Červenec 2015

Duchovní se ostýchá

21. července 2015 v 21:58
Ať už dobrovolně nebo ne zcela, upisujete se ďáblu, kdykoliv jen pomyslíte na sladký nehet (smí být i na nožce) milé dívky.
Naštěstí se mi satiráza vyhnula, zaklepejme na dřívko, jenže mám jinou zjitřenou bolest. Naneštěstí už mi erekce nic neříká. Nedokáže se mi z ničího nehtu postavit. Dřív jsem myslel, že tahle indispozice odezní, když den vynechám, ale trvá to už 8 měsíců. Potřeboval bych gumovou pannu, jen povrch gumy mě dostatečně aktivuje, abych se proměnil v Transformera. Z masa a kostí mě ženská stojí hodně nervů, také na údržbu je náročná. Seru totiž na předehry, všecky hned rychle spláchnu a jdu do jiné, ta mě omrzí do osmačtyřiceti hodin a další už čeká v řadě. Je to svým způsobem neurotický život. Má své neoddiskutovatelné výhody, leč nevýhody převažují. Nikdy se nenaroďte jako já. Je to brutálně plačtivý, nádenický život. Tolik bolesti a tak málo rozkoše, tolik chlastu a žádná milovaná náruč, ach!

Nezapomeňte, děcka, když jsou kulisy okolo života šedé, ve jménu posvátné nadvlády člověka mám chuť na ně malovat ohněm a krví... měsíčků.

A neberte mě vážně, koťátka. Kolík furt funguje, tak honem do řady!

Neurvalec je rabiát

20. července 2015 v 21:58
Dostal jsem se do fáze, kdy mě děsí, co na mě vyskočí z téhle debilní webové škvíry. Dneska vás příležitostně potěším. Až na konci konce článku. Dal jsem si tuze záležet, abych nenapsal příběh z černé kroniky, aby ty psaníčka nebyla jako já, zoufalá a k ničemu, drsná až k děsu, ale aby šířila pokud možno pozitivní náladu a dávala požehnaní a vlívala do krve trochu těch endorfinů.
Vědci zjistila, že jedna ženská, která necítí strach, může dostat mírnou závrať a pocit emoční nevyrovnanosti, když ji do krve napumpujou vysokou dávku oxidu či karbonu čehosi. Tohle je už úplně poslední hrůza, kterou vyvolávám. Chybí jí totiž úplně centrum pro vnímání paměti "míst, emocí, atd.", a strach je něco jako tvořivý proces, zapisování vzpomínek tedy je a strach je hodně vázana na vzpomínky, prostě jí odumřela amygdala. Takže když ji nějaký pobuda držel u krku nůž, řekla mu, že jestli ji zabije, tak se vrátí a bude ho pronásledovat. Kupodivu ji nechal jít, asi byl tak vykolený, když neviděl strach v jejích očích. Jinak ženská maluje, ale sama říká, že má problémy zachytit na těch svých plátnech figury, které mají třeba starosti, nebo výraz strachu, velmi zajímavé.

Poslouchám Khatiu Buniatishvili, nový gruzinský pianistický supertalent, dobře válí, dobře vypadá, tak asi bude mít kariéru až do panteonu slávy nebo nejmíň na Olymp. Slyšel jsem ji už skoro ve všem, přecejenom dva měsíce dobré ji už znám, virtuozita v skřivančí formě, i když do toho tříská, tak to zní měkce, což mě hned skoro zarazilo, ale jednoznačně má lehké ruce, to je na sichr, největší pianisti to mají všecko v překloktí, veškeré svaly, ona má taky tu ruku tak tvarovanou, rameno a předloktí s polštáři a co zbývá, vyjde na tanec prstů, nemá navíc moc velkou ruku, chytá tak se štěstím oktávu. Hodně zdravé maso, podle vizáže, útlé boky, výrazně estrogenem tvarovaný zadek, pevná prsa, dělá i nějakou fashion modelku, tak se vždycky skvěle ohákne. Schumannem proletí jak zimní monzum světnicí, zatímco u Šostakoviče je jistá jak mistrál na horách. V Händelovi vkusné trylky. Zní barokně. Schumanna hraje bez patosu, energeticky, ba křiklavě, přesně tak, jak je ho málokdy slyšet. Z Šostakoviče nedělá žádné divadlo, jak je to dneska zvykem. Opravdu příjemná změna proti těm létům a vůbec těm vzorcům, které mám v hlavě vyražené, jak je hraje macho. Tak teď ženská, protipól. Dobré je, že se v celku hlavně baví, neřeší nějaké historicky poučené interpretace a prostě se prořezává klávesami, jak jen klisnička umí. Z těch interview máš pocit, že ani kritiku (a že ji nešetří) neřeší, prostě parádní přístup.

Ještě si postesknu. Na mé životní téma. Vypil jsem do pětadvaceti víc jak dvacet tisíc piv, to jest okolo deseti, jedenácti tisíc litrů toho chcankovitého moku. Někde si můžete spočítat, kolik plechovek vás má zabít. Toto je pár vagónů ve vlaku. Nebudu chodit kolem horké kaše, pivo nenávidím i miluju, nenávidím, protože ze mě udělalo příšeru a miluju, protože mi umožnilo přežít utrpení a přestože mě málem zabilo, stejně mu vděčím za život. Teď, když ho mohu pít a přikusovat k němu mastnou klobásu, protože už piju jen rekreačně, furt fatálně, ale jen na oko, uvědomuju si, jak je hnusné. Je úplně stejné jako já. Jsem jen debilní přívěšek ocasu, jen tělo posazené na čůráka a pivo, když ho pijete, abyste zapomněli, prostě chutná jako ta nejdráždivější věc v oceánu cetek, ale když ho pijete na chuť, tak nemůžete zespod necítit kvasinky sraček, klobása pomáhá. Pivo tak spadá do kategorie věcí, které jsou při dlouhodobé, intenzivní spotřebě jen o něco málo zdravější než cyklon B. Vlastně jsem vás chtěl nalákat. Kdo bude můj pivní parťák? Kdo se hlásí? He-he.

Zíral jsem hloupě kolem sebe a lámal si hlavu. Pak jsem vstal a dal se do hrozitánského smíchu. Měl jsem to. Hladkosti bříz se podobají hladkosti sedel, mocní jsou občas milosrdní. Krajina v tom podnebí je milá jako chaloupky, ale co se síly týče, je jako zemětřesení. Vesnice v údolích byla v bezpečí po celá staletí, bujná vegetace bujila, a tak jsem se vydal si kreslit, jenom si nepředstavujte, že jsem hodlal kreslit podle přírody. Radši přeludy, nebo slepé staré bůžky, které lidé uctívali před rozbřeskem práva. Všechny ty obludné symboly, které vypadají na papíře tak vděčně.
Když jsem spatřil, jak se po sousedním poli loudá kráva, řekl jsem si, že pouhý umělec by ji nakreslil. Ale mně většinou nevyjdou zadní nohy. Tak jsem kreslil duši krávy. Měla sedm nohou a tajemství. Přenesl jsem se v duchu do minulosti, do postele romantických básníků.
Psali o velkých lidech a velkých kopcích a na těch kopcích seděli, když psali, zatimco měli na mysli bílou. Jak si vzpomenu na Wordswortha, vidím hned útesy křídy, totiž bílá barva pyžama, štíty jeho palet jsou podbarveny purpurou, jinak však jsou docela bílé. Dobré kombo je bílá a zelená. Zeleň tisíce listů lesů se tehdy soustředila v postavě Robina Hooda, nejenom u Anglánů. Inspirace do romantiků vcházela v podobě slunečních paprsků. Legendární zbojník lidových balad by se jistě, navzdory mým zvykům obdivovat jen psychopatické sadisty, vyjímal krásně na některé ze skic potrhlých performerů jedenadvacátého věku.
Bílá je naprosto nepostradatelná. Neodpustím si, abych tu též neupozornil na mravní význam. Bílá není pouhý nedostatek barvy, je to barva, záživá a konkrétní, nápadná jako červeň a definitivní jako čerň. Když se vám rozhoří bílá, kreslíte hvězdy. Milosrdenství neznamená trestat. Mravní čistota neznamená pohlavní zdrženlivost. Je to plamen jak Johanka z Arku. Bůh maluje v mnoha barvách, ale nikdy nemaluje tak nádherně, skoro bych řekl svátečně, jako když maluje bílou.

Čínský virus

19. července 2015 v 21:58
Pokouším se poslouchat Sibelia. Mahlera po nocích už jsem vzdal, příliš mnoho alkoholu, ačkoliv Titána si přece nemůžu nechat pro sebe, jeho první mladický pokus se ukázal jako nejlepší, nikdy už se nepřiblížil, v žádných svých scherzandech ani allegretech, zvukům našlapujících podrážek pochodujícího titána skrz čas, skrz osud. První neurazí, druhá věta z tý symfonie je sladká příprava na třetí, trošku excitovaná (má být con fuoco), jak pod vlivem a třetí je pro mě osobně nejkrásnější z celé zapadní hudby. Marš jinačích sfér. Poslední třetinka je taková na můj vkus něžnounká, ale dá se snést, když vám v hlavě dohrává první jeho majestátní vstup.
Ze Sibelia mě vyblafnutého baví lesní nymfa, Skogsrået a svita Karelia.

Pro představu zde přikládám seznam klíčových slov, kterými se podle všeho dostanete na tenhle blog. Možno z nich posoudit, jak je polytematický.

úprava ohanbí
dvě kundy z kondomem
strčit ženě prst do prdele
brambory v kundě
muženy
enitas
artemisia gentileschi
anestézie želv nádherných
erot.co
dildoxxl
strč si hlavu do pračky text
banalite
jak slozit psanicko
jsem stále panic
kam chodí slušňačky
kopání do kundy
masosado
odranec soulož
omacávání
žížaly v kundě
zvrácený deflorace
pobliju
pokalenou opilou
s tebou je třeba jednat v bílých rukavičkách
sex dvou žen a jedna ma opravdového ptáka
situace v řecku
vykouřím ti
a tak dál...

Jak se cívka zužovala, klesala přitažlivost

18. července 2015 v 21:58
Už bych ale mohl něco po delší době vyblít. Začínám se strachovat, že se vyléčím z depresí! To by ovšem byl hluboký zásah do koloběhu zrození, celá zeměkoule by se začala otáčet šejdrem a ze slunka by k nám letěly paprsky o tři minuty déle. Došlo by také k porušení nepsaných pravidel a úmluv stran mého příspěvkování. Už bych nepsal jak robot na objednávku, hodiny by se proto nezbláznily a měl bych víc času na to se dávat do kupy. Ale jak chcete dát do kupy, co je odsouzeno k rozkřápnutí asi jako pukavec?
Vůbec je s podivem, co lidi s těmi pukavci mají. Vajíčka si občas dám jako Rocky jen tak rozťáplá ve sklence. Divili byste se, jak je taková dieta účinná. Sice je vám do grcání už od ranního probuzení, ale zato máte v sobě takovou nakažlivou nechuť, kterou, pokud jste opravdu hodni svého určení, můžete šírit v bludných kruzích dál a dál, takřka donekonečna. Jdete třeba, no já ne, ale normální lidi, kteří mají normální, lidský osud, ne nelidský, jdete takhle do výtahu v nějakém copy centru nebo v nějaké administrativní budově a tam na poslední chvíli roztáhnete ty zavírající se dveře vytáhu, jako ve filmu, a tam už na vás čeká nějaká sličná sekretářka nebo náhodná oběť úřadování. Upraví si brejličky, pohodí vlasy. A vy na ni dýchnete ten ranní šálek vajec. Zamračí se, otočí, jak by chtěla zalézt víc do výtahu, ale už jsou tam jen obvody a dál už je jen prázdno nahoru i dolů. Chvíli si za přispění pukavce prokecáváte cestu k prázdné duši jejího božského těla. Pak to vzdáte a zkusíte to za pár dní na jinou. Na tu s vláčnějšími vlasy. Nos pršák. To jsou hrozné citlivky. Mám rád tyhle ženy s tímto typem nosů, protože jste jen krůček od dramat. Smějou se a najednou se z nich klube hydra, jen tak v pár vteřinách, na otočku. Něco bezvyznamného uslyší, někdo se jich dotkne.. a oheň na střeše se šíří nevídanou rychlostí, skoro jako by nehořela střecha, ale nějaký prales. Inu. Buďme rádi za pozoruhodné pršáčky a buďme rádi i za jejich majitelky.

Vtipné je, že se rozběhlo psaní samo od sebe, jen protože jsem si k němu lehl. Normálně sedím, napůl zhroucený, ale teď jsem si lehl, nohy se opírají o zeď, tlačí mě přirození, au. A jakoby mozek začal trochu reagovat. Co přijít má, přijde. A taky možná proto, že mě mezery strašně serou. Nemám rád díry v nějakém celku. Když má cihla nějaký kaz na povrchu, tak bych si ji otloukl o hlavu vzteky. To mi připomíná borce někde u Hodonína, starého, kterému bylo už přes sedmdesát. Proslul jako kazišuk, resp. prostě oprcávač. Bohatý, nikdy nemusel pracovat, zato si vesele užíval s babama. Tenhle děda sice pořádal nákladné párty, vína tekla proudem, ale jinak měl celkem bohabojnou povahu. Žil na hromádce s nějakou čtyřicetiletou cigánou. Ocitl jsem se tam náhodou, byl to známý známého, to jsem ještě frčel na ředidlech, tak jsem moc nevnímal, co se děje kolem, hlavně že bylo co čichat. Ale jak tam stál a rozkládal, před malou skupinkou, na to nezapomenu do konce života. Ptali se, jak to dělá, že je furt při chuti, rozuměj - sexuální. A on jim řekl, že klíčem k úspěchu je cvičení. Cvičení dělá mistry. Aby to doložil, vytáhl z kraťas asi třiceticentimetrového, no kidding, lofasa. Prostě macek. Vytáhne ho a říká: co se používá, roste.
Nebo tak nějak. Hadice z kalhot.
Ale to jsem nechtěl, chtěl jsem tu cihlu. Byl to on, komu přivezli deset tisíc cihel na parcelu. Prostě si tam chtěl postavit nějaký zámeček. Ale on trval, aby byly užité. Víš jak, má to takovou jinou barvu, sytější odstín nebo čert ví, okem to rozeznáš, když se pět minut pozorně díváš. Víme, že cihláři jsou relativně koumáci, pálí se mnoha způsoby, že. Jsou duté cihly i různé nechutné tvárnice. A ze všech možných kombinací on chtěl, aby byly tak a tak vypálené a když mu přivezly čerstvé, neužité cihly, tak je zas poslal, ať si těch deset tisíc cihel odvezou zpátky. Přijde mi fascinující, jak dokáže být člověk tvrdohlavý, aniž by ze své zaslepenosti měl byť jen odlesk užitku.

Jeden hubenej, tmavý vlasy a klaun

17. července 2015 v 21:58
Všichni tady víme, že jsem strašně silný chlap. Nemusím to dokazovat, přesto vás zahrnu důkazy. Tak pro začátek uveďme, že kromě závislostí na drogách, alkoholu, hazardu, tetrisu, automatech, na kanastě, ale tu už jsem překonal a kromě toho, že beru od dvanácti prášky proti bolesti, jsem v podstatě ukázkový příklad síly, která zná své hranice. Když se něco pojebe, lidi automaticky jdou pro pomoc ke mně. Hle, další důkaz síly, ba Síly, jíž není rovno. Nehledě na fakt, že jsem překonal každou myslitelnou nesnáz intelektu, že jsem prošel bolestivou operací zanártních kůstek a zcela se uzdravil, že jsem měl schizofrenii - vyléčen, že jsem koketoval s vlastní záhubou - bezvýsledně. S přihlédnutím k drobnostem typu: všichni se otáčejí, když procházím kolem a bůhvíproč si zacpávají nos - se dá říci, že mnou prochází latentní energie síly, která rezonuje nejen na povrchu, ale hlavně v žilách, tam je totiž ústředí našich velkolepých fantazií. Lidi nejen cítí mou značnou sílu, oni ji přímo prožívají. Každou buňkou na kůži. V posilovně, tam se, jak každý ví, dokazuje pouze fyzická unositelnost, ale pokud se mě ptáte, disponuji i poněkud odstrašující silou fyzickou. Naposledy jsem zvedl dvanáct kilo na benchi a v mrtvém tahu dávám i osmnáct. Kdo ví, jak je těžké zvedat břemena či činky (tyčinky?), ten mi dá za pravdu a uzná, že taková síla je neobvyklá - obzvlášť v kombinaci s duševní převahou a ohromným potenciálem ducha!

Za neonovým třasem

16. července 2015 v 21:58
Jedna fanynka z Čech mi napsala sáhodlouhý mejl, ve kterém si vylívala srdíčko a žádala mě, zda bych jí nepomohl zpracovat událost, která jí otřásla, formou článečku. Zdůrazňovala je, že jen tak získá zpět ztracené sebevědomí a její otřesená, dámská duše nabyde klidu.
Říkám si: co by ne. Už jsem byl ve větší šlamastyce a odpírat ženské, to je přece zločin hraničící s neúctou. Natož když má pěkný zadek a prsa! Pokud má účast pomůže našemu budoucímu sblížení, říkám si, není nic, co bych pro ni neudělal!
Bylo to takhle.

Pracovala jsem jako obvykle na počítači a přes samou únavu se mi klížily oči. Podívám se na budíček, za pět devět. V devět si dám na patnáct minut pauzu, půjdu se provětrat, vyvenčím pejska, akorát mi prospěje procházka na čerstvém vzduchu. Podívám se bezděčně znovu do odrazu obrazovky. Pomyslím si, že vypadám ztrhaně, jako kdybych tři týdny seděla v kuse před monitorem. Jako nějaký strašlivý přízrak z pohádky, zatoulaný vodník či znásilněná Polednice. Přestávka mi jedině prospěje.
Je devět, oblékám se, chystám psa. Vyrážím do bezmalá chladného podvečera. Jak mašírujeme, všimnu si, že v oku pejska se třpytí duhově zbarvená slza. Pročpak má asi slzu v očku, chudáček? Cítí stesk? Neznám přesnou odpověď na tyto prosté otázky, ale ukliďnuje mě vědomí, že je, pokud vím, nikdo nezná. Chvíli se tak kochám růžovými západy slunce. Šuměním lístků ve větru. V polibcích utichající hádkou novomanželů. Hádky usazenějších párů končívají po hotelech nebo s vyraženými zuby, proto je hádám na čerstvě sezdané. O auto. Proklínám je, i když je neznám. V přírodě se hádat o rzivou plechovku na kolech, jaká dehonestace. Napnutě přihlížím, jak se veverka s oříškem v tlamičce krade zpod křoví a hupská po větvích až na sám vrchol stromu. Sid si zatím značkuje teritorium, jde mu to znamenitě. Občůrává každou břízku, asi se mu líbí ty pruhy. Asi by letěl na zebry, kdyby měl možnost si vybírat. Nevím. V určité vzdálenosti, ne víc než pět kilometrů od nás, zahřmí. Vzduch se prudce ochladí. Nastává asi nějaký přelom dne. Tak si s námi počasí zahrává, když chce ukázat, že jsme jenom lidi a že je vícemeně na něm a jeho blahovůli, co nám povolí. Při troše fantazie se dá říct, že má pravdu, opravdu nás má v hrsti. Zapomínám na lidi, co mě naštvali, čistím si hlavu, bublá potůček. Zčistajasna se zjevuje v mlhách před námi nějaký velký chlap. Vidím z něho jen hnusnou bundu od Vietnamců a kšilt posazený vysoko do čela, na kterém je vyšité jméno LUBOŠ. Je hnusný jak mraky při dešti. Má křivou palici, červený nos, huňaté obočí. Smrdí, cítím ho na deset metrů. Zjevil se odnikud, nyní má ovšem pevný kurz. Jde směrem k nám. Možná jen tak courá... Možná hledá plechový bubínek po prababičce. Možná se jen zatoulal v myšlenkách a nyní je na jim na stopách. Ale možná! Existuje šance, že MOŽNÁ JDE PO MNĚ. Sotva jsem si uvědomila, že pejsek mě neochrání, protože má moc zlaté srdce a klidně by sobě i mně nechal ubližít, obracím se, je to zlomek vteřiny, a zděšeně vybíhám pryč od toho pobudy a určitě i blázna.

Stáli spolu v pachu čerstvého rybího masa u zadní části rybárny Šiga

15. července 2015 v 21:58
Věnováno f-allence
od největšího pasáka na jih od Arktidy

Jak vám může každý potvrdit, nejsem zrovna žádný fešák. Neznám to slovo. Když jsem se zabouchl do Osudové, do té královny, u které neudělali jedinou chybku, když ji dávali dohromady, nebe si usmyslelo, že si z nás pořádně vystřelí. Obdivuju kurvy, hajzly, psance a tak dál. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou atd. Mám rád ty, co nevědí, jak se slušně chovat, zoufalé, šílené chlapy s vymlácenou palicí.
Takže podávám Stupromancera ve zkrácené, cenzurované verzi pro školky:

Nebe bylo skrčené u zdi šedé krčmy.
"Já nereftuju. "Akorát si tvoje tělo vypěstovalo hlad po droze."
"V týhle podělané čtvrti se nedostané napít xixinu?" vyrazil ze sebe vyzáblý refťák. Upil trochu z džbánu xininu a mlčel.
"Můžeš pít podle libosti a peněz."
Barman měl místo ruky klepeto z umělé hmoty, nejspíš z Cairidy III, patinu už nepochybně chytalo nějaký ten pátek, takovou hnědavě trouchnivou. Klepeto se třepalo jako metronom, kdykoliv použil pípu nebo se přiblížil k blikající nádobě s nápisem XIXIN. Byl na něj hrozný pohled, i když se pořád usmíval. Jeho úsměv všechno zhoršoval.
Bobby si našel místo na baru, okolosedící byli všichni bezdomovci. Nemluvili, jen si přihýbali z číše.
Sprostá, opilá ženská se zkaženým dechem se začala hystericky čemusi smát. Nikdo jí nevěnoval pozornost.
"Jseš tu novej, chlapče, takže rundu na tebe pro celý bar."
"Obávám se, že až tak nový nejsem. Můj otec je Diagoru Tarima."
"Pane jo, tvůj fotřík vlastní půlku města. Tak co pohledáváš tady, mezi námi, obyčejnými ztroskotanci?"
"Chtěl bych začít reftovat."
"Tak tys to ještě nezkoušel," pochybovačně zatřásl klepetem u obočí barman. "Víš co - nevěřím ti. Podle mě jsi tak trochu šoumen. Komický šoumen dokonce."

Dáme si pauzu, zjistil jsem totiž, že nejsem schopný napsat jinou scénku než z hospody! A to mi Bob onehdá (2005, sladkých osmnáct) v rauši říkal:
"Jsi vyřízenej, naprosto, jakmile už nedokážeš napsat milostnej příběh, jsi vyřízenej. Už ti nejde ani to psaní. Ty už máš jen svoje piva."
"Vážně? A kolik jsi jich napsal ty?"
...
...
"Pořád jen chlemtáš piva... hromada dobrejch chlapů skončilo kvůli ženské na smetišti. A ty ani nejsi dobrý chlap, Sašo! Jsi zmetek, každý to ví, ošaháváš všechny na potkání, grcáš jim na boty a do vlasů, nadáváš jim do kurev."
"Víš co, jdi do prdele. Jsem teď jen maličko citově vyprahlý! Každý má nárok na odpočinek!" Plivl jsem mu do tváře a odešel.
"Už se nevracej, ty špíno. Stejně přilezeš a odprosíš mě!"

Došlo na jeho slova, byl jsem slepý a neviděl, byl jsem hluchý a neslyšel a tady to máme. Výsledky mých pitek, mejdanů. Měl jsem si víc vážit drahocenných lidí, kteří to se mnou mysleli jen dobře. Místo toho jsem jen dělal čurbes a bordel. Zemřel jsem při jedné z těch nocí. Potřebuju asi víc pít, abych se znovu dostal do formy jako před desíti lety. A mohl mít zas požitek z divukrásného žití.

Neutralizovat jed

14. července 2015 v 21:58
Plující stíny. Tak se s nádechem smutku rozmazávají po zdech. V příšeří ulic. Všude graffity. Vítejte v Chi, městě deprimovaných. Všechno tu má základy v central car care. Kamkoliv vstoupíte, musíte se objednat. Cokoliv uchopíte, musíte zaplatit. Všude rozličné národnosti, negramotnosti a netolerantnosti žijí své upracované životy.
Definicí života je problém. A ještě jeden. Život je původní zaměstnání hmyzu. Kdo si z něj učiní rituál, možná aspiruje na šamana, čeká ho však dlouhá cesta zasvěcení.
Pro takové, jako jsem já - ne že by se váleli v každé škarpě -, je život peklo. Protahované, k zbláznění nelítostné a ryzí peklo.
Jenom andílci, jako jste vy, mě drží nad hladinou úpadku. Každý večer i každé ráno sním o tom, že si podřežu své nádherné hrdlo. Jen podpora vás, mých drahých spoluobčanů, mi dobíjí baterky. Děkuji vám srdečně!

Včera jsem tak moc pil, až jsem zaujal jednu Polku, která mi začala kupovat panáky. Finlandie, kterou nemusím, ale tím líp. Dokud nepřišla majitelka a neposlala nás do příslušných míst. Pak jsem se snažil umýt nádobí, protože spolubydlící ho nikdy nemyjí, ale nejde mi to bez té pravé ruky. Tak se v kuchynce teď válí velké hromádky špíny a mastnoty. A já jen sedím, v hlavě čisto jak při křtu a zvažuji, zda bych si neměl svou ruku v zápěstí uřezat. Abych mohl už jenom popíjet a o nic se nestarat!

Ale pak se zarazím a řeknu si, že kdyz jsem přežil takový koncentrák, tak proč skládat zbraně. Ještě je tolik slepých uliček, kterými jsem se nevydal! Ještě na mě čeká přes sto holek, které budou oddechovat vedle mě v postýlce. Ještě musím rozpoutat občanskou válku v Nigérii a stát se hlavou státu v Kambodži. Nechat se zbičovat v BDSM salónu. Ochočit tygra, vyplenit superkolonie mravenců. Je toho tolik, co musím a co se nestane! Nebo spíš se musí nestat, abych nebyl příliš spokojený a neusnul na vavřínech. Haha. Ne, takoví jako já nedělají věci pro zásluhy nebo čest nebo uznání ani pro peníze, ani pro příležitosti. Dělají je čistě jen proto, že chtějí. A proto, když nechtějí, je konec. Ten už nastal. Odmlčím se na věky věků, jdu se upít jednou provždy. Dnešek je ten den, kdy se za mnou zavřou vrata za tím nejnádhernějším z možných světů! Do nebe si pustím něco od Neila Younga, asi Helpless nebo Ohio. Měl on vůbec nějaké uznané hitovky? Přesto jaká bezčasá muzika. Až se nechce věřit, že si ho tak málo považovali. Nejobdivuhodnější hippík z celé té generace.

Kdybych měl aspoň jistotu, že půjdu se sv. Petrem do Nebe.
Jenže všecko nasvědčuje tomu, že skončím v pořádně natlakovaném kotli.
Ach, je toho tolik, co bolí. A bolí i to, že je toho tolik.

Poslední kapka

13. července 2015 v 21:58
V září před mnoha lety, daleko daleko odtud. Někde nabaluju buchtu. Jak někde - vím přesně kde. U ní doma. Na xchatu jsme se seznámili v místnosti *Metan City*. Řekla, ať přijedu. Bude to vzrůšo. Dorazil jsem hezky na určené místo, vystoupím z busu a tam už čeká, rozzářená jako beruška. Je to buchta. Taková, co by mohla dělat pedikérku, ošetřovatelku zvířat nebo rovnou u tyče. Má šatičky a když mě objímá a políbí na líčko, vyklouzne ji jedno prso - a slunci se z toho postaví.
Hned bych ji provrtal jako ementál, ale zachovám se jako řádný klacek.
"Jsi nádherná klisnička, pro tvý vlastní dobro se víc zahal, jinak za sebe neručím!" pronesu v návalu rozněžnění.
Za pár minut už se vedle ní cítím jako starý známý. Bere mě domů, zatahuje do pokoje a ukazuje kresbičky. Kytarové nahrávky. Sbírku starých gramofonových desek. Přechází oči. Sundává si šatogatě a chodí si tam jen tak, v kalhotkách.
"Miluju tě, broučku."
"Tebe taky, navždy, má panenko."
Pak ji šahám do klína, nechá se, ale už se díví, že to jde tak zhurta.
"Počkej, víš přece, že naši jsou doma."
"Není proč čekat, kdo čeká, obvykle to překombinuje."
"Dobrá, tak tedy.. dělej si se mnou, co chceš. Jsem tvoje otrokyně."
"Tak jo, jak chceš."
Sotva to dořeknu, prásknu ji přes xicht takovou dělovku, že jí upadne z pusy tužka.
"Seřežu tě hezky od přes stehna, přes boky, přes zadček. A nedělej ze mě vola, vím, že to chceš."
V očích se jí zjeví záblesk strachu.
"Ježíš, nekaž mi to." Nedokážu se odtrhnout od toho zadku, který se pokrývá červenými fleky.
"Teď pojď ke mně a čichni si k mému nabijákovi." Je celý nafialovělý a pohupuje se jak závaží na pendlovkách.
"Vem ho do pusy a pěkně saj."
Přistupuje a pošlušně se ho chopí, nakonec ze sebe vypraví: "To do mě nikdy nestrčíš!

Vyklepaná z trestu

12. července 2015 v 21:58
Kdo to jen psal? Janáčci, Martinů? Už nevím. Love songy. Ale co si pamatuju, byly to hrubé dojáčky. Něco jako:
Na náhody zlý osud pozírá. Vevodí spánek a májová noc. Nesmělý krade se do listí vánek. Zřídlo kvítí, nad potokem šumí. Cikády se srocují v obilí. (He he).
Já vim, (vím 6x), v sladké naději smím tě přec milovat. A přec, když nazřím očí tvých, tu přerozkošnou noc, z níž nebe se prostírá. Tu vlhnu.
Příroda v rozkoši blaženě dumá, neklidných živlů utichl Spor.
Hvězdy se sešly co naděje světla.
Mým srdcem, kterým táhne jen bolesti ruch, v němž kdys blaženost kvetla.
U lesa před jointem, u potoka později stojím sám a sám. U jedle. Na hladině hemžení. Tu vidím starý kámen, nad nímž se ryby drou.
Ten kámen stojí a padá.
Skoro jak nějaký oldschoolový žernov, rozpadající se vlastní vahou, pod tlakem vodních spouští. Až ho vody odnesou.
Moc očí tvých. Jak rád, jak rád bych zahynul. Kdyby mi k životu jen smích rtů krásných nekynul. Však tu smrt sladkou zvolím hned. S tou láskou, s tou láskou ve hrudi, když mě jen ten tvůj smavý ret k životu probudil.
Hejno labutí. Kraj živáčka. Jak zaletěl bych k tobě. K poslednímu vzdechnutí ti vypěl srdce v mdlobě. Ach, vy poslední vzdechnutí... Tohle je ale Dvořák zaručeně, duše jedinká.