Listopad 2015

Zalehlé uši

30. listopadu 2015 v 21:21
Dragouni. Pluk těkavých mameluků. Garda horlivých dramaturgů. Spojuje je prudce dující nedůvěra v mír.

Nadosmrti nechci víc cvičit na hrazdě. Směřuji přece do vnitřku, kdežto drastická hrazda vyhazuje ven.

Žít jako boží hovádko je hračka, nikoliv zdlouhavá práce. Mezi lidmi nic nehraje - akorát přetvářka sedí znamenitě.
Kdo čeká příliš, dočká se modřinky zasněné v dálce pod chrpami. Dělat věci na moc škodí látkové výměně.
Mami, skautský kroj přitahuje zbytečně pozornost. Ještě skončím se západem slunce na kriminální ústředně.
Krásný a krásnější technik vytvořil na 3D tiskárně máslový krém.
To mi děláš naschvál? Tys prodal velkokapacitní kravín? Letos pohřbím tě žehem.
Kuře ve studeném stavu patří mezi delikatesy. Člověk ve stejném stavu je mrtvola.

Obvaz nasáklý krví obětovaných nekřtěňátek postupně se barvil do indigova.
Co jsem se nasháněl po antikvariátech hustých románů, co jsem odháněl zvědavců.


Drobné škrobnaté plody plné oděrek, lesy jsou jich plný, až vydají na knihu.

Turečtí mohamedáni klejí jako pohané.
Udělej si o něčem správný pojem. Nebudeš kozlem ani zahradníkem.
Žákovských povinností nás nejlépe zprostí vojenská služba. Tlak vyšší, srdce plane radostí.

Sjet po zadnici z vrcholu kopce. Jste živoucí šoupátka.

Utišit plačící dítě nemusí být vždy snadné. Komu se to podaří, tomu zatřepejte rukou.


Separatismus jako čirý výtvor vášně má své kořeny v představě, že uneseme každou bolest.
Síť byla na určitou dobu přetížena nad stanovený výkon. Experti protáhli stanovený čas.
Prosincový dekret o výživě přehlasovali opoziční poslanci poměrem čtyřiceti ku dvěma.

Vy, moji nepřátelé

29. listopadu 2015 v 21:21

Haló! hříšná panno,
nepaříš zrovna málo,
proto ti nebe dítě dalo,
aby se na tebe od postýlky hodnověrně smálo.


Jsem Obamův odpůrce, nemá koule, není ani tak fotogenický jako prezident Nixon, který se do dějin zapsal jako oběť Watergatské aféry. Jediný měl dost fištrónu, aby odstoupil z funkce. Jako první taky řekl sbohem brettonwoodskému mezinárodnímu měnovému systému, a dolárky tak nebylo možno směnit za zlato (dal se na smitsosiány, hodnota dolárku je pevně ustanovena jako 1/38 unce zlata). V dvaasedmdátém měl spadeno na Vietnamčíky, ve snaze uhladit konflikt na ně připravoval svrhnout atomovku, tehdejší ministr zahraničí Kissinger mu v tom však zabránil a předešel tak, kvůli příliš horké hlavě Nixonově, třetí světové! Kdežto jak spravuje státy ten umolousánek Barack?


Filipínci, smradlaví jak čističi žump, vylézají z fabriky a první, co jim proletí hlavou, je myšlenka na uklidňující alkaloid na čerstvém vzduchu. Kouří a kouří, a když nestojí u pásu, tak zase kouří. Kdybych měl čas courat po městě, vidím jich aspoň dva tucty v docích a při zatuchlých skladištích.


Estonci. Mají gangy, pijou vodky a kolty jim visí proklatě nízko. Nenavážejte se do estonských dětí na pískovišti, jinak jste syny a dcerami smrti. Estonci nesmlouvají a jejich kodex cti se blíží středověkému kodexu mučení. Ani když se vymluvíte na: Ma räägin tõesti vähe eesti keelt, zapomeňte, že na vás zapomenou.

Albánci zasluhují pozornost svým pozoruhodným dialektem, jak si představuji, že by mluvili Pelasgové na koncertní šňůře George Michala, který překonává hranice prostoru i času. V Chaucerově Anglii se nemluvilo květnatěji ve smyslu emfáze na sykavky a pulmonické hlásky. Nedokáží říct [komi:r], jak to dělají rodilí chicagané, oni musí říct [kám hér].

Poláci. Jsou všude, je jich víc než krys i švábů a jen o něco míň, než kolik se uvádí, že je v Emerice motýlů monarchů. Milióny akrů zemedělské půdy států jsou osévány geneticky modifikovanými plodinami. Larvy nepřežijí jedy, kterými jsou stříkány kukuřice či bavlny. Přesto je monarchů víc než kdy dřív. Našli způsob, inteligentní evoluční způsob jak přežít i navzdory pesticidům, právě tak jako Poláci žijí navzdor všemu zdravému rozumu, ba i pravděpodobnosti, ve stále početnějších kolonií na obou pobřežích.

Dalo by se pokračovat dál, ale komu se nelení, tomu se zelení a mně se černí před očima, protože už jsem dvě hodiny nepil výtečný mampoer.

Chováš se hrubě jako slouha

27. listopadu 2015 v 21:21
Čin vpravdě lidský si žádá zásah z nebes, posvětí ho a zvěční. Tak jako když ponurý dobrák Prométheus kradl oheň a byv přitom lapen, pykal za svou opovážlivost, přestože ho mohli bohové zastavit už dřív majíce ho v hledáčku, zcela škodolibě nechali ho s nepřátelstvím v očích se vyválet v kalu. Nikdo po vás nežádá tolik, jako žádáte sami od sebe. Toť premisa vyšťouraná v nose mnohých hledačů pravdy, přírodních lyriků a bojovníků za rovnost příležitostí. Chcete-li státi se světci, choďte podél řeky Otavy a sledujte kachny, kupte si v indickém obchodě růženec a praktikujte dechová cvičení na prodloužení stálého mládí. Chcete-li, na druhou stranu, státi se tuze špatnými, nic není jednoduššího, než se proměnit v loutku mizernosti, v táhlý popevěk nanicovatosti z náustku rzivé flétny. Praménky nepravostí se slijí v potok zla, jen tomu dejte čas. V tomto případě nejste nepřítelem času, ale jeho spojencem. Jakmile jednou dosáhnete stavu zlé bytosti, nic už vás nevysvobodí; napříště můžete směle jednat v pravomocích Lucipera, hlásit se k studentům Zmijozelu či objevovat divy temných zárodků sílící makabróznosti z pohozených injekčních jehel. Ponenáhlu si přisvojíte reflexy a názory, jichž byste u sebe nikdy nečekali. Začnete nadávat na cikány ve veřejném prostoru, začnete se oblékat jako příznivec hnutí vyholených hlav, okradete náhodnou babičku o košík s ovocem. Za trest vám místní trenér mažoretek rozhodně nenapohlavkuje, budete se cítit silnější a mocnější a vaše činy začnou nabírat na delikátnosti srovnatelnou s laním masem napíchnutým na vidličku. Obklopíte se aurou záškodnictví, ve které, poněvadž nevědomě, napácháte škod za deset teroristů v restauraci a tehdy poprvé pocítite na krátký záškub neurovláken amygdaly ponížení, že jste k smíchu a horlivost vás pobídne, abyste se odškodnili ještě brutálněji právě na tom poli, které nejenže není už cizích, ale dokonce je šité právě vám na míru. V předběžné podobě budete sestaven z částeček, které vám umožní se maskovat mezi počestnými buržousty. Tyto mimikry zla vám vdechnou výraz, který jak odhalí, tak skryje vaše nechutné choutky, za což si vysloužíte v podvědomí především malých holčiček bezmála ďábelský strach. V očích, které u ostatních jsou zcela mrtvé, vyplněné mázdrou konvenčnosti věnující se pouze přežívání ve sféře hromadění majetku a starosti o důchod, vám zaplane dávný štiplavý kouř z rituálních pohřbů při mohylách zotročených endemických živočichů. V chrupavkách, které mají být pružné, ale u většiny jsou tuhé, protože jen sedí na prdeli a klikají na facebookové odkazy, vám nabuzené erytrocyty zažehnou spalující výbušnou smršť zaníceně bublající v míše, a tak vám dodají schopnost přeskakovat několikametrové překážky a holou rukou rozbíjet zdi.

Jé, díkuvzdání

26. listopadu 2015 v 21:21
Foceno kdysi na Sahaře!

Vzdávám dík světu, že mi umožňuje dýchat, že jsem požehnán dechem a podobné srajdy. Taky děkuji mamince, že mě porodila, tatínkovi, že se o mě hezky staral řemenem a sobě, že jsem nikoho nezabil.
(Záchvat kašle z přemíry dojetí!)


Když jsem se plavil po mořích na bárce, těžké, nepoznatelné rameno mě posunovalo vstříc končinám svým strašným a pomalým pohybem. Byly okamžiky, kdy jsem myslel, že všechno se zastaví na vrcholu vzedmuté vlny jakoby v nepřítomnu. Celá loď se chvěla nezemským třasem, jako by mělo každou chvíli rupnout kování, jako kdyby už byla, kocábka s vesly, roztříštěna a čekala na povel, aby se rozplynutí věcí kolem ní vytratilo… v tichu, v hovoru, v honění nebo modlení, v krmení dětí i znásilňování babysitterky! Pokud tenhle stav trval, nepropadal jsem strachu a vysílal moři vzkaz: Dej si víc záležet, dosud jsem zde, poháněn větry od pólů a spalován mediteránským sluncem. Později mě postihla bouře a lodička se pod tím náporem děsivě stáčela a trámy se takřka nepostřehnutelně kroutily jak sudy s černým prachem. Nevím, co jsem dělal noc a den v tom lítém zápasu s rozbouřenými vlnami. Moře mě vyplivlo daleko od lidí, na nějakém ostrově, který se jmenoval Tenerife, jak jsem zjistil později. Tam jsem strávil ve společnosti domorodých lovkyň perel skoro celý rok. Vzpomínám, že jsem tam zapálil sirotčinec. Tehdy jsem vypadal jako nějaký izraelský voják-dobrodruh s britským akcentem, a spíš byste mě tipovali někde v baru na Riviéře v pět hodin ráno prolévat hrdlem v abecedním pořádku všechny druhy kořalek, které tam mají, než se ve skafandru s lovkyněmi perel potápět v azurovém moři.


Píseň opilého podle Egona

V koupelně je pára
v páře je Dagmara
Ovívá se houní
a přitom okouní
Pak do vany leze
studu beze

V kabince je sucho
zřízenec napíná ucho
Slyší Oldu píchat
Magdu zrychleně dýchat
Oba lezou ven
mají lepší den


Dora se teď učí
až jí v hlavě hučí

myslí pořád na to samé,
ještě pořád stránky láme,

chtěla by mít lepší den,
kdo jí splní tenhle sen?

Legendární zhýralec oběšen na dětském hřišti

25. listopadu 2015 v 19:21
Všichni mí známí mě zaprodali. Myslí si, že jsem pytel sraček a přestali se se mnou bavit. Do toho všeho jsem přibral 2 a čtvrt kila a vypadám jak ponorka v cirkuse. Prostě teď už nemůžu mezi lidi. Mám i jiné starosti, ale těmi vás nebudu přehlcovat. Uvažoval jsem o tom, že si koupím nějaké odpustky - teď, když jsem věříci. Ano, dal jsem se na víru, budu protestant nebo katolík nebo prostě nějaká pravoslavná organizace. Modlím se dvacet čtyři sedm. Odpustky byly za časů Husa drahé, ale nyní jsou za pár šupů, i já si je můžu dovolit. S odpustky v kapse mi budou automaticky prominuty tresty za hříchy. Při představě, že mě v pekle diblíci polévají hořící vodou nebo nečím horším, se otřásám hnusem a sebelítostí. Chodím teď každý večer do kostela na mši, orodují u mikrofonu za mě i jiné hříšníky, nic tak extra zajímavého - až na to, že jsem tam potkal hezkou holku. Má hnědé vlasy po zadek a zpívá haleluja a usmívá se na každého. Závidím ji její nosík. Jako slůně. Taky jsem zjistil, že pracuje pro nějakou výzkumnou laboratoř ve sféře robotiky. Nebýt vázana firemním tajemstvím, prozradila by mi, jaké nové objevy se uskutečňují. Těším se, až ji zase potkám a pěkně si pohovoříme.
Včera jsem žral kefír a tomatový salát k tomu. Kefír se vlastně pije. Nebo se může pít, já ho však polykám na lžičce. Přechodil jsem mozkovou mrtvici, tak zvládnu sníst i kefír, no ne? V tom chrámě, kam chodím, je takový nenápadný výklenek, zeď se tam propadá pod tíhou materiálu. A tam bych si právě chtěl tu hnědovlasou posadit na bobek a povídat si s jejími vlásky. Fouká tam, občas tam postřehnete i tající sníh, je to prostě děravý prostor. Jediné místo, kam oči Všemohoucího nezalítnou. Chvěla by se jak osika a s jazykem pitvorně vyplazeným by mi povídala o kuchyňských robotech, které inženýři sestrojili. Jak jsou vybaveni ohromnou umělou inteligencí a brzy budou umět i sami vymýšlet recepty. Znělo by to strašně překvapivě všechno. O to mi přávě jde, žádná rutina a železné košile, nýbrž překvapení. Osvobodit se z pout zvyku. Kámoši mi kdysi říkali, že jsem největší alkoholik na světě a já to bral jako povzbuzení do práce, do tréninku. Chvíli to šlo jak na drátkách, jenže pak vavříny vzaly hrubý odklon. Pak už jsem jen pospával ve škarpách, nevnímal, kdo se vyskytuje v poblíži, munice vtipů se ztenčila, protože jsem nedokázal pořádně vyslovovat a celkově mi bylo na umření. Chtěl jsem moc a upřímně opustit tento kouzelný svět. Dokonce jsem se jednou věšel, zcela spontánně, na dětských prolízkách na Černé louce. Ve tři nebo kolik ráno, přesto se našel očividně zcela namol člověk, který mi podepřel nohy a osvobodil mě ze smyčky. Poděkoval jsem mu, vděčen za tak nezištnou pomoc bližnímu a odešel pryč. Tehdy jsem měl umřít - jako tolikrát - a paradoxně tehdy to bylo jedinkrát, kdy jsem se s ničím nepáral a na nic neohlížel, přesto došlo - jak už je zvykem - k selhání.

Vydělávat si v tomhle posraném městě na živobytí není žádný zločin. Dělá to každý. Kromě mých kámošů budižkničemů, feťáků a bezďáků. Spolu ve stínu lip si dáváme v Irving parku do nosu na lavičkách z plaskaček rumu, taháme lajny a smějeme se obyčejně oblečeným chodcům. Chodí za prací, zmrdi. Neví, že prací je zahálka a že činnost je nečinnost, nejsou žádní podělaní nesmrtelní mudrcové z bambusových hor, neví, že práce přijde za nimi.
Tenkrát mi bylo sladkých patnáct a seznámil jsem se sousedkou, byla to má první láska jménem Dolores, bez zájmu jsem před jejím vchodem popíjel pivo a koukal, jak jsou vyvedeny veřeje, když otevřela... byla to láska na první ztopořený úd. V pubertě stojí penis v průměru o 300% častěji než později, jak dokázaly vyzkumy vedené sexuálními vědci. Ukázala na mě a řekla: pojď mi vysát šťávu z broskvičky. Tak jsem se polozmateně zvedl a šel, následováním voláním přírody a lásky! Dolores žila alternativně, nosïla na krku pentagramy a oblékala se jako gothička. Není tedy divu, že měla prsa potetováná nějakými satanistickými klikyháky a místo jeskyňky slastí měla černou noru, kde by se ztratily i krtci. Přesto jsem ji miloval z hloubi srdce. Psala příběhy z podsvětí a všechny její postavy jsem bez problémů inspiroval já. Jestli myslíte, že z nich tuhle krev v žilách, tak vás zklamu.

Zahrej na srdíčko a vyhraješ

23. listopadu 2015 v 21:21
Dneska jsem, borci, rozlítaný jak střela. Začal jsem psát sequel k ALPu, poslouchal rádio z Afghánistánu a dokonce sledoval virál. Může za to asi fakt, že posledních pár dní nebo týdnů bylo brutálně nepochopitelných. Jen uvažte. Atentáty v Paříží, Ronda Rousey ztratila MMA titul a Charlie Sheen je HIV pozitivní. Do prkvančic, co nás čeká příště? Tyhle události byly tak nečekané (Charlie, tys nepoužíval ochranu?!) a tak mnou otřásly, že jsem ztratil víru v humanitu. Ještě beru, že se lidi odpalují v restauracích v malebných městech, ale že Ronda někdy prohraje zápas, ještě trapným knockoutem, to by mě v životě nenapadlo. Zarmoutilo mě to víc než ji. Ale aspoň pochopila, že nikdo nemá patent na vítězství. A že místo předvádění šatů a vystupování v bezduchých talk-show bude muset začít trochu trénovat.

Zakokrhání kohouta vždycky Sineád vyburcovalo ze spaní. Trhla sebou, zvedla víčka a notně se podivila, koho to vidí spát vedle sebe. Tentokrát v její posteli neležel oddechující chlapec, ale chlapci dva. Nechala si je do pokoje poslat Sebastianem v naléhavé záležitosti. Už tam zůstali, když je požádala, aby s ní hráli svlíkací poker. Oba byli k ničemu, ňoumové. Pamatuje si, že měli problém to do ní v noci naprat, nemohli najít, jak či kam do ní vstoupit. Prostě byli tak ztumpachovělí, že zapomněli, kde se nacházejí její otvory. Veškerá neuralgie pochází z problémů s vaječníky, dočetla se v příručce. Byla to taková nepřesná, tupá bolest, která se vracela jako zlozvyk, jehož se nemůžeme zbavit. Měla extrémní záchvaty migrén, a protože ji nikdo nedokázal vyléčit, musela si to po nocích rozdávat se zajíčky, kteří aspoň na pár milosrdných hodin utišili její trampoty. Byla v těch chvílích příjímání jako božský plod vzácné květiny, který se při dotyku rozbují jako plevel. Sebastian zrovna snídal foie gras s dijonskou horčičí, když k němu, navoněná a vysprchovaná, dorazila. O kluky v posteli se postarala po svém, zabila je, podřezala jim hrdla a odřízla ¾ penisu a strčila je do zavařovacích sklenic; vždycky si nechávala trofeje pro štěstí.

Místo mozku mám cedník, samé ďury ze syntetických drog a narkotik, ale přesto se nevzdávám, jednoho dne se mi na cement splní sen. Až se za století chytré hlavy spojí a dovolí nám cestovat časem, i mrtví povstanou z hrobu, a to právě bude má šance. Stanu se mikroorganismem. Ano, čtete správně. Budu malá bakterie, která vleze někomu do průdušek na návštěvu a vytvořím tam kolonii svých duplikátů. Ne duplikátů v pravém slova smyslu, jen mně podobných. Řasinkový epitel mi svými trapnými kmitajícími ciliemi nezabrání se množit jak posraný králík z klobouku! Vytvořím zcela sám legii mě podobných a zaútočím s ní na plíce vyšších obratlovců. Budu nepřemožitelný jak demolition man působící v hrtanové příklopce. Zdemoluju epiglottis a vrhnu se dál, dál, dál, dokud nenasadí kozatá doktorka antibiotika. Ale i ty přemůžu a přestože zůstanu v armádě zřejmě sám, budu žít poustevnickým životem hihikomori v tlustém střevě. Nezlomen, takže vítěz. Asi jako vozíčkář na paralympiádě, kterému se před cílovou rovinkou rozpadne vozík.

Mily deníčku, potkal jsem holčičku, která v pěstičkách svírala kaštan. Když jsem se jí ptal, proč drží ten kaštan, odvětila, že jí dodává sílu. Tolik let žiju a nikdy jsem si nevšiml, že kaštany dodávají sílu, až do dneška.

Složit ruce v klín

22. listopadu 2015 v 21:21
Věnováno niko-tince



obraz smrti jako

sférické kapky rosy života. Neláskyplná
monstra, víra v naše příběhy, mohou být přeložena,
také, dokonce jako voda,
obětavá matka všech výlučných


pro hodný holčičky

Naučila se na zkoušky a dala je s přehledem emancipované, všezvládající brunety se srdíčkovým obličejem a pěstěnými nehty, s pečlivě vyholenou kundičkou. Zašla si pak ve městě do drogerie, do obchodu s botama a na kafe. Doma na ni čekal přítel, trenér reprezentačního týmu ČR biatlonistů, který se právě vrátil z Norska se zlatou medailí, nosila ji při vaření na krku. Stěžoval si, že řidič jejich autobusu za volantem usnul a málem je vyklopil v zatáčce. A když nastala hodinka odpočinku, tak se romanticky líbali v postýlce při svíčkách, kreslila si v duchu, jak je šťastná, že má milujícího partnera a později, když nastala hodinka spánku, usínala po jeho boku, jako hravé štěně usíná ve svém oblíbeném pelechu.

pro neutrální holčičky (pro tyhle z nějakého důvodu neumím psát - asi neexistují)

"Upekla jsem štrůdl, mami," do telefonu zvonkovitým hláskem pronášela středně co do výšky rostlá, co měla dudy místo prsou, "bude řiť, tak přijď." Zavěsila a zahleděla se na svého kluka, který ji věšel poličky na hrníčky. Už není co býval, pomyslela si. Neklape nám to ani v sexu, neudělám se, funí mi do ucha, budu si muset najít náhradu. Pepa je dobrý, je to sice jeho kamarád, ale co, nesmím se s tím tak mazat, žiju jen teď.
"Koblížku, mohl bys ji dát trošku níž?, nedosáhnu na ni." Usmála se a zatáhla roletu předtím, než nesměle přistoupila k svému příteli a políbila ho na nos.

pro zlobivý holčičky

Temný pokoj, černé zdi nepropouští světlo, do temnoty vůkol září obrazovka staré rachotiny televize, líně se promítají postavičky Walta Disneyho, teď zrovna tam běží kojot, místy se zhmotní ropucha, vrány a oáza, kde se opaluje u jezírka chobotnice. Na pohovce leží jakási neidentifikovatelná holka se zmuchlanými vlasy a pokuřuje. Pouzdro na cigára má na zemi, popelník má mezi nohama, v ruce drží flašku vína. Píše opile na kousek zmačkaného papírku, na zápěstí má vytetovaná černá srdíčka: Jsem kurva a beránek v jednom, ohýbá mě čas, nuda, IQ mi klesá z prokrastinace, mám komplex, že mě ostatní děvky nechápou a pořád se mi stýská po tom chlívákovi, který mě využívá. Tak hezky mnou smýká. Chci ho mít v děloze po koule. Nejradši bych, aby mě vylískal po zadečku. On je tak handsome! Břicho má vyrýsované jak pravítko, teču, jak se na mě tak zvláštně podívá. Naše kyčle se kloubí v náporu mrdání, můj lamač srdcí se kysele pousměje, když ho poprosím, aby šel pryč a za týden mu volám zpět, aby přiběhl, abych z něho sotva zavřem dveře, trhala hadry.


pro ultrazlobivý čubky

Bíle kachlíčkovaná podlaha v blázinci, neděle 02:46, spí až na těžké případy celé uzavřené oddělení. Ve vaně v soukromé ordinaci pana primáře leží tváří dolů kus drolícího se nafouklého čtrnáctiletého dívčího těla, sesutého v rudé lázni, žiletky plavou na hladině. Na kachlích se červeně třpytí nápis: Je konec. Doktor a ona si několik týdnů užívali ten bezmála zakázaný pacient/lékař styk. Pár dní nazpět mu vyslala několik SMS zpráv: Ty kokote, pomrdals mi život. Nejradši bych se vestoje vysrala na tvého čůráka, na tu páchnoucí kytku velikosti doutníku, nalákals mě na šukání a omrzela jsem se ti, i když jsi mě v poutech šukal u radiátoru, nehorázný zmrde, teď mi ty budeš otročit, protože jinak vyšlu videa, cos s náma natočil, tvojí manželce a na lékařskou komoru, zavřou tě, až zčernáš. Podpatkem ti vyškrábu vajca a v peci spálím tvoje spermie, chystej se na jízdu svého života, ty směšná nápodobo chlapa!

Nástěnný televizor

21. listopadu 2015 v 21:21
Nyní teprve znala cenu svého zdraví - bezvládná ležela na kapačkách a kolem ní těkala sestřička. Když mi před léty, v době útrpného dospívání, strojila léčky jedna buchta, upadal jsem do nich až po bradu, protože některým princezničkám se prostě odolat nedá. Vrhal jsem se na zem a líbal ji, brzy tancoval a objímal štíhlé jedle, jindy zas láskou roztoužen nebo s pláčem divoce vzpínal ruce proti ní. Byla hodně dobrá, jmenovala se tak sladce latinsky...sladkobolně, no nebudu jmenovat, jména budí vzpomínky, ale každopádně mě poutala. A zatím se děly nejrůznější divné věci. Jezdíval jsem v té etapě svého živoření často ve vláčcích. Ona jezdívala jiným spojem, aby mě dráždila, takže já jel třeba za ní hodinu elefantem a ona jela na protějších kolejích, tak jsme se v půlce cestry třeba střetávali a zamávala mi a zajisté, že ji bavilo, že mě týrá. Ale jak říkám, byl jsem s ní tuze spokojen, uměla se hezky strojit a parádně zpívala a vůbec byla natolik vedena důvěrou ve svou krásu a marnomyslno, že jí vůbec nepřipadlo na mysl, že se tím prostituuje a činí ze sebe šlapku citů. Učinil bych pro ni cokoliv, ať by to bylo sebetěžší, nebo možná čím těžší by to bylo, tím spíš bych to učinil, tísiceré slzy jsem pro ni vyplakal a na hruď její podobiznu tolikrát vinul. Když ji nějaký zfetovaný hulvát na pařbě, na dámských záchodcích, znásilnil, cítil jsem se jako Dobrunka, kterou zlá sestra pobodala, uřezala ji ruce a nohy a vypíchla oči. Připadalo mi strašně nefér, že musela poznat to... nechci říkat ponížení. Ale ten trapný pocit, že může tady dole na zemi podlehnout komukoliv silnějšímu, aniž by si to přála. Poranil ji přitom slinivku či co.

Socha neklidu

20. listopadu 2015 v 21:21
Představuji si ve snech Tlachapouda. Zvíře s drápky, které se skrývá s mokřivách...
 
Je svačvečer. Lysperní jezeleni
Se vírně vrtáčejí v mokřavě.
Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni
A selvy syští tesknoskuhravě.



Vystupuje jen tehdy, aby nás pokosil. Prohrát je jednoduché, na to narazíš, co? Je jistě vznešené být ztroskotanec v prdeli, navalující se na sebe hromadu sraček. Kdokoliv to může dokázat; a téměř všem se to podaří. Mlčím. A taky proto, že pro jedinečnost prostě není slov, zůstávám v úžasu němý, vděčím snům za prozření, které má stejnou váhu jako třeba nirvána pro budhisty.
Víme, že být znamená být jediný, to říkal tuším Leibnitz. Indická ilozofie je hezká v tom, že pro ně je vše změna, všechno existuje, protože se mění a prý věci, které nepůsobí vlivy, nejsou, vlastně ani nemohou být.
Zároveň si nemyslím, že tu jsme nějaké transcendentí veličiny, které vytrvale postupují na cestě poznání a starají se jen o sebe. O svoje blahořečení, tím myslím, o poznání niterných procesů atd. Mně třeba vůbec nezajímá, jaký jsem, hlavně, že se užívám, co mi dny přináší. Nikdo nemůže dělat práci za toho druhého. To je sice fakt. Ale protože jsme jednou na tomto světě, máme se starat být co nejlíp, ne? Jak je to ještě s těmi dějinami křesťanství, o co tam šlo... neodmítájí existence duše, tím se mi protiví. Ale budiž. Nedokáží se hlavně zbavit jakési individuální postmortality, myšlenky na ni. Bez ní by, přestože je to nanejvýš barokní pověra, nikdy nevymysleli báchorku o kříži a smývání vin. I když je samozřejmě poutavá.
Všichni končíme v labyrintech svých pocitů, ne? Tak ať nejsou zašmodrchané. Úplně rozumně smýšlející, všemi smysly oplývající zdravý člověk, nikdy nehledá v lásce víc než pouhý záblesk potěšení. Bere situace, jak přicházejí, plodí děti, vychovává je, dokonce někdy vychová i adepta na příjemný článek společnosti, a nějaká tažení na křižáckém poli extáze ho vůbec nezajímají. Nevrhá se do ohňů, aby zachránil svou "lásku", nehledí být spasen podle vaišéšiky a už vůbec se jeho duše trvale nenachází ve stavu mrtvého kamene.

Píšu pro všechny osamělé kundy, nic víc v tom nehledejte. Kdybych chtěl nějakou ženu učinit šťastnou, tak ji smažím vajíčka. Ptákem louku nepokosíš... Prostě mám rád holky, nemůžu za to. Jednou jsem se narodil jako prasák, nezměním se a ani nechci. Vyhovuji mi, že za mnou chodí s prosíkem, abych se s nimi vyfotil, abych jim vypral spodničky atd. Minulý týden jsem byl v prádelně, stoupnu si před výdejnu čtvrťáků, automat, říkám mu totalizér, soustředím se, abych zasunul bankovku, když tu mi poklepe na rameno čísi prst, otočím se:
"Haló, nemáš dolar navíc, mně se vytratil z kapes." Možná spíš řekla: "Dejte čtvrťák." Už mi tuhl v kalhotách.
"Jistě, dám ti dva, tumáš, teď můžeš vyprat i babičce." Cítil jsem, jak se mojí dlaně dotkly ty prsy a projela mnou elektřina.
Byla to dvacítka s melírem, s obrovskýma očima, nápadně veselá, určitě ji baví, že se může ukazovat jen v punčocháčích se vzorem rybářské sítě, když má nekonečné nohy. Příjemná změna oproti těm hlodavým veverkám okolo.
Poděkovala, usmála se a řekla: "Přijď ve středu, dáme si rande tady (u totalizéru), nebudeš litovat."
Určitě nebudu, ale nepřijdu, poněvadž s nima jsou starosti, skromné málo světské radosti se mizíkuje, vytrácí s každou další minutou, kterou trávíš ve společnosti vyběravých dívek, které neví, co chtějí a když to náhodou ví, tak je toho až příliš...
já raněný, ona krásná, nikdy nefungující rovnice. Akorát v té posteli, když za oknem jemně sněží... U ní vyhrálo tělo nad duší, většinou to tak je... Pravda je taková, že všichni zajímaví lidé umírají v kouřícím hrnci plném sraček.

Nejdřív tě omráčím

18. listopadu 2015 v 21:21
Pak se dokopu ke kanibalismu. Možná myslíte, že mám v hlavě úplně vymrdáno, přestože se prezentuju jako inteligent. No máte pravdu. Pokud se úspěch člověka měří úspěchem na poli akademickém, sotva byste na tomhle kontinentu našli většího idiota. Přitom já se tak snažil. Když mi byly čtyři, chtěl jsem se naučit psát daktylem, ale zjistil jsem, že nespočítám ani přibližně počet dob, ani do tří jsem nenapočítal. Navíc jsem neuměl pořádně abecedu. Řekl jsem si, že se, než vstoupím do školky, naučím aspoň počítat líp než ostatní děti. Jenže co se nestalo? Do školky jsem nastoupil a hned první den mě vyrazili, protože jsem týpkovi vykopl zub. Možná mě máte za agresora, potom ovšem nevíte, že to na mě lstivě hodila jedna pihatá holka s copkem, pak se ještě dvacet minut tlemila do polštáře. Ve školce bych se určitě naučil počítat, pokud ne stejně dobře jako ostatní děti, pak jistě jen o něco hůř, a to by mi už nepůsobilo v pozdější kariéře kupř. ekonoma nebo diplomata takové nesnáze. Stejně každý ví, že takový Klaus ml., mimochodem po otci chytrý člověk, počítá milióny jen odhadem a že pokud se o pár desítek nebo stovek přepočítá, měnová reforma nebo hlas lidu ho náležitě navedou ke stopě omylu, kterou může v cukuletu zkorigovat. Nicméně tak daleko jsem neviděl. Jen jsem toužil vydělávat obrovské peníze, abych si mohl koupit nějaký kousek lesa na samotě a stáje, dráhu, jezdit parkur, hřebelcovat koně, znáte to. Kácet deštné pralesy jsem zrovna neměl v plánu, to až na "střední", kam jsem oficiálně nikdy nenastoupil. Ale abych zbytečně netýral čtenářstvo ani sebe, zkrátím svou cestu jeslemi nebo školkou nebo čím to bylo, kde jsem všehovšudy pobyl jen pár dní a když mi po letech odloučení od okolí babička oznámila, že jsem byl bystrý chlapec a složil zkoušky na základní školu, málem jsem jí samou radostí s nebo zlíbal stíny. Na základce jsem patřil k horším studentům, číst jsem sice chtěl, ale ne máma mele maso, měl jsem na záchodě u babičky Gulliverovy cesty a Huckleberryho Finna... to mě pálilo, ne Ema mele mámu. Můj nezájem o učivo byl odměněm postupným propadem hodnocení, nejdřív z dvojek byly trojky a pak už nebylo kam klesat, tak mě aspoň dávali po škole sedět v opuštěné učebně, kde jsem měl za úkol kreslit malé mořské víly nebo zpodobňovat tajfuny, jeskyňky a podobné úkazy, které moji výtvarkářku, mladou absolventku, napadaly. Číst jsem se sice postupně horkotěžko naučil, ale nikdy mě nedávali nikomu za vzor, dokonce když jsem jako jediný měl zájem se učit nazpamět básničky ze soc.realismu, paní čestinářka protestovala a namítala, že mám držet zobák, když ani ten slabikář se nejsem schopný naučit. Později na nějaké soutěži v recitování jsem byl poslední z posledních, protože jsem si vybral báseň od Morgensterna, jakousi Košilelou, při které jsem si dával jó záležet, abych pletl slova a vycházela tak změť čehosi nečekaného, co nedávalo ani původní divný smysl, prostor pro interpretaci se sice zvětšil, ale taky šablonovitě vykreslil do ztracena, protože už nikdo, a ze všeho nejmíň nějaká komise, neměl chuť řešit, co znamenají ty šprýmovné lylekoši, nebo zjišťovat, jestli jsem neotesanec nebo jen blbec, možná se i krutě mstili jediné lektorce mající ve mě důvěru, která mě přihlásila. Na druhý stupeň už jsem zkoušky ani nepředstíral podstupovat a protože jsem byl příliš zaměstnaný vystřihováním si z atlasu spór jedovatých hub uložených ve vřeckách, měly mě za nesoustředěného, a když se mě kdo tázal na to, jaký je rozdíl mezi přímkou a úsečkou, odkázal jsem ho na perspektivní nebo lineární kresbu, kde se může poučit, zdálo se mi totiž, že na deformacích nejlíp poznáte, kam měly body směřovat. Radši mě zkrátka nechali tu základku dokončit, i když neměli žádný důvod, o který se mohli opřít. V té době už jsem o přestávkách tahal na hajzlíkách a místo svačinek dostával od souseda vždycky nějaký ten tuzemák, který mi kalněl zrak a předkláněl ramena. Na střední jsem se nehlásil, zabil jsem v sobě žáka, nebo ho ve mně zabil svět, a místo toho jsem chodil za kamarády do jejich výuky, na učňáky, dokonce i na gymply, všude jsem se vetřel jako "nový přírustek do třídy" na pár hodin nebo i dní, a takhle to dalo pár let studování na černo, ze kterého jsem neměl nic moc, až na pár holek, kterým jsem cimcal bradavky a strkal jim ruce po pochev, nějaké ty rozpoznané podvraťáky v těch příliš ordinérních zástupcích homo faber, z nichž někteří skončili, jak jsem čekal, někde skoro jako poslanci, někteří skončili v autodílnách, jiní na masnách, dřevošrotu, nikdo však neskončil tak špatně jako já a dnes mohu s určitým smutkem prohlásit, že je tím vinna má neschopnost se kloudně učit, přicházet pravidelně a bez remcání do kontaktu s lidmi, kteří mají mnohem lepší mozkovnu než pouhý stuprum a sát z nich ty vědomosti a učit se zkrátka a dobře, jak se věci mají, učit se novým poznatkům, třeba kdo zabil Ferdinanda D'Este a proč je kukuřice tak žádané zboží. Kdybych býval byl dobrý student, mohl jsem dnes přednášet na prestižní univerzitě třetího věku a dokonce psát studie, čerpat ze starých dobových kronik a listovat z větve na větev mezi povahami, vědět, že ten je třeba mírně psychopat a ta zas ráda střídá kluky, byl bych možná skvělý psycholog a možná bych i zachraňoval lidem životy na lince důvěry. Takhle mám jen syndrom zmarněného úsilí, protože já se opravdu snažil zapadnout do kolektivu, kdybych býval měl na studium střední školy, mohl jsem snad dokončit tu střední oficiálně a vydat se bojovat na jidiš vysokou, musela by být do určité míry výběrová, poněvadž už jsem takový rozsévač bakterií a ne každý setkání se mnou přejde ve zdraví, a protože se říká, že čistý organismus je půl zdraví, rouhání a klení na nefunkční tělo musí být druhá polovina. Kdyby tady existovala nějaká střední sebedestrukční, kdo ví, třeba bych se stal i předsedou třídy a mohl vyhrát semtam nějaký pohár ve zhýralství. Místo školy jsem končíval v nemocnicích pro sraní krve, kde se mě snažili bez udání důvodu připravit o život, podepisoval jsem štosy reverzů, aby mě házeli do blázinců a na záchytkách se mi snažili cigáni na lávce pro pět tlustých, ožralých cigánu, strkat pyje do zadku a vůbec, jediná univerzita, ze které, jak já to vidím, stojí za to graduovat, je kriminál a tam bych měl možná čestný titul.