Povznášet bližního

30. srpna 2015 v 21:58
Napsal jsem i Stručné dějiny hraní na violu a pozoruhodné obrozenecké drama ve třech obrazech, ale to jsou výtvory tak šlechetné a formálně na úrovni, že je žádné lidské oko nemůže spatřit, aniž by přitom neupadlo do tranzu. Nechci se chlubit, ale dovedl jsem v pěti letech vypočítat Poincarého domněnku, akorát jsem ještě nedovedl psát (leda klikyháky), takže ji zdokumentoval Perelman až nedávno a sklidil všechny zásluhy. Nezaslouženě. Měl jsem být první, já měl být ten průkopník, co ho budou nahánět kvůli miliónu dolarů. A ne tady žít v bídě mezi mravenci a zneuznán jak poslední potkan.

No něco z toho dramatu bych snad mohl přihodit.

Postavy:
Konkubín - vrchní sládek
Konkubína - nevěrná manželka
Růžovovous - božstvo hor, můžete mu říkat Krakonoš nebo Rýbrcoul
Jitřenka - dcera Konkubíny a Konkubína
Juza - vesnický písmák
Tři sudičky
Tři vojáci
Tři opilci
Tři muzikanti
Krištof - přivandrovalec


Scéna prvotní je jak upředená z nebes. Kaple s panem děkanem se tyčí do hrozivé výše na úpatí krakonošských skalisek. Vzpovzdálí na mýtince s krávami se procházejí ospalé děti a fešný pasášek jím k tomu píská na píšťalu. Vrchol sněžného vrchu se leskne v ranních červáncích. Vše je romanticky poblouzněné. Jitro. Pomalu se rozednívá.

Růžovovous: Svět se hýbá jen mým přičiněním, jak zafoukám, tak se pohne a vy, červíci, můžete jedině odklízet písek z mých cest. I když upřímně pohrdám lidským plemenem, chápu, že i ono chce nějak žít. Ve své honbě za štěstím sice dobrým lidem odjímá i to málo, co mají, ale co naplat.

První opilec (duch): Bylo by dobré, kdybys do toho někde štouchnul a dobrému se oplatilo dobrým.

Růžovovous: Co tě napadá? Víš, že pomůžu kdekoliv si mě dobrák od kosti žádá.

Třetí opilec (duch): Hahaha, sláva knížeti. Zlosynovi však musíš vyplatit, co se mu vejde pod kožich.

Růžovovous: Ajta krajta, jaký pokušitel v tobě sedí. Pravdu však díš, šelmovi dám, co mu náleží. Nuže, vypravme se trochu na výlet, zjistit, jak se to s lidmi tam dole má.

Druhý opilec (duch): Máme zastřít tento nezemský koutek mléčnou mlhou, aby do ní jakživ žádná noha nepáchla, vaše knížectvo?

Růžovovous: Aťsi. Bude to bezpečnější. Aby nespatřily jich zraky něco, z čeho by osleply. Teď už leťme. (Zmizí za skalami a duchové za ním.)

Scéna druhá
Juza a vesnický pacholík - nesoucí za ním obří ranec.


Juza: (v myšlenkách): Mám či nemám? Srdce je tu ukováno růžovým řetězem, tak růžovým, že je plný bodlavého trní, tak dalece trnným, že mě svírá přes den, přes noc, nešt to vem. (nahlas) Tedy mám či nemám, ptám se orákula. A orákulum mlčí. (utrhne kytku a trhá z ní lístky) Mám - nemám, mám - nemám, mám ? Nemám. Tedy sbohem, sladká Jitřenko, světlo mé poutě, denice mých strastí.

pacholík: Nepůjdem dál? Nohy už mi samou bolestí vypověděly službu. Mám chuť na škubánky od maminky.


Juza: Odcházím, chlapče. Odtud to zvládnu sám. Vem si dva groše od cesty a vzkaž všem, že už mě tu víckrát neuvidí. Nebo si ho radši schovej na památku na nešťastného člověka.

Umíte si představit, že Juza provede ještě spoustu potrhlých kousků, ale že se nad ním Růžovovous ustrne a nakonec mu tu Jitřenku dopřeje. Do té doby mu párkrát zmrzne smích v hubě. Psal jsem veden naučením, že kdo věří, tomu bývá pomoženo, naučením, které se čím dál častěji objevuje v různých seminářích a příručkách life coachingu. Celá věc je doslova přecpáná různými deus ex machina nebo něčím, co nás přesvědčuje o nesmrtelnosti divů. Povstano světlo a prasknou okovy atd. Taky je jasné, že se tam hodně chlastá, jak bylo v tehdejších časech běžné, ať už na kuráž nebo ze zoufalství a že se tam taky často líže ruka, která postavy bičuje. Konkubín má prosperující podnik na pálenku, ale nedokáže nechat mrtvé spát a vyčítá si, že jednou v pominutí smyslů utopil v nádrži s ořechovkou milence své ženy. Je to takový havran na poušti, postava nesmírně tragická, až je jen k smíchu a pokud vím, málokdy byl uváděn na prknech někdo tak prolezlý pocitem viny. Juza je čistý milovník, naneštěstí svět nikdy nebyl stvořen pro milovníky, ani tehdy ani teď. Jeho stydlivost ho přivádí k situacím, kdy musí volit, jestli vstoupit do světnice oknem nebo vikýřem. Dveřmi přece chodí jen prostřední povahy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 30. srpna 2015 v 23:34 | Reagovat

Všechno tak dorůžova a jaktože na konci všichni ještě neumřeli? A škubánky jen vařené, nebo i smažené? Příště jdu oknem, nechci být prostřední, ale mám tam mříže, tak jak z toho ven?

2 stuprum stuprum | Web | 30. srpna 2015 v 23:38 | Reagovat

[1]: Mříže upiluješ. :)

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 31. srpna 2015 v 0:08 | Reagovat

[2]: stát se člověkem pak bude proces.)

4 Akim Akim | E-mail | Web | 31. srpna 2015 v 10:10 | Reagovat

Právě dumám nad tím, jestli jsi spíše zhýralý obrozenec, či obrozenecký zhýralec. ;-)

5 Tessa Error Tessa Error | E-mail | Web | 31. srpna 2015 v 12:58 | Reagovat

Objavila som tento blog úplnou náhodou - ale keď som videla ten dess... Jednou nohou v hrobe je jedna z mojich obľúbených kníh, takže určite sa tu ešte poobzerám :)

6 soul-underground soul-underground | Web | 1. září 2015 v 17:28 | Reagovat

Poslední věta je úžasná! :D

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 1. září 2015 v 19:38 | Reagovat

Obrozenecké drama. To je to, co blouznivci našich hor potřebují.

[1]:
Gejtsova vonka ve vezi 10 už mříže nemají. Jenom okenice.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama