Září 2015

Oslavy v drogerii

30. září 2015 v 21:58
Činnost je jenjakýmsi prozužíváním sil smyslů, jejím vyhořením, ochabnutím, morálka slabostí mozku. Za dynastie Ming neboli Ta Ming vzrostla polygamie a Velký král světla pěstoval na vietnamských plantážích balvnu, sám tkal a produkoval porcelánové destičky. Aby se úředníci ubránili před kočovníky, vystavěl Velkou čínskou zeď a když byly v roce 1556 severní provincie Číny rozvrásněny masivním zemětřesením, přišel Ta Ming wang a prohlásil, že už přírodu víckrát nenechá drancovat na lidských životech či hospodářském blahu, následkem čehož se spustila vlna rolnických povstání. Ženy v Mezopotámii měly od 24. století p.n.l. zapovězeny polyandrii. Trestem vůči prohřešku byla smrt utopením. Podle řídnoucího množství žen v populaci dalo se usuzovat, že v nich stále vězel osten hříchu.

Přemek z Šumperka

29. září 2015 v 21:58
Je zabiják, břitvu místo zubů. Porve se a všecky zbije.
Když se napere, zpívá u tupláku:

Kdo mrdce jen nadává,
ten nemiloval ji ani,
neb láska odpustit má
a nezná proklínání.

Návrat ze zablácených cest

28. září 2015 v 21:58
Noc se dnem se v dávání si přednosti střídá, dočkej času, buď jako lípa košatá, co svou korunou se bzučícího reje včelek dotýká. Oděj se do chládku, nech ptáčky přiletět. Jen co se naučí zpěvu, do daleka zas odletí. Ciť se jak to poupátko, co z něj se line spanilá vůně a co srdce po něm stůně.

Zdravého člověka vždy polije ruměnec, když napíše báseň

27. září 2015 v 21:58
Jen nemocní, nemocní v jádře, nemocní a svatí, podivní a místy zlatí píšou básně, aby je nepolilo, ze všeho přesvědčení, z trampot, z nudy, co já vím.

NEpíšou je banditi v důchodu, staří páprdové v podvlíkačkách, extravagantní ženy, které vypadají jako zbraně, které zrovna jako zbraně nabijeme a odjistíme, než nás devět milimetrů s tlumičem odstřelí, neústupní likvidátoři sebevíce zbláznění do zvuku padajících bowlingových kuželek, NEpíšou je i sloužící na hradě Kašperku, zarytí stoupenci kalicha, svobodní povolanci, ozdoby cirkusů, třeba nejzarostlější muž na světě, NEpíšou je taky hovádka bez špetky soucitu, pilné masy farmářů v odlehlých končinách Nebrasky nebo dobrodružní horolezci dýchající póry klikatého úbočí hor.

Dusil jsem se krví, pískem, sedával kolem ohňů a proklínal život, mohutně si přihýbaje z lihových nápojů. Nikotin a xylen spálily mé plice. Lenošný jak mýval, ničeho nelituju. Poslední zbytky nevinnosti vzaly za své na úsvitu neřesti. Pochodem vchod, jen to vím, že další srdce zkruším. Nešlo mě zabít o nic víc než zombie. A směju se dani z alkoholu!
Jsem hovado. Nemám mravního smyslu.
V umrlém pohledu se zračí pouhé vyčkávání na večer, kdy se knajpa naplní smíchem přivandrovalců z kdejaké pastušky a já budu moci hlásit další rundu na mě. V břiše mám sauropody... jak jinak vysvětlit, že stále přežívám nekonečnou hostinu?

Občas potkáte člověka, který v sobě něco má, něco, čím by mohl léčit, snímat rány a útrapy z čel, co vykříčí do celého světa a jako věstkynin výklad se začne zvolna naplňovat, a to, co slyšíš dnes, tě přivábí, abys přišel i zítra a nechal se balamutit nebo aspoň abys hovoříval s tím problematickým, choulostivým člověkem o tak ohromných událostech, sleduješ ty tekoucí obrazy, které se nádherně jako tvář mladé ženy promeňují v obrazy a barvy ještě zajímavější. Uvádí v nadšení jeho bláznivé řečnění.

Jsem sice prasák ze staré školy, výstřední, ale vždycky mě polije, když čtu ten nadpis zde na blogu, svítí jak neón, krása a symetrie. Vždycky jde totiž o semeno, buď se ujme a není moc kyselý, nebo se neujme, a pak se nemáš s kým sbydlet. Vždycky jde o varlata, když máte jen jedno, tak neuděláte tak krásné děcko. A vy to víte. Jen se bojíte o tom mluvit. Jsou někteří, kteří se nebojej, ale pak končí v kriminálech, mají truchlivý zkušenosti, protože řekli, co si měli jen myslet v duchu.

Je vícero typů, na některé může spadnout world trade centre a nic se jim nestane, někteří vlezou na krasavici a chytí vředa. Jsou tací, co dají na posvátné svazky manželské, mlčky trpí a nechají si zatejkat do bárky lásky a jiní, co se kurví jako kořalečníci, bim bam vytahují bimbasy na prodavačky v trafice a pak se na půdě oběsí. A teď, kartářko, co je, do vytahaných cecek, lepší?! Ani se nezmiňuju o švindlířích, kteří předstírají spokojený rodinný život, zatímco o stovky kilometrů dál vedou ještě jeden, rovnež tak počestný.Ti se poznají po kolínských, že jich maj nastříkano vícero druhů na obleku a vítr burací do skel jejich meďáku, když se ženou z příkopu domů, do toho druhého domu. Mají je vytahané jak štangle od salámu, protože furt tlačí na pilku a ratata tatara se přetahují o flek v posteli.

Časteji trpí na nemoci močového traktu. Není se co divit. Takové nádherné prso s úžasnou bradavkou, do kterého můžete neomezeně kousat, vzbudí sval raz dva. Není těžké být statečný, když člověk žmoulá bradavku. Dokonce se musíte přemáhat, abyste neřvali vzrušením. Neduhy spojené s čuráním u takových počestných otců rodin nejsou nijak vzácné. Dokonce často zajdou za urologem a ten jim potvrdí, co už tušili. Mají kapavku nebo rakovinu prostaty. Na raka jsme všichni dost staří i v mládí. Dejte si před milováním se slečnou v posteli jogurt, uvidíte, že rituály napomáhají sblížení. Lpěte na blízkosti, čistěte si zuby a pouštějte si gramodesky. Nic vás v životě nepřekvapí. A když budete dost vytrvalí, dopracujete se k lákavým šarádám, že i ta nejcudnější se na moment stane solidní nevěstkou.
Jeden strejda říkával: Piš jako zamilovanec. Stejně zmateně jako osoba, které právě oznámily, že celá její rodina zahynula při hromadné dopravní nehodě na dálnici. Při vytržení i při topení děláš stejný pohyb, vztahuješ ruce k nebesům, ne?
The unfed mind devours itself.

Zvonek

24. září 2015 v 21:58
Konečně mohu vesele usednout ke svému psacímu stroji a naťukat sračky odceděné krví. Jak jsem se zmiňoval, týden přinesl celou řadu novinek a zvláštních příhod. Ukrajinská mafie na mě nastrčila padesátiletou ženskou, tady se jí říká snatch, aby ze mě vykřesala peníze, protože se bojí přímé konfrontace, že bych je třeba všechny vyřídil jak seriálový hrdina Ray Donovan. V zásadě o nic nešlo, akorát mě chtěla dost nekřesťansky vydírat. Vzhledem k tomu, že už se neozývá, tak ji asi má reakce stačila (zaskočit).
Říkám, že konečně mohu usednout, což není tak docela pravda, protože mám volných asi jen tak patnáct hodin. Poté se začne celý kolotoč znova přelévat do ustálené rutiny, v mém případě ne tak docela nepodobné železné košili, kterou si nechal impozantní charakter císaře Barbarosy odlít, aby se leskl v zrcadlech, kdy slabí hravě zmáhali silné a děti se dožívaly jen tří let, než skapaly na lepry a mory. Řečeno bez příkras: všecko půjde znova k šípku.

Skokan

22. září 2015 v 21:58
Bohatý týden na zážitky. Takže už co nevidět, jo a mám nový sestřih, kačerí prdel atd. Pank není tuhej!

Čas je ještě hroznější suverén než prostor! Kdo je placen od hodiny, ví, že ztrácí čas, kdykoliv nevykonává činnost. Na světě platí jen dvě hodnoty. Peníze a penze. Přitom my bychom chtěli být raději křak, kterému se křiví větve. Zvlášť když jsme takové tragické bytosti, podrobené slabostem a mnohým mylům a dychtivě zažehnávajícím v sobě světýlko, či prométheovské ohýnky, svůj jas, který září pouhých dekád do tunelu smrti! Ale ukáže se, že i v jícnu umírámí má bohatý výhodu, může se uspokovat tím, že si v pekle či nebi koupí výhodnější parcelu a v podstatě se může odizolovat od bezďáků či umíněných psychoušů. V pekle mají oddělení pro hlavouny organizací typu Tesco, kde se probírá skutečný stav jejich věcí. Jejich duše, jejich vzdor, které se neopírají o ně samé, ale pro ten malilinký svět, který stačili obsáhnout, budou spáleny na povrchnost a zahynou dřív než bys řekl švec. Stejně nikdy nedosáhnete svých mezí, takže v klidu dělejte, co můžete, nakonec se zbortíte jak ta stará babka na přechodu o holi a než si posbírala nákup, marmelády a nutely pro vnuky, dostala vynadáno od pupkatého traktoristy, který jel náhodou kolem.

Ututlaná

20. září 2015 v 21:58
Ta děvka. Ututlala nevěru, dokud se neprovalila. Pak litovala, že se kdy vrhala do peřin s čurákem. Nás známý ji vzal heverem po hlavě, ale nejdřív. Nejdřív vzal heverem po hlavě jejího šamstra. I když měl víc rozumu než ona, protože se pokoušel o útěk, doplatil na to, že nevěděl, proti komu stojí. Ona nevědomost na své straně neměla. Podstatným zdrojem jejího štěstí byla harmonická osobnost, která rezonovala se vším pěkným a zdravým. Uměla si koupit pěkné šaty, nasadit pěkné boty a vzít roztomilý klobouček, uměla se zasmát při hře dětí na pískovišti a když chtěla, dokázala se zamračit na otrapu, který ji ošahával v tramvaji. Vynadala mu tak, že se víckrát na trase do masokombinátu neukázal.
Její kniha života byla popsána očima důvěry v to, co přijde. Tak mi napadá, že nakonec dobré zkušenosti převážily ty zlé a ona mohla tím vroucněji držet na ty dobré. Ale tvářit se, že něco je v pořádku, když není, to dělá jen pokrytec. Kdežto ten její klátič byl samé opojení smyslů, bez sentimentu, erotický, zvířecí typ brutálníka. Žádná kázeň, jen ponížení, hnán korupcí síly, plachý asi jako Radovan Krejčíř. Přiživující se na ješitnosti, naplněn svým významem a důležitostí.

Nok

19. září 2015 v 21:58
Věnováno humanlizards

Smrt ti hnije v chřípí jako spirála hodinového pera
leskne se na tvých víčkách jako lak
roste ti v žaludku jako dítě

Den, kdy se jí smrt
Máš oříšek místo hlavy. Cukrově bílá mrtvola s černýma očičkama v malé rakvičce a na oltáři za rakví byla fotografie filmové hvězdy.
Žít, to znamená chtít věci. Budeš chtít novou střechu, pěkné boty a zase budeš chtít spát, budeš chtít tropické plody a déšť, dobré maso, zatoužíš znovu a určitě po spánku. Zachce se ti koně, zachce se ti dětí, zachce se ti klenotů z velkých zářících obchodu a no, vzpomínej... nakonec se ti zachce spánku. Budeš chtít věci tak dlouho, až už je nebudeš chtít. A pak už přijde čas, kdy se jen spát a spát. Kdy spánek je veliká a krásná věc. A když už člocěk nechce nic než spánek, pak myslí na všechny spící. Budeš si to pamatovat?

Ukážou smrti, kdo z koho
Nevím, co chtějí všichni lidé. Co se dá chtít?
Je to odpočinek a pokoj údů a těla.

Lebka s nápisem nahé tělo žen
Cukrovou polevou máš napsáno na lebce nahé tělo žen. Podívej. Cukrová lebka. Ach.
Na ulici vidím psa. Zastavím? Sundám nohu z plynu? Ne. Bum. Pes je štastnější, je pryč z toho světa, navždy.
Kapela na náměstí znovu hrdě spustila. Jdu na corridu. Vyřítil se býk z ohrady. Běžel lehce, lehounce. Kráčí vážně a důstojně. Jako modré pírko hnané větrem. Býk se najednou zvedá jako černý útes. Chvilku se neděje nic zvláštního, pak ho někdo píchne. Pikádor? Matador? Nikdo pořádně neví. Dav vykřikne olééé. Býk se s žuchnutím zastavuje a chropotně ječí, jak mu ostří zajíždí hloub mezi lopatky.

Sním vlastní lebku
Míjím věž muezzinů. Ozývají se fistule mužů s hlasem žen. Něco dál za městem vydávají orseje jemnou sexuální vůni. Na černém nebi kloužou světlé stíny zahalené v mlze. Možná hvězdy. Slyším pár, který se muchluje v křoví a prosí mě, abych šel čůrat někam jinam. Moc z nich nevidět, ale zdá se, že jsou navlečeni v maškarních kostýmech bobrů.

Drží se v naší moči jako bílý obláček
Nervózně se vyprazdňuju, až jsem celý unavený, svět je bolest a únava, krev pulzuje v čůrcích moči. Skrývám čepel v hypnotických očích. Přijímám rozsekání, moč mi crčí ze slabin. Podupávám nohou a po zrádných stezkách se vydávám vstříc spánku do hájenky. Prší mi z nohavic a místo deštníku mám vlasy. Cestou si všimnu zkrvaveného lidského ucha, které leží jako krvavý amulet na poli. Jindy bych si ho vzal, ale dnes nemám na blbosti čas.


Vyzraju na smrt, na smrt zabalenou do rubáše jemné obilné placky

Nastříkej se několika druhy kolínské najednou

18. září 2015 v 21:58
Nejabsurdnější hlášky, které jsem kdy od děvčat slyšel? Budete se divit, ale netýkají se vůbec sexu. Spíš otázek, na které neznáme nebo nechceme znát odpovědi. Když jsem objevil hnijího stehlíka v podzimním listí: "Copak nevíš, že dívat se na mrtvoly není slušné? Nemůžeš po nich chtít, aby obživly a jaly se tě chovat v náručí. Tak to nefunguje."
Když jsem nejevil zármutku při zpackaně zahrané sonátě na klavír v podání mladého žáka ze ZUŠky? "Už jsi někdy slyšel něco tak tklivého?" "Jenom tvoje znuděné vzdechy, když čekáš na odvoz do masážního salónu."
Což se stává a obyčejně nám jde k duhu, když nestojíte tvrdohlavě na svém, otevře se někde ve zdi tajná chodba a tam si můžete docela zašpásovat. Je to lákavé. Mít obroušené hrany se hodí. Jste víc jak spjati s tvrdým a rázným. Mít hodně hran nikdy nevěstí nic štastného, značí často ničemu nepřitakávat, nebýt k nikomu šetrným. Může příležitostně svědčit o vzácné, savé, dokonale receptivní povaze, ale většinou jde o potrhané citové vlákno. Tak třeba málokdy narazíte na huliče, kteří jsou podivně kostnatí. Ale čím níž jdete po stupínkách drogového žebříčku, tím spíš narazíte na takový stín kluka, kdo ví, snad i dospělého muže, ačkoliv by měl nejspíš být už všemi těmi pády uondán, stále trčí do makrokosmu svými podivně skelnýma očima, pavoukovitýma nohama vysoce vybraného individua, právě proto, že je outsider, které nemá problém se porvat o pětikorunu. Zůstaven sám sobě, jedinou jeho hračkou nejsou ženy, nýbrž sebehana. Má motor trabantu pod kapotou rollse. Pochybuji, že ve chvílích potřeby - tedy nouze - nad něčím přemýšlí, že přemítá o svém neštěstí a dosahu jeho vlivu, aspoň já o něm nepřemýšlel. Chtěl jsem víc a víc znít zvony umíráčků a nenapadlo by mě, že bych se mohl dožít zítřka, nikdy mi netrhalo žíly být mimo týden, nevnímat čas, teplotu ani káravé pohledy spoluobčanů, když jsem ležel jako pouhý šerý záchvěv chmury na veřejném místě. Stesk může vnikat až do nebes, ale nakonec nejde o nic menšího než vstát jako každý, zavázat si tkaničky a zajít si do Lidlu koupit rohlíky a flašku starorežné. Za peníze, o kterou oberete babičku přímo na kase. I když pohledy těkají do prázdna, za nima je vždycky dost prostoru pro změnu, proto ty velké návraty pobloudilců na cestu ctihodného života. Jednou jsem viděl starce si tak truhlařit rakev. Všechno zlato uhnije a samet překryje plíseň. Vůbec nepospíchal, zdá se, že staří přecejen milují život. Mladí básní o smrti a staří o mladých holkách, jaká ironie.

Ale abych se vrátil k článku, aby měl nějaký řád a nejen povrchní účel. Jestli chcete někoho setřít, našel jsem si seznam věcí, které byste měli udělat.
Schovávejte doma jídlo na nepřístupná místa.
Pokud s někým mluvíte, opakujte po něm vše, co řekl, formou otázky.
Napište "X - ZAKOPANÝ POKLAD" na různá místa v něčí automapě.
Stříhejte trávu kolem vašeho domu nůžkami.
Ptejte se vašich kamarádů na divné otázky a jejich odpovědi si zapisujte. Mumlejte něco o psychologickém profilu.
V jukeboxu pusťte tu samou písničku 15x.
Pozvěte hodně lidí na cizí oslavy.

Celibátník a děvkař

17. září 2015 v 21:58
Osud nás všech jednoten!

Nechal jsem ji, aby si na mě pokládala fusky, když byla po dvanáctkách zmožená z práce v továrně na odlévání mýdla. Dělal jsem ze sebe klauna, abych ji, věčně nasrané kuřačce, vykouzlil dolíček na líčku. Teď má čtyřletého cvaldu, kterého pojmenovala Rákosníček. Ta holka měla v hlavě guláš odjakživa, ale takhle pojmenovat děcko, to už je na pováženou.


Předpovědi konce světa. Víme o nich, že jsou trochu skličující. Pokud je slyšíme prvně. Pokud v jednom kuse, nerozhází ani křehkou emařku v období vypořádávání se s otcem, který ji pohlavně zneužil. Hlásit příchod apokalypsy je jednoduše jednoduché, podbízivě laciné. Apokalypsa přijde, tvrdí média, jakási děvčina dokonce v nějaké seminární práci na fakultě strojů hlásí, že přiletí Halleyova kometa a mayský kalendář že nám zavaří rok 2013.
Přitom víme, že už v různých apokryfních věštbách, třeba v těch Šadrakových zjeveních, kdy pokorný Šadrák táže se Pána, proč se musí za hříchy do pekla, proč byl stvořen svět a že by mělo stačit jen dvacet dní, aby se člověk očistil od hříchu, se to hemžilo výstrahmi, všude od proroků po gnostiky máme dojem, že se s tím koncem světa nějak pospíchá. Jako by svět nestál za to, aby se v něm žilo. V posledních letech jsou ďáblova osidla mikročipy a satelity, už ne marnotratný syn nebo Poznání.

Mi připomíná, že mezi všemi strakatými najde se jeden bílý aneb kuře filozof. Když jsem tak jako malé klouče byl u babky na vesnici, hrál jsem si s kvočnou a jejími mláďaty, všiml jsem si, že všechna jsou v pohodě, jen jedno bylo divné. Tělíčko slaboučké, nijak neprospívající, často zůstávalo ležeti na bříšku, nijak nebralo účast na ruchu ostatních, nemísilo se mezi národ kuřat, jen tak občas obrátilo zrnko, na broučky nereagovalo, má smutná, zkalená očička, je škaredější barvou a když vidí, že ho nikdo nebere, jen tak zakvívá a běží nahodile nějakým směrem, do všeho zmateně vráží, padá do každé díry, hrnu se do každé překážky tak úzkostně a naráží do všeho tak urputně, až vysílené poklesá na bříško, zobáčkem ryje do země a ta kalná očka propadají kuřecí rezignaci.