Za neonovým třasem

16. července 2015 v 21:58
Jedna fanynka z Čech mi napsala sáhodlouhý mejl, ve kterém si vylívala srdíčko a žádala mě, zda bych jí nepomohl zpracovat událost, která jí otřásla, formou článečku. Zdůrazňovala je, že jen tak získá zpět ztracené sebevědomí a její otřesená, dámská duše nabyde klidu.
Říkám si: co by ne. Už jsem byl ve větší šlamastyce a odpírat ženské, to je přece zločin hraničící s neúctou. Natož když má pěkný zadek a prsa! Pokud má účast pomůže našemu budoucímu sblížení, říkám si, není nic, co bych pro ni neudělal!
Bylo to takhle.

Pracovala jsem jako obvykle na počítači a přes samou únavu se mi klížily oči. Podívám se na budíček, za pět devět. V devět si dám na patnáct minut pauzu, půjdu se provětrat, vyvenčím pejska, akorát mi prospěje procházka na čerstvém vzduchu. Podívám se bezděčně znovu do odrazu obrazovky. Pomyslím si, že vypadám ztrhaně, jako kdybych tři týdny seděla v kuse před monitorem. Jako nějaký strašlivý přízrak z pohádky, zatoulaný vodník či znásilněná Polednice. Přestávka mi jedině prospěje.
Je devět, oblékám se, chystám psa. Vyrážím do bezmalá chladného podvečera. Jak mašírujeme, všimnu si, že v oku pejska se třpytí duhově zbarvená slza. Pročpak má asi slzu v očku, chudáček? Cítí stesk? Neznám přesnou odpověď na tyto prosté otázky, ale ukliďnuje mě vědomí, že je, pokud vím, nikdo nezná. Chvíli se tak kochám růžovými západy slunce. Šuměním lístků ve větru. V polibcích utichající hádkou novomanželů. Hádky usazenějších párů končívají po hotelech nebo s vyraženými zuby, proto je hádám na čerstvě sezdané. O auto. Proklínám je, i když je neznám. V přírodě se hádat o rzivou plechovku na kolech, jaká dehonestace. Napnutě přihlížím, jak se veverka s oříškem v tlamičce krade zpod křoví a hupská po větvích až na sám vrchol stromu. Sid si zatím značkuje teritorium, jde mu to znamenitě. Občůrává každou břízku, asi se mu líbí ty pruhy. Asi by letěl na zebry, kdyby měl možnost si vybírat. Nevím. V určité vzdálenosti, ne víc než pět kilometrů od nás, zahřmí. Vzduch se prudce ochladí. Nastává asi nějaký přelom dne. Tak si s námi počasí zahrává, když chce ukázat, že jsme jenom lidi a že je vícemeně na něm a jeho blahovůli, co nám povolí. Při troše fantazie se dá říct, že má pravdu, opravdu nás má v hrsti. Zapomínám na lidi, co mě naštvali, čistím si hlavu, bublá potůček. Zčistajasna se zjevuje v mlhách před námi nějaký velký chlap. Vidím z něho jen hnusnou bundu od Vietnamců a kšilt posazený vysoko do čela, na kterém je vyšité jméno LUBOŠ. Je hnusný jak mraky při dešti. Má křivou palici, červený nos, huňaté obočí. Smrdí, cítím ho na deset metrů. Zjevil se odnikud, nyní má ovšem pevný kurz. Jde směrem k nám. Možná jen tak courá... Možná hledá plechový bubínek po prababičce. Možná se jen zatoulal v myšlenkách a nyní je na jim na stopách. Ale možná! Existuje šance, že MOŽNÁ JDE PO MNĚ. Sotva jsem si uvědomila, že pejsek mě neochrání, protože má moc zlaté srdce a klidně by sobě i mně nechal ubližít, obracím se, je to zlomek vteřiny, a zděšeně vybíhám pryč od toho pobudy a určitě i blázna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 18. července 2015 v 6:42 | Reagovat

Ano, koneckonců, co je větším potěšením než potěšit dámu, že? (a skončilo to zrovna v tom nejlepším, hergot!)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 18. července 2015 v 10:31 | Reagovat

Pokračování bude?

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 18. července 2015 v 18:30 | Reagovat

Kšiltoffka jak vyšitá.

4 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 19. července 2015 v 10:20 | Reagovat

Utíkám jako šílená. Cestou se ohlížím, zda mne nepronásleduje. Nikde nikdo...S úlevou se zastavím, opřu se do kolen a výdýchávám svůj zběsilý útěk. Nešťastně se podívám na pejska, který dychoce s vyplazeným jazykem. Je pryč, pomyslím si. Když v tom uslyším šustění v keři. Pták? Veverka? Žádné zvíře. Z keře vyskakuje ten magor! V ruce drží vojenský nůž a pomalu jde ke mne. Strachem se nemůžu hnout. Chytí mě pod krkem a nožem mi přejede po těle. Odporně se usměje a začne mi rozřezávat oblečení.

5 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 21. července 2015 v 19:38 | Reagovat

Nikdy se toho nezbaví, zůstává to v koutečku ukryté...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama