Listopad 2015

Zapřažen

17. listopadu 2015 v 21:21
Mám novej boxovací pytel, nacpal jsem si dovnitř kameny a budu si představovat, že tluču Kalouska. Když mi bylo dvacet, byl jsem jako Alexandr rezavovlasý, nad vysokým čelem mi bujne kadeřily vlásky, nosil jsem kšilt dozadu, a tak i týl vypadal trochu jak krocan. Měl jsem zcela rovný, masitý nos, dost nápadně řecký profil. Nechával jsem se tak často zvěčňovat na obrazech a fotografiích z pařeb. Hlavně jsem se chtěl odlišit od mého otce, notorika, brutálníka, který byl celý motorkářsky rozevlátý. Nic se mi nepříčilo více než zestárnout. Chtěl jsem si uchovat jinošskou, hrdinskou vizáž nepřemožitelného kaliče. Oči jsem měl daleko od sebe, jedno jsem měl černé jak uhel a druhé do modra, jak obloha, než ji pochčije bílá stužka paliva z letadla. V mžiku jsem z nepřítomného pohledu dokázal vydolovat tvrdý, bolestný pohled, pod kterým jihly měkké dušičky. Ne že bych toho využíval - jen občas v hospodě, když jsem chtěl drinky zadarmo, případně ošahat nějakou sukni. Léta bez boje se na mě ovšem podepsala neblaze. Celý jsem zestárl, tělo změklo, břicho překryl bachor, vous mi pokryl většinu tváře a oči zpopelavěly, přiblížily se k nosu, který se zúžil a tvář už nedýchala vnitřní silou a sebejistotou, nýbrž touhou po oživení flaškou, jiskřily mi oči už jen tehdy, kdy jsem měl dostat příděl pika a místo legend se začaly šířit poplašné zprávy o mých kapavkách atd. Místo plynulého toku řeči se objevily stojaté vody, kdy mi přemýšlení, o čem chci mluvit, zabralo víc času než vyslovení věty. Voníval jsem jak balzámový topol, každý mi rád stál nablízku - po letech tuláctví topol pokáceli a zasadili tavolníkovec, který páchl močůvkou, pivem a hašem na sáhy daleko. Z výsluní jsem spadl do rokle, kde se uhnízdil sám stín.
Z hudby ke mně doléhal tlumotý chřestot bubínků Neila Pearta a andělské trouby Albinoniho. Než je z týdne na týden, z měsíce na měsíc, jako vrah plánující zapíchnout vaší tchýni ve vaně, vystřídaly Buty a jiné zdegenerované kapely z jukeboxu! Tak hluboko jsem klesl, že jsem si začal ve svém pádu libovat a doufal jsem, že budu mít stále kam padat. Leč dno je plytší, než by se řeklo!
Ve dvanácti jsem měl zkrotit Bukefala, leč koně jsem poprvé uviděl až v šestnácti. Proto se celé mé dětství odvíjelo šejdrem, byl jsem zneužíván rodiči, prarodiči, po děcacích, všude, kam mě šoupli, celé dětství na mě dolehlo až po dvacítce, jako když ohýbate železný prut a on se zlomí, až když ho vytáhnete z pece. Jako když Leonardo v mládí trhal ocelová lana a řetězy, já trhal propouštěcí listiny z výchovných zařízení! Stejně vztekle a se záští v srdci.

Děvčátko Momo

15. listopadu 2015 v 21:21
Znáte ten příběh o holce, která se vzala kdovíodkud a která si získala všechny lidi z okolí? Protože i když nebyla bystrá jako liška, uměla jako nikdo tiše sedět, když se mluvilo. Momo měla dar naslouchání.

Momo byla malá a byla dost hubená.Člověk ani při dobré vůli nepoznal, kolik je jí let. Osm, nebo možná už dvanáct? Momo měla neposlušné kudrnaté vlasy, černé jako smůla. Podíval ses na děvčátko a napadlo tě, že se jich snad nikdy nedotýkaly nůžky nebo hřeben. A pak ještě měla Momo velké, neobyčejně krásné oči. Také její oči byly černé jako smůla. A kupodivu, právě takovou barvu měly nohy malého děvčátka. Neboť Momo chodila skoro pořád bosa, jen někdy vzimě nosila boty, ale každou jinou, nešly dopáru, a navíc se jí obě vyzouvaly. Jak je to možné? Momo neměla nic, jen to, co někde našla nebo co jí darovali. Chodila v sukni zpodivných křiklavých záplat a sukně jí sahala po kotníky. Aby jí nebylo zima, nosila staré pánské sako, široké v ramenou a dlouhé. Rukávy si Momo ohrnovala. Ustřihnout je nechtěla, protože pamatovala prozíravě na to, že přece poroste. Kdo mohl vědět, jestli někdy v budoucnu zase najde takový pěkný a takový praktický pánský kabát, a ještě s tolika hlubokými kapsami.

Zahrejte si teď všechny na Momo, protože vám povím historku, ze které oněmíte!
Bude o švarném junákovi, o jednom hospodském ořezávátku a o femme fatale. Kecám, to bych se furt opakoval. Ale vtipné je, že dala kopačky osmahlému junákovi a začala se muchlovat s tím hospodským bad boyem. Ne, dost, dost už... Historka se váže k pivu. Víme, že chmele u nás bylo dost a dost už v 9. století našeho letopočtu. Kvality sice ne libové, ale třeba král Vašek k němu neměl výhrad a vyhlásil trest smrti každému, kdo byl nachytán při vývozu jakékoliv odnože chmele, ze které by se daly vypěstovat nové sazeničky. Ale někde se stala chyba a ve 12. století byl chmel přepraven po Labi do Hamburku na chmelařské trhy. Od té doby se chlastá jak o život na obou březích Labe.
Kdo mě zná, ví, že jsem nejtalentovanější piják piva na světě, ale protože se nerad chlubím, řeknu už jen to, že k profesionálnímu pití piva jsem se dostal náhodně. Stejně náhodně, jako když bylo v Babylónii pivo objeveno. Obilí se skladovalo v hliněných nádobách, omylem tam natekla voda a pěkně to zkvasilo. Pak si někdo všiml, že to hezky voní. V Suméru dělali pivo kaš, v Babylónu šikarum. Zajímavé je, že vaření piva bylo ženskou záležitostí. Když jsem se byl dívat po světě, objevil jsem fabriku, kde zcela vážně připravovali pivo kaš podle původní receptury, resp. nápoj, který je nápodobou piva, a měl ho možnost ochutnat. Kaš se dělá pouze z ječného chleba a sladu, protože chmel tehdy ještě nikdo neznal. Je silnější a říznější, ale doporučil bych ho pouze opilcům, pro běžného spotřebitele má moc procent a hlavně nemá tu správnou pivní vůni a čepičku pěny, kterou si rád dopřeje český pijáček.

Pharmakopoeia

14. listopadu 2015 v 21:21
(Takhle vylidněně dokážou zachytit přelidněné velkoměsto jenom stuprumové!)

Povíme si o mé zvrácené zálibě - jedovarnictví.


Všechny, co mají listy členité jak dlaně,
co mají listy zpeřené i jiné -
růžičky z Havaje i pomatenou mátu
a otrávenou trávu indiánů.
Přistupte blíže vy indoly a terpeny,
alkaloidy i jiné drogy z bylin.

V ropuše, zmiji či podobných jedovatých zvířatech, červech či hmyzu, může být na­lezena nejvyšší tinktura, pakliže je zredukujeme na olejnatou hmotu a oddělíme Merkurův hněv, protože všechen život, ať vnější či vnitřní, skládá se z jedu a světla.

SLIVOŇ VYKRAJOVANÁ
(PRUNUS EMARGINATÁ)
Příbuzné druhy Střemcha pozdní (Prunus serotina),
Střemcha virginská (Prunus virginiana), Prunus ilicifolia,
Systematika čeleď růžovíte (Rosaceae)
Způsob užívaní
Listy otrháme z větviček a necháme je na vzduchu uschnout. Několik su­ chých listů rozdrtíme a vykouříme v dýmce. Jeden až dva šluky stačí.
Účinky
Sedativum, které neoslabuje duševní čilost. Nebo též duševní stimulátor, který nevybudí tělo.

SKŘÍPINA
(SCIRPUS ATROVIRENS)
Lidový název rákosí
Systematika
S. atrovirens patří do velké čeledi sítinovitých (Juncaceae), což jsou vodní rostliny, jejichž stonek má charakteristický trojúhelníkovitý průřez. Dalšími ro­dy této skupiny jsou i ostřice (Carex) a šáchor (Cyperus), malé vytrvalé rostli­ny, které rostou v příkopech a proti jejichž květenství ční dlouhé vznosné liste­ny. Jedním z druhů rodu šáchor je i papyrus, ale i mnoho dalších příslušníků této čeledi je v celém světě využíváno na výrobu rohoží či košíků.

DUBOISIE
(DUBOISIA HOPWOODIÍ)
Příbuzné druhy Duboisia myoporides, Duboisia leickhartii.
Taxonomie Čeleď lilkovité (Solanaceae). Keř, někdy malý stromek.
Australský endemický rod.
Používané části listy.
Způsob požívání
Listy jsou upečeny a sežvýkány, často společně s popelem ze spálené akácie. Vzniklé bago pak koluje kolem z úst do úst, dokud si každý dostatečně nezažvýká. Poslední muž v kruhu pak umístí bago za ucho toho pivního. Pamela Watsonová upozorňuje, že kůže za uchem je protkaná kapilárami a nachází se blízko u mozku. Představuje tudíž ideální místo pro vstřebávání kůží. Aboriginové to nakonec potvrzují. Tvrdí, že umístění baga za uši zesiluje účinky dro­gy. Dnes jsou skopolaminové náplasti umisťovány za ucho, aby zabránily nevolnosti z pohybů dopravních prostředků.


Když si chceš dát svačinku,
vytáhni si tyčinku.
reklama na Lucky Strike někdy kolem 1920



Jed je zvyk, náměsíčník. Kuř vědomě, nikdy jen tak či z nudy. Je důležité kouřit z nějakého určitého a jedovatého důvodu, ne proto, že nemáš nic jiného na práci. Držíš v ruce prasta­rou mocnost a ta musí býtspálena se vší úctou, jež její dědičné linii náleží.
Život je cigareta:
Popel, uhlík a kouř.
Někteří kouří ho rychle
a jiní s porozuměním.

Z alchymického pohledu znamená kvašení pochod, kterým se bazálni kovy mění v kámen. Kvašením nám byla dána kniha duchovní fyziky, fyziky jedů. Je třeba pouze správně přečíst návod k použití. Potravou pro kvašení je cukr, který je současně i potravou naší. Vedlejšími produkty jsou oxid uhličitý a alkohol. Uzavřeme-li kvasinky v zavřeném pro­středí, zahynou ve svých vlastních exkrementech. Můžeme to využít.

Art deco je naměkko

13. listopadu 2015 v 21:47
Mám rád tohle dyzajnové blbnutí, třeba tenhlencten akt, který tu visí, ženská drží oběma rukama mušli, je v moři, omývají ji vlnky, které připomínají blankytný a zeleninový ráj, je k nám bokem, je nahá, což mě rajcuje a vidět je trošku chlupů z kundy, je na kolenou, má černé vlasy, kudrnaté jak mívají bohyně filmového plátna. Vypadá to, že se s tou mušlí modlí, ale usmívá se, má parádní kozy, pevné jak její boky. Růžová líčka a celkově je trochu striovitá.

Další je hnědý háj stromů, v nich sedí u plátna malíř a zapojuje své umy do služeb vizionářství. Stromy se v poryvech větru naklánějí a odkrývají své podzimní větve, vhodné k examinaci, z malíře je jen o něco víc než šestina či osmina velikosti stromů.

Pak je tu tanec deště, čtyři postavy, jedna služebná, jeden poskok, muž a žena v červených šatech, muži ve fracích, služebná v zástěře. Nad ukázkově zamračeným nebem, skládajícím se z husté závěje tekuté, rozbité litiové knoflíkové baterky, se smráká, padající déšť, neviditelný pouhým okem, dopadá na rozevřené, zmítané deštníky a ti dva, pár, si zatím tančí ploužáček na snad na přistávací ploše, aniž by je deštníky ochraňovaly.

Poddajné tělo

12. listopadu 2015 v 21:21
Svazovat modelky do balíčků, právě tak to shibari dělá. Shibari se vyvinulo z odnože bojového umění, které se zaměřovalo na zajišťování podezřelých (pachatelů). Balíčky rozpečetí sexy pošťáček a smlsne si na nich ještě ve skladu. Když se lidí ptali, na jakém nejdivnějším místě to dělali, divném rozuměj jako nezvyklém, řekli, že třeba v letadla na záchodcích. Nebo na lanovce. Jako kdyby čím výš jsi, tím je to exotičtější. Málokdo to ale dělal v dole, možná skoro nikdo z dnešní doby silikonových celebrit.
A taky to málokdo dělal ještě výše, třeba na vesmírné stanici Mir, jen všichni ti kosmonautší Sověti a Sovětky, které tam vláda uvěznila. Málokdo to dělal v gulagu, ani Solženicyn si tam nevrzl, pokud je mi známo. Taky to málokdo dělal v opuštěné továrně na výrobu zápalek Solo Sušice. Přitom tam se dobře šuká. Mají tam velikou kuchyňskou plotnu, kde tuhne síra. A v té právě můžete máčet ruce, nohy i hlavu své souložnici. Je to trochu brutalita jak z Mortal Combatu, ale může to přispět k zažehnutí jiskry ve vadnoucím vztahu. Dobře se miluje v jezevčí noře, dobře se tam odbouchl ten americký komik. Bible by řekla: V jezevčí noře tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy. Archa kupř. byla zhotovena z goferového dřeva, zevnitř i zvenku byla vysmolena. Ale dneska každý znalec dřevin ví, že gofer, přyskyřný strom, značí cypřiš, který roste jen ten, kam je teplo, třeba v Itálii. Tím chcí říct, že Bůh rozhodně nebyl takový spořílek, za jakého ho nám vydávají, byl to marnotratník, kdoví, snad mého zrna, byl prostě rozmarný a ani se nepokoušel to skrývat. Do Archy nastrkl rozmanité druhy všech ptakoještěrů a hmyzáků. Přál si je mít pohromadě, aby se nad nimi mohl z výšin uspokojovat. Pro voyeura není víc vzrušující pohled než na na půtky svých terčů zájmu. Stejně je to nakonec tak, že se znudil, jako se znudí každý, kdo příliš dlouho hledí na rutinní proces, a řekl si: ach, je to opravdu tak, že nejkrásnější barvy spatřujeme toliko na temném pozadí? A jako každý vztekloun, chorobný žárlivec a smilník začal se hněvat. Jeho hněv neznal míry. Kdo si myslí, že hloupost je zhoubná, a proto se dá snést, nikdy nepochopil smysl hněvu zhrzelých, který je hloupý, protože je nezastavitelný! Začal všechny prklínat a jeho prokletí byla hroznější než přátelství, ba i než láska, a kdyby nebyl tak úzkoprsý, určitě by byla stejně silná jako smutek. Neviděl před sebou nic, za sebou nic, a chtělo se mu nenávidět i sebe, že stvořil tak žalostně jednotvárný život. Najednou zničehonic nad horou Arerat vzešla duha. Nezpůsobil ji on, tak kdo, proboha? Začal se probírat z mrákot rezignaci, když tu musel na chvíli uznat, že existují i jiné, snad podobně vlivné osoby, které řídi svět, jako on, ale že jsou možná jen přeludné a zdánlivé. V době, o které píšeme, už nosil šedé vlasy starců a moc nepracoval, nanejvýš si podpálil haluzky v krbu. Není povinností vychovatele lidi ochraňovat před bludem, nýbrž samé před sebou samými. Dát mu vypít pohár bludů do dna, to jest moudrost poručíka. Kdo málo svého bludu okouší, dlouze s ním vystačí. Zapálil si dýmku a přemýšlel, kdo mohl způsobit duhu. Ale protože byl vševědoucí, netrvalo mu dlouho, než konečně nalezl odpověď. Duha vznikla z magicné lucerny nevidomého oka, ze světa, ve kterém vše chodí jinak, než si představoval. Poprvé se Bůh podivil, a bylo to, jako by kus proudu vypravování skončil přichycen k nedozírnému majáku zpěvavých Sirén, prostě z údivu onemocněl.

Zpověď krásné duše

11. listopadu 2015 v 21:21
Věnováno charliemu na insane-freakk.blogspot.sk
Koříme se božským krásám přírody, tvoříme v nadšenosti a v slastném vytření a mlčky se noříme do holčičích očí. Nezříme cíle před svými kroky, pusté srdce, prázdná peněženka, znavuje nás svým teskným tokem jednozvučný žití šum. Svět nám osiřel, kol pustota. Kam chce nás moře zálib nést?
Vždyť vždy týž je osud života:
vždy číhá, kde krůpěj štěstí
buď bezuzdnost,
buď domácí despota
nebo další řezník citů,
před kterým roztává jemné srdce,
halí se do smutku
běda, strašlivá trýzeň tísní nás,
je možné pak pochopit,
když někdo trpí žal
větší než možno snésti,
že roztomilý život ukončí?
zdá se, že ano, poznal jsem mnoho sebevrahů,
pár holek jsem dokonce dohnal k sebevraždě
na dálku,
mosty mají spád,
a všichni mi to vyčítali,
i když není co vyčítat,
smířit se se smrtí druhých je možná těžké,
ale pročpak naříkat
to bozi směšují nám štěstí s neštěstím,
z žen hlavně nikdo neměl být zrozený,
smrtelníci už vůbec ne,
co naplat,
chyba vládne člověkem,
žena však je velkým zlem,
krásným šperkem se přiodívá
a rouchem ji muž zdobí
jak sochu ze všech nejhorší


tvá nízkost ve mně budí hněv
nouze tě pohání z kouta do kouta
a nikdy se nerozhoří v tobě žádný
ani spásný, ani zhoubný
plamen, život se podobá ránu,
kde se ponenáhlu rozjasňují všechny barvy,
a oheň, u jiných se měnící v žhavě planoucí den,
u tebe nekypí v zářivém poledni,
potom nezmírní a nezbledne a přirozeně před večerem nepohasíná
nic tě nevolá, nic tě nebouří,
mysl tvá je ztracena


Jseš shluk náhod

10. listopadu 2015 v 21:25
Jak si stěžuje věčný kverulant Puškin v básni:

dare náhod, dare marný,
živote: nač byls mi dán?

tak si stěžuje náhodný důchodce v MHD:

pusť mě sednout, mám už roky,
chceš ať z tebe chytnu šoky?

Když za druhé světové války děda mého kámoše dělal pro FIR (Fédération Internationale des Résistants), pro Mezinárodní federaci protifašistických bojovníků, říkal, že ho mátlo, že k nim chodili takoví voňaví vojáci na kontroly a pořád se usmívali a pak bouchli pěstí do stolu a začali se vyptávat a házet paragrafy, vznětlivě se dotazovat, listovat v lejstrech, proč XY nepřišel dnes do práce a kdo myslíme, že je za tím a tím odbojem. Hezky se dívá na film Obyknovennyj fashizm, překomentovaným do češtiny Horníčkem.

Pokud jde o mě, všichni mí známí jsou horliví stoupenci novofašismu, takže na hnutí něco musí být, něco, co všechnu tu válečnou smršť posvěcuje a staví ji na piedestal upotřebitelné idee.
Politika jde mimo mě, ale prezervativy, které stojí víc než mlíko, rozrušují i můj stěžejní klid, v tu chvíli, když prezervativy, které samozřejmě neužívám, ale jsou k dispozici párům myslícím na zadní vrátka, překročí cenu mlíka, říkám si, že ti, co stojí u moci, by měli zvednout daně a snížit důchody, aby zas prezervativy klesly na ceně. Nanečisto si můžou hrát na doktory, ale jak má na náš růžový svět přijít další kojenec, má vyrůst v pořádného občánka a reprezentovat svými postoji ústavu své milované vlasti, je na místě podat stížnost na nemožnost mu takovou šanci poskytnout, když i mlíko je dražší než otázka, zda ho přivést na svět, tak ztěžka a v porodních bolestech.
Tunelář, kam se podívám. Kdo tady vůbec má čest ve tváři? Ťukám loktem do souseda na nějaké antidemonstraci a vidím, že je to prezidentův poradce v přestrojení. Brzy se objeví na scéně vidlák, nevím, jak věci fungují, ale vždycky někdo musí hrát šaška, chopí se vajíčka a začne pálit po Topolánkovi. Někdo jiný vytáhne z tašky rajčata, a tak to jde dál, dokud nedojde na květák. Místo aby vytáhli bazuky a Munroeův efekt by se postaral o zbytek galapředstavení. Vidím, jak to žvýká z tribuny, dojde k řečnickému pultu a prohlásí: Naším úkolem je najít tepnu problému a hezky jí dodat štávy... směju se. Někdo jiný v první řadě pláče, že mu práce vzala rodinu. Že je lepší míň pracovat a víc se věnovat rodině. Řečník si upraví brejle a spustí jeremiádu: Jsme tu v zastoupení lidu, chytám z něho psotník, naší svatou povinností je postarat se o mladé pokolení, aby i ono, až přijde jeho čas, štedře se postaralo o nás... Štíhlé děvče se pouští svého šamstra a přiloží si obě ruce k ústům, tlampačem pak volá: Děkujeme, odejděte.
Teď bych mohl vyjmenovat, co se dělo dál, protože pohroma je slabé slovo. Zádrhel provázel zbrunátnělé tváře politiků až do ústraní, zatímco hřmící dav, třebaže neměl protitankové zbraně, skandoval Děkujeme, odejděte.

Po cestě, která mizí v dáli

9. listopadu 2015 v 21:21
Věnováno babiruse, pochvě do meče

Příběh je inspirován skutečnými událostmi.

Slunce se sklánělo v údivu zvěstování, soumrak nabíral na síle, po svažitém terénu se ubírala čtveřice postav a jedna divná kreatura, byli čtyři, vlastně bylo jich pět, víceméně čtyři a půl, dva po zuby ozbrojení příslušníci královské gardy, toho času na dovolené, jedna elfka s pihami a jedna víla s pršákem. Ten zbývající člen výpravy se řadil mezi skřety, ale vzrůstem jejich velikosti nedosahoval, zato měl náramně vypracované bicáky a elastický krok. Měl z nich taky prvenství v počtu snězených jitrnic a vykouřených maček, idiotsky se tlemil, ráčkoval, trochu se vyznal v trýznění elfek a trochu i v obtěžování vil, byl zkrátka na roztrhání, kde se jen objevil. Vesměs ztepilé postavy kráčely podmračenou krajinou jako oživlé tyrkysové sochy, jen sporý skřet vypadal spíš jako buldozer kouskující krajinu. Třaslavou rukou si pomáhal upravit batoh, ve kterém měl uloženy plechovky s rybími konzervami a váčky s tabákem. Jeho trup se kymácel, jak šel do vrchu, jako napraný lodivod v Beringově úžině. Ostatní šli bez větších záseků. Dva čelní lídři byli pokrevní bratři, třebaže jeden z nich měl slabost pro elfku a druhý pro vílu a když se omámili houbičkami, zaníceně vypravovali o tom, jak písek zanesl koryto řeky a že kromě těch dvou spanilých kvítků na zemi není jiné potěšení, jiná vrbovka, na které možno spočinout svými vytrénovanými bedry. Leč vše má svůj průběh a já vám, milé děti, budu vypravovat, kolik zvrásněných očí za úsvitu bylo třeba políbit, kolik ghoulů polít tekutým stříbrem, kolik šťouralů nakopat do zadnice a kolik galónů medoviny spořádat mezi krutými hraničáři, než se líbezně skončil příběh čtveřice, vlastně oněch čtyř a půl. Víla nesla jméno květin a usmívala se široce do světa, než jí bývalý vymlátil půlku zubů, elfka se pokoušela smát při každé příležitosti, ale měla tak smutné oči, že působila bezmála groteskně, avšak měla tak jemné rysy v tváři, že se jí nikdo neodvažoval smát. Jediný, kdo se smál na celé kolo, měl křivý pohled admirála z promlčeného případu obchodu s bílým masem, a vůbec byl celý odněkud z jakési fabriky zhotoven, kde se hrubost dostává automaticky a kde odpor vyvolá přátelské pokynutí. Jeho mladší bratr byl na kakabuse celkem kus, ale vše pro něj představovalo věc cti a i tam, kde tráva nerostla, dokázal rozpučet pupeny nelibosti.
Únavná cesta se skončila pod rouškou temnoty, rozbili stan někde u útesu šikgagského, jen tři versty od nejbližší dědiny, kde už by na ně čekalo dobrodružství, ale přirozené zvětšování vzdálenosti od místa východu do místa určení jim hodilo rukavici v podobě únavy, štěstěna se krčila trošku provinile za stromem, který přežil vpád diviliských pazknechtů a vůbec nesl hluboké stopy zápasu, protože už byl stár a neuměl tak sát vláhu jako ostatní stromky okolo, kterých nebylo mnoho, protože měly osekané větve a ty, co neusekali, vrůstaly do těch barokněji vyvedených a zanášely do nich hnilobu, takže přes den jasný důkaz opadávání vydal svědectví úhynu křovisk v té oblasti. To ale nikdo z nich nevěděl, ten jeden uměl maximálně zasadit brambory a trošku si pohrát s rádlem, elfka nedokázala rozdělat ani oheň a víla podpálila vlastní stodolu. No… aspoň si uváleli hadry, které měli na sobě, trošku se pocvičili v rumunské gramatice a na speciální prosbu elfky předvedli mileneckou němohru před roztančenými jiskérkami plamínků. Ne že by spolu spali, hráli jen divadlo, ale tím, že byli čtyři, nemohli rozjet správný grupáč, bylo jim stydno, že ten čtyř a půltý se ztratil v lese, kde uvažoval v polospánku, jak vykrojit červivé jablko, než z něj bude pouze červivé. Byl tak zlý, že nejdřiv upižlal rapírem červa a až pak ho nožíkem vykrojil. Je mi z něj špatně ještě dnes, ale to sem nepatří.
Nebývalou silou zdolali noční můry noci, jež je obestřela, když tu zakokrhal kohoutek z dědiny a zcela zbytečně se jal klovat slepici. Dobrodruzi se uvolnili, odskočili si, vykoupali se v potoce a zazpívali halasně píseň soudržnosti. Skřet stále scházel, ale překvapivě nikdo neměl zájem ho jít hledat. Stupňováni zápalem odhalit tajemný poklad předků, rozběhli se zatíženi těžkými břemeny z kopců, které je vedly až ke kouřícím komínům osady. Tam někde podle všeho leží ixko na mapě, uprostřed těch rozjívených vesničanů a tuposoných ustrašenců

Proto ty slzy

8. listopadu 2015 v 21:47
Svrchovanost, povíme si, co suverenita znamená ve filozofické hře. Někteří lidi si myslí, že jsme se zrodili z opic a naší jedinou funkcí je rozmnožovat se, pracovat a umřít. Nemám jim za zlé, že tak smýšlejí, protože dluží hodně duši, která zakrněla ze všech těch hádek v panelácích a opilých fotříků rozvalujících se na kanapi v 10 ráno. Jsem ovšem skálopevně přesvědčen, že nepocházíme z opic, nýbrž z prasat. Jen si to vezměte, kolik chlapáků se ráno bije v prsa, když si jde vyčistit zuby? Správně, mnoho jich nebude, protože nemají genetický základ pro opičí chování, kdežto pro chování prasete jsou jaksi predeterminováni. Jen co uvidí uklizený koutek, vemou svůj prasečí ocásek a jdou ho zaneřádit, nezastaví je ani volání hospodyně, která nemůže pochopit, jaké prase si přivedla do bytu. Často jsou v tom uživatelky bytů nevinně, prostě si jdou vyrazit z kopýtka po náročném týdnu v práci a narazí na takové dobře oháhnuté prase s bankovkami proklatě v oběhu. Zadívají se na sebe chlípně, jak už to otroci vášně dělají, a po několika lhostejných frázích přejdou do protiútoku. "Co děláš?" "Jako čím se živím?" "Ne, co děláš." "No… jestli myslíš, čím se živím, tak pracuji jako generální konzultant v dceřinné společnosti Diesel and traktor." Dají si dva panáky, prohodí pár bezvýznamných vět a oba opilecky pomrkávají po exitu. Zažijou noc, kterou si nepamatují a ráno, když se chlap obléká, ženská leží pod poduškami a říká si zklamaně: s tímhle děcko mít nechcu. Chlap jede za manželkou a děckem, náléhavé záležitosti ho odvelely přes noc do kanceláře. Dají si s manželkou nicotnou pusu, povíská ve vlasech svého synka, budoucího otce, stejně mechanicky.
Hinc illae lacrimae
Proto ty slzy navlečené do řetízků. Proto ta svrchovaná krutovláda zmrdů. Odkud vítr vane, snad poví legie z thráckých Bóreasů, jich hadí oči a šupiny penízků. Tolik vím, že podvratné jednání rozvrací stát, rozbíjí nařízení a směrnice, a že jen zlé srdce umí vskutku básně deklamovat, že každý stín vede denice.
Hinc illae lacrimae
Proto ty slzy zachycené na vlásku. Odporný lysý holub leží na kúru, asi spí, opodál dítě, strašně škaredé, se krmí zeleným červem. Je jako dirigent ve sboru bez sboristek. Trošku kalič, trošku hovado, sedne si obkročmo na lyru a polyká všechny harmomelodické tóny. Přerostlé děcko s knírem ponenáhlu dosahuje nirvány, s rolničkou, nebo možná plechovým zvonečkem, kterou má uvázanou na bryndáčku, vyluzuje buclatými prsty zvuky nějaké romance z 16. století, kdy nebylo možné ze sna štkát, protože jsme se nemuseli dívat v televizi na sumisty. Poslední šťouchanec do strun a duše pračlověka zaplesá - přerostlé děcko nás návratilo do původního chaosu, jízlivý úsměšek tohoto posledního opozdilce optimálně v nás rozsvítí pohodu, zbývá už jen nalít punč a sledovat, jak ho muzikální děcko pije - jako naducaná sasanka, kterou pokropili z hasičské hadice. Nechce se mu do punče, ale nezbývá než setrvat, právě tak to chlapi z orchestru dělají, i kdyby mělo dojít k rozpadu slitin, vydržet do závěrečného dechu.

Zvlášť vzrušen

7. listopadu 2015 v 21:37
Zaříkávačka jazyků fallenka uhodila svým pisátkem do středu ega stuprumova. Nejenže by její analytické schopnosti, které hravě předčí programovací jazyky počítačů, byly s to úspěšně odhadnout, a to hned na pohled prvý, kdo se skrývá za těmi povislými rameny a hrbem a vrabčím hnízdem a mysliveckou kamizolkou a páskou přes oko a děravými gumáky a šišlavými rty a kačeří chůzí, ale zároveň by mi viděla třetím okem až do žaluda. Elektronky v mozku by vyslaly signál (kódovanou zprávu) řídícímu středisku podvědomí, a to by instinktivně přispěchalo na pomoc šestému smyslu ženině, aby s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, rozhodly, že před ní stojí nikoliv pouhý tráged, nýbrž druh vyšší a odvážnější, samotný nonplusultratragéd. Říká se, že bytosti naplněné archetypálním zlem až po okraj, např. takový zuřivý Minotaurus se žhnoucíma očima, půl býk, půl člověk, jenž vyžadoval vyslat do svého sídla pod zemí, do katakomb, sedmero jinochů a dívčín každý rok formou obětí, aby ukojil své výbuchy hněvy a vzteky nezaútočil na celé tvrzemi vyztužené město (představte si, jak stojí u jednoho čudlíku otevírající chodbu dál do bludiště a bezmocně věší hlavu, neboť mu starosta nevyslal slíbených čtrnáct kousků chodu), říká se, že takoví agresivní jednotlivci nezvládají se zapojit do kolektivu a konstruktivně tvořit, tedy raději slepě naplněni nenávistí ničí a že se jejích energie s každým aktem zla sice pozvolna, ale přece snižuje, až nakonec dosáhne hodnot, kdy se z nich stanou pouze rozpačití bořiči petrolejových lamp vedle posprejovaných podchodů u nábřeží či přisprostlí studenti učňáku rozdávající nevyspalé matikářce o stužkováku fakáče na potkání.