Srpen 2015

Co v srdci nosíme, o to se bojíme

31. srpna 2015 v 21:58
Můj rod byl chudý, takže co mi zbývalo jiného než krást. Měl jsem tehdy trochu buřičské sklony, ve školce jsem jednoho obzvlášť prašivého, zamračeného dne zbil o polední pauze paní učitelku a vymohl si, že mi bude vykat a že mi bude každé ráno cídit moje přezůvky. Pamatuji se, že měla pohled, jako kdyby ji brali na nože. Od té doby mám chuť vládnout ženským a ponižovat je, co se dá.

Kdysi jsem chtěl být gynekologem. Snil jsem o tom, že budu pravidelně prohlížet děložní hrdla, ty chaluhy dívek a dam, a pak je prstem vyrejdím a nabubřele ošukám. Cítil jsem, že tak bych byl pan Někdo a všichni manžílci by mi záviděli. A jak známo, čím víc závistivců, tím úspěšnější život! No kdo by si nechtěl zabrnkat na jeskyňce půvabné věrné, poslušné manželky, které by k povolnosti postačila jedna injekce do boku. Pak vzít řemen, svázat do kozelce, protáhnout ji dildem, nacpat do análu pálivou ředkev a už jen kopat smrt do prdele - souloží.

Povznášet bližního

30. srpna 2015 v 21:58
Napsal jsem i Stručné dějiny hraní na violu a pozoruhodné obrozenecké drama ve třech obrazech, ale to jsou výtvory tak šlechetné a formálně na úrovni, že je žádné lidské oko nemůže spatřit, aniž by přitom neupadlo do tranzu. Nechci se chlubit, ale dovedl jsem v pěti letech vypočítat Poincarého domněnku, akorát jsem ještě nedovedl psát (leda klikyháky), takže ji zdokumentoval Perelman až nedávno a sklidil všechny zásluhy. Nezaslouženě. Měl jsem být první, já měl být ten průkopník, co ho budou nahánět kvůli miliónu dolarů. A ne tady žít v bídě mezi mravenci a zneuznán jak poslední potkan.

No něco z toho dramatu bych snad mohl přihodit.

Postavy:
Konkubín - vrchní sládek
Konkubína - nevěrná manželka
Růžovovous - božstvo hor, můžete mu říkat Krakonoš nebo Rýbrcoul
Jitřenka - dcera Konkubíny a Konkubína
Juza - vesnický písmák
Tři sudičky
Tři vojáci
Tři opilci
Tři muzikanti
Krištof - přivandrovalec


Scéna prvotní je jak upředená z nebes. Kaple s panem děkanem se tyčí do hrozivé výše na úpatí krakonošských skalisek. Vzpovzdálí na mýtince s krávami se procházejí ospalé děti a fešný pasášek jím k tomu píská na píšťalu. Vrchol sněžného vrchu se leskne v ranních červáncích. Vše je romanticky poblouzněné. Jitro. Pomalu se rozednívá.

Růžovovous: Svět se hýbá jen mým přičiněním, jak zafoukám, tak se pohne a vy, červíci, můžete jedině odklízet písek z mých cest. I když upřímně pohrdám lidským plemenem, chápu, že i ono chce nějak žít. Ve své honbě za štěstím sice dobrým lidem odjímá i to málo, co mají, ale co naplat.

První opilec (duch): Bylo by dobré, kdybys do toho někde štouchnul a dobrému se oplatilo dobrým.

Růžovovous: Co tě napadá? Víš, že pomůžu kdekoliv si mě dobrák od kosti žádá.

Třetí opilec (duch): Hahaha, sláva knížeti. Zlosynovi však musíš vyplatit, co se mu vejde pod kožich.

Růžovovous: Ajta krajta, jaký pokušitel v tobě sedí. Pravdu však díš, šelmovi dám, co mu náleží. Nuže, vypravme se trochu na výlet, zjistit, jak se to s lidmi tam dole má.

Druhý opilec (duch): Máme zastřít tento nezemský koutek mléčnou mlhou, aby do ní jakživ žádná noha nepáchla, vaše knížectvo?

Růžovovous: Aťsi. Bude to bezpečnější. Aby nespatřily jich zraky něco, z čeho by osleply. Teď už leťme. (Zmizí za skalami a duchové za ním.)

Scéna druhá
Juza a vesnický pacholík - nesoucí za ním obří ranec.


Juza: (v myšlenkách): Mám či nemám? Srdce je tu ukováno růžovým řetězem, tak růžovým, že je plný bodlavého trní, tak dalece trnným, že mě svírá přes den, přes noc, nešt to vem. (nahlas) Tedy mám či nemám, ptám se orákula. A orákulum mlčí. (utrhne kytku a trhá z ní lístky) Mám - nemám, mám - nemám, mám ? Nemám. Tedy sbohem, sladká Jitřenko, světlo mé poutě, denice mých strastí.

pacholík: Nepůjdem dál? Nohy už mi samou bolestí vypověděly službu. Mám chuť na škubánky od maminky.


Juza: Odcházím, chlapče. Odtud to zvládnu sám. Vem si dva groše od cesty a vzkaž všem, že už mě tu víckrát neuvidí. Nebo si ho radši schovej na památku na nešťastného člověka.

Umíte si představit, že Juza provede ještě spoustu potrhlých kousků, ale že se nad ním Růžovovous ustrne a nakonec mu tu Jitřenku dopřeje. Do té doby mu párkrát zmrzne smích v hubě. Psal jsem veden naučením, že kdo věří, tomu bývá pomoženo, naučením, které se čím dál častěji objevuje v různých seminářích a příručkách life coachingu. Celá věc je doslova přecpáná různými deus ex machina nebo něčím, co nás přesvědčuje o nesmrtelnosti divů. Povstano světlo a prasknou okovy atd. Taky je jasné, že se tam hodně chlastá, jak bylo v tehdejších časech běžné, ať už na kuráž nebo ze zoufalství a že se tam taky často líže ruka, která postavy bičuje. Konkubín má prosperující podnik na pálenku, ale nedokáže nechat mrtvé spát a vyčítá si, že jednou v pominutí smyslů utopil v nádrži s ořechovkou milence své ženy. Je to takový havran na poušti, postava nesmírně tragická, až je jen k smíchu a pokud vím, málokdy byl uváděn na prknech někdo tak prolezlý pocitem viny. Juza je čistý milovník, naneštěstí svět nikdy nebyl stvořen pro milovníky, ani tehdy ani teď. Jeho stydlivost ho přivádí k situacím, kdy musí volit, jestli vstoupit do světnice oknem nebo vikýřem. Dveřmi přece chodí jen prostřední povahy.

Kolorit za nynějška

29. srpna 2015 v 21:58
Včera jsem byl úplně našrot a zfetovaný a když jsem tak ležel u dopravní značky v tratolišti grcků, přemýšlel jsem, kde jsem poztrácel všechny ty svoje nepřekonatelné spisky z doby bujarého paření a promiskuitní identity. Než mě smyl z podoby chladný srpnový déšť, stačil jsem si vzpomenout, že je mám na harddisku na těžko přístupném, zaheslovaném místě, v podstatě zapomenutém chlívku, aby se mi tam nemohla všemu bezpečnostnímu pásmu navzdory dobýt má dávná láska a použít vše proti mně…
Zhotovili si tele u Chorebu
a klaněli se modle ulité z kovu.
Zaměnili tak svoji Slávu
za sochu býka, který požírá trávu.
Vybavilo se mi nečekaně, že jsem přece před desíti krásnými lety napsal onu přesličnou, trošku utopickou ódu na mimozemský život, padnoucí či dokonce ulitou jak torpédo na nepřítele v Prasečím zálivu. Nechci říkat, že by byla kdovíjak dobrá, ale přinejmenším mi pomohla vyřešit jeden problém, kterým jsem se tehdy velmi intenzivně zaobíral. Sice jak ukončit příliš nudný dialog mezi dvěma ústředními protagonisty, aby bylo patrné, že už se mi nechce ho rozvíjet. Nikdy. A protože jsem tehdy v mladické nerozvážnosti dával přednost činům před zahálkou, zrodila se metoda, kterou jsem se později řídil v každé povídce či obecně příběhu. Prostě všechny zabiju, jaképak štráchy. Mrtví už nepromluví. Nikdy. Stejně vztekle jako Bůh před dvěma tisíciletími jsem se rozhodl, že Kanánce zničím, protože se mi nehodili do krámu. Nemuseli ani provádět smilstvo, nepotřebovali provokovat k oplodnění půdy, jednoduše mi připadalo takticky výhodné je z děje vypustit, protože co je v písemnictví větší peklo než nudný dialog? Jedině snad nudný monolog. Abych zbytečně neprodlužoval čekání, bez přehánění útrpné, na závěr upřímně doznávám, že ač dílko pochází z hlavy mé, námět mi v míře vrchovaté poskytl užvaněný, vysoce postavený politik za vlády prezidenta Nixona (nebo to byl Vonnegut?) Tak tedy pár větiček z celku na ochutnávku.

Vesmír je prakticky neobyvatelný. Nacházíme se na rozhraní dvou galaxií. Lodní deníku, je třicátý šestý pátek 142. Segmentu po Potopě, a zbytek pohotovostního mužstva si dopřává šlofíka v kuřárně. Zklamaně uvádím, že roste nespokojenost s populací. S ženami je situace na pováženou, jejich vaječníky nestíhají odbourávat kappa vlny z translucenční radiace, a proto máme na palubě pouze čtyři (4) čerstvorostence. Někteří důstojníci už museli opustit své tělo, aby jejich duše mohla poletovat vesmírem a hledat si novou obyvatelnou planetu. Zní to jako klišé, ale nejvyšší důstojník Killpatrick nehodlá opustit loď, dokud se neujistí, že všichni jeho svěřenci už si našli bezpečné místo k znovuztělesnění. Jeho manželka zesnula ve dvanáctou neděli 108. Segmentu po Potopě a od té doby se chová velice podivně, dělá věci nehodné velitele a dokonce si našel náhradního parťáka ke kuželkám v podobě fyzioterapeutky O'Fallonové, přestože na Aionu ženy kuželky hrát nesmějí. Dlužno dodat, že mladá dívka nezvyklých somatických předností a zrzavé kštice neunikla pozornosti ani ostatních našich důstojníků. Chloe O'Fallonová je otevřená přátelským signálům posádky, dokonce je schvaluje maskujíc úsměv za nechápavý údiv, v žádném případě však nepřipouští, aby si ji někdo přitáhl blíže k tělu. Z vlídné mladé dámy se v tu chvíli stává rozhořčená fúrie. Je to prostě Irka každým coulem. Chloe má velice jemně modelované, řeklo by se rozkošné hrdlo, pěstěné nehty a věnuje se ve volném čase pletení a háčkování. Dýchá z ní vůně panenského oleje a blíže nespecifikovatelné cosi, co přivedlo pana podpraporčíka Heynese až na samotku. Byl oprávněně potrestán a uvězněn, neboť za hlučných projevů nelibosti a vzdechů mladé dívky vysílal za zavřenými dveřmi naší Chloe podivné signály. Pro případ, že si někdo neobeznámený se situací v hlubokém vesmíru přečte tento zápis, uvádím, že vztahy mezi posádkou jsou striktně pracovní a kdo překročí bariéru, je přednostně vystaven ostudě a zahanbení, výjimku tvoří už na Zemi sezdané páry. Ti mají výsadu tělesných sblížení a třebaže nedochází ke koitu klasickým pozemským způsobem, protože ženy ztratily těsně po Potopě chuť k milování, koitus se odehrává tak, že muž se odhmotní a vstoupí uchem do jakéhokoliv ženského těla a uvnitř si pak smí rajtovat, jak se mu zlíbí. Ženské tělo tam leží připravené ve vakuu k čemukoliv. Technika ušního milování vychází z předpokladu, že tělo chce vést nějaký společenský život. Duše bez těla jej vést nemůže a ženy bohužel byly těsně po Potopě jen těla bez duše. Jakmile duše shledá tělo nevyhovujícím nebo je už dostatečně nabaženo, může se zas zhmotnit v původní podobě a pozorovat znovu na vlastní oči na ženě, zda na ni nějakým způsobem zapůsobila. Pokud se alespoň maličko usmívá, proces proběhl úspěšně a existuje naděje, že se v budoucnu zopakuje.

Pomluva - rozlitý inkoust

28. srpna 2015 v 21:58
Bytný si tu čte Góru bezprawia od Johna Grishama. Jestli je ta kniha tak záživná jako její obal, není co řešit a rovnou jí přitopím v kamnech.
Szlak zaczynał się przy końcu do cholery…mám z těch spřežek vymeteno. Chystám se na večerní tah, takže si předem stluču nějakou šibenici, provizorní, abych do ní mohl lehce vklouznout. Už slyším ze všech stran, že ten se žení a ta se vdává a nechci o ničem vědět. Pokaždé říkám, že o ničem nevím, když se mě ptají, kdy do toho praštím já, apoštol bezstarostna. Též bych mohl uschnout strachy, kdyby se mi (nebo možná mé ženě?) narodil malý prevít, co by si po mém vzoru hrál už ve školce na místokrále hospod. Já vlastně ani nemám kdovíjak mnoho zkušeností s přebalováním capartů. Ale to dělají matky, ne? Nebo kdo se o ně stará, když jsou pokaděné? Ty jejich zadečky zablešené, ten rozpadlý komínek hovínek, které ze sebe vypouštějí v nepravidelném, nepředvídatelném sledu, čekají na povel přírody, aby se usmívaly a zničehonic řvaly, tupě jako každé dítě a když se porvou později v pubertě o holku, je jím vždycky tak volno a když jim pádná pěst rozdrtí nosní přepážku, jsou tiší jako pěna, že by i žejdlík piva z šenku záviděl. Už jsem poznal ty majstry, šestácti či sedmnáctileté, jak žalostně touží po těch kyprých dívčích stehnech či jejich provazčitě svinutých prstech, kterými se, ó bože, dotýkají jejich ztopořených údů! Tváře jim zčervenají a i úplným debilům svítí oči o něco prudčeji.

Stesky se nic nevymůže

27. srpna 2015 v 21:58
Směje se legraci, popírá bolest, ohrnuje nos nad moudrostí. Ten prasák vyhledává situace, kde by mohl uplatňovat svůj perverzní sexus. Co škody nadělá se tím mezi dospívající mládeží. Rozrazilové oči. Je to takový kvítek, který se tlačí mezi kameny. Modrý kvítek s bílými žilkami. Zajímalo by mě, co by řekl marxistický kritik na tuhletu posloupnout, která zdánlivě nedává smysl, protože je beru čuňáčky bez spojitosti.
Za stěnou Automatu po náměstíčku chodilo několik chodců v předklonu a v Automatu paní výčepní roztočila piva a šla na toaletu a když otevřela dveře, oběšená dívka na pásku od montgomeráku. Dlouhým nožem od salámu odřízla, uvolnila škrtící pásek a zvedla oči, za zasklenou stěnou Automatu stál mužský a zíral na ten stůl. Pak přijel pohotovostní vůz a mladý lékař vběhl do Automatu a ukazoval, aby zřízenci už nechodili, jsme tady zbyteční a co my tady s ní a přijede patologie, tak ať přijede brzy, prodáváme tu jídlo a pití. A do Automatu pronikala veselá hudba a hovor, který propukal v nevázaný smích a já bych tvé mutře nejradši strčil do rukou granát a nůž se zavřel a holka se řízla a ona holka byla po sebevraždě jak metař po bagu. Starý chleba jste roztloukali na večeři? Hele, Karlíku, otevřeme okno, vezmeme se za ruku a vyskočíme z okna.
Koukám, abysme neskočili na nějaké dítě a v prvním patře je tak pitomě natažená anténa, která kdybysme vyskočili ve třetím patře, kde bydlíme, tak bysme si o něj pořezali ucho a zohavili se a byla krásná jak socha na ministerstvu zdravotnictví a jsem estét a tím je řečeno vše. Ty mý holce by to bylo jedno.

Z poslechu cukalo, ťukalo, pukalo, mukalo, šukalo

V momentě, kdy dostaneš do čuně kvůli babě, jsi na dobré cestě být zmrdem. Když ztratíš lásku první lásky, jsi na dobré cestě stát se chlapem. A když se oženíš s první, co ti roztáhla nohy, jsi přesně tam, kde jsi chtěl být už prvně - v prdeli! Jen dvě z pěti prvoláskových manželství vydrží nápor reality a nezboří se jak stínadla. Prý je to dáno nevypočitatelnou drahou našich zálib a sklonů, koho si přivádíme k oltáři. Svatba, to je poloviční pohřeb, stejně jako úcta je poloviční lhostejnost. Takže vzhledem k mému hrobovému zaměření měl bych si z definice co nevidět namluvit nějakou milou Polku, kterých je tu jako máku a udělat ji pořádného špunta, čímž zacpu hubu jejím námitkám, co že budeme žrát, když všechno, co vydělám, okamžitě utratím za alkohol. Sníme přece dítě. Naše dítě je zásobárnou, řekl bych rezervoárem našich nejvnitřnějších představ a vitamínů. Sníst k večeři uzlíček křiku a slin a kdovíjakých dalších příměšků, zkrátka sníst batole, to už je od chlapa důkaz, že je v jádru poctivý a myslí to s ženou dobře. Nejen poctivý, ale i věrný, usedlý, skoro by se oči rosily a tvář vlhla, nebýt to tak zbytečné. Tehdáž, když jsem spal v chlévě s nějakou selkou se zvonkovým hlasem naposledy, hledal jsem v hlubokých zracích mladé dívky jednoznačné potvrzení našeho počínání! Ale nebohá dívka podobala se víku ohromné olověné rakve. Tak možná jsem s ní ani nespal, kolikrát už jsem si vytvořil vlastní svět, když ten vezdejší jsem popřel. Viz kapitola Tripy uschlé lípy, kterou jsem neuveřejnil, obávaje se, abych snad nebyl poznán v pekle svými bývalými kunčofty od fetu.

Pokrokový názor

26. srpna 2015 v 21:58
Čověče, takový ty seš fešák a jak jseš postrojenej. Jak na plese vagabundů. Zase. Dneska jdou rozbitý škrpály. Holky, který chodí do fabriky jak kinohvězdy. Na co čekají?
V tom dešti.
Nahoře je slavná svatba. Pak se znalecky dívala na krásného montéra, který si palcem natahoval kšandu, která mu pořád padala.
Bez fabriky, stejně tak jako bez ty svý holky, nemůžu žít.

Občas mě přepadají podivné záchvaty paniky. Zdá se mi, jako bych žil s oslnivými ženami jako pouhá lať polepená papírem. Představuji si ženy jako serafy, kteří mi kdykoliv ochotně uvaří česnekačku a nečiní žádná opatření. Kteří se nestarají o peníze a splácení dluhů a jediné, co je zajímá, je koupelna a vana jmenovitě, kde se namáčejí do éterických olejů. Vím, že ideál má od skutečnosti stejně daleko jako pokus o překonání evropského halového rekordu od svěťáku, který byl dosažen před třiceti lety, ale nechme na hlavě. Pomalu odkrývát psychedelický svět šílenců a nemravů má pro duši osvobozující vliv. Je to jako koukat do jícnu sopky a vědět, že ti může kdykoliv vytrysknout do tváře! To až přeletí kolem rtů hořký úsměv. Ženy a serafové mají rovněž společným znakem, že nejsou tak neslušné, jak si je vysníváme. Někdy tak je maličkým zklamáním, že nejsou víc jako my, vagabundi.

Vyklubat se z bublifuku

25. srpna 2015 v 21:58
Jako kulturní vložka zpívaly slepý děti. A nad nimi se táhl nadpis. Jako oko v hlavě musíme střežit svou jednotu.
Zvrátila hlavu a vlasy ji v lijavci zplihly a vymodelovaly její krásné tělo. Nevěsta se otáčela a taktovala do zpěvu.
Svatba jak má bejt.
Ta vaše snoubenka vám utekla včera? Předevčírem a mnul si červené oko.
A ani se jí nedivím, ona holka byla sečtělá červenou knihovnu a životopisy slavných mužů.
Proto mi také hrozila minulostí nebo budoucnosti. Buď milencema, se kterým dělala nebo dělat chtěla nebo naopak, že uteče k rodičům.
Ta má holka roztříhala nějaké své prádlo a chodila je prodávat do obchodu jak ostaré hadry. Žili jsme absolutně.

Tesáky kance

24. srpna 2015 v 21:58
Odpoledne budu mít jinačí hudbu, vlastně večer. Našel jsem si klub Martyr, kde mohu sedět v hlubokém kotli, v relativní samotě a pod starou jedlí. Sice tam později nepronikne slunce a stoly se ztopí v modrém jasu elektrického osvětlení, přesto se na stagi zaleskne tichá hladina jakoby tůně ambient muziky jako krásně hlazený drahokam.

Předpokládám, že až se setmí, zarejdí si divoženky tou chrastivou nocí jak svatojánské mušky, hodí si tanečky s nadrženými panáčky ve fráčcích a nebo spíš v košilečkách a jen oddanost naslouchání mě nejednou uchrání od utkvění na jich vířivém tanci.

Až zbloudím v melodiích farizejů a hávamálů, zvednu se a jako homo literatus unaveně vyjdu na procházku. Hned unaven barvy, světlem, náhodami i zdravím, zkrátím ji a jak netopýr se stulím v uličce na odpaďáku. Za soumraku napitý netopýr lítá hostnoucí tmou šejdrem. A vlažný a čerstvý vzduch jen filtruje jeho/mou odrodilou přítomnost.

Všude se bělají štíty rezidencí, byl jsem zvědav, kdo první protne hluboké ticho nějakým lehkým zadupáním nebo výkřikem do zmatené noci. Mdle se lesknoucí domky však nepromluvily. Drasticky klopotný život jejich obyvatel, jejich mastná kuchyně a mlsné mouchy, nic z toho mi nepřipadalo živé. Valit se životem bez podpory, bez posily a bez poučení, jevilo se mi tehdy jako jediná rozumná cesta, zatímco mě nohy nesly dál až do hospody, kde snad budu moci se vyspat s uklízečkou v kumbále.

Pekáč

23. srpna 2015 v 21:58
Námel je produkt houby (Claviceps purpurea), která parazituje na žitu a v menší míře na jiných druzích obilnin a divokých trav. Zrna napadené obilniny jsou nejprve světlehnědě až fialově nepravidelně flíčkované (sclerotia) a poté se mění v křivé lusky přilepené na klasu. Botanicky je tento jev označován jako kornatění. Zimní forma námelové houby se nazývá sclerotium. Žitný námel (Secale cornutum) je druh námele užívaný v lékařství.
Námel se poprvé objevuje na scéně dějin v ranném středověku, jako příčina současných masových otrav tisíců osob. Nemoc, jejíž souvislost s námelem byla po dlouhý dobu nejasná se vyskytovala ve dvojí formě. První formou je sněť (ergotismus gangraenosus) a další forma je kunvulzivní (ergotismus convulsivus). Lidové názvy ergotismu jako "mal de ardents", "ignis sacer" "heilige Feuer" "St. Anthony`s fire" nebo "svatý oheň", spíše odpovídají sněťové podobě choroby. Svatým patronem obětí ergotismu je Svatý Antonín a hlavním úkolem řeholníků Řádu Sv. Antonína byla léčba těchto pacientů.

Sebeexpriment Alberta Hofmanna

19/4/43 16:20 0.5 cc 1/2 procentního vodného roztoku tartrátu diethylamidu orálně = 0.25 mg tartrátu. Rozředěno 10 cc vody. Bez chuti
17:00 Začínají závratě, pociťuji úzkost,vizuální deformace, paralytické symptomy, touha se smát

Doplněno 21/4/43 Domů jsem jel na kole. od 18:00 do 20:00 velmi silná krize. (viz. zvláštní zpráva)

Zde záznam v mém laboratorním deníku končí, Poslední slova jsem byla schopen napsat pouze s velkým úsilím, ale současně jsem si ověřil, a přesvědčil, že pozoruhodnou událost, která se přihodila předcházející pátek, způsobilo LSD. Změny stavů vnímání byly při tomto pokusu zcela stejného charakteru jako předcházející, ale projevovaly se s daleko větší intenzitou. Pokusím se o srozumitelný popis.
Požádal jsem se svého laboratorního technika, který byl o sebepokusech informován, zdali by mě doprovodil domů. Jeli jsme na kolech, auto nebylo k dispozici, protože za války bylo jejich používání právně omezeno. V průběhu cesty se můj stav hrozně změnil. Vše co jsem viděl kolísalo a bylo pokrouceno, jako když se díváte do křivého zrcadla. Ačkoliv mi můj asistent později říkal, že jsme jeli vcelku rychle, měl jsem pocit, že se nemohu pohnout z místa. Když jsme konečně zdrávi a v pořádku dorazili domů, byl jsem sotva schopen požádat svého kolegu, aby našeho rodinného lékaře a poprosil sousedy o mléko.

Navzdory mému blouznění a pomatenému stavu, jsem byl schopen efektivně uvažovat a zvolil jsem mléko jako nespecifické antidotum otravy.

Protože se závratě a mdloby projevovaly velmi ostře a nemohl jsem se déle udržet na nohách, lehl jsem si na sofa. Mé okolí se okamžitě začalo přetvářet do děsivých podob. Vše v místnosti vířilo a familiárně známé předměty a věci nabývaly groteskně hrozivých tvarů. Nepřetržitě se pohybovaly, jako by byly poháněny nějakým skrytým neklidem. Žena, kterou jsem takřka rozpoznal, mě podala mléko, v průběhu večera, jsem vypil více než dva litry. Nejevila se mi vůbec jako paní R., ale jako zlovolná, vychytralá čarodějnice v barevné škrabošce.

A jak na tom jsou zvířátka?

LSD působí především na vyšší a nejvyšší sféry psychiky a intelektuálních funkcí mozku. Je tedy pochopitelné, že specifické účinky LSD mohly být určeny pouze u vyšších živočichů, ovšem přesné stanovení změn psychiky nemohlo být určeno u žádných zvířat, protože i když je možné psychické změny pozorovat, pokusné subjekty nemají možnost tyto změny vyjádřit. Z tohoto důvodu je možno u animálních subjektů rozeznat pouze relativně těžké psychické poruchy, zprostředkované výraznou změnou chování. Velikost užívané účinné dávky byla tedy podstatně vyšší, než efektivní dávka LSD určená pro lidské subjekty a bylo nutno přistoupit k dalším pokusům s vyššími živočichy, jako kočkami, psy a opy.

Zatímco myš intoxikovaná LSD vykazuje pouze motorické poruchy a změny lízacích návyků, kočka, kterou jsem pozorovaly, prokazovala mimo vegetativních symptomů, jako je ježení srsti (piloerekce) a nadměrné slinění i důkazu schopné projevy halucinací. Zvíře strnule zíralo před sebe a místo toho aby zaútočilo na myš, kočka jí nevšímavě opustila, nebo se před ní vyděšeně zastavila. Pozorováním chování psa, který byl pod vlivem LSD, byl učiněn závěr, že také halucinuje.

Společnost šimpanzů, které jsme měli v kleci, reagovala velmi citlivě na člena smečky který byl pod vlivem LSD. Ačkoliv pokusné zvíře neprojevovalo žádné změny, celá klec se ocitla ve vřavě, protože intoxikovaný šimpanz přestal respektovat zákony a řádovou hierarchii tlupy.

Z ostatních druhů zvířat, na kterých bylo LSD testováno stojí za zmínku pouze výsledky pozorování akvarijních rybek a pavouků. Intoxikované rybky zaujímaly neobyčejné plavební polohy a pavouci počali spřádat podivné tvary pavučin očividně způsobené vlivem LSD. Při velmi nízkých dávkách měly pavučiny ještě lepší proporce a vlastnosti, než je obvyklé, avšak při vyšší dávce byly pavučiny hanebně upředeny jen v těch nejjednodušších a nejzákladnějších tvarech.

My, co jsme odkojeni na tripech, víme, že chlupaté dřevěné zdi, vířící proudy vod z umyvadel a svíčky, které nám rozežírají slizem porostlé tělo, rozžhavují na vzdálenost půl metru kůži a gravitace v jiném gardu a časosběrné anomálie, kdy den trvá pět minut a hodina celou věčnost, jsou na nočním pořádku. Při velkých dávkách vzniká kompletně a zbrusu nová vize smyšlené reality, trvající celý den, když se zadaří a tvrdá příroda nebo tramvaje vás nedostanou dřív. Diethylamidy kyseliny lysergové prostě patří mezi ty božské vynálezy, které sice nevznikly náhodou, ale nebýt několika chytrých hlaviček, jistě by jejich showtime započal mnohem později. Mohl bych tu sice psát všechny ty webové rozmanitosti, které skrývá síť jedniček a nul, jako hry o falus, teorii nadakvárek, vše, co tak či onak souvisí s integritou, s naším rozpolceným jástvím, s To nebo s kým čertem, třeba proč mám chuť na papírky, psal bych ale akorát křídou do komína. Kdo zkrátka nehraje hry, kdo nebalí baby, kdo se vlastní leností připravuje o tu nejzábavnější ze všech kratochvíl, o pokoušení vztahů, ten nemá na růžích ustláno a lepší je se tisíckrát spálit, sežrat jehly, vyndávat si tkanice z hrdla a králiky z klobouky než nepoznat blaho iluzorního soužití dvou pohlaví. Ženské po čase poznají, že chlap falus nemá, že žádný návod na spokojený život neexistuje, prostě zůstane tam díra zející ve vědomí, a tak s čistým štítou začnou lov na další bezbranné srnce, aby se znovu, po kolikáté už, seznámili se skutečností, že hra nemá vítězů, že podstatou hry a jejím smyslem je vše prohrát a čím upřímněji ji hrajeme, tím víc ztrácíme. Snahy zachránit vztah patří mezi ty nejzbytečnější v ramci celého lidského usilování. Jestli myslíte, že empatií něco zlomíte u chlapa, pak jste na omylu a jestli si chlap myslí, že podpantoflačením, poklízením nebo vařením vyžehlí pocuchané cítění ženy, mýlí se dvojnásob. Je to tak směšné, až by se řeklo k zalknutí přerývanými vzlyky, co všechno jsou lidé schopni udělat pro potápějící se koráb. Intuice velí se zachránit v pěkné plovací vestičce, kdežto zraněné vzpomínky naopak urvat co nejvíc ze zbytků, běžet do kajuty pro housle z roku 1742 a utopit se v uzamčeném křídle na přídi.

Mesaliance

22. srpna 2015 v 21:58
"To, co nazýváme "prázdným prostorem", není ve skutečnosti zcela prázdné."

V chatrči spolu bydleli Kráska a Zvíře. Tuze je rmoutilo, že nemají děti, život bez dítěte je jen půl života. Když už nedoufali a smířili se s tím, že dožijí život o samotě, narodila se jim dceruška. Pojmenovali ji Faidra. Vyklubila se z ní svůdkyně, která otravovala život všem bohům? Nebo vzdoruje černé své lásce k nepříteli a raděj se odpraví, než by skutkem pošpinila čest?

A který kraj bys, pane, prohledal?
Vždyť sňal bych z tebe starost a hoře,
já podél Korintu jsem zbrázdil obě moře,
já za Theseem byl i v oněch končinách,
kde mizí Acheron v podsvětních hlubinách.

Za novou nadějí do jiných končin chceš?
kde doufáš, že otcovu stopu nalezneš?

Ty myslíš, že by cit a rozum zapomněly,
na věčnou překážku, jež od sebe nás dělí?

Své žalné tajemnství ti zjevím, paní, celé,
jež bědné srdce mé už neunese déle.

Kdo právo dává ti a jaký důvod máš,
o bezživotí své že stále ukládáš?

Jak strašný úmysl ti zdrásal asi duši,
když srdce ještě teď úzkostně ti buší?

Při prvním pohledu tvém roztál led i sněhy,
když k tobě oči vznes', ty byly plné něhy.

Co lákalo by mne, je srdce zlomit tvrdé,
a bolest do duše vnést necitelně hrdé.