Srpen 2015

Harry Fotr a případ zneužité tanečnice

21. srpna 2015 v 21:58
Vypil půl láhve vína, ale když oslovil děvče, hrdlo se mu stále chvělo.
"Jak ti říkají?"
"Lýdie a tobě?"
"Mám mnoho jmen."

Prosím, Všemohoucí, dopřej mi dnes k obědu hrnky vína. Otřu nůž, odložím vidličku, cokoliv chceš. Jen mi dej místo králíka pečeného na cibuli a zelené paprice pěkný demižón hroznů. A mlčky, mlčky jej vypiju. Jak se sluší na rozpačitého chudáka.

Kořen zla

20. srpna 2015 v 21:58
Tenhle článek diktoval můj kamarád, M.Z., absolvent bohosloví na prestižní pražské univerzitě. Pojednává o jeho vztahu k střední škole. Zkušenosti nevěřícího, tak je myslím pojmenoval, a jsou možná volně dostupné, ale pochybuju, že je najdete. Absolvoval před mnoha a mnoha lety katolické církevní gymnázium a budu spíš mluvit jeho ústy, než abych se pokoušel o transkripci.
Začal jsem chodit do jedné temné a ohyzdné základní školy ze 70. let. Zpočátku jsem byl nadšen z toho, že už nemusím po obědě ležet na lehátku, nebo spíš tvrdé žalářní pryčně s krátkou peřinou. Stará učitelka v první třídě byla dost nevrlá. Nejevil jsem vůbec nadšení z neustálého kreslení rohlíčků do pracovního sešitu a nesmyslně častého vybarvování jakýchsi omalovánek. Učitelka jen tak nezávazně naznačila matce, že patřím na zvláštní školu.
školu. Nejspíš jí nedošlo, že jsem se naučil číst někdy v pěti letech, což byla docela výhra. Kupodivu jsem ale v pololetí dostal na vysvědčení velkou jedničku a na konci roku učitelce nezbývalo, než mi dát samé jedničky. Chtěla mě ovšem nasrat, tak mi dala aspoň dvojku z výtvarné výchovy. Na této státní sekulární škole jakási katechetka nepovinně vyučovala náboženství. Neměl jsem potřebu tam chodit, nic mě tam netáhlo. I když dcera sousedky z baráku to navštěvovala a nestěžovala si. Neměl jsem o náboženství asi žádnou představu, ale nejspíš jsem se v té škole nechtěl zdržovat déle, než bylo nutné. Matka mi nabídla, jestli bych nechtěl do náboženství chodit. Pronesl jsem své oblíbené: "A proč bych tam měl lézt?" Matka nedokázala vymyslet žádný důvod, tak jsem brzy na všechno zapomněl. Na tuhle drobnost bych skoro zapomněl... I k vyučování v sekulární základní škole patří trochu té mytologie. Snad ve třetí třídě jsme probírali příběhy ze Starých pověstí českých. Učitelka se lehce zmínila o pohanském náboženství a o kněžně Libuši, která konala oběti bůžkům. Zeptal jsem se, kde staří Čechové přišli k takovým podivným zvykům. Učitelka bez váhání odpověděla: "Milí žáci, vy byste asi chtěli vědět, jak vznikne náboženství, že ano? No tak podívejte se, když si lidi neuměli vysvětlit některé přírodní jevy, třeba bouřku, tak si vymysleli bohy, kteří za tím jevem stojí. Kněžna Libuše si třeba myslela, že bouřku způsobí hněv boha
Peruna, který vládne hromům a bleskům. Ve starověkém Řecku si zase lidi vymysleli hromovládce jménem Zeus. V každé zemi si lidi vymysleli jiná božstva. Inu, milé děti, buďte rády, že žijete v moderní době, kdy už umíme většinu věcí vysvětlit vědecky, třeba tu bouřku."
-- Na škole krátkou chvíli působilo Hnutí čistá láska. Pravděpodobně mělo za cíl popularizovat sexuální tělocvik až po svatbě. Netuším proč, neboť toto je již standardní součástí křesťanství.
-- Možná by vás zajímalo, jestli se konala jakákoliv sexuální výchova. Lze říci, že skoro ne, nicméně v kvintě jsme se v biologii jednou dívali na jakousi videokazetu. Záznam byl nesmyslně tichý, takže bylo rozumět každému osmému slovu. Střídaly se dva záběry. Pohled na besedu puberťáků s odborníkem a jakýsi divný graf. Nepodařilo se mi zjistit, o čem to bylo, ale ten divný graf asi představoval menstruační cyklus. Potom jsme se snad v septimě dívali na videozáznam porodu. Když miminko přišlo na svět, zazvonil školní zvonek, zařvali jsme pochvalně cosi jako při fotbale a utíkali do
jídelny. V tercii se konala beseda s jakousi doktorkou. Mluvila dlouze o důležitosti a významu panenství. To slovo mi rezonuje v uších, když si na ni vzpomenu. Panenství je prý nejdůležitější součást slušné holky. Bůhvíproč také podotknula, že kluci si rádi představují spolužačky nahé. Ohlédnul jsem se po holkách ve třídě, ale moc mi to představování nešlo. Zjistil jsem, že mám evidentně nakoukáno příliš málo "uměleckých fotek". Sexuální výchova byla tedy nedostatečná, což znamenalo, že jsem to musel dohnat samostudiem "knížek pro chlapce". Taky jsem začal ujíždět na tvorbě Jana Saudka. Seriózní umění je daleko lepší než erotické časopisy Oldies, Markýz, České ložnice, Fontána, nebo Právě 18.

Má nová Sapfó

20. srpna 2015 v 2:50
Mé nové štěně, uber na hlasitosti, přidej na naléhavosti. Týráš mě ze zvyku? Máš svatozář kurvy a perutě z hoven. Jsi prostě pravá ořechová. Jindy bych tě přejel jak buldozerem, ale že mi nepohlídneš ani do očí, že se za mě tolik stydíš, zprasím tě jak obyčejnou básnířku, která leží na zádech s roztaženýma nohama a čeká, až do ní zastrčí kabel. Celá zmáčená šampaňským se nehodláš vzdát, bojuješ o svou nezávislost vypisováním složenek či přímo inkasem. Však víš, má nová, rada je nad zlato, říká se. Nyní radím ti, abys později neměla vlhké oči. Nikdy nejezdi na cesty s někým, koho nemiluješ. Lépe se servat o poslední kůstku než vysvětlovat nehodným, že ti vypily zásoby tokaje na půl druhého dne. Jseš jak skála slídou sypaná. Trochu kamenec a hodně leknínový úbor. Měla bys méně cvičit, začínáš mít svaly rychlobruslařky.

Přetvářka má krátký nos

19. srpna 2015 v 21:58
Žily byly tři kamarádky, jedna z nich, Helena, se připravovala na obtížnou zkoušku z matematiky. Vzhledem to dívka nad dívky, její líci nikdy nezdobil vztek ani uraženost, vždy se usmívala přes čarokrásné rety k zulíbání, její vlásky se kroutily jak vlna beránků a kdyby nebyly tak kudrnaté, jistě by se hodily k výrobě pavoučích sítí, co nevídáno převelice, zdobila její útlou postavu s krásnou šijí i povaha neméně ušlechtilá.
Chodila s vojákem, který střílel z kuše a všemožně rušil sousedy z rozjímání. Jejich romantický vztah však právě nabíral na obrátkách a zdálo se jí, že čím déle se znají, tím jsou si bližší. Jednou voják nepřišel z cvičení a ona se rozstonala strachem o něj. Ukázalo se, že se v kasárnách namazal a po cestě na cvičiště spadl z mostu do říčky Klepavy, která ho proudem hnala až do Bystřice.
Zatímco probíhalo pátrání po jeho bezvládném těle, Helena si rvala chomáče vlasů z lebky a plakala bezrozměrné slzy pravého zoufalství. Po třech dnech tělo vyplavalo, okousáno jsouc dravými rybami, a tehdy Helena upadla v apatii. Temnota se lilem vrchem spodem a z jejího života vymizela barva. Rychlými kroky spěchala k kartářce, aby v ní probudila trochu vřelosti či aspoň účasti a nechala si vyčíst z kouzelného balíčku nadcházející jí osud. Ještě uplakaná, sotva dorazila na práh okultního krámku, jakási žena s havraními vlasy a bradavicí na nose ji začala nepokrytě nadávat, že mají zavřeno, mísíc češtinu snad s rumunštinou. Dala se na útěk, co jiného zbývalo. Před sebou, před ztracenou láskou, před ostatními posměváčky, ale hlavně před tou roztančenou stěnou zbytků její rovnováhy, ve kterém teď nalézala jen neklid a úzkost. Jemný linoryt beznaděje obkroužil její vzácnou mysl.

Val

18. srpna 2015 v 21:58
Přenesla se přes něj mílovými kroky, skoro jako by se neznali, aniž by tušila, jaké následky pro něj jejich rozkoly budou mít. Hrubián, ošklivý, škaredý, řeklo by se zmije, kterou si hřála na prsou. Ať mráz či obleva, div si nerozlámala hlavičku přemýšlením, jak pro něj připravit tu nejsladší pomstu. Vyhověla přátelské té nabídce, že si s ním vyjede na hory, kde ho naposledy podrobí křížovému výslechu a kde si usmyslí, smrtelně vážně, že ho definitivně zničí. Její srdce tkvělo v bezedných hlubinách zármutku, když ji před dvěma týdny oznámil, že si našel jinou snoubenku a z blíže neupřesněných důvodů ji tedy pouští k vodě.
Tušila, že se za jejími zády stýká s jinou, ale nechtěla tomu věřit. Až telefonát, který odposlechla ("Ojebu tě třeba potmě"), probudil v ní Xantipu a přesvědčil ji o té nejkrutější zradě, již by bývala byla skousla jen tehdy, kdyby věřila, že on skončí na hranici v chrastí a popelu.

Postih

17. srpna 2015 v 21:58
Tělo kus po kusu se drolící. Na způsob rozlámaného kalamáře. Drobounká setkání s lotry z minulosti na sebe navazují další setkání, s lotry z budoucna. Dát si bacha na tón (tonus, struna, zvukomalebné pohlazení) hlasu, jímž volám do lesa. Někdy je les zapeklitý a děcka s velkýma, klidnýma očima z něj chodí domů jakoby pošpiněné. Ubrečené, zfetované. Víme, že dívky, co vynikají ve fyzice i tělocviku, neumějí uvařit krtčí dort nebo i babiččinu bábovku.
Honění jim však jde od ruky, proto ty úspěchy na hrazdě. Břišní tanečnice jsou samé břicho, všechno na nich křičí břicho, břicho. Bojím se jim podívat na břicho, abych tam nenalezl dvojsečnou zbraň, kterou bych si uťal čumák.
Až v hrobě vydáš všecky své poklady.
Pomoc je nasnadě, zpívej a budou tě chtít. Budou ti naslouchat v hlubokém pohnutí. Takové dvojhlasé koledy, nebo dokonce v ladném trojzpěvu podané? Ty pohnou i pokrývači. Takový alt... Lepil se ji na hrdlo jak klih.

Pantomima na usmířenou

16. srpna 2015 v 23:57
Trocha vzrůša ještě neposlalo pod kytky ani tloušťíka s kardiovaskulárními potížemi. Toho možná ano, že ano, ale nás, nás smrt vzrůšem nedostane. Nedávno jsem měl možnost trávit jednu noc v hotelu, tady na východním pobřeží mají řetězec relativně laciných, přesto ucházejících hotýlků Super 8. Všechno vypadá velmi na úrovni, dokud ráno neochutnáte snídani. Místo švedských stolů a prsatých hostesek v bikinách, jak byste čekali od nezištných obchodníků (trochu oxymóron, chi chi), stojíte před plastovým stolečkem, na kterém je vtěstnáno ad libitum asi pět druhů potravin a stejný počet mašin, ve kterých si je nezávisle na okolnostech doklohníte, hotovky typu vafle, burákové máslo, donut, něco, co připomínalo smaženou housenku, abyste je mohli zapít odleželým jablečným džusem, který už trochu fermentuje. Nemyslete, že tady horuju proti nekvalitnímu žrádlu. Já jím všecko, co dostanu na talíř, někdy ani talíř není třeba a celkem vzato jsem rád, že se vůbec můžu najíst, že mě zrovna nepronásleduje nechutenství. Mluvím o jejich "sortimentu" jen proto, abyste si třeba jako vášniví jedlíci nemysleli, že si u nich přijdete na své chuťové buňky. Protože tady opravdu nenaleznete svou stravovací realizaci. Než došlo ke snídani, večer před, měl jsem možnost si prohlédnout pokoj, že ano. Vypadá dobře. Víme, že věci, které vypadají dobře, někdy tak dobré o sobě nejsou. A věci, které vypadají hůř, někdy jsou apporoiou dobrého. Vypadal ale dobře, což mi úplně stačilo pro danou chvíli. A nejvíc mě zaujalo, když jsem si dělal fotky, že hned první vyšla celkem magická. Je na ní spuštěný televizor a na obrazovce výrazně gestikuluje jakási moderátorka, nejspíš, v modrém šatu, dosti připomínající někoho od televize. Toť střed, tam, kde obvykle bývá umístěno jádro kompozice. Pod televizorem ční skříňka. Pod ní ještě jakési pultíky, kam je odloženo příslušenství typu nabíječky, papírky od bonbónů, elektrický klíč. Teď bychom mohli vést polemiku, jestli dolejší část byla naplněna nazdařbůh, nebo jsem tam ty věci umístil, protože jsem doufal, že si je vyfotím. Nakonec jsem si vzpomněl na Giotta, jak na pastvě kamenem na jiný kámen drápal ovečku. Mělo to něco z té naléhavosti a poetičnosti aktu škrábání, hrabalování, grafein italského malíře, když tam uprostřed o 3/4 tisíciletí později vysílala němá, však vlastně neslyšně mluvící žena poselství té nové, dravé generaci novinářů a studentů informačních technologií. Prostě komukoliv, ale odstín snímku byl tak napuštěň do kybernetiky, že mi připadalo, jako by mluvila o nějakých čipech do dronů nebo co. Víc než střed, kde obvykle leží jádro kompozic a kde leželo z nějakého důvodu i na té fotce, mě ale zaujal levý koutek. Tam totiž se lesklo zrcadlo. Chápete. Televize, zrcadlo, všecko povrchy, od kterých se nějak světlo odráží, všecko do jisté míry vlny. Ale kdybychom si pro vizualizaci rozdělili plochu na šest částí, tři a tři nahoře dole, televize zabírala jen tu prostřední nahoře, a ty dvě boční vlevo náleželi zrcadlu, které ještě bylo uřezané, byla ho jen půlka na fotce. Ale i v té půlce zachytilo obraz, který visel nad postelemi proti němu, přesněji asi jen čtvrtku obrazu, že? Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si vůbec toho obrazu v pokoji všimnul, nějak šel mimo mě, dokud jsem ho neuviděl na té fotce odražený v zrcadle. Trochu toho teď lituju, protože asi patřil mezi ony nedoceněné výtvory typu V zemi peciválů. Kdyby Brueghel dělal takové klikaté cestičky, jako krtčince, určitě by trefil podobnou trasu. Na chvíli se prostě v moderním pokoji cítite jako ve středověku. Pocit, který mě dlouho drží, než mě dočista pustí. I když jsou nám staří mistři příliš vzdáleni, zde byli na chvilinku k dispozici. Sotva jsem však zamrkal, už to bylo pryč. Je za tím vším trošku záhady asi jako za Ikarovým pádem nebo za proměnou z barového povaleče na geniálního matematika, když tě pořádně dokopou do hlavy.

Večer jsem se opil na parkovišti a pochcal pneumatiky policejnímu vozu. Snad mi nepošlou pokutu nebo mě neobviní z trestného činu. Pak že život není slogan, prostě něco hodněkrát opakuješ, a tak se to děje porád dokola, že? I kdyby mě zavřeli, tak až vylezu, první věc, kterou udělám, bude ta, že se na parkovišti opiju a pochčiju pnemautiky policejního vozu.

Na pobřeží v stínu skal

15. srpna 2015 v 21:58
Pošahaný cikán zatleskal. Ne, fakt, jednou jsem začínal v Židovicích na cyklovýletě. Ne nadarmo se té oblasti říká Český ráj. Měli tam takovou skálu, uvnitř které na zemi leželo asi pět tuctů, někdo by řekl kopa, kondomů. Všemožně užitých, některé nesly známky po zubech. Raději jsem se netázal, co se tam odehrávalo za orgie, ale při představě, že si tam vesničtí Židi chodí noc co noc zapíchat s půvabnými selkami, se mi točila hlava a v kalhotách se dělalo těsno. Proč jsem se nenarodil do Židovic? Tolik nespravedlnosti. A tam právě se projevil ten cikán, co začal tleskat a blbě se culit. "Tu je to asi místama divoký, he-he-he-he." Ten borec byl normální debil, celé tři dny, co jsme cestovali, protože projet sedmdesát kilometrů na jeden zátah ve dvacetistupňových vedrech je pro organismus příliš vyčerpávající, do mě v jednom kuse valil. Kdyby zůstal jen u valení, pořád se poťouchle usmíval, nemohl jsem to vydržet. Každých deset kilometrů mě pobízel, ať sjedu lajnu. Řekl jsem mu slušně, že si nechci zničit zuby, ale on se furt jen tak blbě usmíval a vůbec mě nebral na vědomí. Jeli jsme prostě Hrobce, Černěves, Vědomice, do Roudnice jsme se podívali na mlýn, Kyškovice, Brzánky, Záluží, Račice. Někam až do Mělníka, kde se o rok později odstěhoval ten cikán, co jel s náma. Liběchov, Hořín, Obříství, před Spolanou Neratovice jsme se zdunili durmanem. Akorát bylo blbé, že než jsme se dostali do Záluží, už jsem nemohl jet dál, tak mě posadili k někomu na rám a přivázali, abych nespadl a jelo se. Začal jsem se totiž připravovat o několik dní dříve. Kdo mě zná, ví, že jsem pečlivý, ale konkrétně v těch Hrobcích nemají vůbec zlé hospody. Po cestě do Kyškovic jsem koutkem oka zaregistroval něco jako obří barevný kurník, později mi bylo řečeno, že se jedná o pštrosí farmu. Abych byl přesný, vypadal jak kurník obehnaný ostnatým drátem. Bůhvíproč tak mladá pštrosata izolují od okolního prostředí. Netázal jsem se dále, jestli tam náhodou nemají vyložené v kotcích, nebo kde pštrosy zavírají, taky kondomy a noc co noc do nich v chládku laboratoře nestrkají údy. Musel bych se otřásat hnusem, kdybych se měl spokojit s vysvětlením, že mí krajané kopulují s bezbrannými pštrosy. Ne, je to příliš strašné. Dávka zapovězených látek se mi pomalu ukládala v krvinkách. Na louce v Račicích vytáhli síťky na motýli a začali je tam nahánět. Neuvěřitelné. S jakými dětmi to jezdím? Mají přece vyhlížet nadržené samice, neboť která dáma není ve dvacetistupňovém vedru tak trochu svolná si zašpásovat? Pravím, že takovou neznám. Možná že nakonec k mládí patří jistý stupeň rozvernosti. Ale já už byl celý ztumpachovělý a když mi přišli ukazovat nějakého barevného babočku nebo jiného sakramenta, ukápla mi slza dojetí. "Proč mučíte motýli? Podle mě jsou vnímaví jako vy." Jsou přece stvořeni k letu, zatímco my jen k tupé jízdě. Dejte jim volnost atmosfér. Sobě předepište bolehlav za to, jak bezcitně si uzurpujete právo na jejich blankytný sen.

Blažen, kdo stár! Blažen, kdo chorý!

14. srpna 2015 v 21:58
Čistý zásah na komoru. Jelen přeběhl do pole, tělem rozzáří hladinu kukuřic. Spíš ornament než čára. Barvama perskýho koberce. Vyplňuje obrazce mezi tím, co se tělo kácí. A znova vstává. Co se tělo kácí a znova vstává. Vrátil jsem se zpět, i když jsme si nechyběli.

Žárovky jsou hrozny na kabelech. Tenkou stěnou přilepený ke stěně. Prosvětlují si svý prázdný těla. Světlo se z nich lije jako šťáva z pomeranče odkapává. Čísnící vylévají z láhví víno jak ze zaříznuté ovce. Sklenice přetekla, silnice, auto převrácený na střechu otáčí kolečkama. Zapálí ohňostoje, vybuchne, železo to asi pálí, rudne vzteky a karamel je cukr, co se už neuzdraví. Přitahuje umělá protéza magnet? Kdo snese, že mu teče tolik krve do pokoje? Dotkli jsme se brýlemi. Svoje oči topíš v soli a vodě. Prší ti za obroučkami.

"zajímalo by mě, na čem se sjížděli, když tohleto vymýšleli."
WWW

My, co jsme už odrostli škamnům, si zapisujeme potutelně za uši křídou, že měsíčky patří k ženám jako zámek ke klíči. Rostlina je snad něco jako biliverdin, syntéza barviv a katalyzovaných enzymů. Růže je však navěky pouhou růží. Hleď se stát obojživelníkem, radila mi babička blahé paměti, pes znamená čínsky obojživelník (berte s rezervou), už párkrát se mi vyplatilo si ve stánku s cigárama hrát si na psa, kontrolovaného obojkem. Vím, že prodavačka tuší jen tolik, že hafani štěkají na ptáky, když plaší kobylky na poli šafránu. Kolik prodavaček už jsi složil na pultě v trafice? Hm? Kolik? Vzpomínáš na šafránová pole, drahý sultáne? Vrchní podkoní z pohádek Hákim tam po prohýřené noci čůrával v polokruhu udupaných stvolů, nad hlavou srpek agresivního gilgit-baltistánského měsíce. Křičíval něco máloslabičného arabsky, něco jako aná ásif do hvězdami obsypaného kraje a doprovázel křik mácháním tak vehementním, až se mu jasně žluté konečky prstů třpytily v nepropustné noci, do kraje, který tak miloval, až ho uvnitř se ctí pohřbil. Pak jel přímočaře na napojeném oslu za snoubenkou se slechy živočicha, rozraziv kůru vigvamu lehl na chladivou rohož, objal ji a políbil na tváři, polaskal její plná ňadra, téměř bolestně zmáčkl bradavku, načež usnul jak věřící v lavicích fary ve Smolníku při mši. Dokud budeš živa, nikdy nebudeš sama, přemítal a věřil. "Postarám se o tvoje nádherné králičí zuby, až už konečně poznají (poznají-li, možno-li vůbec ztrácet něco, oč pečujeme?) patinu vytrácení se. Sklovina na umělé zuby se vyrábí buď z klů slonů nebo z ocásku hrocha, zdá se mi. Obojí je tak hladké, až by se řeklo, že nepoznalo rašit chloupky. V klinice v Emirátech mají zkušené chirurgy, oni už si s tebou pohrají. Důležité je, aby ses cítila hezky." Venuše mi drahá, Beatrice smavá, vykuřovací pícka tvého dýmajícího těla potřebuje uhlík anděliky, potřebuje prostě cítit oheň, žádné jiskričky pižmovitě rozplizlé, spíš kořenitě hořké a zemitě zkliďnující, aby připomínal kontury milenců u krbu, nechať sálá tělem dvojí aditivní žár, podvojné teplo. "Miluji tě, protože mluvíš v tercínách, příležitostně v siciliánách, protože tvé výroky připomínají soudnou stolici a já se cítím jak vyvrhelka, ačkoliv jsem vlastně oběť. Oběť na oltáři okouzlení. Jen ty umíš způsobit, že se cítím vinna, ač bezelstně proudem hrne se nevinnost ušlechtilou krví." Bla bla bla.

Co není lidské, je jen velmi, velmi lidské. Smutek naneštěstí není z tohoto světa. Nemá tu co dělat. Je to bohužel sukničkář a trochu renegát a přinejmenším výbušný desetibojař hnaný cílem prorazit pásku! Mít tak moc nad smutkem, poslal bych ho, odkud přišel. "Táhni, odkuds vytáh." Myslel jsem, že se rozložím smíchem, když mi to tehdy onen poctivý fotograf, tyčící se nade mnou, bezmála hněvivě, ale vlastně jen lačně pojídajícím jednohubky z parket, vmetl do tváře. Skulil jsem se na podlahu, nebylo se vlastně ani moc co kulit, a smál se asi pět minut, smích mého života, opilý jak zákon káže, bujný, vždyť přece nadhozený smích, smích na háčku je dokonale náš smích. Pak mi udělal nejlepší fotku, jakou mám. Asi se na mně všechno rozesmálo nebo jinak nevím. Říkám často a rád: první skutek, aby smutek utek, by se projevil ránou do slabin. V koutku každého skutku vězí smutek, že může být náš poslední. Ale tehdy mi ani nepřišlo, že by smutek existoval, bylo to jen mezi mnou a smíchem. Jestli tehdy někdo vyhrál, tak já jistě ne nebo nevím. Co mě vážně uklidňuje a těší, je, že na tahle čísla a tahle tóča nelze dost dobře zapomenout. Jak svěží milenka mumlající do ucha řeči, kterými by utáhla na vařené nudli i sultána.

Mráz se sluncem! Modř s nebe padá

13. srpna 2015 v 21:58
Zastesklo se mi po slovech. Jednou za dekádu se mi posteskne. Normálně už nečtu ani nepíšu, ale podávám si tenhle strašlivý pohár naposled, abych se stvrdil ve sladké ukrutnosti. Pohoršení vzchází skrzevá pusté útroby, říkává se. Naslouchám s bolestnou zvědavostí příkazu odjinud. Echem se k nám rozlévá z hlubin marnosti víra, že řeč se vulgarizuje tím, že ji užíváme. Je to vlastně dokonale pochopitelné a chytře zařízené. Proč se setkávat s lidmi, když si v klídku vystačíme ve svém vězení sami. Bít tlapama o mříže je sice chvíli vzrušující, ale po delší době se unavíme, maličko slevíme, ustrneme, zatímco divadlo komediantů, jež nás chvíli zajímalo, se mezitím přesunulo na další štaci, tedy odpadá důvod pachtění. Pamatujte, že materiál je strašně těžký, až vulgární, a kdo jiný by to měl vědět než já, který dělá s kameny, s dřevem, s veškerými plechy a který je denně pořezaný, materiál je prostě těžký, náladový a nemá žádné srdce, taky je zpravidla dutý, materiální status quo (ante) je naplněn pouhou naší přítomností v kosmu, netřebat podnikat další kroky. Možná je záminka k našim vlastnoručně vystavěným stěnám vězení lidská všeobjímající touha dělat věci na vlastní pěst. Tím myslím jen tolik, že není důvod se nikam hrnout, přesto lidé pěstují na plácku brambory nebo chodí na putovní toulky ke křížku se modlit. Bloumání v přírodě nakonec jen podněcuje fantazii, zdá se. Čím fantazijnější mysl, tím náchylnější k rozpadům. Nevím, kdo z lidí se rád kouká na působivé rozpady, ale prožívat je není vůbec košer.
Být to na mě, vemu černozem a vše trvalé a vlekle se rodící a přehodím přes ně závoru a někam zapíchnu oznamení sacred properties. No trespassing, poněvadž kam vkročí banální noha člověka, tam nic neroste, tam je zaručen pouze ústup z prosperity. Krása vydražďuje ještě mohutněji, někomu připadá pěkná dívka, jinému nádivka. Nemusím jistě připomínat, že neukojené, rozčílené ženy naslouchají vždy s jakousi zvědavostí. Jsou jako nemocné přemírou vásně, který cizopasí na společnosti a dál ji neslušně zatěžují. Kdo se mnohého odváží, též mnoho zmůže a má nejspíš dost k promrhání. Hromadění sil ostatně doprovází vedlejší projevy jako zlidštění, což nám sice nic moc nedá, ale ani nevezme, kdo ví, jaké je nemít ani floka, ten ví, že ho neustále dráždí silný pocit touhy si peníze obstarat. V tom jsou třeba zvlčilí, zvrhlí lidé stejní jako romantici. Tihle rétoři z nouze pokořují hranice, které jen oni sami vidí a slyší a hmatají, zatímco pro druhé je tam venku jen svět, kde se mohou najíst a slunit a splnit si přání, koupit si k narozeninám kolo nebo se proletět v helikoptéře. Tihle druzí, bez prostředků, kteří inspirovali psychiatry, protože podléhali sugesci velikášství, vyšinuli své hlavní rysy natolik, že nejenže museli krást a ve velkém, ale museli i vraždit, protože kdo krade, už šlape bezděčně po mačetě. Víc a víc je prostě heslo koketování s mužským světem, svědí je genitály, takže jejich škola je školou zběhlosti za ženami a nic víc. Je-li to krásné, nevím, ale jisto je, že kdo působí velké bolesti, ať už tělesům nebo duším, zasluhuje si je páchat a též si zasluhuje je utišit.