Červen 2015

Sotva den se rozbřesk

30. června 2015 v 21:58
Bílé světlo se s námi loučí tak dovedně, že mu luna stojí v cestě. Každý pocel ohýbání se vyjadřuje napnutou strunkou pronikání. Světlo je s námi milióny let. Luna už třeba 2 342 982 roků, lucerna 194, louč 2011. Hladiny řek a toků, údolí, které se zaplňuje loupeživým hmyzem, tam všude se perlí a zrcadlí jasné či méně jasné působení záře.

Slunce si nasadí cvikr a dělá haura, ale jeho citlivost je v zásadě zdravá, nepodléhá výkyvům a sebepoškozování nahrazuje obětovou péčí o druhé. Stává se z něj pomalu ale jistě předchůdce cyklu. A taky vyvrácení hypotézy, že vše v pohybu, nemůže ze své cykličnosti vystoupit... Vykružením.

Světlo osvěcuje i pinie, které se volně staví do pozoru, ulepené smolou, nachystané zastínit poslední zbytky luk.

Zář jako sněť, na povrchu cizopasného béře se ke kořenům a jeho kořist, vysmažená, slaví prohru, aby drobně a útle sestavovala plán odvety.
Je v tom jakási snaha o baculatý přednes. Velký záhyb na zácloně zná odvrácenou stranu záření. To je, když se původně stolek s vystaveným zbožím odstrčí do kouta a v útvarech podobných smrti nechá se na základě autonomní smlouvy usychat. Přijímat, co si beru, jen pokud se brané neshlukuje do částeček otoku. Taková dýměj vzdoruje i polední záři říjnového slunce.

Už nevím, kdo se hlásí k památné větě: Dynamit je nečistou silou, vím však, že nemít peníze, být černý, švorcový, se ukazuje jako kroužení pod dynamem chřadnutí.
Blankytná hmotan čistá jako prostřený stůl nám skrze tolikeré bariéry vysílá poetický prostředek údivu.

Pastoušek phrak nabijí

29. června 2015 v 21:58
Poslední dobou trávím moc času v baru, což přeloženo do naší neřeči znamená, že mi nezbývá příliš času na vás. Včera mě zaujala motorkářka s lupénkou či jakým svinstem, měla před sebou gyros a hranolky a asi 30 pytlíků kečupů a majonéz. Potetovaná a ty hrozné oči, připomínaly kabát vyžraný moly. Oči byly na zákrok. Plastická operace by je možná srovnala. I tak jí moc šancí nedávám.

Aby neměla nakonec i potíže s ulcerózní kolitidou, konečník a střeva jsou oblíbené orgány, které se zanášejí. Kdo takhle papá gyrosy, by měl zvážit, jestli mu za to stojí pobyt na klinice. Zda mu není milejší společnost svatomartinské husy na talíři pěkně v útulném bytečku na předměstí San Pedra. Na Terminal Islandu se sletují jeřábi z celých Rolling Hills.
Jeseter, The Stooges a footjob, nová oblíbená svatá trojice znuděných plážových povalečů.
Radši bych byl všude jinde, než kde teď jsem. Například v džungli. Sáli by mě komáři a kousali zmutovaní mravenci. Všecko lepší než kolotoče chlastu. Všecko. Navždy. Připoután. Ke klouzačkám. Raději bych byl kaskáda vodopádu nebo jez jezírka než kolotoč chlastu.

Šestiloketní Goliáš

28. června 2015 v 21:58
Ten krasavec, bílý měsíc, si strčil dva prsty do pusy a vyzvracel se na mě. Takže jsme, prosím pěkně, pobliti od hlavy až k patě.
Končím bez potlesku. Jak jinak končit.
A píšu vám akorát zběžně - co mohu více?

Kaleidoskop výtrusů

27. června 2015 v 21:58
V knížce o tvůrčím psaní, kterou mi kdysi půjčil kámoš, amatérský boxer, smažka na heráku, který se svlékal před kamerami na netu, dostával zaplaceno za livechaty, určitě si umíte představit, jaký to byl renezanční člověk, moje bejvalka ho strčila při absťáku pod vlak, on přišel o ruku a ona se předávkovala, abych se přiučil řemeslu pisálků, jsem narazil na odstavec, který překonal všechny moje představy o zábavě v knize. Jestli je na knihách, těch protahovaných sebevraždách, vůbec něco vtipného, pak způsoby vyprávění určitě, ne? He-he. Následující řádky jsou únavné, tak je pro klid svůj i svých bližních nečtěte, uvádím je pouze pro odborníky na fikci, aby mě případně zkorigovali.
Pokud vypravěč ví, co se děje v hlavách (v myslích, duších, nitru), pak se jedná o vševědoucího vypravěče (VV), stojí nad příběhem a nad všemi postavami, dívá se na ně "shora" z pozice "boha", vševědoucí vypravěč má nadhled, sice stojí mimo postavy a události, ale přitom se vlastně staví do pozice "stvořitele". Může kromě výše uvedených možností vystupovat i jako vypravěč, který jen objektivně popisuje, co vidí, protože i VV musí popisovat vnější svět jakoby očima postav.
Dobře, nic. Uvedu příklad. Každý ví, že tady vypravěč představuje průbojného VV, protože ví věci, které já (autor) bych vědět nemohl, sic bych se musel velice domýšlet. Kupříkladu, kolik bylo let těm dvěma andílkům.

Šel jsem do obchodu koupit si sodovku. Můj soused podle dechu pije vodku a tvrdé rumy, ale mně je po alkoholu špatně, tak regál s chlastem míjím širokým obloukem. Vidím u pultu prsatou dvanáctku a její o rok starší sestru. Obě mají ohnivě zrzavé vlasy stažené do drdolu. Obě šilhají. Mají pihy. Rozmyslel jsem se se sodovkou. Požádal jsem je o pakl kondomů. Ptaly se, jakou velikost a příchuť. Říkám max a pižmo. Nerozuměly mi. Pižmo, co je to? Říkám, to je muškátový ořech. Jaký ořech? Muškát. Neznáš ořech vonící po pižmu? Ne, my máme jen vlašské a arašídy. Dobrá. Vemu si ty arašídové XXL kondomy.

I mně bylo líto čtveřice těch krásných nohou, které zakryly příliš dlouhými sukněmi. Měly obě na krku náhrdelníky po babičce nebo mamince, které by se hezky trhaly (a rozkutálely korálky) zezadu, jak bych si je bral jako fenky! Dlouho se ta mladší z nich, šilhavější, přehrábavala v krabici, než našla požadovaný balíček. Podala mi ho váhavě. Obě mě upřeně sledovaly. Choval jsem se jako nic, ale už mi stál. Hrom do police, nastávají další problémy s ženskýma. Není nad osmileté, ale dvanáctkou též nepohrdnu. Nemůžu za své instinkty jeskynního muže. Chytl jsem ji bleskurychle za zápěstí, přetáhl přes pult jako panenku, kterou byla v každém ohledu a začal ji trhat hadříky, vytřeštěné oči uchvácené & zneuctěné budoucí kokety či prostitutky nedokázaly promluvit, ještě že dovedly mlčet, její sestra se dívala stejně zaraženě, jako by byla čerstvě omítnutá stěna. Ani ona nepromluvila. Nakonec jsem usoudil, že kondom nebude zapotřebí. Zdálo se, že byla ještě panna pannoucí. Odevzdala se mi celkem dobrovolně. Vytřel jsem s ní podlahu celého krámu. Její starší, méně šilhavá sestra se celou dobu jen dívala a ten náhrdelník, to nebyl náhrdelník, ale růženec; kdykoliv jsem na ni pohlédl, tak si na něm počítala ty kuličky do sto osmi. Musela být jednou z tisíce buddhů, kteří se na zemi objeví, dokud nezanikne.

UPDATE:

Jsou tři ráno. Nemůžu spát. Tak se chodím houpat na zahrádku. Nebo pochoduji alejemi, větřík, bríza táhnoucí kolem popelnic, mě šlehá příjemně do lýtek a já se cítim naživu. Maličko připitý, (i když už nepiju,) přece však schopný vnímat.
Pochopitelně jsem vzhůru sám, v celém deseti bambilionovém městě nevrhá kužel jediné světýlko v kotcích oken, které by blikalo do tmy. Dívám se na nehty u nohou a jako Bukowski, který si nenajde čas si je ostříhat, nevěřím, že jsou mé. Považuji za malý zázrak, že po promenádě v pekle mohu psát o něčem tak obyčejném, někdo by řekl přízemním, jako jsou nehty. Ve skutečnosti ale každá drobnost hraje roli, ne? Čtu taky někdy filozofy. Bukowského jsem si namluvil před léty do mp3 souboru a pouštím si ho, když nemůžu spát, což je neustále, vlastně si pouštím všechny komiky, co mají co říct. Rozdíl mezi lidmi, které vidím stát v řadě na salám a okurky a kteří mluví o absolutním vědomí, se mi jeví závatné. Je mezi nimi rozdíl třídy, jako mezi polským skokanem Adamem Małyszem a naším Romanem Koudelkou. Nejdřív přišel Descartes, znalec geometrie. Po něm nám (doufám, že jen minimu z nás) zůstaly v hlavách útržky víry, kterou dovedně skartoval. Pak se zjevil na jeho troskách jako stín Spinoza, neurastenik s chronickou poruchou pozornosti, velký panteista, poustevníček na holandský způsob, který místo psaní dopisů obdivovatelům a mecenášům brousil sklo a mimo jiné odhalil nečestné praktiky církevních hodnostářů, všemi haněn, vyobcován a pokládán za kacíře, umřel poklidně na tuberkulózu ve věku nedožitých čtyřiceti pěti let.
Dějiny myšlení jsou dějinami zvrácených samotářů, nevraživých až běda, kterým staví pomníky a někdy nezůstanou u pomníků, věnují jim celé ulice, paláce či vesnice. Nesmrtelnost je ale pitomý výmysl lidí. K čemu to je, že máš na každém kandelábru svoji podobenku? Není lepší si zašukat, zajít na film, splodit marnotratnoé syny, zas si zašukat, postavit barák, umřít a nechat se pohřbít u hezkého platanu? S výhledem na azurové nebe. Stavěním baráku myslím chajdu z bambusů. Na pěkné oblázkové pláži. Nedaleko bordelu s čokoládovými kráskami. Všichni umřeme, už jen proto bychom se měli nepřetržitě milovat (nejen prokazovat nějaké trapné úcty) a ne se rozčilovat nad malichernostmi, užírat se neshodami. Ale to se nestane. Ještě tenhle svět zmrvíme jak kurvu v podchodu! Ztrácím smysl pro humor. Už se nesměju svým nahlas vyslovovaným vtipům. Už zaručeně nikdy nic nenapíšu. Pláč raní moje city víc, než by to dovedla luxusní kunda. Pochopte, psaní mi pomáhá vyrovnat se s úbytkem mozkové tkáně. Nevím proč, ale možná alkohol nepřispívá k zdravému vývoji mozku. Zdá se, že deprese a alkohol se vzájemně prohlubují. Nevím proč jsem na to nepřišel dříve. Byl bych nepil!

skutečný smích .. lék.. něco mě užírá.. počítač mi nepíše.. nenapíše nic za mě, je mi to jasné...ale ani o to nestojím, i kdyby to uměl. nevím nic o počítačích, ale jednoho dne o počítačích budu vědět víc, než počítače vědí o sobě.

Jinými slovy řečeno totéž. Lepší, než abys měl zápis u budoucí generace popletů, těch samých, jakou zrodila ta minulá, od času do času si dát do mordy.

Divizna

26. června 2015 v 21:58
Mrdat kundy do zadku!
Už mě sere Skype, každý se o mě najednou zajímá. Když jsem umíral v rodném městě, všichni mě mlátili a posílali pryč a najednou mě zas chtějí zpět.
Jak hluboko jsem klesl, se nejlépe pozná na výběru seriálů, které si navečer před usnutím pouštím. Teď je to Pretty little liars. Kdo zná, ví, že nemohu dál žít - soudě podle seriálu.
Otec po dvaceti letech prozradil svým dětem, že mají bratra, kterého pro jejich bezpečí v dětství dali do ústavu, protože byl už tehdy problémový. Nyní se možná vrací a rozvrací svým sourozencům životy, unáší jejich přátele a mučí atd. Ukázalo se ale, že Charles, tak se jmenuje, nestojí za těmi únosy a mučeními, protože je mrtev.
Pak tam jedna z lhářek vybírá popelnici, protože hledá důkaz a málem se pozvrací ze smradu, ze zelí a kytek. Fakt ji tam natáhne a zakašle. Kdyby se koupala v kyselině máselné, tak by teprve poznala zápach.

Akorát mě překvapuje, že jsou pokaždé tak hezky voháklé. Ať míří kamkoliv. Navíc jim vždycky tak hezky vyjde stín, že vypadají, jako by se nepotřebovaly líčit. Tak je to u všech samic, nebo jen u lhářek?
Nejlepší scénky jsou ty řezané, které se rychle střídají. Po pár vteřinách na přeskáčku jiné domy a jiné postavy. Si pak připadám jak uprostřed gigantického větráku.
Jsou to sice všechny neobyčejné krásky podle měřítek průměrného muže. Ale mně se stejně nejvíc ta vyhulená, blondodredatá pekařka, má sexy hlas, veselá povaha, na to dám nejvíc. Navíc z nich nejlíp hraje, pač jen naznačuje. Tamty přehrávají, takže přetahují, co má být jen lehce uvázané, že?
Vůbec jsou lhářky natočené vzhledem k potřebám průměrného muže. 95% žen, zbytek komparz. Každý střih nás upozorňuje na krystalicky čistou pleť erudovaných, ambiciozních středoškolaček po pás ve sračkách. I škaredí kluci (je bohužel pouze jeden? snad kulturista?) tam vypadají jaksi štramácky. Dokonce se tam vyskytuje nějaká restrospektivní metoda, ba sny.
Takže vidíme, jak vypadali a co cítili před rokem nebo dvěma. A když nepočítáme odlišně vyčesané ofinky, vypadají přirozeně celkem stejně. Není to jak já rok od roku větší bordel, takže před rokem bys poznal jen zchátralého, před dvěma jen deprimovaného, před třemi jen traumatizovaného atd. (Ale začal jsem odpočítavat před dvaceti lety...)

I am screwed up, Emily. I know it, you know it, your mom knows it.

Dělal do roztrhání těla

25. června 2015 v 21:58
Teprve dlouhé a nucené odloučení od drahých chvil přiměje naši prokletou duši k pokání. Jen v odloučení máme dost slušnosti, abychom ze sebe učinili červy. Má se to s námi jako s terčem, jehož význam se z kruhového předmětu, tedy něčeho obecného, změnil v štít, kolotoč, v konkrétní. Středověké tarče každé jistě pamatuje.
Co vztahujeme na sebe, bere si v nás podobu toho, co nás nejvíc určuje. Aby nás ukřižovalo.
A zásah je proces okamžitý - jak infekce.
Jen se děje v nervech, prosakuje vůlí a i když itinerář, ten božský v Tau, turistický plán Cesty nám velí skrýt se za desátou hvězdou v řadě a přečkat v jejím svitu nebezpečí, infikovaná identita se pozvolna a plíživě stává nedobrovolnou schránkou očistce.

Zírat v oblaka, zatímco zakopáváš o kořínky, moc doporučeníhodný přístup.

Zas mi spadl do klína, i když nemá vlasy blondýna. Někdy je pravda taková, vždycky hádám, jak se zachová. Zřejmě nikdy, jak chci já. Jáááá-áááá. Je jaká je. Trochu dítě, trochu mondéna. Nemám právě paměť na jména. Tak jí říkám lásko mááááá-ááá. Nejsi skvost a nejsi zlá. Jsi jen jiná, než chci já-áááá-ááááá.Buď sbohem, lásko z dětských let, byls lepší v počtech, takys lépe čet. To všechno pokryl sníh. Jeden pramen, jeden sníh. Svět byl fajn, svět byl náš. Léta prázdnin. To se může stát, že lidé pláčí, já ten příběh znám ve svém podání, kříž sotva vláčím. Zazní tóny, ty mi stesk zahání. To se může stát, že lidé slábnou, před velkým cílem. Hudba není zlá. Hudba není zlá. Všechny řeči světa vynahradí a nejsi s ní sám. Taky sama hovoří a já ji jenom pomáhám.
Když prvně v zrcadle objevíš ve vlasech bílou, dojde ti určitě, že na tě podzim už líh. Koupíš sto růží, odpusť ti bože i tenhle poslední hřích. Rád mám, rád, čas růží.
Petra Janů mě dostává do kolen. Z těch pop zpěvaček. Dráždí mě ten úsměv, ten maličko pokřivený ksichtík, nosík spárem kocourka šiblý do šampusu.

Znám tu každý kámen

24. června 2015 v 21:58
Na netu koluje obrázek, který znázorňuje nějakého kyborga, jak listuje knížkou. Když přečtete slovník, všechny ostatní knihy jsou, které čtete, remixy. A tak si můžeme dáchnout, protože ďábel nečeká. Můj odpůrce zas mluvil jak datel a vyžvanil vše, co se o našem společenství dalo. Se vším haraburdím okolo se cítím naložen jako koráb řítící se do chaosu nevyzyptytatelných vod.
Jindy si představuji, že jsem cizopasný červ a sním o dírce, kterou bych mohl vlézt do ženské.

Jsem paf

23. června 2015 v 21:58
Tvůrce zrcadla otrávil lidskou duši. Hltám každé slovo toho příliš starého, ne věkem, nýbrž zkušenostmi, podivného, mimochodem zkaženého, melancholického, příliš smutného Pessoi. Často se u něj vyskytují takové tautologie, až přechází oči. Avšak dovede je usměrnit a nakonec proměnit ve smysl.

Ani se nestačím divit

22. června 2015 v 21:58
Proč se každá blondýna, kterou střetnu v baru, vždycky za deset deset zohýbá, aby si upravila lodičky? Špatně se v nich ťapká? Každá šlapka od jihu Baltu až po Istanbul. Národnostně rozmanitý bar skýtá příležitost k nesčetným seznámením. Od laciné exotiky až po kulaky z dob RU monarchie. Vidím, jak blondýnám září zuby, zas ty démanty zoubků. Začnu si brát jejich skalp a vybiju jim zub. Potom, co mi poslouží jako nafukovací panny.
Podle mě se tak fintí proto, aby nalákaly zbohatlíky z Jihoafrické republiky. Na Kypru 93% produkce ekonomiky se posílá za hranice. V America třeba pouze 6%. Ale i tak jsou to stovky miliard dolarů ročně, že? Tedy se víc vyplatí bydlet někde, kde naskakují penízky na účet samovolněji. Dělat roznášku chobotniček a rudých parmic, oliv, tzatziků, ovčích sýrů, okamžitě připravených k snědku, popíjet na baru koktejl a zastavit čas na výstřihu čokoládové Missky mokré bikiny! Vím, že stavět hrady z plážových šutrů nebo růžových korálů by mi mohlo vynést onemocnění karpálních tunelů, přesto risknu své vazy a ponořím je do toho chladivého šumivého podlaží pláže z barevných písků. Na Hawai dokonce Hawaičani disponují červeným pískem. Která z vás nemá ráda barvičky? Všechny jste stejné!
Baví mě sledovat vývoj batátové nebo které republiky. Banánové. Chystají puč a už předem se připravují na morové rány. Banánové republiky je termín, který někdo vymyslel, aby zakryl lež a přetvářku zkorumpovaných politiků! Do batátových republik balí pět švestek pan Kazimír a pan Malevič.
Nevím, který už blouznivec prohlásil, že v Argentině zemře jedna žena denně během domácího násilí. Femicide. Tak tomu říkají. Pochopitelně diagnóza... eh, jaká diagnóza...di, da, de, defi. Prostě definice femicid je zavádějící. Když je spácháno na "ženě" v Latinské Americe nějaké podezřelé "násilí", neštítí se použít výrazu "zohavení", např. mimořádně brutální zabití, jako třeba zabití sekáčkem na led a následné rozčtvrcení a zabalení do pytlů na odpadky, nejedná se o homicide, ale o femicide. Když podvedený manžel zajde za učitelkou ve školce a před dítky ji podřeže hrdlo, taky jde o femicide. Taky, když teenager zjistí, že jeho kočka je těhotná a ukamenuje ji a zahrabe do země, jedná se o stejný případ. Vždycky vyhraje chlap a v Mexiku a tam v okolí si už zvykli přisuzovat machům neblahý význam. Proklínají je do desátého kolene.
Říkají: Ty šmejde, ale myslí: Pojď, zlato, ještě zkusíme vychovat naše Pedry a Jesúsy. Pokud si zajdeš hned zítra na odvykačku (ne, nedá se spát s feťákem, který uprostřed akce dostane epileptický záchvat) a budeš vůčihledě pucovat auta a pouze auta, nikoliv manželky svých kamarádů, jsem ochotná s tebou sdílet lože i stůl a vařit ti sladký tamal, dokonce ti narazím soudek mezcalu.

Je v ní místo pro pomstu

21. června 2015 v 21:58
Na chvíli byl její úsměv skoro profesionální. Chtělo se od ní jen odložit masku srdečnosti, kterou nosila jak škrabošku tragické herečky po zpackaném představení Ofélie. Posadila se nedaleko ode mně ke stolu, ležel jsem na plovoucí podlaze a zvracel na její norkový kožíšek a na přezkové boty se semišovou podšívkou a ona jen seděla a rudla jak sopka před výbuchem, trochu rozpaky, zčásti též bezmocí. Neuměla si představit, jak by se mnou hnula, opilá váha je těžší než mrtvá. Konečně jsem se k ní odkutálel a řekl ji, že sex s ní byl jako to zvracení. Prostě jen pro silné žaludky. Dala mi facku, až to mlasklo a rozštkala se.

Designérka. Všechny jsou stejné. Třou si rozbolavělé kotníky, naklánějí se ke klientům, jako by jim chtěly předvést celé hřiště svých předností. Vidí svět barevně, ale povahu mají černobílou. Práce na skicách. Práce s texturami. Vypití skleničky bílého na uklidnění. Ach můj poklade, to je ale fešák. Musí mít v trenkách hotovou sbíječku. Ou, maličko teču (sahá si na kliťák)

Když jsem ji zahlédl v baru, měla krátké kostkované šatičky, obleček čili spletené provázky jak od Janis Joplin a ty botičky - ze žurnálu. Doplňte si ji o bezvadnou postavu, ty šatičky obepínaly její ukázkový zadeček přímo brilantně, a nahoře nosila bezchybnou tvář panenky. Nesnáším, když mají ženy krásné zuby, cítím se vedle nich méněcenný. Tahle měla nejenom dokonalý chrup, i její rty byly přesně vykrojené, měla takovou tu drážku sexu a vitality a očividně se uměla navonět nejenom parfémy, protože z ní feromony jenom sálaly. Přiskočil jsem k ní, než ji zatáhl do chodbičky vazbič s obličejem jehněte.

"Zlobíš se na mě?" ptá se afektovaně.
"Zlobím se, protože jsi mě otrávila. Kvůli čemu? Co bylo v té flašce? Určitě špiritus 96% na čištění akumulátorů.
Ale dobrá, všecko odpuštěno. Hlavně, když mě příště zas přijmeš a budu mít kde složit hlavu. V Brně se těžko hledá místo na přespání. Tak dík, pozdrav ségru a máti a buď svá!"

Ne, prostě byla milá, donesla mi knížky ke čtení, popili jsme ty její martini nebo výběrová cinzana nebo co to nosila její spolužačka brigádnice na podnosu, jakési vodičky pro holčičky, trochu jsme se vyblbli na diskotéce a pak šli rovnou k ní.
Musím uznat, že nebyla žádná hlupačka. Vedle ní jsem byl úplný pablb, který se neumí vyčůrat do mušle. Tolik mi toho řekla o indexu porodnosti v pobaltských státech, o míře kriminality na Cejlu a o papírování ohledně prodeje nemovitosti, až jsem si říkal, jestli jsem do sebe za svůj život vůbec vstřebal nějaké praktické informace, nebo jsem četl zbytečně celé dny něco, co nemá se skutečným životem nic společného. Asi spíše zbytečně.

"Nemáš cigaretu navíc?" ptá se bezelstně, když natahuju ruku po klice.
"Už mám odkouřeno."
"Ty fakt nekouříš?"
"Už jenom čuráky," dodávám důležitě jako přednosta kliniky aplikovaného porodnictví.

Ne, nezlob se, ale spáchal jsem v životě všechny zločiny, které existují, znásilňoval, kradl, zabíjel, stalkoval - až na jeden: nikdy jsem se nestal otcem.
Stejně tak se mě nalepily všechny neřesti a rozhodně nepatřím mezi ty silné, kteří by je dokázali ukočírovat. Takže bez jedné jediné iluze štěstí se snad obejdu.

Naznačila malé rozladění.
"Miluju tě."
"Vedle mě bys zestárla rychleji než pleť Michaela Jacksona."
"Nikdy jsem nepoznala člověka, jako jseš ty."
"Mohla bys žít vedle někoho, kdo by pro své děti vybral jméno jako Ameretat nebo Angharad? Tahmuras nebo Govad? Enid nebo Ammon?
"Moc ráda bych to poznala."
"Vesměs přejaté z perštiny nebo velštiny. Enid znamená duši. Tahmuras je silné tělo, Govad vítr, Ameretat je nesmrtelná, podle zoroastrijské bohyně květů a dlouhého života. Ammon, Amon, od nepaměti zaměňován s Ra (Slunkem) - Skrytý. Bůh tvořivosti, plodnosti."

Vždyť nemáš ponětí, jak může být deprivant nebezpečný. Možná z jemnocitu nevidíš ty příznaky, alarmující příznaky, jež máš před očima.
Kdykoliv mi může rupnout v bedně, ten tlak na palici je nemožné předstírat ani se mu vyvarovat. A až se tak stane, budeš ode mne chtít být co nejdál. Sadističtí vrahové začínají jako devianti v obchcávání popelnic. Jak dospívají, jejich mozek se vyvíjí směrem, který většina populace ve své omezenosti neodhadne ani přestavením hypotetického ohniska empatie. Už jsi mimo měřítka diplomovaného psychiatra. Zvlášť zdegenerovaní/obdaření opilci nejdřív čůrají po zdech s graffiti, později po svých rozpáraných obětech. A víš, co je na tom nejlepší? Není nic, co bys mohla udělat. Kdo chce, si najde způsob.

Plus máme den všech tatínků a otců.