Říjen 2015

Ta svou dírkou díru do světa neudělá

31. října 2015 v 21:14
Představ si zahradu ledových květů,
bělostně skvoucí, stříbřitě šedou.
Není jí na území nám známých světů.
Jen představ si krásu - tak průzračně bledou.

Co tančírna závěje bytosti slouží.
Bytosti nádherné. Bytosti bledé.
Bytosti co po slunci jarním zoufale touží.
Bytosti oděné do róby šedé.

Tancuje bosa, dívenka bílá.
Bledá a chladná, co ty květy ze skla.
Tancuje panenka, lehká jak víla
a volá po teplu, po slunci ze sna.

Kolik už staletí je kráse vězněm?
V zahradě skleněné, bez slunce svitu?
S krásou co neumře, co působí něžně,
však na druhý pohled postrádá citu?

Tak dívenka skotačí ledovou plání,
se sny a touhami o sytosti barev.
Když vítr zazpívá, hlavičku sklání,
schovává oči - tisíc let staré.

Jediná barva na skvostné bělobě
kapička rudá se třpytivě skví.
Překrásně plná ve svojí chudobě
a smysl smrti v té krůpěji tkví.

Dívence divící se plní sny
s krůpějí její krve
jde vstříc teplu.

Jenom dívka dokáže takovými obraty vytvořit obrázky ledových květů a spanilých tanců víly. Takže se divím, jak se dívčí výtvor ocitl na mém blogu? Nemám s děvčaty nic moc společného. Sice pocházíme z ženy, ale máme bimbase.
Ležím celý dny schoulený v posteli, do práce už nechodím, mám chandry, jen do sebe liju jednu whisku za druhou a nadávám na zkurvený systém. Zkoušely jste si někdy vykouřit vlastní penis? Asi spíš ne, protože jste děvčata, ne? Já to zkoušel hodněkrát. Nevím, co dělám špatně. Mám problémy s játry a páteří, ale hlavně se sraním. Všecko jde do sraček, doslova, pořád se mi rozpohybovávají střeva, takže jsem třeba desetkrát denně na velké. Navíc se ucpal hajzl a já jsem úplně levý na všechno, takže si ho neumím spravit. Když zavolám kámošům, jestli si nemůžu odskočit u nich, řeknou něco jako: jo, jseš vítán, S., u nás se můžeš kdykoliv vysrat! ale řeknou to takovým tónem, že pak vůbec nemám chuť někam chodit... Prostě se pokouším si teď vykouřit ptáka a cítím, jak mi strašně rupá v zádech, krk mi ochabuje, svaly se hroutí. Začnu si nejprve mastit tágo, když si ho nahoním, aby bylo co nejdelší, tak si zapřu nohy o příčle postele, ale pak je tu zas ta prdel, chvěje se jak vrabčák umírající na mrazu, a navíc bachor... jistě si dámy umíte představit, že nejsem žádný model, takže místo vyrýsovaných buchtiček bříška mám pivní cejchu, přes ní se převaluje sádlo a praskají tuky, a nejvíc bolí to, že nechybí půl metru nebo kolik, ale schází doslova milimetry. To je pomyšlení nadmíru bolestivé. Špička jazyka a koneček ptáka se bezmála dotýkají, jsou tak blízko, že se zdají být spojeny, ale nejsou... je to jako věčnost daleko, i těch pár milimetrů, půl cenťáku...Hodinář, Velký Šéfík, Otec světel, Architekt vesmíru, prostě ten, co nás dával dohromady, zatraceně dobře věděl, co dělá... Zde na zemi nám nedopřeje jediné potěšení. Beztak se nám, zoufalým, z orbitu směje.

Dušervoucí

30. října 2015 v 20:12
Rezavějící cihly jí vyrazily dech
když lopatky zaskřípaly
o zhrublou stěnu
žebra zasténala namáhavě
srdce lapá po dechu
když klopýtne o napnutou šlachu

uzurpující dlaně
a stejně tvrdé polibky
průtrž a příliv
tělesně nenasytných
a duševně nenasycených

šepotáni seschlých rtů
"Vezmi si mě."
zní jako šelest muřích křídel

prolnutí
zalknuti
zajíkavé polknutí

Vzal si ji
○ "Za ženu? "
● "Jako ženu."

milým sadistou
něžně hrubým

Bereš ohledy na zpožděné spěšné vlaky?

29. října 2015 v 19:49
Špinavá krása, laciná v bohatství.
Blýskavá, zlatá jen po povrchu.
Ramena povislá, obličej pohaslý,
a přes svou umrlost koukají zvrchu.

V té laciné nádheře postávám sama,
zmatena, navléklá v bohatý šat,
stejně tak ohavném, jak okolní drama.
Snažím se ovládat, vzduch zemdleně zlat.

Ty frndo! Mazej do postele

28. října 2015 v 21:00
1621
17. ledna
Kardinál Dietrichštejn jmenován císařským komisařem na Moravě. Zabavené statky restituoval původním majitelům; nejvyšším zemským hejtmanem se stal Ladislav Popel z Lobkovic, nejvyšším sudím Burian Berka.
polovina ledna, únor
Evangeličtí Valaši ze Vsetínska, Brumovska a Vizovicka nepřijali bělohorskou porážku a postavili se Habsburkům na odpor; několik tisíc Valachů pod vedením svých fojtů přepadlo městečka na východní Moravě (Zlín, Valašské Meziříčí a Vizovice) a svádělo drobné boje s císařskými oddíly. V létě se Valaši připojili k vojsku Jana Jiřího Krnovského a obsadili průsmyky mezi Těšínskem, Moravou a Slovenskem; na podzim plenili biskupské statky Hranice a Kelč.

23. ledna
Na Fridricha Falckého uvalena říšská klatba.



Uchvácen způsobem, kterým vzduch zbavoval barev a svět naplňoval teplem.
Poblázněn.
Každý den napínal křídla. Každým dnem zkoušel vyletět do výše.
Každý den zklamaný skládal svá pera zcuchaná větrem okolností.
A usínal sám, kropen mořským deštěm.
Za potravou se nehonil, své království nestřežil. A slábl.
Kdys králem, stával se troskou…

"Jednou, jednou se to zdařit musí."
A jednoho dne začal stoupat.

Vylétl nad koruny stromů. A stoupal výš.
Vznesl se nad závěje mraků. A stoupal dál.
A když hrany nejostřejších hor pokořil, a vítr pod perutěmi prořídl mu jako listy podzimu, nabyl dojmu, že je se sluncem.
ILUZE soukromí.
ILUZE blízkosti.
Nechal paprsky tepla malovat na jeho unavená křídla a zavřel oči.
Vítr se mu vplétal do peří.

"Snaha nestačí. Chtít nestačí."

Rozplynul se v mlze.

Její hubinka vyžaduje lulínka

27. října 2015 v 20:55
Mezi jeho otázky typu: "Nebylo by možné, aby..." figuruje i projekt kosmické lodi DAEDALOS, kterou by (snad) bylo možné postavit na Zemi a vyslat ke hvězdám.
To všechno cíleně podřizuje svým představám kosmonautů, přilétajícím z dalekého vesmíru na mohutných raketových lodích. Když se ale podíváme na jeho sbírku, nemůžeme se ubránit pocitu, že jde o důkazy příliš uměle nasbírané, mnohde značně přitažené za vlasy. Vezměme si známý obrázek z indiánské stély, který nazval "Indiánský kosmonaut v raketě". Vidíme tu člověka s výrazně indiánskými rysy, nacpaného do něčeho, co skutečně tvarově připomíná kosmickou loď třídy Mercury. Před očima má jakési přístroje, vzadu je cosi, co se dá vykládat jako plameny. Když si ale představíte kosmickou loď velikosti motocyklu, něco tu zřetelně nehraje. Kabina Mercury přece také nebyla žádnou raketou, sama o sobě nelétala, ani nemohla. Do vesmíru ji vynesla mnohonásobně větší nosná raketa a Mercury byla jen špička bez vlastního pohonu, schopná ještě tak přibrzdit pád pomocí aerodynamického brzdění a dosednout na padácích, pokud možno do vody, aby náraz kosmonauta uvnitř nezabil.
Dänikenovy omyly


Srovnej čuráky juxtapozičně

26. října 2015 v 20:34
Abyste si, zvláště má nastávající, nemyslely, že jsem, když se navalím, odporný slimák nebo nedejbože špatný člověk, dovolil jsem si sepsat ještě jednu poslední ospravedlňující stať, která mě doufám ve vašich rozkošných namalovaných očích pozvedne na roveň dinosaurů nebo aspoň víš než k ubohému opičákovi. Přemýšlel jsem tuze těžce, o čem bych mohl psát, protože nic neznám, nic neumím, když tu mě do hlavy uhodilo tiskacími písmy: ALKOHOL. Pověz jim o svých začátcích s těmi břečkami, ať jednou provždy děvčata pochopí, že jen opravdičtí chlapi pijou od nevidím do nevidím a často taky oslepnou a cestu jim zkříží nějaká ta opilá sukně, prostě opravdickost se projevuje od vypitých džbánků.

Bylo mi pět let, když jsem se poprvé opil. Vím, že je to klišé a dokonce bych se měl trochu stydět, protože dneska je v módě začínat ve čtyřech, ve třech, ba i v půl roce žití, místo sunaru syn mého známého popíjí becherovku, ale vem to nešť, začal jsem zkrátka až v pěti letech, zato jsem na rozdíl od těch mladších ročníků vydržel o to déle. Pamatuji si, že to bylo v létě, v srpnu, byl horký den, po rozpáleném chodníku jsem šel bos a měl jsem v ruce obrovskou karafu s vínem. Otec zrovna popíjel asi v půl kilometru vzdálené nálevně a matka mě poslala, abych vyřídil, že může dnes večer zůstat v hospodě o něco déle. Říkal jsem si, že v té nádobce musí být asi velmi vzácná věc, když se tak krvavě rudě rozlévala do stran jako se rozbouřené vlny rozlévají s přílivem do zátoky. Stejně vzácná a možná stejně lahodná jako mořská voda, možná se špetkou méně soli. Zabočil jsem do uličky a řekl si, že už nazrál můj čas být chlapem. Usrkl jsem. Můj první dojem byl, že ta tekutina není vůbec dobrá. Napil jsem se víc a začal jsem ji reflexivně dávit, napůl ji zvracet. Jenže pravý chlap nikdy nepoleví, i za cenu zhroucení a smrti, a proto jsem si řekl, že vytrvám a že hnusný lék lze užít jen jedním způsobem - polknout ho. Nevím, kolik jsem vypil, ale obsah karafy se povážlivě zmenšil. Než jsem doklopýtal k tatínkovi, měl jsem už za sebou tři zastávky, divoce mi bouřilo v žaludku, srdce mi bušilo o překot a nemohl jsem dýchat. Přitom šlo nepochybně o kvalitní, ne natrpklé a nakyslé víno, matka by otci nikdy nedala šunt. Když pijou dospělí, mohu já taky, jenže pro dětské útroby je víno jed, s chlapy s knírky a pivním bříškem alkohol už příliš nenadělá. Usnul jsem u posledního kandelábru na rohu ulice, kde otec popíjel, objevil mě náhodný štamgast a šel otci poreferovat, že jeho synek spí jak mula u lampy veřejného osvětlení. Byl z toho celkem poprask, div, že mě nedonutil vyzvracet obsah žaludku zpátky do karafy. Víno zkrátka přišlo nazmar a má hrdinská oddanost věci se neobešla bez pohlavků a výčitek. Nicméně, po pár týdnech se na celou záležitost jakoby zapomnělo, ve mně ovšem vězel vetřelec neuspokojení. Stále častěji jsem se potuloval poblíž nálevny, kde otec pil. Najednou jsem se nedokázal odtrhnout od pohledu na pivní tácek nebo i obyčejnou hostinskou za pultem. Všecko mě vábilo k těm pěnovým mokům a když si někdo dal objednat domácí pálenku, musel jsem se obrátit na obrtlíku a vyběhnout pryč do pole, protože touha ji vypít mě drásala až v konečníku, někdy i na patře, jako Lotovu ženu vábily solné sloupy v Sodomě. Bylo mi šest, když jsem se seznámil s dcerou nových sousedů, byla asi tak ve stejném věku, měla ohnivé vlasy a celkově irské vzezření, její otec byl osmahlý, vyzáblý a vypadal krutě, měl opasek a nosil při sobě obušek, asi byl policista v přestrojení. O matku přišla při požáru tkalcovny. Navzdory ztrátě i on pil víc než dost, jako by ji chtěl propít až do dna. S Irinou, tak se jmenovala, jsme se okamžitě spřátelili. Byla mnohem chytřejší než já a dokonce ani nepila alkohol, ale mrzelo ji, že její otec na ni nemá čas a raději tráví s kumpány čas karbaničením a kouřením doutníků a hlavně pitím. Chápal jsem ji a soucítils ní, kdybych neměl tolik fantazie, nabídl bych ji, že se stanu jejím ochráncem a celoživotní oporou, ale místo toho jsem začal krást v obchodě piva a sledoval, jak mi mizí v hrdle. Pil jsem a chlubil se jí, kolik vypiju, protože mi záleželo na jejím dobru. Chtěl jsem, aby se stala mou manželkou a nebýt ní, sotva bych se v životě později dostal do takové bryndy, ze které mě už můj Anděl alkohol nevytáhl. Věnoval jsem ji veškerý volný, střízlivý čas, kterého ovšem diametrální řadou ubývalo. Cítil jsem, jak z mého mužství pozvolna ukrajují kastračním nožem, neviditelná síla byla vykoupena slabostí a mě pěstičky zvolna musely uznat, že některé věci, co vidím, jsou zmatené. Delirium zkrátka už si na mě brousilo jazýček a zkušenost, jakkoliv veselá a světlá, neboť děti nevidí celý rozsah utrpení na světě, mě pomalu začínala strašit. Pivo ani víno mi stále nechutnalo, zato jsem začínal přicházet na chuť rumu. Naučil jsem se sedat na vozech naložených pytli s brambory, zahalen houstnoucí mlhou podvečera, a otvírat láhve rumu, zatímco mi nohy brněly nečinností a ztěžklostí únavy.

Klopotná práce sklátí udržovanou maminku

25. října 2015 v 21:42
Povím vám příběh ze života. Ne že by ostatní storky nepocházely z oné rušné dálnice, již zoveme životem a které se slepě držíme jak islandští psi zatoulaného soba. Tady bych se měl usmát. Udělat cézuru, kam bych váhavě vetřel něco z neotřelých názorů na patetický svět! Pomlka nepochybně splatí účtenky, které si skládáme z vlastních zlo(činů). A už jsme u toho. Jako malej jsem chtěl být slavný kriminálník, sčetl jsem každou knížku o patologii chování vrahů a unašečů a zlodějů. Nakonec jsem propadl pouze automatům, silikonovým ženštinám v podvazcích, tučným pokrmům z konzerv, svářečce, tlustým kozám a silikonům a hlavně drogám a chlastu. Mezi mé záliby patřilo navštěvování pajzlů nevalné pověsti a za cenu zapření spořádáného života jsem dosáhl mistrovství v marnění dní. Přijmul jsem za svůj kalich, sklenky, flašky, cokoliv, z čeho se dalo pít, z čeho se dalo inhalovat rozpouštědla a laky a dosáhl značné proslulosti v oblasti, která by zatoulaného loďkaře už ani nepřinutila pádlovat ke břehu, tak byla předem ztracená a odsouzená k ponížení. Samozřejmě jsem se přátelil s trestanci, hrubiány, rváči, špínami a flákači, bonzáky, bývalými znásilňovači, ale i co já vím, flánďáky obrácenými na život ve víře. Nemyslete si ale, že doopravdy dělám dusno, že zlobím, občas si pro zábavu vystřelím z nějakých lidí, že je pošlu opačným směrem, ale vesměs všecko píšu žertem. Že bych lámal srdíčka, o tom už vůbec nemůže jíti řeč. Na mě mají ženy zlost jen proto, že jim připadám jako opilec, ale o nějakém vzteku milenky nemůže jíti řeč! Ale byl jsem svědkem několika událostí, které mě ovlivnily a zásahly, tak např. když mi nebezpeční lidé vyhrožovali, když jsem byl nucen zakopávat mrtvolu atd. Primitivní msty nepovažuji za hodny rozpitvávání, ale taková dobře odvedená, systematická snaha ničit a podkopávat celé základy něčího života, ta už může lézt krkem a do mandlí a právě takovou jsem zažil a musel ji pokud možno eliminovat. Když říkám, že jsem chtěl být masový vrah takového zrna, že by se přede mnou třásl i Pedro Lopéz, který na tři stovky holčiček uškrtil v jeskyni a za úsvitu je házel do moře. Ku-Klux-klan mě fascinoval svým vybíráním želízek z ohně, celou tou nepopsatelnou atmosférou tajuplnosti a žhářství smíšeného s pohrdáním, byla to skoro otázka času, než mi ctižádost vepsala do rysů nepřístupnou zarytost ve věcech, jako v nějaké stínohře snu. Avšak nadarmo jsem klečel na kolenou a prosil Stvořitele o trochu té necitlivosti, kterou se projevují všichni velcí zabijáci. Zkrátka jsem byl odjakživa příliš měkký v srdci a skupinka bohémků u hospodského stolu ve mně vyvolala vlnu sympatií a touhu se s nimi přátelit a všemožně je bavit. Takže nemůže ani jíti řeč o ledovém oblaku pohrdání, který se vznáší v očích opravdických zlosynů. A spíš než zničujícího vraha o nenasytné touze po zániku světýlek v očích, hodné antického orákula, platil jsem za pobaveného, udiveného ve tváři jak dívka, kupčíka, floutka s notnou dávkou zbytečné etikety. Proto mi, vzhledem k rozporu, jemuž jsem se vystavoval, všichni ti blázniví grázlové a ta má nevinná zaslepenost ve věcech řádu, častokrát ruplo v bedně a dopouštěl jsem se bezděčně větších bláznivin než lotrové odvedle. Jenže když vám tahle neustále jihne srdce, z radosti a přemíry nadšení, stává se naopak, jakoby naschvál, tužší a tvrdší, když je vystaveno placatce kořalky. Pak už nemá význam chodit s prosíkem o zaměstnání od domu k domu, stačí to brát od nálevny k nálevně, dělat si kamarády mezi užitečnými lidmi, které můžete vyžírat a od rána do noci pracovat na zničení všech funkcí organismu. Však ono se nějak požije, bez krejcarku i bez tepla domova. Akorát pravda je taková, že takhle bezstarostně sfárat má za následek rozklad vaší identity, jakékoliv úcty, kterou k sobě snad ještě chováte, nemluvě ani o tom, že lelkovat věčně namazaný na sebe navazuje další nebezpečí v podobě lidí, kteří se na vás nalepí, jako teď nedávno taková odporná ženština na mě, ta byla levá jak ruka mrzáka a odřela by mě do morku kosti.

Moje květonehtá panenka si právě vyměňuje vložku a okénka do budoáru překryla plachtou, rezavěrudou, hnědorudou pokožku pokrytou kopřivkou se už ani nesnaží skrývat, neboť usoudila, že s davem nehodlá splývat. Pokušení si zpívat přemohlo její vtíravou stydlivost, neboť před týdnem jakési nemehlo ji přihlásilo do soutěže navzdory postižení. Vyměnila si s elegantní jistotou vložku, otevřela arch papíru a celou složku nese jako královna pod paží, červenou vlnu se snaží vyhodit do koše, na horizontu dveří odkládá galoše a obléká si na kalhotky kalhoty do zvonu, přestože k nim se druží emoce shonu a ona nerada spěchá, natož aby se muchlovala s metlošem, který v garáži opravuje řídítka na kole, nadává si: cos to zrobil, ty vole, ty vole, a ona s nenuceným šarmem mucholapky visí v kuchyni a sprostě kýchá, když vaječinu míchá. Později něco poklidí a odchází do práce. Je jako Sisi princezna v harému nadržených mulatů, přelom se děje v terénu její duše, co říct hulvátům, kteří na ni pískají v podchodě, když dveře nadace hlídači zavírají a šéfce je otvírají, pijáčci ji podezírájí z vyšpulené pipiny (prosí a lískají ji pohledem), ale ona je jen nervózní a odepsaná, nikoliv zralá k svlékání se, sotva si vyměnila vložku. Navíc předsudečně zachovává dobrovolnou věrnost k muži, s nímž žije.

Samolibý frankofil

24. října 2015 v 21:24
Mučíš mě. Jako vážně, přeháníš. Vydáváš nepřetržité vzdechy, zmítaš sebou na posteli. Jsi jako hajzlbába, které daly výpověď po třiceti letech služby. Začínala jako mladá kost a teď je samá vráska, rak prsu a na plíce ji sedá katar z vykouřených retek. Ty též už dosluhuješ. Měla by ses jako korouhvička nezištně točit kolem peněz, které ti házím pod nohy a ne vrávorat jak slon v keramickém bázenu.
Poslední dobou si připadám jako blázen. Zemdleně visím na každém projevu oddanosti, který se mi z tvé strany dostane. Měl bych se ti vysmát, že jsi jak mátoha a že obvod tvých prsou nestojí ani za zlámanou grešli. Letěla jsi ke mně přes půl světa, letoun nadnášel tvé sličné lýtko nad Atlantikem, zatímco jsi balila ajťáka, co tě krmil historkama zpoza stolku se stařičkou Amigou, na které ti předváděl svůj projekt, který z něj udělá průkopníka na poli zábavního průmysl. Letělas tak daleko, abys jako každá děvka hned ze startu roztáhla nohy, měl jsem to čekat, že, safraporte, ženské myslí jen na šukání, je to jejich priorita, potřeba zasunutí u nich má vyšší důležitost než potřeba najezení. Chudáci chlapi se musí před ženami schovávat a sahají si na dno své důstojnosti, když si za tmy vzešlá bruneta pohodí vlasama a gumičkou stáhne drdol, drmolí, že chce sex, střílí očima po poklopcích. Jeden neví, co by dělala, když tyhle ženy nemají ani kousek tolerance a chtějí neustále jen souložit, ve všech pozicích a s co nejvíc gamabetadeltapsísamci. Ústa nemáš k příjímaní potravy, nýbrž k mluvení, k přemlouvání k sexu. Jsi jako každá žena, lačníš po penisech a zatímco pracuješ jako zdravotnice s mentálně postiženými dětmi, v hravě si přehráváš scény z porna. Nikdy to nevzdáš, spěchem znavená, přepracováná, udržuješ si zdání živosti jen proto, abys mohla večer co večer sténat na posteli. Jen šukat, to je tvoje životní motto. I nějaká hudební virtuózka, co má absolutní sluch a umí to s harfou a cellem a violou, i taková jen kleká na kolena a lehá na záda.

Dršťky v hroznu prdu

23. října 2015 v 21:01
Tohle měla být poetika sobotního odpoledne, prochmuřeného mraky prosvítajícími skrz azbestové nebe. Na věčnost se odebírají plesnivějící hadry, co mi leží u postele. Nemám sílu si je odnést do laundry. Přechází mi zrak z vousků Damiena Rice, kterého jsem potkal napraného v hotelu Imperial, kde se sprchoval s českými dívkami pod zákonem.

Dám ti deku, až ti ztvrdne šulinek

22. října 2015 v 21:01



někteří lidi jsou mladí
jiní jsou staří
jiní jsou něco mezi
prostě něco mezí

kdyby se všichni
sborově vydali
na cestu kolem
podél horního toku
Amazonky mezi
Peru a Kolumbií
nebylo by na světě
válek ani hladovění
nebylo by striptýzových
tanečnic a lehkých děv

někteří jsou ještě jiní
takové vyřídí stát
policie hygiena útrapy
matek zvůle otců
tvrdošíjnost bratrů
nenávist sester
ostatní
vyřídí se sami