Červen 2015

Tohohle pobudu nepřesmrdíš

10. června 2015 v 21:58
Ne jakmile přestaneš milovat, ale jak přestaneš nenávidět, tak jsi vyřízený, sice v nenávisti sídli tajemství života.
Hranicí každé bolesti je ještě větší bolest.
V každém člověku spí prorok a když se probudí, na světě přibude trochu zla.
Imaginární bolesti jsou ty nejskutečnější, kterými trpíme, nač bychom je jinak museli neustále přiživovat a vymýšlet si je? - protože bez nich nevydržíme.
Chaos je odmítáním všeho, čeho ses naučil. Chaos je bytí sám sebou.
Není historie nakonec výsledek našeho strachu z nudy?
Utrpení tě nechá žít v detailech, okamžik následován okamžikem.
Naše první intuice jsou ty pravé.
Umíráme poblíž slov, které kolem nás poletují.
Toužit po slávě znamená dávat přednost zemřít opovrhovaný než zapomenutý.
I když jsi sám a nic neděláš, neztracíš čas. To děláš téměř vždy, když jsi ve společnosti.
Člověk se musí pokořit, musí si učinit příkoří, aby vykonal činy, které nejsou nasyceny zlem.

Říkají mi Anál, zatímco jsem Kanál

9. června 2015 v 21:58
Třesu se, jen tak si užívám svobodu a teď, když je civilizace zničena, neboť jsou zničeni bohové, konečně můžu uplatnit metodu, o které jsem snil.
Mluvit a mlčet. To je psaní, zároveň mluvit a být zticha, ale pravda je, že se cítíme lépe s bláznem, který mluví než s někým, kdo neotevře ústa.
Půvab plamenů, její krásná náleží ve zvláštní hře mimo proporce a harmonii. Jejich nahodilý plamen symbolizuje jednou milost, jindy tragédii.
Spalující nadsmyslovost plamenů má něco z lehkosti velkých očištění. Mé přání: nechať ohnivost ohně uvrhne mne do moře plamenů.
Nestojí za to se obtěžovat se sebevraždou, protože se stejně zabíjíme příliš pozdě.
Kritika je nedorozumění. Nečteme, abychom rozuměli ostatním, ale abychom pochopili sebe.

Vzdechy a výdechy

8. června 2015 v 21:58
Pár slov, která zasadil Joye a my si je teď nabereme do zobáčku a budem cucat jak bonbón, dokud nás neomámí.

Bababadalgharaghtakamminarronnkonnbronntonnerronntuonnthunnt-rovarrhounawnskawntoohoohoordenenthurnuk
zvuk hromu, který doprovázel pád Adama a Evy

botch-up
připosrat něco, zmastit - původně narychlo slátat, opravit

chiseller
vytahující z někoho peníze (krádeží)

monoideal
význavající pouze jednu ideu

mrkgnao
co dělají kočky

obstropolos
užvaněnec

peloothered
hodně opitý

quark
kvark

umbershoot
od bumbershoot
paraplíčko

Lepší než stěr

7. června 2015 v 21:58
Tak mě napadlo, že na motivačních řečech trenérů a koučů lifestylu, zdravotních poradců a nedostižných italských kuchařů s českými kořeny něco bude. Nejspíš opravdu jsme, co jíme! Jsme nenasycené mastné kyseliny, omega-3 kyseliny, nebo aldózy nebo disacharidy, možná jsme i chitin, škrob, glykoken, třísloviny a vitamíny a oligopeptidy, fibriny, myosiny, elastiny, kolageny! Jsme dokonce i hemoglobin, červené krvinky transportující se z plic do tkání a odstraňující oxidy uhličité. Každý z nás prochází každou vteřinkou citrátovým cyklem života! Jsme určitě metabolizující jednotky energie na povrchu mitochondriálních membrán. A když se podíváme pod prizmatem nějaké čočky, která vidí až na konec vesmíru, uvidíme asi, co se děje v nás při dekarboxylaci α-ketoglutarátu. Enzymy katalyzující reakci se sdružují do α-ketoglutarátdehydrogenázového komplexu. Aby vůbec došlo k reakci a čočka nám něco ukázala, potřebujeme nahustit kofaktory thiamindifosfát, kyselinu lipoovou, NAD+, FAD a koenzym A. Z hodin přírodopisu víme, že reakce je inhibována arsenitanem.
Takže když teď víme, že jsme, co jíme, konečně se vrhneme na myšlenku, že jsme, co pijeme. Kdybych byl, co piju, asi mám hlavu ve tvaru hrdla brandy, ale hrdel brandewijn je, jak známo, téměř nekonečně mnoho druhů a forem. Asi bych ve tváři měl barvu moči po dlouhé, dlouhé party (takže by se střídala chinolinová žluť s olovnatou bělobou? trochu přeháním, nepředstavujte si mě jako zafáčovanou mumii.) Vlasy bych měl jako hnědku piva! Krk by už šel mírně do černa po těch černých kozlících. Zuby by se promítly do barvy šedočerné. Ostatně zuby sedí.

Ale poslední dobou, když mám sílu vzít do ruky nějakou elektroniku, frčím na androfounu a jsem si music key ritrívnul z youtube. Takže v begroundu mi hraje f kórz muzika zadarmo a ještě v tom pozadí, drsné, ne? Nemusím mít nic pozapínané, jen zavřené oči a frčení do vzdálených koutů Mléčné dráhy, kde kozy... zase ty kozy, pořád myslím na kozy, i když se mi vybaví to zvíře, tak vidím.. ty jsi ale kravička, že máš kozičky, bradavky věčně trčící.. ne, fakt se mi vybavi Spice Girls a ta v tom proužkovaným... ani nevím, jak se těm topům říkalo, to ani není top přes ty kozy ten pruh. Sportovní podprsenka? Už se tak moc nenosí, ale v devadesátkách furt jela. Prostě song Wannabe. Wannabe my lover? Atd. Tak ta, co má nejmenší kozy, taková ta elegantní, s vlasy, které stojí hodně péče a šamponů a kondicionérů, když ji trčí ty vzbouřené bradavky, tak si vzpomenu na kozičky a už mě ani nesere, že s kozama stojí sex za hovno, mají moc těsnou díru. Každá Koza Róza totiž čeká na svého kozla a nikoliv na člověka. Mají pevnou kůži a srst a působí majestátně. Skoro jako nějaký důstojnějšího jednorožec. Když do ni strkáte vaška, tak anglonubijská koza působí překvapeně. Vím, že když mě přistihl její právoplatný manžel, tak mě začal zuřivě trkat, musel jsem se schovat za ohradu, vůbec mi nebylo do zpěvu. Úplně mu přeskočilo a skončil někde v útulku, protože jsem si postěžoval majiteli, že zaútočil bezdůvodně.

Pobliju ti kundu

6. června 2015 v 21:58
"Kunko! Kunko!!!" "Kdo to tady kunká?" Tak končí alegorická satira smutného muže Svatopluka Čecha.

Někdo zaklepal prudce na dvéře, a nežli jsem zvolal: Vejděte!,
vrazil již do pokoje člověk spíše malý než veliký, ale slušně
vypouklého břicha, na němžpo huňaté plyšové vestě splýval těžký
zlatý řetěz od hodinek s četnými přívěsky v podobě půlměsíčků. I
jinak jevil jeho oděv solidní krasocit zámožného pražského měšťana,
a kruhovitá, čistě oholená, v různých odstínech červené barvy zářící
tvář byla plna té ušlechtilé důstojnosti, kterou propůjčuje toliko
knihovní vlastnictví třípatrového domu.
"Mám česť mluviti s panem redaktorem?" začal příchozí
zdvořilými sice slovy, ale tonem, který nevěstil nic dobrého.


Pan Brouček byl skutečně jako v Jiříkově vidění. Konečně
soustředil všechny myšlénky na otázku, co se s nim dálo, než upadl
v bezvědomí nebo spaní, které skončilo tímto úžasným procitnutím.
Napjal paměť a brzy zachytil vůdčí nitku: připomněl si rozmluvu
s panem Würflem o luně a zastávku pred svatovítským chrámem.
Ostatní vzpomínky byly trochu kolísavé a nejisté, ale přece podařilo
se mu stopovati svoji pouť ku starým zámeckým schodům,
apostrofu, kterou věnoval měsíci, chůzi po hřebenu zdi, slezení
zahradního domku a co následovalo, než úžasný pád do nesmírné
hloubky či vlastně výšky pozbavil ho smyslů.
-

Blákós

5. června 2015 v 21:58
Sebraný Vančura! Ani učenec by mi nedal tolik vědění, jaké mi poskytl autor Rozmarného léta! Čtěte a učte se!

Život není ani radování, ani bolest, ani Bůh, ani nějaké rozjímání, ale jídlo a bytí.
Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den.
Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili. Och, příznaky lásky! Kdo má tolik jemnosti, aby rozeznal ruměnec hněvu od milostného uzardění. Lépe mít na hlavě parohy než máslo. Jak snadno uzavíráme sňatky, je-li nám devatenáct let. Slova jsou činy moudrosti. Host bez rozmluvy za bečku stojí. Kdo sedí u stolu toliko s břichem a zuby, měl by zůstat raději v oslí stáji.

A diplomat Chateaubriand:
Trestem těch mužů, kteří příliš milovali ženy, je, že je musí milovat pořád. Pokud pochybujeme o srdci ženy, nemáme kdy hodnotiti její tvář. Srdce je jako ty druhy stromů, které nevydávají svého balzámu, dokud ostří sekery je samé neporaní.

Expresivně chlad je hlad

4. června 2015 v 21:58
Víš, kdo já jsem?, tak křičí na kundu za barem zákazník, polsky vysloveno. Diví se, ale jen na mžik sekundy, protože v druhý mžik si uvědomí, že je to ten samý, co do ní valí hovna už měsíce. Je sama podpitá. Potácí se kolem pípy a smutně kouká na dokouřená marlborka.
Tak nám pěkně začíná den.
Co mi můžeš říct o ženách, ptá se ho. On že o ženách se mluví pouze s muži.
Ale o ženě. To ti řeknu vše. Prostředek je chlap a cíl je dítě.
Muži milují nebezpečí a hry. A žena je nejnebezpečnější hračka, proto ji všichni chtějí.
Diví se sečtělosti barflye a nepřestává ho pozorovat namalovanýma očima.
Víš co, že jsi to ty: místo polských piv dostaneš bud light. Pivo určené letcům do výše.
Vyrábí se v St. Louis a pije se samo. #upforwhatever

Uznávám, že se pije samo, protože už je skoro poledne a furt ho chlemtám. Rozložený na baru s článkem o servírce.

Kojí se strastí

3. června 2015 v 21:58
Každý z nás někdy ujel. Když někdo ujíždí často, řekne se o něm, že je živel a jede se dál. Ale představte si člověka, kterého snad smím zvát svým jediným přítelem, který nikdy neudělal nic tak, aby ho ostatní mohli pochválit. Dobře, Boba tedy znáte z několika článků z předchozích let. Poznal jsem ho, když jezdil na skateboardu a přeskakoval obří květináče vedle vodotrysku. No poznal jsem ho vlastně, jak víme, v hospodě; v té době se bavil tak, že hověl alkoholu, cannabisu a naší srdcovce, peyotlu a v mezičase, když nebyl tak sjetý, frčel na prkně a skákal přes obří květináče, na kterých si postupně zlomil nohy, ruku i prkno. Pak ho ve dvou částech prodal ve vetešnictví, protože už měl jisté notoricky neblahé jméno a kupci se jen hrnuli a koupil si kytaru ibanezku tak 30 let starou za pět stovek. Hrál na ni tak neštastně, že založil několik skupin, kde působil jako main vocalist (ostatně jediný hospodský vižunk, kterého jsem kdy slyšel zpívat čistě, v hloubkách i výškách) a ten hoch, co vypadá jak psychopat a tradičně rozmrdávač vztahů, protože každému klukovi, se kterým hrál, píchal celkem nepokrytě přítelkyni. Když se na něho nějací dva zhrzení exhudebníci z tělesa domluvili, zmlátil je oba (strašlivým způsobem, jenž vydá na samostatný článek) a jejich buchty začal píchat do análu, aby se jim vysmál a pomstil, že si na něj odvážili vyskakovat. Říkám to, protože mu nebylo ani dvacet a už měl za sebou kariéru rozvraceče, za kterou by se nemusel stydět ani legendární šukač John Holmes. Dal mě dohromady se slezskými baníkovskými buřiči, se kterými jsme chodili za stadión se pobít s podobně naladěnými rowdies vzdálenějších městeček, nevím už, jak si říkali, ale vím, že děsně poeticky a vedl je tehdy Mirek, který prodával lístky... v druhém, civilnějším životě. A měl rozštěp nosu a Downův syndrom a bral na mě, protože jsem byl samotný, kdo ho vždy na slovo poslouchal. (Když mě někam poslal do mely, vždycky se tak potutelně usmál, když posílal lidi pro ztracených situací, kde jsem neměl šanci, tak jsem šel, zatímco jiní cucali pivo u pylonů.) Ostatní víceméně hráli druhé housle Bobovi, nepsanému šéfovi výtržníků a jen tak naoko se podrobovali Mirkovi, který zastával pouze takto pofidérně-artificálně-oficiální roli vedoucího. V té době začal chodit do ZUŠky, obor hra na housle, těsně potom, co neúspěšně studoval na různých školách s různým zaměřením, ale pro AHDH ho všude nechávali propadnout, a vím, že mě to tehdy velmi fascinovalo, a protože sám jsem byl víc než špatný student a školu jsem udělal jenom proto, že se se mnou učitelky bály zůstavat v jedné místnosti o samotě, neboť, jestli si vzpomínám, už tehdy okolo plnoletosti jsem byl mírně řečeno solidní, vyžilá, vyhublá, vysoká fetka a naháněl jsem něžnějšímu pohlaví asi trochu hrůzy, a tak mi raději soudružky dávaly za čtyři, než aby měly trávit volný čas se mnou u reparátů.
Něco bych i napsal, ale tlačí mě bohužel nevyhnutelně čas, zítra zas práce nad ramena, nad hlavu, takže si asi dám šlofíka a nějak se připravím na zítřejší popravy. Mám se pořád stejně opile (ba hůř, nezvládám dávky, teď před chvíli jsem se sprchoval pivem, protože už do mě po Evanovi Williams nejede chřtánem, a to jsem kdysi pil whisbeer s železnou pravidelností) a doufám, že vy stejně dobře, vše milé přeje služebníček.

Titův oblouk, ničí jiný

2. června 2015 v 21:58
Tady nic moc, chtěl jsem psát o darování spermatu, jak ho daroval Bob, ale nemám chuť řešit banky... nemám náladu na páru dusíku, který zmrazí vzorky a připraví je k odběru, che che.
Nejlepší spermie mají stejně jenom klackovití mládenci, v našem věku už jde vesměs o to, aby se vůbec postavil, když vidí prcinku, a to je tak vše, vystříkání se je bonus, nikoliv jistota. Kdo trpěl odjakživa insomnií, je rád, že se mu jednou za uherák udělá boule v trenkoslipech. Ano, na víc se nezmohu.

To mi připomíná, když jsem čekal na vlak ve Woluwe-Saint-Lambert. Potkal jsem tam na lavičce jednu roztomilou holku s řetízkem od babičky, která mi prozradila, že se jí zdá, že mě určitě trápí problémy s močením, mluvila francouzsky znamenitě, takže jsem musel pro nedostatky v té poetické mluvě používat němčinu, aby nezjistila, že mi zcela chybí vzdělání. Ale asi jsem nakonec furt opakoval do zblbnutí l'antre du lion, l'antre du lion, jakože močení může být někdy pěkný průser.

Čertí se, protože tabu

1. června 2015 v 21:58
Ze svých mladistvých let si pamatuji jen opar xylenové opilosti, roztrhané kalhotky a pěknou řádku psů. Psi mě provázeli, když jsem dopíjel tu lahodnou láhev zlaté tequily. Když jsem omylem strčil prsty pod řetězovou pilu a zapl, štěkali psi. Na vysvětlenou bych měl dodat, že jsem byl jetý. Myslel jsem si, že milosrdný židovský Bůh mi navěky nechá všechny prsty. Objevil se zas hlouček lidí s voříšky, když bylo po všem a ptali se mě, když jsem v šoku zíral na ty pahýly, jaké to je nemít prsty. Byl jsem asi úplně zoufalej, zoufalej jako člověk, kterému nezbývá, než aby jednou provždy opustil tuto planetu, ale to jsem jim neřekl, jen jsem zcepenělě hledět na ty odpadlé prsty. Korunu všemu nasadil zahradníček, který přišel, aby se ujistil, zda mi šmakovala hlávka zelí, kterou sám vypěstoval. Díval jsem se na něj, nemoha ze sebe dostat slov a jen tak v návalu zmatku zvedl ty haxny bez prstů a ukázal mu je. Možná kdybych měl kapesník, zakryl bych jima oči a opustil tu zvířecí společnost. Ale ti zasraní psi se utrhli ze řetězů. Bylo jich čím dál víc, jejich štěkot sílil, až jsem prostě dramaticky omdlel. Zatmívačka a sesun k zemi.

Pak mi je přišili zpátky, ale to bylo později. Nějak jsem na tu epizodu zapomněl, než jsem jednou měl jet na poznávací tábor pro děti ve věku od dvanácti do patnácti, takže už pořádně samostatné jedince. Mísili se tam Rusové s Ukrajincema a pekly se tam koblihy, štrůdl a knedlíky. Protože se jedná o jiné nastavení mysli, zvlášť u Ukrajinek je patrné, jak rády by obcovaly se svými horaly (Uraly) a protože já nejsem přece žádný lídr, vždycky jsem šlapal poslední ve vláčku, vždy jsem stál v posledních řadách, o nějakém vedoucím nemůže být řeč, jel jsem tam, aby řeč nestála a Taliban měl nový, strategický cíl útoku. Tam jsem si uvědomil, že mám v ranečku jen spacák a sbírku poezie, pár rozpadlých hader a toť vše, celý můj majetek. Sice jednoduchá výbava, ale naprd, není určena k přežití v nehostinných podmínkách, mezi cikády a škvory, kteří vás chtějí pokousat a už vůbec ne mezi tu inertní přírodu. Mezi ty stromy, ach, ty ponuré borovice, ke kterým jsem noc co noc vzhlížel. V dálce se rýsovaly továrny, kouřící své splodiny. Skrze ponuré borovice se pnuly ponuré mechy a úzkostlivě vyhlížející Ukrajinka si při úplňku spínala vlasy na balvanu, který ji nepatřil. Najednou mi bylo líto celého tábora. Můj otec, který mě bil v dětství jak řeznického čokla, se celý život snažil mi vštěpoval úctu k morálce a disciplíně, ale nějak se mu to nepovedlo. A potom, co vyčerpal všechny své fígle a rozbil si o mou tvář i druhou tvář všechny kosti, učinil můj život vpravdě nelítostným. Ale pak přišel konec, smrt, prázdná smrt, tupý konec a ten mě osvobodil, mohl jsem pozorovat, jak zasmušilá tvář mé matky se den ode dne jasní. A pozorovat naproti tomu zoufalství, ve kterém žila, když dělala na nás na všechny v továrně na boty, mě rozhodilo natolik, že jsem se raději v dospívání nedotýkal žádné osoby ženského pohlaví, neboť jsem myslel, že by pod mým ztvrdlým srdcem a ztěžklými údy natolik zkřehla, až by se roztopila.