Červen 2015

Zemřela největší kráva na světě

20. června 2015 v 21:58
"Byl opilý?"
"Vždycky byl více či méně opilý. Foukal silný mistral. Málem vyvrátil strom z kořenů."
"Jaký strom?"
Zelený, věčně zelený strom v Hořovicích, strom na pěkném plácku v chráněné rezervaci, krytý jinými, hnědými stromy. Strom opálený slunkem. Strom bez větví. Strom se zralým ovocem. Strom se šťavnatými plody. Strom s dírou v kmeni. Strom s vypáleným cejchem desperáta. Místní strom s posedem. Strom pro zkaženou mládež. Strom s korunou. Strom kamarád. Palma a strom. Strom s veselými listy. Strom v řadě. Strom jako buk. Strom u boudy, která stojí u přístavu. Strom rybářů, kteří jen chlamtají plechovky.
Když ho druhý den našli ležet s několika kulkami zblízka vypálenými v hlavě, strom ležel na něm a zdá se, že si na něm ustlal mimořádně zuřivě.

Kam kráčíš, orangutaní králi?

19. června 2015 v 21:58
(Jak jsem dopisoval dny nazpátek)
Svět je tak velký a člověk tak malý. Nic nepostihne, v ničem nedosáhne kýžené úrovně. Párkrát se vyspí a kladou ho do země, tak mějme ještě zábavu v té naší bílé postele. A pak - kdožpak ví, zejtra si lehneme do rakví.
Prý mi chybí vůle a hromady věcí. Říkal jeden člověk, kterého mám rád. Možná, že celý život je jen boj s vůlí. Kdo chce hodně mít, být, chtít?, musí hodně makat a pak třeba i něco dosáhne. Nebo kdo chce moc, nemá nic? Ale jestliže se spokojíme s málem, pak budeme mít zaručeně ještě míň.
Choulit se. Komu by se chtělo.
Máme tolik výrazů pro penis, ale teplotu čajové konvice na omak neumíme popsat jinak než horká, chladná. Vždycky mě to zaráželo.

Víš, že žena, která páchne, má silný pud rozmnožovací?

18. června 2015 v 21:58
Mám poslední dobou trochu perné dny a trochu krize, tak nestíhám přidávat, co nosím po hlavách. Slunko mě krájí na kusy, takže teču jak camembert. A navíc jsem potkal dobrou kundu, tak ji musím trochu vybzikat. Lepší mít nějakou v hrsti než jinou, co se opaluje na střeše.
Takže včera jsem psal o LeBronovi a předvčera. Co jsem psal před včerejšem se dozvíte včera. Pěkně sestupně. Viz níže. Do sedmi kruhů pekel.

Nemám se rád za to, že mi neprodají koblihu

17. června 2015 v 21:58
No tak jo, včera je dnes. Jako celkem slušný fanda basketu, protože prostě proto, neřeknu vám proč, jsem s napětím sledoval vyřazovací boje o NBA šampióny. A víme, že jsem, co začal hrát LeBron, vždycky říkal, že bude jednou lepší než Jordan. Každý trochu dobrý je dneska lepší než Jordan, protože se prostě posunuly fyzické hranice. Podívejte se na čutanou kdysi a teď, na hokej, na ty brankáře bez masek. Jak do sebe vjíždějí, ty krosčeky, je to jak pomalá lokomotiva oproti tomu, co se řítí po dráze dnes.
Aby se tedy dostal k meritu. Hrál prostě famózně, hrál sám proti pěti, a tak je jasné, že nevyhrál. Ale i tak byl nejlepšíá na palubovce a nikdo se mu ani neblížil. A to tam měli Curryho, už od oka nejlepšího střelce dějin basketbalu.
První dva zápasy vyrovnané jak šlak, pak hezká výhra, prohra, pak už se neslo na vlně. Zlomili je v tom pátém zápase. A když na tiskovce říkal, jak si je jistý, protože je nej hráč na světě, tak už v těch slovech jsem cítil, že on si sice jistý je, ale o svým teammates to říct nemůže.
No Andre Iguodala u Warriorů v té sérii celkem rozhodl, ubránil, zahrál, co potřebovali. Kerr měl nej mančaft, tak asi ani nečekal nic jiného, než že budou v Oaklandu slavit.
LeBron James každopádně zas ukázal, že ve třiceti nepatří do starého železa a ještě pár let bude trhat rekordy, i když to už za pár let bude asi rok od roku těžší.

Začínat ĺíbezně, končit hovnocucem

16. června 2015 v 21:58
Dopisuju, co jsem myslel včera či předvčera a všecko šumák. Jde mi hlavně o pocity. Sám se cítím mizerně, moc piju a vůbec to se mnou jde z kopečka. Dokonce i s kopečka se dá říct. Mizerně je mírné slovo, které zdaleka nevystihuje můj stav. Asi už mi přeskakuje - ze zoufalství. Vídám po nocích na dvorcích blikat nějaká světla a světlušky to nebudou. Vyhazují mě od popelnic, protože v Chi se nesmí pít na veřejnosti. Tak už policajti nadávají, vyhrožují, lidi si stěžují atd.
Aspoň že jsem vám potkal takovou velice hezkou holku, no třicet ji už asi bude, nicméně ji klidně může být pětadvacet. Má takové, jak to říct, oči kočky. Ne ten tvar, to ne. Ale tak působí, takový svit na povrchu, přesto v nich, přitahuje, vábí. Opravdu mimořádně hezké oči. Ne že by v nich byla taková ta živost, která působí na některých holkách neodolatelně. Ne, v nich, té nové, je prostě jen skryt odstín toho trošičku šiblého života, nějaké to pití, marijánka, takové to, co všichni oslavují na bohémech. U holek to není tak časté. Ale opravdu jsem dosud nepotkal nikoho, kdo by tak mátl. Zdálo se, že je zcela upřímná a přitom jako by lhala. Říkám ji, nejsi ty herečka? A ona se rozpláče a začně mi fňukat před nosem, že jsem hurt její feelings. Odejde, pak zas přijde, se psem, s čivavou. Pak mě začně hladit, držím mě za ruce, líbá. Zve do apartmentu. Prý bydlí přímo v tom domě, u jehož vchodu sedím a piju svou vlastní karafu, tak ji nalívám atd, mluvíme, pořád na mě že jsem so good human being, ona se prý narodila v USA, ale rodiče má z Ukrajiny a tak dál. Spoustu věcí, všímám si jizev po žiletkách, už dávno vyzmizíkovaných.
A tak, tak tam budu chodívat pít a uvidí se, třeba někdy zajdem spolu do biografu s popkornem a vším tím okolo. Ale já vám nevím, mně už je ten život tak vzdálen, jenom pracuju, čtu si, nic neobohacuje mé dny, nic je nečiní trpčími.
Ženská by znamenala příliš zásah do soukromí, do mé bubliny živoření. Ale když ona je tak alone a já ji prostě musel obejmout. A hned chtěla znovu.
Ale ne, rezolutní NE, ženská je totéž co chlast, stejný druh smrti. Nejlepší je, že já takhle umírám už roky a čeká mě to až do úsvitu hrobu.

Ty seš modelový příklad debila, jenom piješ a hniješ

15. června 2015 v 21:58
No tady to je čtyři dny a teprve teď to píšu. Nemám sílu každý večer naškrábat pár odstavců. Vlastně bych měl sílu, ale není ta správná motivace. Tenhle blog jsem myslel, že budu psát pro vás, pro lidi, co si prostě přijdou něco přečíst, plky, pravdy, novinky ze světa zbloudilého Holanďana, ale postupem času. Se můj náhled změnil. Nemám totiž co psát, dny jsou tak všední, či lépe řečeno rutinní a proč bych je popisoval, to si můžete přečíst všude. Co cítím - prázdno, už ua tu dobu, co blog existuje, asi každý tuší. Že nic hezkého. Tak jsem si chtěl psát o knížkách, ale pak mě to zas trklo. Kdo by četl ty knížky. Nemá smyslu číst knihy, to prostě člověka vysává. Stává se pomalu knihou. Což je oproti člověku dost nepraktické. Kníhy - kazí charakter. Alkohol - zabijí charakter. Zbývají ženské, které zabíjejí všechno. A jsme na začátku a nic nám nezbylo. A teď si tu hodinu od hodiny hnijem.
Navíc ten, kdo si jen tak čte v knihách, ten si najde hromady bookblogů, nebo jak tomu říkají?, kde dostane tipů na tři prdele dopředu.

Moje chcanky vydají za zlaté stránky

14. června 2015 v 21:58
Kdo se nenávidí, není skromný. Piš knihy pouze tehdy, pokud se v nich chystáš říct věci, které bys nikomu jinému nevyznal.
Vycházím celkem dobře jen s někým, kdo je na dně a nemá ani touhu ani sílu obnovit své iluze zvyku. Pouze to, co skrýváš, je hluboké, je ryzí. Odtud síla základních citů. Kdybychom se viděli, jako nás vidí druzí, propadli bychom se. Vědomí je mnohem víc než trn, je to dýka v kůži.
Ztratili jsme, zrozením,
toliko co můžeme ztratit umíráním.
Vše.
"Nikdy nesuď člověka, aniž bys byl na jeho místě." Tohle staré rčení znemožňuje jakékoliv soudy, neboť hodnotíme člověka pouze proto, že nemůžeme být na jeho místě. Většina našich problémů pochází z prvních impulzů. U mne příklad Osudové. Nejmenší nadšení nás stojí víc než zločin.
Včera jsem tak pogrcal dobrý bar a pak i rohožku v mé posteli a postel (a bojím se, že bych pogrcal i kundu nějaké prodejné černošky, kterou bych si spletl s tmou), zas v tom lítám až po koule. Neumím už zas nepít ani půl hodinu, musím v sobě mít pořád pár kapek. Neuspěl jsem. Zabiju se jako čtyřiadvacetiletá blogerka, která se nedávno zabila. Tak mě napadá, že si často pletu ženské ve tmě, působí, jako by byly odlity ze stejné formy. Ale vím, že nejsou stejné, rozumem, chápete, jenže když jsou tak ponořené v té tmě, tak mi připadají všechny stejné, o to to mám lehčí, že na ně jdu pokaždé stejně a nemusím nic kombinovat. Stejně jsem zpravidla tak zpitý, že si to představení nepamatuji. Mně by se zaručeně nepostavil, kdybych se nenapil. Úzkostné stavy provázející celé mé dny i noci, trvale okupující mou zdemolovanou mysl, by zvítězily nebýt prostého a rapidního prostředku zvaného alkohol. Kdysi jsem říkal, a to mi bylo tak čtrnáct patnáct a byl jsem štěně chlastu, ale už tehdy jsem velkohubě prohlašoval, že jednou sepíšu největší knihu o chlastu, kterou kdo kdy naškrábal. Budou v tom všechny ty výlety po střechách, čuča s bezďáky pod mostem a rumy v kanálech, vlakové stanice ve Francie a jejich superrychlíky s bednami chlastu, uniformovaní vojáci na korbách s karafiátem v klopě a úsměvem zhulence. Bude v tom hodně krve a žádné slzy, protože kdo chce pít, nesmí plakat. To je, jak by řekl jeden filipínský automechanik kousek za rohem, overdoing.
Teprve dneska či včera při tom grcání, které připomínalo výbuch sopky, jsem si uvědomil, že všichni, kdo mě znali od malého kluka, měli vlastně pravdu. Celý můj život byl overdoing, v marné, leckdy dekadentní, často jen subordinační snaze se vzepřít bídné lidské existenci. Všechny ty výlety do zapomnění, strmé útesy s děsivě krásnou kytkou, bezvědomí, halucinace, xylenové výpary a všecko to honem kolem mě ale tak odporně pochcípalo. Ne, tak odporné umírání by neměl vidět žádný člověk, natož možná citlivý, quiojotovský "kluk" s mozkovou dysfunkcí, natož být účasten toho procesu, nemoci zabránit sebevraždám, jsa jejich katalyzátorem, hromady zbytečných válek či křížení kordů podepsalo se na smutné postavě smutného člověka.
A teď čumím do nějakého programu na černou stránku a bíle či šedivě prosvětlené fonty a kopíruju, co tam píšu a protože v něm není funkce zpět, tak mi často promaže odstavce, někdy celé strany. A je mi to jedno, protože nezáleží na ničem. Pokud v tom ničem není ženská! To pak záleží na všem, na každé prkotině! Galaxie vztahů. Ta má měla krátký poločas rozpadu.
"Tak se rozveďte a prsten si sežerte i s prstem."

Strach je lékem na nudu: léčivo musí být silnější než nákaza. Strach vytváří vědomí - ne přirozený, ale morbidní strach.
Jinak by zvířata dosáhla stejné nebo vyšší úrovně uvědomělosti. Čím je člověk nadanější, tím menší pokroky dělá na duchovní cestě. Talent je překážkou vnitřního života.
Noci, které jsme prospaly - jako by nebyly.
Jediné, které nám vězí v paměti, jsou ty, kdy jsme nemohli zavřít oči.
Noc značí bezesnou noc.

Věřím s tím šílencem Kalvínem, že jsme předurčeni k spáse nebo prokletí v děloze matky. Už jsme žili naše životy před zrozením.

Usura slayeth the child in the womb,
it stayeth the young man's courting,
it hath brought palsey to bed,
lyeth between the young bride and her bridegroom.'
Pound, Canto 45
Ty má tekutá Usuro, bestie, sani, mor skotu a she-devil. Chlast je ženská.
Maminko, mělas mě míň milovat.
Takhle prakticky od kolébky po rakev... ses netěšila.

Takhle jsem celý vymyšlený a na kokota!
Každý něco umí! Až na mě! Já umím jen zpívat karaoke (v míře) a malovat!
Když jsme se dívali v první třídě na Sůl nad zlato, tak jsem začal ječet, že je to nesmysl. Každý má vědět, že sůl ve větší míře škodí. Nechápavě se na mě dívali. A teď se prokázalo, že to byla pravda. Ale furt by se na mě nechápavě dívali. Měl jsem z toho nervózu. Dodneška mám z toho mindráky, jak se na mě dívaly ty vyjukané dětské xichty, když jsem přece jen uvedl fakta na pravou míru!


V jedné kapsičce kondom, v druhé cígo

13. června 2015 v 21:58
Blouznění dosahuje vrcholů při deliriu.
Absolutní blouznění umožňuje vrchovatě prožít poslední okamžiky. Výraz se stává něčím reálným. Vzdoruje objektivizaci částečné, nepodstatné a nic neobjasňující.
Nejen vaše inteligence a senzitivita, ale celá bytost, život, tělo na něm se podílící. Blouznění lyricismu dosáhlo hraničního sebepoznání a už nikdy na sebe nevezme podobu objektu a oddělené formy, jsouce vaší kůží a krví.
Smrt je tedy formou zkušenosti.
Jak se filozof stane básníkem, to je proces, skoro jak nějaké drama. Pád ze světa abstrakcí do tornáda pocitů, do fantastických symbolů naznačených v duši.
Ženské jsou šifry. Čím víc nad nimi přemýšlíte, tím míň jim rozumíte.
Před nimi třeba být zticha, tak jako je třeba být zticha při kontemplaci nad esencemi tajemství. Ale zatímco tajemství je nekonečně nerozluštitelné, ženské jsou prostě jen mystérium, jinými slovy, prázdno.
Nejsou zcela vymklé z života, skýtají tak dočasnou spásu pro ty na výšinách zmaru. Skrze ně je návrat do života možný a nevědomý a nevinné radovánky pořád funkční. Milost, pokud nespasila svět, jistě spasila ženy v něm.
Jak může stále někdo mít ideály, když je na světě tolik slepých, hluchých, zmagořelých lidí? Figurativně i doslovně.
Jak mohu bez lítosti užívat světla, jež jiní nevidí a zvuku, jež jiní neslyší? Cítím se pak, jako bych to světlo čornul.
Neukradli jsme slepým oči a hluchým uši?
Není naše krajní inteligibilita, či jak to nazvat, srozumitelnost, zodpovědná za šílenství bláznů?
Když nad těmito věcmi přemýšlím, ztratím veškerou odvahu a vůli a zdám se vyprahlý.
Soucit je známkou povrchnosti.
Osud zlomeného a nezhojitelné mizerie tě buď přinutí křičet nebo obrátí v kámen. Nejenže je lítost neefektivní, taky je urážející. Navíc, jak chceš druhého litovat, když sám, zostuzený, trpíš? Soucit je tak běžný, protože tě vůči ničemu neoslepuje. Nikdo ještě neumřel, protože trpěl někdo jiný. A ten, kdo tvrdí, že pro nás umřel, neumřel; byl zabit.
Dneska už vám nikdo neřekne, co je správné a špatné. A budoucnost rozdíly ještě víc setře. Relativita těch soudů ostatně je nicotná a pro nás málo znamená, jestli víme, co je špatné a dobré a jestli vůbec jednání můžeme rozdělovat na dobré a zlé. Kdyby se mě někdo zeptal, proč dělám, co dělám, nedokázal bych mu odpověděl. Používám kritérium morálky instinktivně a pokud někdy obrátím, nenacházím žádné ospravedlnění, proč se tak stalo.
Ostatně morálka se stala tak zapeklitou a plnou kontradikcí, neboť už neexistují hodnoty, které by ji ustanovovali při plném vědomí života, tak říkajíc in nuce. Místo ní se prosadila transcendentální oblast zapojená pouze do vitálních a iracionálních sil.

Je mi na blití ze slova dobrý. Je tak shnilé a mrtvé. Morálka říká, abys pracoval, aby zvítězilo dobro.
A jak?
Naplněním svých povinností? Respektem? Obětí? To jsou jen prázdná slova: před nahou realitou jsou principy morálky pusté a to tak moc, že se divíme, jestli život bez ní by nebyl snesitelnější.
Líbil by se mi svět bez forem a principů, svět, v nemž by nic nebylo rozhodnuto. Fantastický svět podobný snu, kde by nemělo smyslu hovořit o dobru či zlu. Proč nastavovat pravidla, když realita je iracionální ve své podstatě? Morálku stejně nespasíte a byla by chyba se domnívat, že je to možné.
Přesto se stále někteří pokoušejí.

Dušičko, kdy budeš mít měsíčky?

12. června 2015 v 21:58
Kdysi, za let rozpouštědel a pití nemrznoucích směsí, když jsem četl bichle jak na běžícím pásu a přečetl jsem jich tedy odhadem jen o něco míň, než kolik jsem složil holek, se mi poštěstilo v antikvariátu narazit na obzvlášť povedený kousek. Autora už si nepamatuju, ale vím, že psal povídky. Hezkou češtinou, vázanou v líbezných sentencích, které měly takovou zajímavůstku, na konci byla pokaždé pointa.
Jednu z povídek jsem si šíleně zamiloval. Pojednávala o nějakém cirkuse. Místo aby šli rodinní příslušníci na svatbu, nešli, protože věcí kolektivu je jít do cirkusu a záležitosti jednotlivce tak snadno na mističkách převáží.
Král prérie. Kovboj s lanem se snažil chytit tu poletující westernovou kouli. Růži z Jericha.
Děděček vyšel na pódium, iluzionista s ním hrál triky. Vytáhl mu z kapes králíka atd. A pak i holuba z nosa.
Dav šílel.
Otec, kterého okolí považovalo za našeho principála, vyrážel vykříky.
Část komediantů je mezi lidmi v lóži.
Všechno je trapný omyl.
"Klaun, to je klaun," buráceli děti.
"Jdu si to s nimi vyřídit," vyhrnul si rukávy.
Byl shodou okolností vystřelen do koše zavěšeného nad námi. Další výbuchy smíchu davu.
Zvěř a ptactvo defilovalo pomalu manéží.
Zdálo se nám podezřelé, že sloni na nás příliš kývají choboty. Ale poznali v nás komedianty.
Papoušek vypuštěný z voliéry ani chvíli nezaváhal, hladil křidélkem hlavu otcovu.
Při krotitelovi výkřiku, s papouškem na hlavě vyrazil do tmy.

Jen reminiscence na dávno zešedlou četbu. Možná Šimek? Autora už nikdo neobjeví, ale kdyby se k němu někdo dostal, ať si čte. Je stále co objevovat i v krajích takhle požatých.

Aférka s prodavačkou náušnic

11. června 2015 v 21:58
Až se tomu nechce věřit, s kým jsem se zapletl. Bylo tomu v roce kompjůtrů 2006, tedy jsem byl teprve rok a část plnoletý, Macintosh už delší čas nevládl trhu, pokud se nepletu a té dívce bylo o něco víc, než mně, ale byla nějak strašně pofidérně provdaná a řekla si asi, že si na mně spraví chuť.
Měli olivovou pleť a takové ty vyhřezlé oči, jaké mají sadistky.
Ne že by mě rajcovalo nechat se zvalchovat od nějaké hrubiánky, boxerky střižené zápasnicí. Ostatně v té době jsem ještě nebyl taková vyschlina, kterou jsem se stal později, sám jsem se ještě v mezích možností pohyboval a trochu/hodně jsem i cvičil. Přestože jsem měl pověst největšího alkoholika ve městě, působil jsem ještě docela slušně a mé jméno ještě nenabylo té proslulosti a odstínu hanby, kterou si později mělo hořce vydobýt.
Byla na ni ovšem krásná podívána, prodávala si ty své cetky a stříbro, které se slouplo po prvním přetření, ale měla vždy vlahé místo v klíně, tak to pletení šlo samo. Její manžel, ostatně násoska, si ji posléze pohlídal a strašně ji ztloukl, když zjistil, že mu zahýbá. Protože věděl, kým jsem v našem černém městě, měl na ni větší pifku, než kdyby šlo o randoma.

Mám rád, když se občas seknete při měření a řežete třeba třikrát, pokaždé blbě, to pak se ani na hormony už nevymluvíte.
Nedovedu si představit, proč by se tolikrát podceňovaný a rozhodně nikterak oblíbený dejme tomu politik snažil vměšovat do veřejné diskuse, když přece všichni víme, proč koná svou službu. Aby zarobil na důchod a zajistil své pokolení na další tři až patnáct dynastií. Nemoha se rozhodnout, zda je lepší mít na hlavě parohy nebo máslo, riskne přece jen máslo a zahodí šanci na šťastné manželství s věrnou a milovánihodnou panelákovou buchtou, aby se zesměšnil před celým národem prostřednictvím televizního vysílání. Nevím. Podle mě nevěra značí, že ve vztahu chybí komponenta. Buď je mírně šejdrem nebo v něm máte býka či krvesmilnou. Ale kolik potkáte nymfomanek za život? To spočítáte na prstech jedné ruky.
Protože z definice: buď to chce častěji než vy a pokud to chcete často, tak je to energeticky nesmírně vyčerpávající - pro ženu. Nebo to nechce častěji než vy, ale chce to pořád 8x denně, což je pro tvrdě pracujícího člověka stejně málo únosné.
Tak či onak, sexualita je exces. Kdo zažil stavy hluboké deprese, nemůže ani souložit, ani si vyhonit např.
V takovém okamžiku může jen ležet na podlaze a modlit se, aby se dovedl po několika hodinách pohnout a vyjít ze mdlobné křeče.