Kaleidoskop výtrusů

27. června 2015 v 21:58
V knížce o tvůrčím psaní, kterou mi kdysi půjčil kámoš, amatérský boxer, smažka na heráku, který se svlékal před kamerami na netu, dostával zaplaceno za livechaty, určitě si umíte představit, jaký to byl renezanční člověk, moje bejvalka ho strčila při absťáku pod vlak, on přišel o ruku a ona se předávkovala, abych se přiučil řemeslu pisálků, jsem narazil na odstavec, který překonal všechny moje představy o zábavě v knize. Jestli je na knihách, těch protahovaných sebevraždách, vůbec něco vtipného, pak způsoby vyprávění určitě, ne? He-he. Následující řádky jsou únavné, tak je pro klid svůj i svých bližních nečtěte, uvádím je pouze pro odborníky na fikci, aby mě případně zkorigovali.
Pokud vypravěč ví, co se děje v hlavách (v myslích, duších, nitru), pak se jedná o vševědoucího vypravěče (VV), stojí nad příběhem a nad všemi postavami, dívá se na ně "shora" z pozice "boha", vševědoucí vypravěč má nadhled, sice stojí mimo postavy a události, ale přitom se vlastně staví do pozice "stvořitele". Může kromě výše uvedených možností vystupovat i jako vypravěč, který jen objektivně popisuje, co vidí, protože i VV musí popisovat vnější svět jakoby očima postav.
Dobře, nic. Uvedu příklad. Každý ví, že tady vypravěč představuje průbojného VV, protože ví věci, které já (autor) bych vědět nemohl, sic bych se musel velice domýšlet. Kupříkladu, kolik bylo let těm dvěma andílkům.

Šel jsem do obchodu koupit si sodovku. Můj soused podle dechu pije vodku a tvrdé rumy, ale mně je po alkoholu špatně, tak regál s chlastem míjím širokým obloukem. Vidím u pultu prsatou dvanáctku a její o rok starší sestru. Obě mají ohnivě zrzavé vlasy stažené do drdolu. Obě šilhají. Mají pihy. Rozmyslel jsem se se sodovkou. Požádal jsem je o pakl kondomů. Ptaly se, jakou velikost a příchuť. Říkám max a pižmo. Nerozuměly mi. Pižmo, co je to? Říkám, to je muškátový ořech. Jaký ořech? Muškát. Neznáš ořech vonící po pižmu? Ne, my máme jen vlašské a arašídy. Dobrá. Vemu si ty arašídové XXL kondomy.

I mně bylo líto čtveřice těch krásných nohou, které zakryly příliš dlouhými sukněmi. Měly obě na krku náhrdelníky po babičce nebo mamince, které by se hezky trhaly (a rozkutálely korálky) zezadu, jak bych si je bral jako fenky! Dlouho se ta mladší z nich, šilhavější, přehrábavala v krabici, než našla požadovaný balíček. Podala mi ho váhavě. Obě mě upřeně sledovaly. Choval jsem se jako nic, ale už mi stál. Hrom do police, nastávají další problémy s ženskýma. Není nad osmileté, ale dvanáctkou též nepohrdnu. Nemůžu za své instinkty jeskynního muže. Chytl jsem ji bleskurychle za zápěstí, přetáhl přes pult jako panenku, kterou byla v každém ohledu a začal ji trhat hadříky, vytřeštěné oči uchvácené & zneuctěné budoucí kokety či prostitutky nedokázaly promluvit, ještě že dovedly mlčet, její sestra se dívala stejně zaraženě, jako by byla čerstvě omítnutá stěna. Ani ona nepromluvila. Nakonec jsem usoudil, že kondom nebude zapotřebí. Zdálo se, že byla ještě panna pannoucí. Odevzdala se mi celkem dobrovolně. Vytřel jsem s ní podlahu celého krámu. Její starší, méně šilhavá sestra se celou dobu jen dívala a ten náhrdelník, to nebyl náhrdelník, ale růženec; kdykoliv jsem na ni pohlédl, tak si na něm počítala ty kuličky do sto osmi. Musela být jednou z tisíce buddhů, kteří se na zemi objeví, dokud nezanikne.

UPDATE:

Jsou tři ráno. Nemůžu spát. Tak se chodím houpat na zahrádku. Nebo pochoduji alejemi, větřík, bríza táhnoucí kolem popelnic, mě šlehá příjemně do lýtek a já se cítim naživu. Maličko připitý, (i když už nepiju,) přece však schopný vnímat.
Pochopitelně jsem vzhůru sám, v celém deseti bambilionovém městě nevrhá kužel jediné světýlko v kotcích oken, které by blikalo do tmy. Dívám se na nehty u nohou a jako Bukowski, který si nenajde čas si je ostříhat, nevěřím, že jsou mé. Považuji za malý zázrak, že po promenádě v pekle mohu psát o něčem tak obyčejném, někdo by řekl přízemním, jako jsou nehty. Ve skutečnosti ale každá drobnost hraje roli, ne? Čtu taky někdy filozofy. Bukowského jsem si namluvil před léty do mp3 souboru a pouštím si ho, když nemůžu spát, což je neustále, vlastně si pouštím všechny komiky, co mají co říct. Rozdíl mezi lidmi, které vidím stát v řadě na salám a okurky a kteří mluví o absolutním vědomí, se mi jeví závatné. Je mezi nimi rozdíl třídy, jako mezi polským skokanem Adamem Małyszem a naším Romanem Koudelkou. Nejdřív přišel Descartes, znalec geometrie. Po něm nám (doufám, že jen minimu z nás) zůstaly v hlavách útržky víry, kterou dovedně skartoval. Pak se zjevil na jeho troskách jako stín Spinoza, neurastenik s chronickou poruchou pozornosti, velký panteista, poustevníček na holandský způsob, který místo psaní dopisů obdivovatelům a mecenášům brousil sklo a mimo jiné odhalil nečestné praktiky církevních hodnostářů, všemi haněn, vyobcován a pokládán za kacíře, umřel poklidně na tuberkulózu ve věku nedožitých čtyřiceti pěti let.
Dějiny myšlení jsou dějinami zvrácených samotářů, nevraživých až běda, kterým staví pomníky a někdy nezůstanou u pomníků, věnují jim celé ulice, paláce či vesnice. Nesmrtelnost je ale pitomý výmysl lidí. K čemu to je, že máš na každém kandelábru svoji podobenku? Není lepší si zašukat, zajít na film, splodit marnotratnoé syny, zas si zašukat, postavit barák, umřít a nechat se pohřbít u hezkého platanu? S výhledem na azurové nebe. Stavěním baráku myslím chajdu z bambusů. Na pěkné oblázkové pláži. Nedaleko bordelu s čokoládovými kráskami. Všichni umřeme, už jen proto bychom se měli nepřetržitě milovat (nejen prokazovat nějaké trapné úcty) a ne se rozčilovat nad malichernostmi, užírat se neshodami. Ale to se nestane. Ještě tenhle svět zmrvíme jak kurvu v podchodu! Ztrácím smysl pro humor. Už se nesměju svým nahlas vyslovovaným vtipům. Už zaručeně nikdy nic nenapíšu. Pláč raní moje city víc, než by to dovedla luxusní kunda. Pochopte, psaní mi pomáhá vyrovnat se s úbytkem mozkové tkáně. Nevím proč, ale možná alkohol nepřispívá k zdravému vývoji mozku. Zdá se, že deprese a alkohol se vzájemně prohlubují. Nevím proč jsem na to nepřišel dříve. Byl bych nepil!

skutečný smích .. lék.. něco mě užírá.. počítač mi nepíše.. nenapíše nic za mě, je mi to jasné...ale ani o to nestojím, i kdyby to uměl. nevím nic o počítačích, ale jednoho dne o počítačích budu vědět víc, než počítače vědí o sobě.

Jinými slovy řečeno totéž. Lepší, než abys měl zápis u budoucí generace popletů, těch samých, jakou zrodila ta minulá, od času do času si dát do mordy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 28. června 2015 v 11:58 | Reagovat

Ty jsi vážně kouzelník když hoříš. První úsměv za dva andílky :)
Nesmrtelnost je ale pitomý výmysl lidí...říká autor, který by pojmenoval dvé dítě Ameretat? (A pak jí ještě chvíli říkal jen dítě, než se to naučí vyslovovat? :) )
Update je zpočátku jak od japonce. nejsou nad tebou dva měsíce?

2 DRAK DRAK | Web | 28. června 2015 v 18:56 | Reagovat

:-D

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 1. července 2015 v 19:29 | Reagovat

Milovat se protože umřu nebo umilovat se k smrti?🌻

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama