Srpen 2015

Srovnat to dá péči

12. srpna 2015 v 21:58
Dobré, broučci. Pár dní uschlo jako sperma na slunci a já tu jsem znovu s další dávkou vysemenění. Jelikož jsem už pár dní neprožil orgasmus, bylo by dobré si připomenout jeho chuť. Blah, tak a je to za mnou. Stejné jako vždy - nuda na entou. Co ti lidé vidí na pohlavní lásce? Dělám si srandu. My těžce zkoušení sice už vrcholy neprožíváme, ale znám citlivá těla, která sebou v návalu vyvrcholení cukají jedna radost, vibrujou jim kundy a otřásají se faly. Proto se dovedu vcítit do radostí obcování aspoň zprostředkovaně.

Jako vždy se cítím zkroušeně. Jídlo mi nechutná, strava mě jednoduše otravuje. Zdá se, jako by se celá útrpnost mého bytí náležela v cestách do neznámých končin nepropitých láhví. Pokud od rána do večera někde neobrábím statky, jen skrznaskrz piju. Není se čemu divit. Aspoň padesátileté Irky mě chtějí. I find you very classic. Would you go to the bed with me? A tak dál.
Karen naposled. Naposled do zítřka, kdy ji vystřídá borka se zázračnýma kozama.

Práskl bych nejraději kostrčí do lůžka a už nevstal. Jako pravý svatý. Zajímají mě na světě už jen tři věci. Pohlavní dimorfismus u žabiček, bowling a jícen kundy. Měl bych se cítit fujtajbl, když mi každý nastavuje nohu, abych o ni zakopl? Odpověď zní ne, nikdy nepodléhej tlaku ostatních, radši si vlez do katakomb a setkej se s minotaurem, než abys padl rypákem do bláta v Colli Asolani u předposledního stánku u exitu v mumraji hlásků na fiere, trhu trhů. Zkonzumován cár na cár, coul na coul uondán, třesa se chladnou lhostejností, směje se šíleným kašlem tuberáků, však nadějně jako před nástupem do školky, přestože s Čandalovým znamením na čele, na nejvyšší míru potěšen, raději bych zvolil minotaura než blátivou strouhu u exitu. Radši nastup na člun a pádluj doprostřed Bermundského čtyřúhelníku, než abys ve Firenze na Piazza del Mercato ležel na dlažbě s kytarou v ruce a hrál a hrál a hrál pro vysmáté mrkající vousáče a dámy s vějíři v elegantních šatech z šifonu i žoržetu. Ach ty na omak jemné příze. Z nebe padají růžové vločky, Benvenuto Cellini má na domku 22, kde prožil rozkvět i úpadek, vlastní destičku a nic není jako dřív. Rád bych se vrátil domů, ale nemám ani peníze ani odhodlání vstát, jež by mi bylo stačilo, holubi mi markují cestu rovnoměrně šedými hovínky až ke kašně, kde opírám zmrzačená záda a už nehraju a už nepiju, jen vejrám pod úhlem do toho magického modrého měsíce, který plyne. Již svítá znovu. Či již se vkrádá soumrak zas?

Ty jsi dominový efekt v přestrojení

11. srpna 2015 v 21:58
Vím, že hlavou rodiny je obvykle otec. Jest to role, jíž se zhošťuje často rád i dobrovolně, jíž však jest plniti obtížnější, než by se mohlo při pouhém přehlédnutí zdát. Přestože nesouhlasím s pojetím konzervativním a vlastně na nejvyšší míru liberálním, totiž že muž si ženu jakoby koupí, aby trade stvrdil ve svazku manželském při obřadu ženitby, a veškeré věno, jež se mu dostává, je jakési čestné slovo o spoĺehlivosti, o snášení překážek. Nesouhlasím proto, že je pak s babama nakládáno jak s hermelínem, prostě se ládujou do sklenic, beztak ne nastavených na vysoký tlak, které soužití obvykle přináší. Jak jest to ještě směšné, tolik rozvodů a všichni přece dřív přísahali. Pozdě honit bycha, pozdě si lít máslo na hlavu a obligátně se tázat, proč já si vlastně tu protivku vybral. Vždyť neuvaří ani koprovku. Nakonec u všech převáží, pokud nejsou vázáni područenstvím Bohu, sebezáchovné modely a ústalené smýšlení, že je tisíckrát lepší zrušit blbý slib, než si způsobit nejmíň trauma v podobě znechucení, než si znevážit sebe, zatížit se utkvělostmi a házet flinty do žita, protože žít v páru je vždycky jednodušší, než se protloukat životem sám nebo ještě hůř, než rozbít ty minuciózně natažené hodinové strojky tikající uvnitř nebohých hlav tak křehkých dětí. Vše pro děti. Zranitelnost je ovšem známkou ryzosti a mluví jen pro člověka, je-li dostatečně zranitelný. Rodina je však hodně špatný základ státu a nebo i života, leč nic lepšího administrátoři všednodenosti nevymysleli. Vše pro děti, trpící nefunkčními vztahy v rodinách a prodlužovanými, odkládanými, neuskutečňovanými rozvody. Pak jsou tu další experimentátoři se stabilitou, je jich houf a smečka a čekají, až se vkradou do alejí vaší důvěry a nabudou přesvědčovacího postoje teprve tehdy, až jsou si jisti, že už jim nic neodmítnete. Omlouvají svou letoru častými úniky do říše alkohol a jiných omamných látek. Říkám jim konzumenti a je jimi doslova protečkován svět. Pokud máte kamaráda, který prohrál na automatech dům a dvě audiny, blahopřeji, bavíte se s konzumentem. Jestli jste slyšeli o klukovi, kterého vyhodili z práce, protože ukradl z šatny ranec s tisícovkama a skončil načapán ramby v černém při čísle v bordelu se sličnou gruzinskou prsaticí, bezpochyby znáte konzumenta. Všem konzumentům je společná jedna úzkost. Nevědí, co činí, protože v jejich pojetí na světě není nic čitelného, nic, co by bylo hodno následování, žádná zábava či povinnost jim není dost kořením či dost knutou.

Budu mimo dva dny, protože práce je přednější než život, ne?

10. srpna 2015 v 21:58
Už nikdy nikomu nepomůžu, zapřísáhl se Břéťa, když viděl výsledek bujarého nočního dovádění na svém vehiklu. Pomáháš lidem, směješ se na ně a oni ti za to urazí zrcátko na autě. Přece tu jak zvířata nesouložili na kapotě, to je nelidské.

Dominantní hrbáč

9. srpna 2015 v 21:58
Nacákám tu pro blaho lidstva. Znáte to, parčík, libý zpěv kosů, zasněné pohledy milenců, lavičky, na nichž vyspávají šichtu bezďáci, prostě idylka. Najednou se zpoza větví na nejsamějším cípku parku vynoří postava bezstarostného mladíka, je mu tak dvaadvacet jar, ještě má rozverné oči, stále ještě ho život nezahrnul do svých katastrof zúplna a kompletně, jak se to přiházívá, až když chlapec pohřbí všechny své lásky, stále doufá a věří v lepší zítřky, přestože má na zádech hrb jak dveře do garáže. Páry cukrujících roztoužených duší na něm spočívají udiveným pohledem a táží se v duchu, kolik asi musel protrpět hrůz, když mu Pánbů nadělil tak značné břemeno, pod kterým se mu doslova prohýbá páteř. Má tak široce rozevřené oči a v nich mu hrají plamínky, až se zdá, jako by vůbec své zmrzačení nevnímal. A vskutku, je daleko ve svém světě, z něhož utíká, aby nabral trochu sil mezi výtvory přírody, znáte to, tanec mezi stromy, péče o plody a veverky, tulení ke kmenům, plus další činnosti, z nichž přechází hlava. Nemějme mu za zlé, že nereaguje na zvolání blondýnky už jen v kalhotkách a podprsence, že je pošahanej šmírák a aby na ně nečuměl. Mladík zkrátka nevidí, neslyší, prochází rajskou zahrádkou jako tělo bez té věci uvnitř, neboť tělo je jen porouchaná hrací skříňka, na kterou málokdo umí vyloudit melodie.
Je to povídka o chlapci, který je uvezněn v těle hrbáčka, ale stále cítí sladkou touhu po životě a lásce mladé studentky psychologie.
Nostalgicky touží po návratu do lůna zdraví, v němž si lebedil, když ještě mohl mít zástupy holek. Teď, když ho žádná nechce, protože mu hrb tlačí na kostrč a zastaví proudění krve do penisu, s hořkostí zjišťuje, že svět není o svádění nevinných puberťaček.

Padá na mě vesmír.
A z pole je cítit hnůj.

Z dálky slyším rychlík z Prahy.
A pod markýzou nahý nohy.

Jsem ostrá slečna.
Jsem za to vděčna.

Tak víc krásy mi přej,
děťátko mi udělej.

Cvrčci malý cvrlikají,
co jim zbylo, to vyzpívají.

Všechen smutek z denní nouze rozpustí se v noční touze.
(Mantra nevraživců)

Když už tě ta temnost leká,
za hlavou máš flašku Jacka.

Ječmínek

8. srpna 2015 v 21:58
Tady chci psát o pritažlivosti tváří, aneb proč průměrné ksichty na nás působí nejblahodárněji. Víme, že dosáhnout mladistvého vzhledu se stává snem pomalu každé dívky nad čtyřicet let. A dokonce i pánové se v současnosti pokoušejí o zázrak - totiž zastavit čas, nechat ho nerušeně proběhnout a nenechat se dohonit. Studie dneska vám poví kulový. Prý je to zařízeno tak, že když se u ženské vlivem plodnosti ustálí nějaké rysy, které mají kořínky v dětském věku, prokuklí se ženinou tváří do dospělosti, fertilita jejího cyklu zajistí pokud možno vyrovnané znaky, které jsou prostě natolik symetrické, že spletou chlapy a ti začnou doslova šílet. Víme např., že kulturní rozdíly ve vnímání krásy tváří jsou natolik výrazné, že když dáte do jedné postele Eskymačku se synem pouště, maximálně si tak zahrají stolní pexeso, ale nikoliv svlíkací poker. Nadržensot budící xichty rozpoznají záhy i novorozenci, sotva je párkrát přebalíte. Vzrušují jejich nově zformované genitály natolik, že o padesát let později často s neskrývaným pohnutím rozprávějí na křesle psychoanalytikově, že jeho maminka mu připomínala už od plenek dojnou krávu, s obličejíkem zdobeným čestvě vystříklým shakem spermatu. Víme např., jak se pozná průměrná mladá prznitelka junáků.
Barva její kužičky je sytější, má užší obličejový profil, nenabaluje se na ní tolik tuku, má trochu plnější rty, nepatrně vzdálenější vzdálenost mezi očima, tmavší, užší obočí, delší, hustší řasy, užší nos, pokud možno žádné kruhy pod očima, tenčí víčka.


Proč anorektičky

7. srpna 2015 v 21:58
Pro anorektičky mám vzkaz ze záhrobí. Lépe být tlustá jak prase než v rakvi hnijícím masem. Též jsem byl, nikoliv volbou, spíš osudem, anorektičkou, vážil jsem sedmdesát kil a dokonce mouchy se mi vyhýbaly obloukem. Přiznávám, že už jsem vyléčen.

Stejně vás chlapi nebudou chtít víc (a ani míň). A proč dělat něco pro sebe, když přece můžete mít prospěch (nemluvě o úspěchu) pouze tehdy, když vás ocení druzí, je mi záhadou. Všichni jsou přece narušení, vedeni chimérami, fantomy, džiny z láhví... vedeni mamonem či přesvědčením. Tak proč přispívat k řadám bludných oveček? Není lepší být prasojelen? Taková babirusa představuje vrcholného zástupce prasete.
Chrochtá si celý den ve stínu, spásá si leklé rybky, běhá za sedmikráskami, kly ji nakonec prorůstají lebkou, když se zadaří a je obzvlášť obdařená, zápasí o přízeň samiček tím, že se svalí u vypálené trávy v blízkosti studní či potůčků, kly nemůže použít, protože jsou příliš křehké a tím, že se stáčí do spirály, ji znemožňují cokoliv zasáhnout - až na svou lebku. Je atraktivní, protože vrásčitá, je vitální, poněvadž působí i v mládí staře.
Řezat si žíly musíte svisle, jinak bude jen červená vana. Tak velí zákon uzlíků v tělech.
Jíst jen celozrné housky, müsli, jogurty a kefíry a candáty a tresky a oříšky a nepřehánět to s těstovinami. Maso vynechat. Už jsem slyšel o lidech, kteří vydávili celou porci pečeně, protože si v záblesku prozření uvědomili, že jedí něco, do dýchalo a žilo podobně jako oni. Taky jsem slyšel o lidech, kteří spasou mrtvou krysu. Ovšem takovou, kterou jsem si vyfotil nedávno, takovou by jedl jen hrdina. Měla všechny nectnosti dlouho zesnulých a navíc hnila. Možná Marius Kotleba by ji snědl, hrdinný vojevůdce slovenských extremistů, který burcuje vlast za chopění se otěží. Nebo za co vlastně? Kdo ví, hlavně, že jdeme vpřed, zpátky ni krok. Tak se vykrúcaj na svém rychtu, Divadlo Štúdia tance, rek tě nenechá čerpat dotace. Tak za dekadenci, Kotlebo, juj!

Nad přístavem

6. srpna 2015 v 21:58
Stojím na vrchu velikánské, posvátné hory Aztéků a pozoruji přístav. Ve snu. Komáři mě štípají do tváří. Aztéčtí komáři jsou pěkní mackové. Sajou krev hůř než piraňe.

Včera jsem se přešvihl jak magor. Staff membeři z "ochranky" mi už domlouvají tichým hlasem, abych vyrazil směrem domů.
Dnes jsem šel kolem On Tapu, po pár metrech vytržená značka a opodál díra v okně tanečního podniku. Jestli jsem to udělal ze vzteku já, tak končím s pitím. Nehledě na solidní díru v peněžence. Vypadalo to ale spíš na práci bagru. Nechce se mi věřit, že by nějaký jednotlivec vytrhl parkovací značku z betonu způsobem, který tam byl naznačen. Vždycky jsem říkal, že alkohol má jistou razanci. Bohužel jen negativně mířenou, jak se zdá. Nicméně zanedbatelná veličina není, musí se s ním počítat.

Konec smutných zpráv. Dobrá zpráva je, že jsem se skvěle napapal (oběd) u Mexiků. Udělalo mi to dobře, ráno jsem furt chodil na záchod, asi tak 5x, střeva nefungují. Kdyby jenom střeva. Ledviny nechci raději vůbec vidět. Bohdá se nedožiju dne, kdy uvidím na vlastní oči své ledviny!

Poslední dobou se cítím nereálně, jako bych nežil, možná na mě padá nějaká forma rozpadu osobnosti? Každopádně stále příležitostně cítím bolest, takže nejspíš jsem naživu. (Ale někdy ji necítím, s vědomím, které je zalité chlastem a ozdobené černými děrami, se potácím klátivě ulicemi toho vražedného města, kde na periférii bojují drogoví baroni s chudinskými přistěhovalci). Baví mě si představovat, že mě s trochou štěstí může někdo odprásknout na chodníku. Jen pro zábavu a možná pro ty dávky krokodila, který tu frčí asi jako zlatá horečka na Klondiku. Asi bych se Zábranou řekl, vida ho, zfetovaného pistolníka, než bych ji schytal mezi oči, dej si majzla na toho hajzla.

Mezi krami

3. srpna 2015 v 21:58
Mrtví konají živým návštěvy, u drahých, kdož živé neznají, jediná lůza v černém hemžení, se pod zpustlou rakví pochová. Je tam i otec s hříčkou neuměle zrobenou visící mu na prsou.
Sklonné vrby v ohradě na mrtvých sadě se pospolu ženou by zachovaly dávno znečistělou. Mrtvolu.
Chudoba navždy kletá povždy zničí rodinu, zlopověstnou chudinu.
Hoře stojí na trávníku a vůkol se za bouřných vln časů rozhlíží, má snad pocit vlastní bídy, či bázlivě se rozšíří, až po runy na náhrobcích, kde v kostnici myšlenky se tratí. Valte proudem se světem méně býstry, méně kalem zbořeným, méně pískem pobledlým, vánkem po staletí kvetoucím.

Agáto, na věky věkův tvůj ochránce

2. srpna 2015 v 21:58
Sorry, ale možná večer. Je 9:38 ráno, mám před sebou flaštišku, chce se spát a spát, až přijde čas spát. Agáto, líbí se mi tvé prstíky u nohou. Líbí se mi, jak kroutíš zadkem, jak máš podlité, krhavé oči s takovým růžovoučkým flíčkem nad víčkem. Tvá líčka blednou, když je přeliju tequilou negra. Jak rozkošně modulovaný hlas. Takový jsem nikdy neslyšel. Ty hádám víš, co je něha. Když si tě zdálky prohlížím, připadáš mi jak z nočních můr vytržená holčička, která si v košilce přilehne k tatínkovi, vzbudí ho a začně zarmouceně vykládat, že nemůže usnout, protože ji ve snu přepadl zlý démon. Nevím, proč mě podobný způsob krásy oslovuje nejvíce, jiný však už asi nebudu. Stěží se na tebe mohu podívat, abych se nezachvěl. Zvedá se ve mně vlna touhy. Tobě též padá všechno z pařátů, též cítíš tíhu těch pohledů. Nevyslovenou otázku v mých očích. Vtipné je, že říkáš tak naléhavě ano, ano, ano, až se podobáme ručně vyřezávaným soškám milenců, kteří se od sebe mohou odtrhnout jen sekyrkou.

Proč zrovna seznámení v baru, netuším, nedovedu vůbec posoudit, že? Asi ironie zlomyslného osudu. "Nie martw się, nie martw się, też jestem pijany."

Diamantové kolo

1. srpna 2015 v 21:58
O tom, jaký jsem drsný chlapak, netřeba se šířit. Přímo ze mě číší nespoutaná chlapskost a živočisná potřeba souložení, tak typická pro nadržené alfabetagamathetakappaphi samce. Jednou jsem si na zápěstí nalil vodičku feromonů a šel do hospody a měl jsem tři na záchodcích tři (ne naráz pochopitelně, ale v průběhu noci) celkem obstojně vyhlížející pětapadesátileté až šedesátileté vdovy, tak trochu ve smutku. I méně bystré oko, než je to mé, postřehlo, jak se jim to líbilo. Odcházeli jsme sice zvlášť, ale bylo jasné, že přijdou znovu, aby zážitek brutální mrdačky zažily podruhé.
Teď budu ještě větší chlap a sepíšu všech pět chybějících článků. Tedy aspoň do každého dosadím pár věty, zas takový muž, pokud možno Muž nebo ještě líp MUŽ nedokážu být! Řekl jsem si, že dovedu napsat za hodinku celých tisíc slov, ale rychle mě mé odhodlání přešlo, slevil jsem v sekundě na osmset. Pak na 600 a teď si říkám, že pět set mi udělá čest.
Nyní vidím, že jeden článek je hotov a další čeká na spasení s prosbou v nevinných očích jak šlapka na dávku koksu.