Červenec 2015

Pokoř se před ctností

11. července 2015 v 21:58
Kundo a poštěváku , nejde to, zranil jsem se, děcka, spadl jsem na záda z žebříku. Ne, jsem celkem OK, ale ruka je v prdeli. Jdu zitra nebo v pondělí zjistit škody. Zatím to leduju a wrist supportuju, bohužel tyhle dvě věty píšu už 5 minut, takže nevim, co z toho vzejde.
Dobrá zpráva je, že budu mít neomezený volný čas na svoje aktivity, tedy jmenovitě pití.
Špatná zpráva je, že to tak boli, až se mi dělaji mžitky před očima. V Chi dělají tak slabé analgetika, že když sežeru deset, stejně se nic nezmění. Snad ne potrhané vazy. A že budu muset přidat s chlastem, abych necítil bolest.

Soulož s vykaleným dědou

10. července 2015 v 21:58
Schválně, kolika z vás se poštěstilo si zapíchat s neodbytným starým prasákem? Panděro mu viselo až k čurákovi a v zubech měl zapálenou cigaretu, kterou típal o vaše stehno. Znal jsem jednu takovou, která si udělala z šukaček s prasáky živnost. Ten chlap byl při společenských řečech sladší než jahoda vytažená z řitě pakoně.

Říkám ji: Silvinko, nemůžeš přece podržet každému, kdo ti dá příspěvek na šaty. To by si o tobě lidi z města mohli začít vykládat, že jsi kurva.

Náhodou tenhle strejc šuká líp než vy všichni, polena. Nenecháte ani holku se udělat. A přitom holky si chcou taky jenom užít.

I kdyby šukal líp než Ježíš, je to pořád starej trhan, který už dosluhuje. Nech se radši obskákat od Tondy Mertlíka, má kládu jako pařez a je úslužnější než pes.

Silvinka nepatřila mezi dámy, které se při akci přetrhnou, prostě ležela, občas hekla a nechala do sebe pronikat celkem neúčastně nenasytné pyje.

Ten chlap od pohledu připomíná čuňáka. Co tě na nich bere? Jaké to je souložit s vykaleným dědou?

Neodpověděla, nakrabatila čelo, dupla nožkou a odkvačila si lehnout na safiánové lože.

Kdybych se nesvíjel jak červ po každém enteru, bavil bych se víc.

V případě stresu zmáčkni knoflík

9. července 2015 v 21:58
Dopsal jsem dny, spokojen však zdaleka nejsem. Bolí mě rameno. Potřeboval bych vyměnit rámě za jiné, mladší, ohebnější a silnější. Hlavně aby umělo to, co staré, chcípat ve westernovém stylu v saloonu.
Jestli se neupiju, tak se někde stala chyba.


Na nebi k posrání hvězdiček,
měsíček se s nima bratří,
andílci s pánembohem z nebe na svět patří,
co vidí, je arci vůbec neděsí,
těch horlivostí zapálených víček,
těch kund a čůráku ve výbušné směsi.
Kamkoliv shlédnou,
tam vše trne sladkou mukou,
tam o sebe kunda a čůrák tlukou.

Žereš košer nebo olovo?

8. července 2015 v 21:58
Víte, jak se jmenují ty žvýkačky, po kterých je vám tak svěže v ústech? Airwaves. A tyhle vlnky dělají hotové divy, když je dáte novorozeněti. Ihned se rozkřičí a rozpláče. Zkoušel jsem to na kamarádových ratolestech. První dvě dcery omdlely řevem, poslední syn, nejmladší, se zalkl, takže ho museli převézt urychleně na emergency. A tam ho zachránili na poslední chvili, doslova za pět dvanáct.
Pak mi ještě vyčetli, že jsem děckám dával žvýkačky, že je to pro děti od šesti let a výše a tyhle neměly ani čtyři.
Když se ucpe hajzl, je ho třeba vyčistit špachtlemi, štětkou. Co já vím. Já hajzly jen rozbíjím. Nestojí mi za to, abych je opravoval. Když se ucpe něčí kunda, doporučuje se posypat ji pažitkou.
Mám na polici nějaký fištrón. Rybí tuk. Dávám si ho do chřtánu, jakože ho spolknu, jenže smrdí po jeseterovi, tak ho vyplivuju. Od malička jsem měl potíž polykat kapsle nebo tablety. Nikdy jsem se neléčil podle postupů. Prostě jsem přecházel, co se dalo, je fakt, že mě nikdo nebuzeroval, protože si mě nikdo nevšímal. Dneska lituji, neboť mám zanesené plíce a játra a ledviny a asi je toho víc, co mám plné sraček a černé plísně.

Pro ustavičného zoufalce

7. července 2015 v 21:58

Umlklo hromů dunění
a sova sotva dýše,
dřímá si temný sen,
na stromu větvi, tak tiše.
Na nebi letí hvězd,
kol cesty volno,
u ňader píchá tak
a u srdce
nejinak než bolno.

Kvítky maj kalich,
bílá rosa na nich
svítí v dál mladá,
panenku ježíšku, to ne,
roj ros mladých
rovnou se v zrak vkrádá.





Pod lípou skřet sedí
nohy ma na lávce,
slzy roní a cedí,
dnes unik oprátce.

Cosi však v rukou třímá:
asi láhev (portského), v níž má džina
a ten mu šeptá a praví:
není to tvá, skřete, vina,
zejtra se už nabeton smrtka staví.

Vyřídím si to s tvojí dírkou

6. července 2015 v 21:58
Není nad čím rozmýšlet. Potřeba souložení bohatých modelek je silnější než potřeba sebezáchovy. Proto zítra (či v den, kdy budu mít volno; možná na konci října?) vyjdu do saĺónu krásy a objednám si nějakou, aby mi v průběhu týdne přišla udělat masáž natažených bércových svalů. Každá žena na pomyslné loďce našich dní, kterou zmítá rozbouřená hladina žití, má v zásobě uschovánu jednu kotvičku (čili kotvu z Titanicu) a pár záchranných vest. Modelka, kterou si koupím, bude potřebovat obojí a navíc notnou dávku štěstí, aby unikla mému příliš odpornému usilování o její věneček.
Na lodi se velice dobře šuká. Když máte oba mořskou nemoc a zrovna to s vámi kejvá, zalejete postel blitkami. Tomu říkám romanticky strávený okamžik splynutí. Hleďte se vyhnout holkám se zdravým žaludkem.
Na druhou stranu ženskou verzi sebe sama nedoporučuji rovněž k užití.
Ta by jen blila a blila a blila. Protože na světě se kromě divení všem těm krásám povah a laskavostem druhých skoro nic jiného nedá vyhmátnout. Doporučuje se srát do kapitánovy kajuty (do kýble v rohu, nejsme zvířata, rovnou na zem?) když se nedívá, totiž má rauchpauzu, a blít do novomanželské postele.

Posunutý čas

5. července 2015 v 22:19
Vesmír mi vnukl prastarý nápad. Co takhle se zaklít do paralelního vesmíru, ve kterém se věci ději o jednadvacet minut později? Proč ne, že? Tak jsem tady, živý a zdravý, z jiné osy paradoxu dvojčat. A myslím, že bych měl dorazit k vám v trochu pozměněné formě. Jako jakýsi hologram. Říkám v trochu pozměněné formě, ale předpokládám, že si rozdílu nevšimnete. Prostě jako úchylné postmoderní plátno, které někdo zapomněl v kupéčku vlaku a zloděj ho zaměnil za jeho nerozeznatelnou kopii. Nešťastný vlastník původního plátna přišel na záměnu pouhou náhodou, když mu zloděj poslal telegram, ve kterém se mu svěřuje se svým činem.
Nyní vím, že horizont událostí nemá vliv na mou vezdejší tělesnou formu. Ve všech vesmírech jsem pouhý trhan se shnilými zuby, bez špetky vkusu a s mastnými vlasy. Bez haléře v kapse a s čůrákem, kterého nespatříte ani pod mikroskopem.
Dilatace času, zakřivení prostoru a výroba zubních nití patří mezi nejoblíbenější děje, kterých se účastní astronauti (či astrofyzici, teď nevím) odsouzeni za zabití. Ve státě Washington jsou rovní dva. Jak říkal Fromm blahé paměti, člověk se od zvířete liší tím, že je vrahem. Pro zábavu. Nevím, v čem se liší zvíře od člověka, ale podle mých nevelkých zkušeností s lidmi bych řekl, že jsou si celkem podobni.

Budu teď chvíli psát o svém kamarádovi Bobbym. Má křivý penis až běda. Přes noc se mu zakřivil a teď nejde narovnat, zkoušel už podle internetu cvičit, zvedal činky na něm, aby se mu prohnul zas na opačnou stranu, leč bezvýsledně. Tzv. Peyronieho nemoc má podle odhadů každý osmý chlap. Působí těžké deprese a když s ním stanete před nicnetušící samicí,
způsobíte možná rozpaky i jí.

V dutosvětě Haškově byste možná mohli uprostřed svého penisu najít ještě jeden, mnohem větší. Ale na naší zemičce, kde laně usínají v objetí s jeleny nic takového nezažijete. Určite ne častěji než u každého osmého chlapa. Proto ženám coby vyhlášený sexuolog, který, protože sám nemohl, zasvětil svůj život studiu páření druhých, důrazně doporučuji, aby si našly partnera, který je vyrabuje do posledního milimetříku vagíny. V partnerském životě totiž občas nastávají chvíle, kdy je lepší sklopit ocas a poslušně ženu odprosit, kleknout před ní na kolena a lízat ji paty jako nějaký na smrt unavený kokršpaněl, než se pouštět do křížku s lítici (ach a která taková není?), jež neváhá obětovat své dítě, aby zachránila svůj jemnocit. Nebo existují i jiné hodnoty, které ženy vyznávají? Smysl pro pravdu a odpovědnost. Jedno jde ruku v ruce s těžkopádností, druhé s demencí. Kdo by chtěl vůbec za něco u všech svatých zodpovídat? Není už tak dost otravné každé ráno jít za "těmi nepovinnými povinnostmi"? Ještě navíc si nakládat další příděl. Naprosto nepochopitelné jednání a mantra, jež ženy, ty bojovnice zvyku, mají v merku jako algebru účastnice matematické olympiády.

Kdysi jsem četl knihu o poruchách osobnosti, jestli se náhodou v některém popisu nenajdu. Bylo jich k dobré stovce. A našel jsem se v každé. Nejčastěji opakovaná teorie hlásá, že člověk s poruchou osobnosti je egocentrickou bytostí s nedostatečně vyvinutou morální složkou osobnosti. Takový člověk v sobě nosí hluboce usazené maladaptivní vzorce, které se jeví v širokém spektru vztahů vůči sobě a širšímu okolí a které směřují k značnému narušení socioprofesních funkcí a subjektivním problémům.

Skleslo slunce bouří hnáno

4. července 2015 v 21:58
Chce se mi chčít. Ležím v louži spáleného vína, postel smrdí, utěšuji se chabě, že to nejsem já, kdo tak páchne, jak kocouří průjem, jak zvratky, jak plíseň, povodeň, která mi před pár týdny zatopila pokoj, protože pumpa přestala pumpovat, a kombinace zvratek a plísní dělají na nebohé matraci své. Za stěnou z umakartu piští krysy a v trubkách slyším svištící vír splachovaní. Mravenci vystavěli nejspíš pohledné mravenište přímo pod mou postelí v koutě, neodvažuji se pohlédnout v tu stranu.


Vyšla s taškou plnou nákupu z řeznictví do ulice a po chvíli chůze vidí, jak se na autobusové zastávce hemží zástup lidiček. Stojí před obřím duhovým transparentem s nápisem: HLEDÁ SE ŽENA. Pod inzerátem (jsem burzovní analytik, je mi 47, hledám ženu ve věku od 37 do 44 za účelem svatby, domácí typ, pes není překážkou) je jméno a adresa onoho mužského. Zasmála se a pocítíla trochu opovržení a šla domů, kde si dala vanu a na pár hodin chlapa pustila z hlavy. Zas si na něj vzpomněla, teprve až dopila druhou sklenku cherry.

Ta prokletá introspekce. Sondování hlubin mysli. Kam může vést? K neblahým, mlhavým koncům. Tam určitě. Je to highway rovnou do pekla. Mě zavedla až na kraj propasti. Kam jsem s dovolením skočil po hlavě. Ale ať. Co naplat. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Přečetl jsem si líbezný článek od maye. Vzpomíná v něm na takový sen či vizi. Moje sny jsou povahou spíš halucinogenní, jako nazdažbůh rozházené údy v márnici, příliš volné a potenciálně zběsilé, ba rizikové, takže v nich nemáte ten správný pocit nedotknutelnosti, který se očekává od snu spleteného z pavoučích vlásků polobdění a který jsem zažil u maye. Doporučuje pět z pěti snílků.

Nějak se mi to promazalo. Úvody jsou nudné jak barové tanečnice u tyče s malýma kozama. Dneska je Den nezávislosti, takže jsem samozřejmě ožralý jak doga. Článek, který snad dopíšu, než se úplně zřídím a který jsem začal psát před týdnem a mám v něm deset vět, věnuji Osudové. Smráká se. Cyndi před třiceti cosi lety nazpívala song, ten je taky pro fátální dámu. Tolik k technickým věcem, nyní k samotné podstatě vesmíru.

Nové ráno dokonáno

3. července 2015 v 21:58
Chybí mi pořádná jebačka s chromou pošťačkou. Pro tuto chvíli si vystačím s rukou.

Prázdný květ těla

2. července 2015 v 21:58
Muž, který tohle dělá, je poskvrněný ničema.. a vynořuje se z té pohromy, kterou vytrpěla. Budoucnost s holýma rukama a vyplazeným jazykem. Přinejmenším mu věnujeme pochvalu za statečnost, och ano, byl statečný. Formáĺně. V plynoucím čase, tak jako vytištěný příběh může být statečný. Budoucnost měli být vržena na vážky s těmihle muži, aby ji podepřeli. S takovými muži, statečnými, ale bez cti.

Čím bych posílil své vyhlídky?

Mužem, který ani nepil. (?)
Ani nelovil.
Ani nehrál hazardní hry. Aspoň ne o peníze.
Ani neklátil příliš vyzývavé barmanky.
Mužem, který s jistotou věděl, že kostel navštívil jen dvakrát v životě. Jednou, když mu přišla obálka s titulkem biřmování a on byl zvědavý, co že to znamená. Podruhé, když tam šel za ženou.
Mužem, na kterého každému stačilo se podívat a vědět, že i když teď nepije, myšlenky mu pořád krouží kolem pití.
Mužem z mrtvého času, usazeného se v prokleté zemi v hnijícím domě. S dostatkem samostatnosti, aby se udávil kostkami osudu.
Mužem, který se nesmí otáčet, protože plameny z mostů ho pronásledují až k samotné hranici zad.
Mužem, který je alergický na sekačky, spíš vlastně na zvuk sekaného.
Mužem v naprostém nepoměru, narozeného příliš pozdě a se zmařenými nadějemi příliš časně udusanými.
Mužem přivedeným na svět bez ochrany, obdařeného určitou vnímavostí.
Pamatujícího si obličeje, numera i broskvičky cour, ale muže, který rád zapomíná, je-li nám dáno vůbec co zapomínat.
Jako by se vysmíval logice a rozumu, muže s jediným povoleným dnem, kdy se může do růžova vyspat. Bez příležitosti si přilepšit.
Mužem usínající pravidelně v objetí s vinnou láhvi u sklípku na lavičce v Čejkovicích.
S přemírou konpulzí, obsesí. Na odvracené straně barikády, vždy v opozici, radikálního k pláči, rebelem k smíchu, smířeného s řádem dění asi jako je měňavka smířená se svým tvarem.
Mužem, ne bláznem, rád pilotujícím letadla (na playstationu). Se zájmem o želvy, ne ninja, slovenské korytnačky prostě, o vagíny nedobytných sladkých žen, o rámy obrazů, o sebevraždné sklony (skoky z výšky, oběšení). S nutkáním napadnout či zabít každého, kdo se protiví onomu rámu obrazu, který si vytvořil o světě. Ve vzteku (jen teoreticky) mužem bez příkras, vždycky páchnoucího potem či močůvkou či lihem, maličko nastuzeného, který si do ničeho nenechá kecat. Který ví, že by se měl míň rozprýskávat, rozstříkavat, jednoduše se přibít jemňoučkým předivem klidu do středu pavučinky.
Mužem, který se přes opravdové peklo přenáší sedmimílovými botami (jen chvílemi nazuje koturny pálenky). Fabulujícího o alkoholu. Myslícího na štěstí milované.


Když se řítil ulicí nablýskaný kočár tažený koněm, ten pohled si odnesu do hrobu. Jeho obličej (koně) byl takový jako obličej černého muže, který má vousy, v trysku a prachu s divokýma očima se sunul, než se zcela odsunul ze zorného pole. Do další křivolaké uličky.