velké transfigurace, jakési metamorfózy exaltující čistoty. Takový stav černé opilosti je nezbytnou podmínkou k pochopení, proč si někteří jedinci přejou okamžitý konec světa. A není to ozařující opilost extáze, při té aspoň dobydou vize ráje slávy a uvrhnou tě do ryzosti, která sublimuje v imaterialitě, ale šílené, nebezpečné a ruinující, bědné černoopilství, v němž se smrt zjevuje s odpornýma svádivýma očima hada z nočních můr.
Zažít takové senzace a obrazy znamená přiblížit se podstatě reality, která v životě i smrti zvrhává iluze a připojuje k tobě jejich nejdramatičtější účinky. Exaltovaná agónie kombinuje život a smrt v stašlivém maelstromu. Bestiální satanismus si vypůjčuje slzy od smyslnosti. Život jako dlouhá, akutní bolest na cestě ke smrti není nic jiného než jen manifestací této strhující životní dialektiky, v níž jsou formy stvořeny jen proto, aby byly zničeny. Iracionalita a další projevy pronikání formy a "obsahu" v tomto prudkém a impulzivním, aby nahradily nové za staré, a dlužno dodat, náhrady bez kvalitativního vylepšení.
Štasten, kdo mohl v sobě zapomenout a přijmout všechny možnosti nabízené v každém okamžiku, ignoruje tak problematické a stejnou měrou agonizující povyšení, zjevující se v každou chvíli nepřekonatelné reality.
Naivita je jedinou cestou ke spasení. Ale pro ty, kdo cítí a vnímají život jako dlouhé utrpení, je otázka spasení jednodušší. Pro ně žádná spása neexistuje.
Odhalení všudypřítomnosti smrti v životě nastává během nemocí a dlouhých depresivních fází. Jsou samozřejmě i jiné způsoby, ale ty jsou náhodné a individuální, a nemají stejný potenciál jako nemoc nebo deprese. Pokud nemoci mají filozofický úkol, potom může být jen takový, aby ukázali, jak iluzorní je pocit věčnosti života a jak křehká je iluze jeho konečnosti. V nemoci, smrt je neustále ve hře. Ryzí choroby nás spojují s metafyzickými světy, které zdraví, obyčejní lidé nemohou pochopit. Mladí mluví o smrti, jako kdyby byla něčím vnějším vzhledem k žití. Ale jakmile je zasáhne nemoc plnou silou, iluze a svody mládí ustoupí. Na tomto světě pouze bídy vzešlé z nemocí jsou něčím opravdové. Všecky ostatní mají cejch knihomolství. Jen ten, kdo opravdu trpí, je schopen čestného jednání a nekonečné vážnosti. Ostatní jsou zrozeni k harmonii, tanci a milosti. Mnoho je těch, kdo by se vzdali metafyzických vhledů výměnou za naivní lásku nebo neuvědomělou ladnost tance. Stejně tak je mnoho těch, kdo by se vzdali slávy spojené s utrpením kvůli bezejmennému štastnému životu.
Nemoci jsou hrdinské, ale hrdinstvím vzdoru, nikoliv dobývání. Stráží ztracené životní bašty. Ztráty jsou nenahraditelné nejenom pro nemocné, ale též pro ty často stižené depresí. Což vysvětluje, proč současná psychologická interpretace nenachází žádné vysvětlení pro strach ze smrti přítomný u některých typů depresí. Struktura depresivních povah je klíčem k pochopení oněch stavů, ve kterých je oddělení od světa bolestně zvyšováno, jak se dostáváme blíže k vnitřní realitě a způsobuje objevení smrti v naší vlastní subjektivitě. Narůstání vnitřkovosti směřuje k podstatnému centru subjektivity, překonává všecky sociální formy, které ji obvykle maskují. Jakmile se dostaneme za ni, zjeví se nám oblast, v níž se život sjednocuje se smrtí. Tam se ještě člověk zcela neoddělil od hlavních zdrojů existence. Zde stále pracuje démonický rytmus života s naprostou iracionalitou. V případě depresí je pozornost, vědomí smrti imanentní a vytváří atmosféru neustálé nespokojenosti a nepokoje nemohouc být utišena.
Přítomnost smrti v života představuje nečí existenci prvkům nicoty. Nedá se zkrátka pojmout myšlenka smrti bez nicoty, nebo života bez principu negativity. Strach ze smrti, který není ničím jiným než nicotou, do níž nás smrt vrhá, dokazuje, že smrt předpokládá nicotu. Neustálá přítomnost smrti je známkou posledního trimfu nicoty nad životem, předvádí, že přítomnost smrti nemá jiný smysl než otvírat postupně cestu do nicoty.
Přestože víra ve věčnost je nezbytná, jako pro lidi minulosti byla útěchou, katastrofické skončení této tragédie života a člověka zvláště předvede iluzi i této tak naivní víry.
Jediný strach, co znám, je ve skutečnosti strach ze smrti, jiné druhy strachů jsou pouze demonstracemi stejné psychologické reality v různých podobách. Ti, kteří se snaží odstranit strach ze smrti umělými zdůvodněními, jsou naprosto popleteni, protože je nemožné vyrušit organický, přirozený strach nějakými abstraktními výtvory. Každý, kdo se zabývá smrtí, se jí musí bát. I ti, kteří věří v život věčný, v něj věří, protože se bojí smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 17. května 2015 v 22:41 | Reagovat

vadí mi jak mi nápisy překrývají nadpis^^ (znám ještě jeden strach, strach z tebe, haha)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 18. května 2015 v 12:20 | Reagovat

Moc krásné fylozofování.

3 Clairka Clairka | Web | 18. května 2015 v 14:01 | Reagovat

A pak jsou ještě jiné, další strachy tak zanedbatelné oproti smrti a přesto k smrti nás přivádějící blíž a blíž.

4 podpřirozenej zmrd podpřirozenej zmrd | 18. května 2015 v 15:46 | Reagovat

To je dekadentní jak gotická duše!

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 18. května 2015 v 18:35 | Reagovat

"Smrt" - nač takové téma? U Tebe? :-(

6 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 18. května 2015 v 19:14 | Reagovat

Tentokrát jsi se přesně strefil do černého...Co všechno se muselo stát, aby pud sebezáchovy pominul a mladinká žena přidala plyn vstříc smrti? Proč od ní teď po nezdařeném pokusu dávají všichni ruce pryč? Na neštěstí jiných si člověk snadno uvědomí svoje malé soukromé štěstí...

7 stuprum stuprum | Web | 18. května 2015 v 19:56 | Reagovat

[5]: U mne je to vskutku neobvyklé téma. :D Tak raději ho načas zakopu. :)

[6]: Kdoví, co se lidem honí v hlavách. U mě je to jednoduché: holky a chlast. :D

8 Sugr Sugr | E-mail | 18. května 2015 v 20:29 | Reagovat

[7]: /5/ - Jupííí!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama