Říjen 2015

Dominus fortunae meae sum,

10. října 2015 v 21:58
Jsem pánem svého osudu. Kapitán bárky řítící se do maelstromu, korzár s vypitým mozkem, co má místo toho mozku kostku a z piva se mu dělá břuch, ze všech těch sexpacků, které musel prožít, aby se stal zhrzelým a nenapodobitelným proplouvačem. Symbolicky mi nad hlavou plachtí ve vzduchu orli. Brnkají na své pérka a těší se ze zašlé slávy, dneska se střílí ty hovna, ti poslové nebes. Pročež znovu napnu plachy té ponuré lodi s nákladem děvek, řítící se do poloanarchistického území nikoho.

Šňůra na prádlo jistí můj odchod do Hádu. Mám vlastní hřbitov a těším se, až se položím pod palmu, odpůrce osudně osamocených, kteří se splnili až příliš. Jak příběhy mých nočních můr, suchých a zoufalých. Kape z nich vzpomínka na netopýří bomby.

Sperate quasi in perpetuum victuri

9. října 2015 v 21:58
Sněte, jako byste žili navěky. Jednou za věčnost objeví se někdo, kdo se měl objevit už před staletími. Tak jsem seděl v baru a začal mě manžel obviňovat, že mu screw manželku, se kterou je patnáct let. Propršel se až do cadillacu mého cool drunkerství, vůbec šálky whisky padají dnem navrch, když mě jebe někdo za něco, co jsem neudělal. Chladnokrevný klaun stiskl spoušť a neslyšná nedělní puma spadla na můj klid. Přes odrazy vidím kožešinové listí a kobaltové listí, listí podzimu prostě s mírným úžasem bezostyšně kulatí hbité stromy plné záhad. Korunami stromu svítí duha jako déšť. Umělá mračna slibují svobodné počasí. Musel jsem přerušit zadumání. Protože přišla manželka.
Skanul na baře právě, když já, omámený povaleč, jsem si vykládal s jeho ženou, ve vší počestnosti, že?
Miliardové zástupy se přibelhaly, aby nás odtrhly.
Šálky whisky plné popela. Následující whisky je na tebe, ty podivuhodný žárlivče.
Kdo se objeví, objeví se zpravidla pozdě, jak ten chladnokrevný klaun, který si dovolil na mě vztáhnout ruku, pásek, který tohle všecko spískal.
Pergamen by mě nepřekvapil víc, kdybych ho našel v mrazáku, než že si dovolí střízlivec sáhnout na opilce.

Mráčky běží podél pobřeží, tak napněme plachty a vydejme se dál. Přisprostle dále.

Ne umquam desperaveris

8. října 2015 v 21:58
Nikdy to nevzdej. Myslím, že autorem následujícíh slov je Teodor Pištek. "Chci poznamenat, že mým přičiněním se zrodilo něco neobyčejného, co za komunistického režimu podrývalo morálku těch, kteří si cenili jen sebe." Pokud není, tak jsem si je vymyslel. Tato navývost skromná poznámka došla svého určení v nepraktickém obyvateli Žižkova a pražských náleven, aby ji zprofanoval na Hradě a stačil s ní ostatní obyvatele natolik otrávit, až už nebylo co oslavovat a před kým se chlubit. Řeč je samozřejmě o pravdoláskaři blahé paměti a cinkání klíču coby manifestu revoluční změny nálad. Mohl bych svým pověstným způsobem zaútočit na bývalou hlavu státu, aby si provždy jeho životopisci zapsali za uši, že být věřící neznamená automaticky přijímat milost, i když by pastor třeba tvrdil opak. Všecko si člověk musí zasloužit - kór něco tak objímacího a svrchovaného, jako objetí od Boha. Zatoulaná ovečka se eventuelně vydá hvozdem smrti, aby našla své stádo, zvoneček zacinká a třeba bude žít šťastně až fdo smrti. Ale rozhodně bude jiná, než když se vydala do toho zpropadaného lesa, kde ji stačil opíchat jelen v říji. Bukolické idylky přísluší lidem, kteří mají čas na výchovu svých potomků, pro všecky ostatní vymysleli melodram a horor. Pro hrdiny možná ještě tak tragédii, ale moc bych jim nevěřil. To Asgarďané sestrojili našeho Boha a momentálně pracují na klonu, který bude dohlížet na Bronx, tam očividně původní judský Bůh nemá jurisdikci, poněvadž co tam se děje, to hlava nebere. Pokud jde o názory na potraty a gaye ve Vatikánu, asi od desíti let zastávám stanovisko, že svatouškům by se měla povolit uzda.

Nullum crastinum

7. října 2015 v 21:58
Není zítřka. Cementové nebe na sebe stáhlo omamné červánky cizoty, plující v nezměru a jdoucí po spodkách milenců na lavičkách, po všech těch kočičkách v tangách a jejich mlsných jazýčcích dělajících si zálusk na obřího čůráka, který ji rozpárá dělohu a potrhá střeva. Zase se opakuje děj z roku, kdy byl na Kubě zastřelen ministr Antonio de la Guardia, z roku devetácticstého třicátého třetího.
Možná oddychuješ jako nafukovací člun, protože jsi jako malá příliš spala na břichu a praskla ti žebra, ze kterých je teď píšťalka. Mezižeberní oblouk vůbec stíhá jedna kletba za druhou. V těch místech bije srdce svým stejnoměrným tepem a narozdíl od penisu zná svoje možnosti, nikdy se nežene do situací, které by ho později mrzuly.
Někdy si připadám jako člen klubu seniorů, tolik stresu na mě dopadá při organizování. Nedávno nějaká černoška nedokázala vycouvat a vyjet s károu, tak jsem ji musel naznačovat, ať protočí kola na druhou stranu. Pořád vrážela do buicku před ní, až nadskakovala karoserie, nakonec po boji ujela. Vystoupila, prohlídla škody, které neviděla, nastoupila a snažila se prosadit znovu. Nejde o to, že má problémy s nějakým postupem, vtipné je to, že se nenajde nikdo, kdo by ji ty věci ukázal. A pak se divíme, že se mezi vás sáčkují běženci s utopenýma očima, před nimiž byste nenechali bez dozoru ani tchýni. V časech jakési celistvosti jsem písával vyprávění o událostech docela všedních, přesto s přesvědčivostí, podané tak věrně, že mohly konkurovat Blesku. Od té doby však minula velká voda a utekl nějaký ten pátek, kdy moje bezvědomá mysl bloudila v prázdnu a všecko přesvědčivé šlo ku dnu, poztrácel jsem korále nápadů a kramflíčky princezen nepadaly napříště nijak blízko mé rohože.
Beztak není oddechu na planetě sešlosti. Kolem spánků levitují hvězdičky, toužím spát jako marod v blázinci.

Nihil paeniteo

6. října 2015 v 21:58
Ničeho nelituju!
Kosa na kámen a prach na uhelný prach.
Šukat děvky v kalhotkách od tyče. Kupovat jim z lítosti BMW. Dolce vita. Všechny striptérky zahynou strašlivou smrtí, vezme si je dech opilého draka Šmíráka.

Numquam solus vades

5. října 2015 v 21:58
A nikdy nebudeš kráčet sám. Když přemýšlím o nadhozené možnosti, směju se do kapsy. Jedou jsem tak šel kolem tramvajového ostrůvku a oni tam dlaždili a nějaké nemehlo nemělo nic lepšího na práci, než mi mrsknout odštěpek čediče do oka. Tak jsem ho málem zabil, kdyby mě ostatní jeho parťáci nezadrželi. Co naplat. Rudý vzteky jsem se odebral do nedaleké nemocnice a začal bušit na dveře. Pan doktor se ptal, zda mám průkazku pojištěnce. Málem jsem ho udeřil po ostravsku mezi oči. Myslíš, že u sebe nosím průkazky, ty kašpare? Otočil jsem se, že odcházím a nikdo mě nezdržoval. Vyšel jsem prosklenými dveřmi a dál se nechal unášet chodbou invalidů až k výtahům, které měly maximální nosnost 350 kg. Se vším tím vztekem a tlustou maminkou kojící caparta se mi zdálo, že se pod námi výtah povážlivě nahýbá. Nicméně jsme úspěšně přistáli v prvním podlaží, kde na mě u příjmu čekal strážník a hlasitě se jal vyvolávat mé jméno. Ignoroval jsem ho. Pořád mi ťukal zezadu na rameno, víc mu však jeho zbabělost nedovolila. Nikdy více do Poruby. Radši zahynout na výtok ektoplazmy do duhovky než polemizovat s domýšlivým oficírem o povaze mé návštěvy. Z kusých zaštěkaní, která ke mně došla, jsem se dozvěděl, že policie dostala anonyma, že chci nechat vyhodit nemocnici do vzduchu, ti dělňasové od tramvají si ze mě vystřelili. Nevěděl jsem, kam dřív skočit. Napadlo mě, že se zúčastním válečné partie, ale bylo pozdě. Cítil jsem se unaven od hlavy až k patě, oko pálilo jak čert a moje holka už se týden neozvala, asi se přešvihla (a to jsem ještě netušil, že o týden později má v plánu skočit z mostu). Toužil jsem jen spát spánkem definitivních outsiderů. Kolem rtů zahrál mladé sestřičce úsměv, když scházela z točitého schodiště. Numquam. Quam. Sero. Potius. Ochutnej kozičky mladé dojičky.

Novum castrum

4. října 2015 v 21:58
Vykastruju tě. Řezník zatopil svýma čtyřma dětma v kamnech. Nezřetelná stínohra jejich výkřiků na skleněných stěnách, neboť všechny agónie jsou hlučné a každé drama se má odehrávat před početným publikem. Po cestě z bordelu (smráká se, čas na pivo) vidím odhodláné namlouvání jiřiček ve větvích. Tentokrát odolám pokušení a nebudu po nich házet šutry. Krutě pyká ten, kdo potlačuje příznaky. Dnes si však povíme o demenci.
Co člověka přepadá, když zjistí, že ho zasáhla demence? Zmatek? Určitě. Strach? Asi ano. Ale hlavně:
Prudké horečky, zimnice, všelijaké revmatické choroby. Nutí ho probíjet se z hlubin zoufalství, i když se tělo ustavičně staví na odpor. Víme, že při nástupu demence tělo je jen taková nádobka, křehká a neduživá, smete ji kdejaká peroutka. Počíná si prostě k lidem nelidsky.

Zabušit na vrata - ale co, jděme ještě dále. Zazvonit na zvonek!
Na zvonku stojí doktor Moudivláček, homeopatik všeho druhu. Domlouvám si s ním schůzku. Jde o to včas přijít na vizitu, svléknout šaty, nechat se prohlédnout a zas odejít. Nemá námitek vůči jizvám ani vředům, které zdobí mé tělo. Je to solidní chlap, na mou čest dobrý chlap.
Trochu podivín, ale má zásady, tak lang zal hij leven. Nechť si žije, de zeer eenvoudige monster. Jediné, co na něm vzbuzuje pochyby, jsou ty jeho trhavé pohyby jak vystřižené ze zpomalené grotesky neonek v akváriu, když jim natrhnete ocas. Hýbá se jako chirurgická ocel před vytřeštěnýma očima houpacího koně, až na to, že v tomto případě koněm je mladá dívka, která prvně vidí na vlastní oči nabroušenou čepel nože. Před vším působivým se třeseme.

Všechny stěny z mých nočních můr jsou ze skla. Někde v labyrintu je ukryt pamlsek. V boudě při místnosti s pamlskem čeká osmipérý čokl, který na povel znásilňuje malé holčičky. Nevím, proč jich má právě osm, ale možná to souvisí s nějakým výkladem v satanistické bibli, že osm je víc než šest a osm často mají hmyzáci a podobně. Jelikož mladé holky ani osm otvorů doposud na těle nemají, poznají, jaké to je...prohloubit díru drápy, být potrhána nelítostným zubem, nechat si páníčkovou sešívačkou slepit rty atd. a zjistí prvně v životě, že chlapům by se neměly příliš oddávat. Jsou samozřejmě i emancipované školačky, které padají do náručí klukům samy nevědouce o komplikacích, které ve vztahu mohou nastat. O svazování proti vlastní vůli či horších zvěrstvech. O takových ale dnes mluvit nebudeme...

Rád bych poděkoval všem těm, kteří přímo nebo nepřímo propadli demenci a přispěli tak k vzniku tohoto článku. Fascinuje mě jejich vyhýbání se závazkům, je v nich něco z červivého jablka, které si had obtočil kolem kůže. Proč do úmoru probírají dementní ženy jedno a totéž téma? Nepochopitelně. V době, kdy se Adam poprvé pohádal s Evou, by si nic takového žádná dáma nedovolila. Ale nyní. Jelikož pomalu každá emancipovaná ropucha vystupuje v televizi i rozhlase, přichází trestuhodně ovlivněným děvčatům stále častěji na mysl, aby nesmiřitelným mužům vzdorovaly a šířily tak rozčarovaní v řadách těchto posledních vládců vesmíru, generačně trochu v křeči, ale co, neházet flinty do pole, co je rozbité, se dá s trochou chuti spravit, čímž vlastně otevřeně napomáhají konfliktu a působí, že i muži dementí.

Populární a poučná

3. října 2015 v 21:58
A fale biją o las - i nikt nie wie,
Kto kogo spycha i kim kto pomiata?
Norwid

"Vykouřím ti z hlavy starosti," řekla kuřačka, než zmizela v oblaku dýmu. Vyšukám ti mozek z hlavy. Řekl neznámý, než se vrhl nosem napřed do propasti. Oba mají o zábavu postárano. Jedna experimentuje s jazykem, druhý si rozbíjí kosti napadrť, nechává stéct kamínky do krevního řečiště.

Když jsem klátíval vedoucí turistického tábora Orion, dodnes si pamatuji, jak voněla po granulovaném hnoji a rdesnu, moje znalosti zakoutí malebných jihočeských vesniček vzrostly a všecky ty hrady a zámky po našich předcích, stejně jako tvrze a kláštery se přede mnou otvíraly, jako kdybych k nim měl paklíč. Poznal jsem např., že mocný rod Vítkovců soupeřil o vliv s Přemyslovci a že Třeboň, Český Krumlov a jiné bašty vypadají zevnitř docela jinak než soudě dle fasády. Jistý Vilém z Rožnberka na půvabné Kratochvíli oslavoval narozeniny, a já si myslím taky, že v takových honosných vilkách by se dobře pařilo.

Bavilo mě spokojeně naslouchat, jak měli nějací kustodi přednášky o silnicích z dusané hlíny a štěrku, jak na ně namrdali kolejnice a dřevěné latě či co, možná spíš trámy, latě jsou dobré na hoblování, ale ne na pobijení pásy kujného železa. Na pražce, které ležely namrdané, navrtaly ďury, jen pro jistotu a celé trámy zapouštěli do nich příčně. Vznikla koněspřežná železnice. Přes sto kilásků rajtovali zachmuření mamrdi na koních nebo snad i oslech, aby dotáhli nějaký artikl přes nehostinné pásmo do obchodního řetězce, do tehdejšího Makra.

Selfie.

Ryba s nádechem do námořnické bledi

2. října 2015 v 21:58
Tělesné schráně, toť jasné, postačí málo,
ba velice málo - jen to, co ji bolesti zbaví
a nejednu rozkoš ji nad to dovede schystat.

Toužíte po billboardech, protože jsou na nich prezentovány krásné, nedosažitelné věci? Nebo po věcech, které jsou tak hezky prezentovány na reklamách? Jsme obklopeni obrázky přepychových výrobků, ale takový krajíc čerstvého chleba namazaného sýrem už neoceníme.

Jste všichni kojoti. A jen jako kojoti doceníte kokoty. To jsem zas já!

Parádní kousek

1. října 2015 v 21:58
Štěstí - mít kde bydlet
Kamarádi
Obejít se bez nadřízených, vyvarovat se blahosklonností, skrytých bojů
Dokázat přemýšlet
Žít s převtělenou Madonou Giovanniho Belliniho, jejíž melancholický výraz by kontrastoval s jejím suchým smyslem pro humor a spontánností, která by se oblékala do vršků z umělých materiálů, jež by pořídila ve výprodejích v levných obchodních rětězcích.