Září 2015

Tempora

15. září 2015 v 21:58
Dopíšu to… jen co se posbírám podlahy. Ne, fakt. Dokážu se naprogramovat k úplnému soustředění, navzdory únavě a zánětu žil. Dostihla mě totiž má mladistvá léta chorob a obvazů, která se tady jen tupě upevňují!
V první řadě je divné, že paralelnisvet končí. Dora nás opouští nečekaně a s lítostí v srdci musíme říci, že smutně. Snad v sobě nalezne sílu a bude pokračovat na jiné adrese nebo v jiném paralelním světě.

Načež se odporoučela do módního salónu zanechávajíc mě v obludném zmatku, že já o minulý zelený čtvrtel raději neseděl doma na prdeli a nenalíval se absinty v pohodlí plesnivé skříňky z mahagonu. Chtěl jsem uchopit krásu, unikala mi, zanechávala jen flašku v rukách mých. Mluvím o nějaké holce, se kterou mám nevyřízené účty. Myslela si, že mě doběhne, když mi dá kopačky. Ale to byl omyl, vzal jsem na ni těžší kalibr. Ubil jsem ji pohrabáčem. Pořád mi opakovala, že se v ničem nezlepšuju a že život je o sebezdokonalování a učení se novým poznatkům. Já namítal, že seru na školu, seru na práci, seru na boha, seru na politiku, seru na vaše dokonalé, stabilní životy i úsměvy, za kterými se tají mělký cit, a venkoncem seru i na ni, načež mě propustila s napomínáním a výčitkami, že všeho moc škodí atd.
V jednom kuse mě tahala na své semináře, kurzy, pečovatelská sympózia. Vysvětlovala mi, že když chci mít psa, musím ho naučit chodit při noze. Na vodítku, jinak je to zlý pes a pokouše ostatní. Chtěla ze mě vycvičit psovoda. Pokud chceš být dobrý psovod, musíš znát triky s řetízkovým obojkem. Ale mě nezajímají tvoje teploušské triky; jediné, co chci, je vidět sílit kmeny stromů, slyšet bušení srdce nenarozeného dítěte. Když mi pes nejde u nohy, tak se neposeru, v lesu číhá nebezpečí, každá natažená pavučina má v sobě potenciál tě uškrtit (při troše fantazie) a pes si ho užívá plnými doušky, tu vyhrabe starou botu zálesáka, tam vyčenichá mrtvolu jezevce, nad kterou se sletují masařky. Ty se všemi těmi reiki a reinkarnacemi a astrálními dušemi bys měla strach přespat v lese, bála by ses tlupy naštvaných veverek, co bys asi tak dělala, kdybys šla navatým sněhem a divou vichřicí v tajze, kdyby tě zastihl pád spršek ledu na hřbetu hory a tys neměla ani lyže a musela někde bivakovat, vždyť ty bys ani neveděla, jak si zachovat život, či oddálit umrznutí, skrz bivak, udělat si stanový prostor. Ty si to představuješ jak Hurvínek válku. Co bys dělala v dolech, kde se kutá olovo. Ani nevíš, jak by ses dostala dolů do dolu. Ano, mluvím k mrtvé. Ale co na tom, třeba mě slyší i přes tu půdu, do které se vsákla jako malá molekula, kterou byla. Vždyť měřila metr šedesát, co je to za výška. Byla problematická i jinými věcmi než nevymáchanou hubou. Měla tajné dorozumění s jakýmsi vzdáleným bratrancem, ale podle mě ten takzvaný bratranec vůbec nebyl bratranec a místo na kávu a zákusek s ním chodila do nějakého povedeného motýlku! Jestli mě ještě podváděla do toho všeho, jak se chovala, tak vůbec nelituju, že jsem ji ubil. Co jiného si zaslouží člověk, který vás v láskyplném vztahu na každém rohu vystavuje výsměchu, nasazuje vám parohy, uspokojuje se jiným tělem a ještě se vám nepokrytě dívá do očí a přísahá, že je hodný a poslušný. Vzít na něho pohrabáč, nažhavit ho v krbu, vypálit cejch D (jako děvka, ne emotikon pro smích) a bít páté přes deváté, dokud se krev nepromísí s ožehlou kůží v symbióze nenávratna.

A rozbitý nos

15. září 2015 v 21:58
V článku nazvaném poeticky "Myši" jsem chtěl popsat své zkušenosti s hubením těchto škůdců, kteří se často schovávají po domech v úkrytech a číhají, kdy budou moct okousat.. a kurva, zapomněl jsem na dopisy z války, celou bedničku, asi nějaké liebesbriefe... z 43. roku, které jsem tam nechal ležet.. ladem, aby je sežraly myši! Hrom aby to. Nevadí, možná skrývaly hrozivé tajemství. Kupříkladu v nich mohl muž na frontě zastřelit velícího důstojníka a schovat jeho mrtvolu ve stodole, kde ji našly o dvacet let později farmářovy děti.

Dny tečou do bot, až z nich vybírám vápencovité sedimenty. Často v takových kalech, že bych už potřeboval nějaké vzorkovače nebo žlábkovité sondy, které by mi umožnili změřit míru mého zanesení.
Neříkám, že nejsou myši roztomilé. Akorát bylo cosi děsivého v jejich pohledu, když jsem na ně vzal lopatu, zabil jsem asi jen čtyři, ale bylo to, jak by umřela celá divize. Nechtěl jsem je zabít, ale dostal jsem příkaz. Buď zemrou myši, nebo už nikdy neochutnám laciné polské pivo v sixpacích. Takže je jasné, že převážily instinkty ožralce a ta lopata se octla v mých rukách jaksi automaticky.
Mají sklony utíkat do rohů a tam se skrývat, ale stačí je botou dokopat do směru, kam je chcete rozmajznout a bum. Nejspíš se netrefíte, ani hranou ani celou plochou, pokud jsou mrstnější. Moje naštěstí byly tzv. lenochodky, takže jsem ani nemusel lopatu použít, jednoduše jsem je přišlápl chodidlem. Ale vtip je v tom, že pak ještě žily, tak jsem na ně vzal malý žebřík a exekuci provedl do hlavy tupým, drtivým nárazem kovových nožek. Nejhorší bylo, jak se jim rozdělala střeva, když to schytaly ne celkovitě. Úpěly a pištěly, až se mi o tom pár spánků zdály noční můry. Byla to asi rodina, nejmladší šel na konec, byl z té popravy úplně vykolejený a vypadal spíš jak pulec, tak byl malý a nepodobný myši.

Což mě zas přivádí k té rajdě. Ty vůbec nevíš, že když spíš takhle na paloučku u lesa nebo kdekoliv na louci, že můžou přijít divočáci a vlci a medvídek a opíchat tě, resp. sežerou ti kosti, ale spíš bych se bál komárů, klíšťat, natankovaných boreliózou, blbých myší, co se vkradou do zavadel, nebo kanců s dvěma nohama, který tě přijde přímo znásilnit, už od chatky tě bude sledovat dalekohledem a přiblíží se v jeepu, až les zahalí tma, ty budeš svítit čelovkami a pak si lehneš čelem k obloze, spousta hvězd se rozsvítí, tehdy jeep zhasne a přijde ten kanec a bude konec. Neubraníš se ani myslivci na el es dé. Protože jsi proti nasilí. Volná Láska a Sex pod vlivem a Mír pro všechny, to je tvoje motto. Ty bys, ty ludro, chtěla pořád nové gelové nehty a perličky na ně, ale na Sibiři bys pošla první den bez potravy. Ani to vyjebané reiki by ti nepomohlo. Nebo co bys dělala s polárními energiemi, když se podchladíš, odejdou ti ledviny, začneš se třást, zpomalí se reakce, kůže ti zmodrá, naskáčou boule, začneš halucinovat a to nejlepší nakonec se ztratí v tepu, mozek spolu se všemi pochody se zastaví a ty s ním? To už by nebyl čas na rotování koulí v dantienu. Velikostí jasného světla. Neprodýcháš si čakry ani omylem. Dlaněmi si můžeš vizualizovat tak akorát hovno. Tak prosím tě, zmlkni, zmlkni, když už jsi mrtvá.

Jenom čtyřicet lidí během historie na planetě vědělo, v jakém jsme svrabu. Teď je to už jen šestice lidí na celém světě, z nichž čtyři meditují na poušti a mají stoupence, které učí poznání Z Nuly vše pojde, do Nuly se vrátí, jeden je nenapravitelný trestanec a alkoholik a ten poslední jsem já. Blíží se doba, kdy vám zatuhne úsměv, už žádné cukrkandly, žádná vaty a strefování míčkem do terčíku na pouti. Tvrdá realita přichází, třeste se.
Při nástupu do vlaku - jsou to pokaždé jiné vlaky, jiná nástupiště - mě vždycky potká někdo z minulých životů. Zamává a řekne: oh my god, S. Myslel jsem, že jsi mrtvý.
G. říkal, že to táhneš s C., jenže C. chodí s P. a do toho sestra L. vykládala, že už nemáš zájem o C. a chodíš do tanečních za bratrem O., kteréhož otec platí alimenty I., jenže ta je v tom celém nevinně a teď za trest chodí s outěžkem.
"Dobrá, děkuji za uvedení do obrazu."
Trpí nejvíce jenom nevinní.

Tolik je na světě párů, že je až k nevíře, když je někdo přechodně sám. Opravdu, šance, že budete single, se rovná ve facebookové době šanci, že vám meteorit provrtá hlavu.

Zas zapierdalać

14. září 2015 v 21:58
Goethe říkal, že kdo usiluje vší mocí, toho můžeme spasit. Taky říkal, nebo nějaký jiný klasik říkal, že excelentní manželství se projevuje tak, že se na sebe manželé ironicky ušklíbají. A že se manželka probírá z menopauzy. Kdo mohl vědět, že bude dopravena do samoty, sama v temném pokoji třesouc se na kanapi, pořád se pokouší něco vymyslet, raději než ležet v posteli a nervózní, vybírat z police z dětských knížek nějaké aspiriny. Potkal jsem jednoho kluka, který si myslel, že je zvěstovatel nové víry a že bude prospěšný lidstvu. Potkal jsem ho, když jsem ústavně pobýval v blázinci, ale narozdíl od oněch ostatních bláznů, já byl duševně zcela při smyslech.

Byl jsem zavrženec a žalost byla mou právoplatnou chotí, skráň zjizvená se mi tou ožehavou úzkostí potí a ani pazneht vtipu se nesměl ukázat tam, kde rostl žal a v místnostech bláznů, kde se ani doktor nezasmál. Jisté je, že až pojdu, nikdo pro me nezpláče, part mi vrznou někam do doprostřed rybízového koláče, nemám rád mák, žeru jen slívy, proto jsem asi děvky jímal k slzám, t ymelancholické okaté děvky, jež byly živy. Tma před, tma bodejť i vzádu, před tmou za mnou, ať nikdo na mě nevidí, ať nikdo neví, že jsem a ať v dalekých distancích jsem od lidí. Ať sám nic nevidím též a slibuji, že klid vám dám, nebudu vás v posledních hodinkách mučit, chraňte se však chvil, kdy se uspávám.
Ať sen je hluboký jak oceán široký a v něm vše nechť uhasne, ať přijde věčné spaní úžasné.

Lustr pro královnu

13. září 2015 v 21:58
Věnováno banalitce
které navrtám co chce.

Akorát musí počkat, protože práce i v neděli. Zatím pár vět.

Nemohl jsem tušit, cos cítila. Jaká odporná huba se tu otevřela. Jak místo zubů jako perliček svítily na tebe černé masívy tesáků, jak smrděla morda kořalkou a ukrajinskými mačkami a jak mi babička, než se skutálela ze schodů, říkávala: ty rosteš pro kriminál. Kdyby jen věděla, že jsem rostl pro něco horšího, ani by nečekala na mozkovou příhodu a rovnou by si pustila plyn, to je poslední vzpomínka, dál už nesahá paměť. Je možné býti andělem a Smrtihlavem zároveň? Jestli ano, ty máš obojí, ten plachťák v tobě nosí cejch ukřivděné slečny, to je onen smrtihlav, horší než žlutá lebka v hrobě, taky jsi ale šílená, s obarvenými listy vlasů, zabalená do deček a celá se jen třepeš v židli, odkud, otřesená, bolavá, svoláváš všecky svaté, protože jsi především anděl. Snil jsem o tom, že ses proměnila ve strom. Těhotná stromem jsi mi uřízla nos. Ve válce o lustr, navrtám ti kde co, vlastně cokoliv, ale tys chtěla tak moc vrtat, že jsi mi v nejlepším uřízla nos rampouchem. Znala jsi své místo na mapě, V REZERVACI STROMŮ A STŘEDISKU CHRÁNĚNÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE. Nebolavá, neotřesená, dokonce podivně smířená. Byla jsi moc dobrý strom, zdravé dřevo, které se umělo ohánět větvičkami a švihalo proutky do penisů jakoby zdrogovaných, nebo aspoň zhypnotizovaných, elektrických, vlastně kuchyňských robotů, vymyšlených v Číně, ale vyrobených na Okinawě. Sám jsem býval tak trochu robot, tedy vím, kdy končí legrace a kdy jde do tuhého. Tehdy, když jsem tě vyhlížel v každé ponožce s pandami, . Všechna ta těla, která nás svírají, boty, které drtí klenbu, ňadra, která se nevlezou do podprsenek, všechny ty ubíjející rozhovory v nemocnicích, na policajtech, v pohřebních ústavech, v porovnání s tebou měly všechny věci vady. Až tys vynalezla kratší cestu k branám extáze. Včera jsem se jen kvůli tobě neozřal do maxa, abych dneska, než odjedu budovat, mohl tě potěšit pár slůvky, pohovořit s tebou a i kdybych měl troje ústa, nevypověděl bych, jak běžíš napříč mým životem, jak jsi mi vykolejila mysl, jak zešílená květina mě pronásleduješ ve snech a tvé jméno se opakuje den co den, zaslíbená patronátu žen, kamkoliv jdeš, vrhám svůj stín s tebou a kamkoliv kdy půjdeš, budeš mít strážce v kapse, nebo na ramenou, uneseš-li ho a ať půjdeš na světelnou párty či tunelem, přijmi mé chvalořečení, které nezlomí smrt ani žáden boj zde na zemi. Navždy, rychleji než myslíš, bude mi znít v uší jméno neeq, a i kdyžs bývala dřív občas smutná, za těch dlouhých nocí jsem myslel jen na tebe a dostával šoky, byl jsem ztracen, od chvíle, kdy jsem tě poznal, ztracen ne tak, abych byl nalezen, ale ztracen doopravdy, abych nalezl tebe někde uprostřed moře, uprostřed původního matrixu, víš, že oceán má tvar čočky? je to jen oko do dalšího oka a pod ním je jen slupka nalepená na písčité dno, je to vlastně jen pole, je to hustá voda propadlá na dno, a ty jsi jako kra tvořená sladkou vodou, hezčí než požární žebřík, kterým se šplhá do bytu, jsi vytrvalejší než bušící srdce mezi žebry, tak mě napadá, stojíš někdy sama před zrcadlem? nic se ti nevyrovná před zrcadlem, nic se nevyrovná popraskané dušičce, usmíváš se jinak očima než jahodami úst a v duchu se kolébáš, proto žádám na kolenou, i když nikdy neprosím a nikdy nežebrám; světě, kdybys měl chvilku, předčítej té se svatozáří trpělivý příběh o tom, který šel sám bez naděje a hledal a našel, zotav ji svěží a každý hluk jejích pochyb přehluš tichem uspokojení, buď krásný na tu vzácnou laň s břečťanovými parohy, stel ji do nejměkčího mechu a předčítej té se svatozáří trpělivý příběh o tom, který šel sám bez naděje a hledal a našel.

Myši

12. září 2015 v 21:58
Věnováno ještěrčímu králi

Je to zvláštní myslet na plešatou tanečnici od tyče z baru, kam mě zavál čas, tak jako zavěje stopy našich těl, oči v práchnivějící díry a mozek v uschlou bublaninu, je zvláštní myslet, jak se usmívala, jako hořící květina za Dne, který blízek apokalypse loučí se v náručí buddhistických potulných a pajdavých mnichů na listu zvadlém vlastní fantazií v lese přízračného Ruska, na pokraji procházení minulého života, vzešlého ze zrnka prachu a vrhaje triumfální odlesk slova na náš čas.. nebo na naši zválenou postel, která nás spojila v zárodky Bytostí chycených do pastí a není už nad čím plakat, není nad čím vzdychat a skučet, jen snad na tím, že Sen zmizel, vypařil se a je to v tom možná Touha, dost možná i Nevyhnutelnost, je v tom úporná snaha snít o něčem víc než o kancelářských budovách navršených vedle sebe bez ladu a skladu jak změť doby a když se ohlížím přes ně, vidím prchat cáry přízraků, vidím jednoho každého z pracovníků zívat za stoly a hřát si na prstech zmiji úkolů jako za dávných časů v Temnotě, kdy lidé jeskynní pomysleli na to, jak trpíme, a proto spali pod širým nebem, aby nenarušili statiku jeskyně skrze samé ronění mamutích slz, nelze nezaplakat při pomyšlení na manželství, na vzdělaní, na prkna podlahy zalitá v betonu, na nervové zhroucení, na bezvýznamné zlodějíčky mobilů, na sodovky ručně vyráběné a stovky operací menisku, kterými příliš tlustí berou zavděk, aby mohli být mobilnější, aby se v jediném nepřetržitém úsilí dobelhali ke krovu, kde v okamžiku konce zvadnou v přítomnosti starajících se potomků nebo dokonce umřou bez obecenstva, jen tak, aby se neřeklo, že po sobě aspoň popel nenechali, tohle já už znám a už se o to valně nestarám, na zápraží, kde praží slunko šikmými paprsky teď sleduju holčičky s bublifuky, nebo babičky tlačící kočárky pro panenky a vím, že v bublinách je autentično, nic je nerozfouká, ani v těch starých, příliš dobrodružných krajích, kde se tasí kolt rychleji, než bys rozchrchlal mulčovací sekačku, nedají dopustit na bubliny, co je to vlastně tenhle život? Kromě místa pro lítost, pro jedovaté hady schované v košících s tropickým ovocem, trýzně a utrpení, co kdy přišlo - navždy odchází, není zbytí, a co klíčí, je právě jen bublina, nápor vzduchu deroucí se pod izolací tak skleněného, něčeho tak skleněného, jako je koncentrovaný vzduch v elipse nebo kruhu nebo kvadratuře kola, který dýchá jen svým povrchem, přestože uvnitř se zmítá jako strach, jako bolení zubů, jako vyšinutý pedofil s jazykem na rozkroku malého, bezbranného chlapce v křovisku, nad kterým létají havrani černější než mour, co chci říct, je, že nic říkat nemusím a všecko je jasné, když kráčím ulicí k osamělé budově útulku pro psy, starší než plesnivá podlaha v divadle komedie, kde původní ansámbl nacvičoval své Nadívané ryby, své Šalom a já měknu pod dojmem, že už nejspíš nikdy neuvidím o*****skou Mary, zrzavou, pihovatou, krvavou, plnou konfliktů a zatarasenou mezi ulicí a publikem, mezi vytím šakala a cukrování hrdliček, mezi poklidem a bouří, kterou jsem líbal na šíji a nebo na špičky kotníků, nebo na vlasy, ale dál jsem se neodvážil, tak mi připadala Nedotknutelná, jako dluhy, hovory "haló, to bude omyl", středoškolské lásky, pečeť na dopisech a Nedosažitelná jako pojídači hříchů, kteří se mnou jedli buřty u táboráků v Moneygall a opékali chléb vedle nahastrošených snopů dóžinek a pořád se usmívali, asi se maličko styděli, že v té jejich rajské zahradě se usadil takový narkoman, takový podivín, který jen bez ustání šňupe a zírá napůl mrtvým okem na stříbrný měsíc a nic víc, dává přednost tvarům jazýčků ohně plivajícím do chřtánu noci své sáhání až za jas viditelna před zpíváním irských odrhovaček.

I v tmu i v nic

11. září 2015 v 21:58
Se srdcem sníženým hrůzou a děsem nehledím k vrcholkům vroubených lesem. Za pár hodin se přiblíží volnější režim, tak doplnim zanedbané zápisky. Neni se však nač těšit. Ponesou se ve znamení dekadence.

Věnováno mayovi


Bylo to, jako bys ji zabila. Vlastně ji zabila Smrt. Nemohla to vydržet. Ona a to její artritické srdce. Ona a to její srdce rozedmy. Zamordovalas ji ve vaně, ale bylo to, jako by Smrt vzala sekáček na led a sama ji, zuřivě máchajíc, zasahovala rány, z níž každá by byla smrtelná. Nelze zde mluvit o afektu. Či o přechodném pominutí smyslů. Tys ji prostě vymizíkovala svistem nože z povrchu planety…
Skoro by se zdálo, že vás Smrt zabila obě. Čas neojebeš, bere si popořadě, co ji přijde pod ruku, to nejlepší, to horší, to, co si zasloužíš, i to, cos získal bez zásluh, zkrátí tě o dny a vrhne bez peří někam do muničního skladu, kde budeš přebírat na pásu kalašnikovi a tvářit se jako že je to nejlepší z možných životů. Nic není tak plaché jako rozesmáté oči Času. Je v něm něco z věčně čistého studenta práv, z jeho dlouhých mastných vlasů, z panictví, které hravě odolává náporu roztoužených orgánů, které si nic nedělá z vytrvalého zájmu děvčat s očima pomněnek, které česky neřeknou ani slovo, ale které už byly zvalchovány tolikerými bedry, že si pořádně nevzpomenou, kdy o to přišly ponejprv. To se povedlo. Kdy o to přišly nejprve. A co je komu do píchání? Vždyť i zvířata kopulují - a často s větším rozmachem než tvoreček Člověk. Věneček panenství trošku uschl, nicméně růže v něm věčně kvete, věčně v bodláčí chrastí svou píseň o zmařeném údělu, o lůžku v bordelu, kde doslova a do písmene v nohách (tam, kde obvykle není polštář) sedí hejno štěnic a pod přikrývkou odpočívá rakovina kuřby, protože i zdravé kouření škodí, co neškodí, je snad - za určitých okolností - pasivní kouření, ne v ledajaké místnosti, v nevětrané zpravidla, v kuřárně na hotelové škole. Tam je kouř tolik součástí výchovy, že ho inhalují i během výuky a světě, div se, hotelnictví a turismus tak právem patří k nejzáslužnějším odvětvím, protože vštěpuje základy příjemného rozkladu už od nestabilních let růstu. V té vaně jsi udělala jedinou chybu. Výlevku jsi nechala ucpat vlasy. Čímž jsi zamezila odtoku. Víš, jak nechutně vypadá pobodaná, třeba přitažlivá, nahá bruneta spočívající v embryonální poloze v poloplné krvavé lázni? Ostatně, asi víš, když jsi ji zabila… A lejdy Smrt, ta vás zabila obě.

Artritické srdce

10. září 2015 v 21:58
Touha po děvce vabí klátit, jít za tebou do neznámých krajů, odkud se nevrátím ani nechci vrátit,
a jako by mi nebylo líto a o nic líp, než jít bez cíle do světa kundy sýt, raději dát ti pus na tisíc
prahnout po tobě bez přestání, v tmu v i nic.

Znáte ty zahrady,
vůně zvadlých listů
umdlený hmyz
a vazby k posledním šukaček místům

Pod růží odkvetlou s rudými lístky krve leží
pavouček
s křížem na břuchu už neleží, do proutí běží
ten pavouček je opuštěn jak letohrádek, opodál kde jsme, jak stoletá tráva na schodišti,
nad hlavami chrličů odvíjí se
naše příboje svárů milenců-tuličů

Kančí ragú

9. září 2015 v 21:58
Jestli seš kanec.. jednou provždy jsi,
na tváři ti úsměv zahraje
na ubledlých tvářích tam vášnivě hvězda hraje
a ptá se: myslíš, že jsi květ?

Sám neumím povědět.
všechno uschlo jak mety, kam jsi nedospěl,
jak hroby, oplakané a neudržované
sotva se zájem o život probudí
už ho mladá samice zapudí

Nebráním se neskromným návrhům,
nad bezednou roklí či nad
pěšinou stmelenou z révy
nad tratí bez vyhlídek a vnad

Chci jen uniknout žití trudům
všem těm potyčkám a bludům
všem těm zmrdům a násoskám,
vyhnout se soudům a rakoskám.

Sliz z hlemýždů ohladí pleť

8. září 2015 v 21:58
Dnes konečně můžeme s hrdostí prohlásit, že víme, jaké národnosti byl Jack Rozparovač. (Polák.)
Aaron Kosminski.
(Další Polák? Kolik jich ještě bude?)

Prezident ghanské fotbalové federace je nešťastný z návštěvnosti fanoušků na místních stadionech. Aby je nalákal, chce mít krásné ženy, které mají do ochozů přilákat velké množství mužských fanoušků. Zjistili, že muži, kterým takové polonahé krasavice zamávají, začínají šílet a ochotně se vrací.


V Japonsku se zrodila originální dívčí skupina. Skládá se ze třiatřiceti zpěvaček a tanečnic, jejichž průměrný věk činí 84 let. Nejstarší členka má 97 let. Kdo si je chce poslechnout, ať zbystří na KBG84.


Kdo má rád kostely a kostnice v nich, asi bude potěšen zprávou, kterou nám potvrdil hlídač kaple Capela dos Ossos v kostele sv. Františka v Portugalsku. Z původních pěti tisícovek kostí plánuje vedení rozšíření úložných prostor na sedm tisíc.

Mrtví, ti mají vždycky pravdu.
Ale co z toho, když jsi živá?

(Inspired by Žáček)

nejlepší mrdky jsou žena s níž jsem probděl noc diskoték
a která ráno mlčky zmizí z bytu bez kalhotek
bez hlesu
a nenechá ani adresu

jojojo mrdky mají řád,
moh bych na ně srát
ale radši se nechám sát

tak už jsem starý jak groteska
která z vás sladkých kund
lesklých bot a bund
mi k tomu zatleská?

dvacet osm zim vsáklých v líhu
moh bych si hádám napsat knihu
ale radši vlezu do pajzlu
a ojebu tu šťabajznu


Ivan je dobrý chalan
akorát trochu pijan
nezbouchl právě moc holek
na nahou čumí jak čolek

přestože mu jdou rýmy jak slonu chcaní
je pořád zde a je často k mání
kdo s ním touží pohlavní styk mít
měl by ho prosím odnaučit pít


kdo v lásce rád rešerše
začne říkat si milenče
však krmíš-li se verši
orgasmus tvůj je delší

o mrdky pomalu ztrácím zájem
jak o špinavé kalhotky s pandami
leda by přispívaly na nájem
leda by mě štvaly trucem jen chvilkami

Camerata de' Bardi

7. září 2015 v 21:58
A co je zajímavé, děcka. Že jsem tak hustoprdelil po globuse a prstem jsem dopadl do Baltského moře, do Švédska. Občas si tak z podivného rozmaru roztočím koule, abych se aspoň na fotkách podíval dál než za sousedův plot. Jakousi náhodou, která v první řadě vůbec nemusí znamenat náhodu, ale třeba řízení Prozřetelnosti, jsem dopadl teda někam doprostřed Botnického zálivu, kam bych se určitě podíval jen nerad, ne bez rukávků k plování. Dobře, říkám si, vemu teda mapy na googlu a jedu menší rozsah, naslepo na obrazovce jebnu do nějakého místa ve Skandinávii a bum. Malmö. To už je lepší. Docela udržitelné počasí, jak tak koukám, vlhkost vzduchu je ještě na hranici snesitelnosti, větřík fouká jen mírný, protože ho zastavují mořské proudy, co jdou proti směru ručiček a ostrůvky s přístavy, jichž jsem napočítal aspoň padesát. Pak všechny ty ledoborce. Skočné dmutí. Prostě romantika na entou. Dobře, ať je to Malmö, obdivuju rušná města a zástupy nevyspaných lidiček naloďujících se na zpožděné trajekty, a co teprve lodní bary s dostatečnou zásobou vodky! Když už se dostanete někam na sever, všimnete si, že pořádně neumíte mluvit tou jejich hatmatilkou. Pokud jste měli štígro a emigrovali před osmdesátým rokem, museli jste si žádat o azyly a podobné formalitky, zato žijete třicet i víc let v pohádce o bezstarostném konci, možná vyšší daně, ale zas platíte jen za kvalitu. Kdyby pro nic jiného, a mě zrovna moc věcí na světě netankuje, jen věci, které si nemůžete koupit, Malmö je pilířem evropské architektury. Mají tam tu nejhezčí secesní synagógu, která kdy byla v těch krajích zasazena, kterou chtěli synagobijci vyhodit do povětří, ale měli na ni málo trhaviny. Mají tam prosklenou městskou knihovnu, která připomíná skleněnou dózu na květiny nebo na vařečky. Jsem vysazený na služtičky s krajkami na titeřných zástěrkách, které nosí chody na stoly v kastilské hodovní síni jako za rytíře El Cida, El Campeadora třeba sedm chodů a sedm orgasmů k tomu, teda nevím, kolik měly na sobě tehdy krajek a jak dlouho jim vydržely, ale vím jistě, že měly na zápěstí, na krku i na kotnících hromadu perel. A perly, jak známo, dělají ženu. Nestává se často, že by mě pohled na knihovnu vyburcoval k vzpomínce na španělské konkvistadory.
Mají tam velice ošklivou oranžovou kostku moderna museet, tak ošklivou vedle té vpravdě působivě prosté gotické branky, že až bije ten kontrast do slabin a já si říkám, že je to vlastně vtipné a tak blbé, až je to dobré, že bych tam na baru asi položil hodně papírků, než bych se z té elektrické klece zbláznil nebo pobláznil ostatní příchozí. Hédonik ve mně, víc než ten slavný mučedník, by si asi dlouze užíval návštěvu té geniální stavby našeho věku, nákupního střediska Emporia a beru jed na to, že by se vydatně zšalvějoval a napůl v jiné dimenzi osáhaval všecky prodavačky parfémů, aby ho securiťáci vyváděli zbitého v klepetech.