Mlátička šlemu

6. září 2015 v 21:58
Prasečinky stranou. Ale jen proto, aby v tom rožku víc vynikly, ne?

V knize stínu jsem se dočetl o jednom kocourovi, který ležel na sudu ginu a byl obří a černý jak smrt.

Já jsem však brzy shledal, že se mi začíná protivit. Předpokládal jsem pravý opak, přesto však mě jeho očividná příchylnost - nevím jak a nevím, proč to tak bylo - spíše odpuzovala a obtěžovala. Znenáhla se tento odpor a nedůtklivost vystupňovaly až k rozhořčené nenávisti. Vyhýbal jsem se zvířeti; určitý pocit hanby a vzpomínka na dřívější ukrutnosti mi bránily týrat ho. Několik týdnů jsem ho neudeřil ani jinak netýral, ale znenáhla - opravdu znenáhla mne při pohledu na ně začal jímat nevýslovný hnus a raději jsem od něho mlčky prchal jako před morovou nákazou. Mou nenávist podnítilo nepochybně i to, že jsem hned ráno, jak jsem zvíře přivedl domů, zjistil, že mu tak jako Plutovi chybí jedno oko. Tato okolnost je však tím víc přiblížila mé ženě, která - jak jsem již řekl - byla prodchnuta onou laskavostí, kterou jsem míval i já kdysi v povaze a jež mi připravila tolik prostých, čistých radostí.

Čím silněji se mi však kocour ošklivil, tím byl ke mně přítulnější. Chodil mi v patách s takovou vytrvalostí, o jaké bych čtenáře jen stěží přesvědčil. Ať jsem se kdekoli usadil, již se krčil pod židlí nebo mi vyskočil na kolena a odporně se ke mně lísal. Jakmile jsem se zdvihl a chtěl jsem odejít, zapletl se mi pod nohy a málem mne porazil anebo se mi svými dlouhými, ostrými drápky zaťal do kalhot a vydrápal se mi až na prsa. V takových okamžicích se mi chtělo jedinou ranou ho zabít, avšak přece jen jsem se ovládl; bránila mi v tom jednak vzpomínka na někdejší zločin, ale hlavně přiznám se vám - nesmírný strach před tím zvířetem.

Tento strach nebyl v pravém slova smyslu strachem z nějakého fyzického zla - a přece si nevím rady, jak jinak to nazvat. Já se až stydím přiznat - ano, i v této zločinecké cele se stydím přiznat, že strach a hrůza, které mi zvíře nahánělo, byly vyvolány pouhopouhou chimérickou představou. Má žena mne nejednou upozorňovala na tvar bílé skvrny v chlupech, o níž jsem hovořil a která vlastně byla jediným viditelným znamením, jímž se cizí zvíře lišilo od kocoura, kterého jsem usmrtil. Čtenář si vzpomene, že toto znamení, ač velké, bylo původně velmi neurčité; avšak zvolna, téměř nepostižitelně nabývalo - a můj rozum se tomu dlouho vzpíral jako nějaké smyšlence - pevného a určitého obrysu. Nakonec dostalo podobu předmětu, jehož jméno se děsím vyslovit -především proto jsem si tu obludu hnusil, bál se jí a byl bych se jí i zbavil, kdybych si byl troufal - dostalo podobu, jak říkám, ohyzdné, příšerné věci - ŠIBENICE! Ó truchlivý, strašlivý nástroji, ztělesňující hrůzu a zločin - agónii a smrt!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 7. září 2015 v 10:33 | Reagovat

Já kočkám také moc nedůvěřuji. :-)

2 Miloš Miloš | Web | 7. září 2015 v 18:02 | Reagovat

A v Číně by kocour byl objektem kulinářského umění jako třeba u nás králík.

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. září 2015 v 18:44 | Reagovat

Kocourek...či či či...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama