Dominantní hrbáč

9. srpna 2015 v 21:58
Nacákám tu pro blaho lidstva. Znáte to, parčík, libý zpěv kosů, zasněné pohledy milenců, lavičky, na nichž vyspávají šichtu bezďáci, prostě idylka. Najednou se zpoza větví na nejsamějším cípku parku vynoří postava bezstarostného mladíka, je mu tak dvaadvacet jar, ještě má rozverné oči, stále ještě ho život nezahrnul do svých katastrof zúplna a kompletně, jak se to přiházívá, až když chlapec pohřbí všechny své lásky, stále doufá a věří v lepší zítřky, přestože má na zádech hrb jak dveře do garáže. Páry cukrujících roztoužených duší na něm spočívají udiveným pohledem a táží se v duchu, kolik asi musel protrpět hrůz, když mu Pánbů nadělil tak značné břemeno, pod kterým se mu doslova prohýbá páteř. Má tak široce rozevřené oči a v nich mu hrají plamínky, až se zdá, jako by vůbec své zmrzačení nevnímal. A vskutku, je daleko ve svém světě, z něhož utíká, aby nabral trochu sil mezi výtvory přírody, znáte to, tanec mezi stromy, péče o plody a veverky, tulení ke kmenům, plus další činnosti, z nichž přechází hlava. Nemějme mu za zlé, že nereaguje na zvolání blondýnky už jen v kalhotkách a podprsence, že je pošahanej šmírák a aby na ně nečuměl. Mladík zkrátka nevidí, neslyší, prochází rajskou zahrádkou jako tělo bez té věci uvnitř, neboť tělo je jen porouchaná hrací skříňka, na kterou málokdo umí vyloudit melodie.
Je to povídka o chlapci, který je uvezněn v těle hrbáčka, ale stále cítí sladkou touhu po životě a lásce mladé studentky psychologie.
Nostalgicky touží po návratu do lůna zdraví, v němž si lebedil, když ještě mohl mít zástupy holek. Teď, když ho žádná nechce, protože mu hrb tlačí na kostrč a zastaví proudění krve do penisu, s hořkostí zjišťuje, že svět není o svádění nevinných puberťaček.

Padá na mě vesmír.
A z pole je cítit hnůj.

Z dálky slyším rychlík z Prahy.
A pod markýzou nahý nohy.

Jsem ostrá slečna.
Jsem za to vděčna.

Tak víc krásy mi přej,
děťátko mi udělej.

Cvrčci malý cvrlikají,
co jim zbylo, to vyzpívají.

Všechen smutek z denní nouze rozpustí se v noční touze.
(Mantra nevraživců)

Když už tě ta temnost leká,
za hlavou máš flašku Jacka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 10. srpna 2015 v 11:44 | Reagovat

Nikdo neumím dojmout tak, jako vy mistře. ;-)

2 Van Vendy Van Vendy | Web | 10. srpna 2015 v 12:09 | Reagovat

Čte se to jak báseň. Zvláštní, poetickej text. A bod za slůvko "přiházívá", to už se málo slyší. Pardon, vidí.
Dojemné, smutné, pravdivé.

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 10. srpna 2015 v 19:53 | Reagovat

Tenhle text si dokážu představit v knize, kterou bych četla venku během západu slunce...stále ještě existují nadaní spisovatelé. :)

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 10. srpna 2015 v 20:51 | Reagovat

Jacku!
Opij mne z fleku!

5 Hëllena Hëllena | Web | 10. srpna 2015 v 21:24 | Reagovat

Lehce moderní a slyšící Quasimodo? :)

6 womm womm | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 14:28 | Reagovat

Pekne napísané pán kolega ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama