Září 2015

Mlátička šlemu

6. září 2015 v 21:58
Prasečinky stranou. Ale jen proto, aby v tom rožku víc vynikly, ne?

V knize stínu jsem se dočetl o jednom kocourovi, který ležel na sudu ginu a byl obří a černý jak smrt.

Já jsem však brzy shledal, že se mi začíná protivit. Předpokládal jsem pravý opak, přesto však mě jeho očividná příchylnost - nevím jak a nevím, proč to tak bylo - spíše odpuzovala a obtěžovala. Znenáhla se tento odpor a nedůtklivost vystupňovaly až k rozhořčené nenávisti. Vyhýbal jsem se zvířeti; určitý pocit hanby a vzpomínka na dřívější ukrutnosti mi bránily týrat ho. Několik týdnů jsem ho neudeřil ani jinak netýral, ale znenáhla - opravdu znenáhla mne při pohledu na ně začal jímat nevýslovný hnus a raději jsem od něho mlčky prchal jako před morovou nákazou. Mou nenávist podnítilo nepochybně i to, že jsem hned ráno, jak jsem zvíře přivedl domů, zjistil, že mu tak jako Plutovi chybí jedno oko. Tato okolnost je však tím víc přiblížila mé ženě, která - jak jsem již řekl - byla prodchnuta onou laskavostí, kterou jsem míval i já kdysi v povaze a jež mi připravila tolik prostých, čistých radostí.

Čím silněji se mi však kocour ošklivil, tím byl ke mně přítulnější. Chodil mi v patách s takovou vytrvalostí, o jaké bych čtenáře jen stěží přesvědčil. Ať jsem se kdekoli usadil, již se krčil pod židlí nebo mi vyskočil na kolena a odporně se ke mně lísal. Jakmile jsem se zdvihl a chtěl jsem odejít, zapletl se mi pod nohy a málem mne porazil anebo se mi svými dlouhými, ostrými drápky zaťal do kalhot a vydrápal se mi až na prsa. V takových okamžicích se mi chtělo jedinou ranou ho zabít, avšak přece jen jsem se ovládl; bránila mi v tom jednak vzpomínka na někdejší zločin, ale hlavně přiznám se vám - nesmírný strach před tím zvířetem.

Tento strach nebyl v pravém slova smyslu strachem z nějakého fyzického zla - a přece si nevím rady, jak jinak to nazvat. Já se až stydím přiznat - ano, i v této zločinecké cele se stydím přiznat, že strach a hrůza, které mi zvíře nahánělo, byly vyvolány pouhopouhou chimérickou představou. Má žena mne nejednou upozorňovala na tvar bílé skvrny v chlupech, o níž jsem hovořil a která vlastně byla jediným viditelným znamením, jímž se cizí zvíře lišilo od kocoura, kterého jsem usmrtil. Čtenář si vzpomene, že toto znamení, ač velké, bylo původně velmi neurčité; avšak zvolna, téměř nepostižitelně nabývalo - a můj rozum se tomu dlouho vzpíral jako nějaké smyšlence - pevného a určitého obrysu. Nakonec dostalo podobu předmětu, jehož jméno se děsím vyslovit -především proto jsem si tu obludu hnusil, bál se jí a byl bych se jí i zbavil, kdybych si byl troufal - dostalo podobu, jak říkám, ohyzdné, příšerné věci - ŠIBENICE! Ó truchlivý, strašlivý nástroji, ztělesňující hrůzu a zločin - agónii a smrt!

Osude, osude

4. září 2015 v 21:58
Vybavuji si ze svých kusých vzpomínek, že jsem kdysi patříval mezi těch nepatrně málo štastlivců, kterým se dařilo žít výhradně podle svých představ a plánů. Dokonce jsem býval pln míru, i když jsem v kapse neměl ani vindru. Chodil jsem bos po dlažbě hrbolaté jak valcha a když cesty zavál písek, opatrně jsem vytáhl pergamen a popisoval ho tajemnými, runovými značkami, kterým jsem ani valně nerozuměl. Když písmo uschlo, zapadlo slunce nad dnem, který nebyl i rozprostřela se tichá noc posetá smaragdovými hvězdami. Těch dnů, které vědomě či ne protekly pokojně mezi prsty, odkázal mi bůh nespočet a dlužno dodat, že pokaždé byly mi stejně vzácné a chutnaly po víně z první sklizně révy ve Vilharticích.
S nějakou buchtou jsem v Rumunsku měsíc zimy žil na rovenském statku. Když přes noc napadlo půl metru sněhu, koně se samou radostí váleli v závějích u napajedla. Jako malé děti se kolébali na zádech sem a tam a radostně vyhazovali kopyta k modré obloze. Všudypřítomné cikády si klestily cestu orchestrionem zvuků na nedalekých pastvách. Radostné hemžení všech červíčku, červotočů, tesaříků, stehenáčů na květu petržele dosahovalo pověstné meze, nad kterou se všechno už zvrací ve svůj opak.

Mám teď těžkomyslné zařízené žití, a proto nemohu jasně myslit, ale za ty roky, co tu jsem, jsem si uvědomil, že jediný obsah blogu, který není u čtenářské obce závadný, je striktně obscénní, plný nechutností a že to tahá, protože blogeři jsou asi čuňata či co. Podívejte se na blogy, které jsou o sexu - každý je chce číst, denně stovky komentářů, tisíce návštěv. Kdežto já, se svou cudnou a takřka mnišskou povahu, kterému je cizí zraňovat city žen, který až na výjimky nemá skoro žádné sexuální zkušenosti, jednoduše takový blog nemůžu psát. Zjištění, které mě privedlo na kraj propasti. Co teď dál. Už budu asi psát jen pro jednu speciální dívku (mušličku Kiru). Uvidíme, jestli ze své nevinnosti vykřešu nějaký ten plamínek, co zapálí svíčku. Navíc s přihlédnutím k Akimovým trampotám s vedením, které mě dokonale znechutily, mám dokonce místy chuť celé to tu zaspamovat nejúchylnějšími darknetovými zvířecko-děcko-porním materiálem, nalákat zde crawl boty z nejodpudivějších míst a nechat pracovat anonymní zrůdy za obrazovkami zelených "war games" kompjůtrů, aby to tady rozebrali do posledního elementu.

Stříbrňák

3. září 2015 v 21:58
Morální kritéria jsou k ničemu tváří v tvář nezkrocené zvůli živočišné říše. Proč mít pravidla, kterými se řídi jen člověk, když můžete být v tajze svědky pudových námluv ussurijských tygrů. Zničehonic na samičí volání se ozvou z hloubi lesa tři samčí hrdelní pokřiky. Dva se perou, třetí sleduje jejich vyčerpávající boj a samice, která kouká se zájmem na ty bitkaře, pak začne olizovat toho třetího, smějícího se, který zahnal zraněného vítěze do nenávratna.

Lístek ve sklenici

2. září 2015 v 21:58
Tragédie vědění. Proč to neříct? Vědění je ta nejčernější temnota. Raději bych vyměnil všechny trýznivé problémy světa za sladkou, nevědomou naivitu. Duch nepovznáší - trhá tě na cucky. V entusiasmu stejně jako v milosti a kouzlu duch nestojí proti životu. Tajemství štěstí tkví v původní nedělitelnosti neproniknutelné jednoty. Život obvykle chrání svou plodivost a produktivitu skrz tlaky a čelení pochybám. Entusiasmus jde dál - přistupuje k životu bez tragédií a k lásce bez sexuality.

Faleš všech těch systémů a historických poplatnosti se nejlépe předvede na klamné interpretaci dualismu světla a temnoty. Nejvíc asi v orientálních a "mystických" náboženstvích. Někteří tedy trví, že lidi, co zaznemanali střídání dne a noci, přirovnávají první k životu a druhé k tajemství a smrti a tím pozvedají světlo a tmu do řádu metafyzických principů. Tahle interpretace je přirozená, ale jako všechna vnější vysvětlení, nedostatečná. Otázka světla a temnoty je řazena k otázkám extáze. Jejich dualismus poskytuje hodnotu, jíž lze vysvětlit jen těm, kteří úspěšně přetrpěli spoutání silami světla i tmy a znají jak posedlost, tak zajetí. Extáze se mísí se stíny a září v divém tanci. Tká dramatickou vizi prchajícího třpytu v tajemné záhadě hrající si se všemi nuancemi světla skrz absolutní temno. Nicméně tahle krásná podívaná není tak důležitá jako pouhý fakt, že tě drží s očima na šťopkách a fascinuje. Na výšinách extáze mizí obklopující předměty, podobné formy světa, dokud churavění, které zbylo, není tak velkolepé jako světlo a stíny. Je těžké vysvětlit, proč je důležitý výběr a očista, proč právě nemateriální stíny mají nad námi takovou moc. Démonismus je vrozený každému extatickému vytržení.

Ils viendront tous

1. září 2015 v 21:58
Co tu okouníš? Vymrdám ti střeva... a stejně příšerný zápach se line z pekáče tvojí babky, která už mi posloužila, její telecí kunda už se neroztahuje, je svázáná u topení a blije šlemokrev potom, co jsem ji rozmlátil xicht, protože se blbě zatvářila. Vy dvě (vnučka a babka) jste jako sekta. Skoro stejně máte v hlavě naděláno jako postávači u dveří, tanečníci u kašny, jako všichni ti Hare, hare a Svědci.