Listopad 2015

Nesrat se se životem. Všichni lidé serou se s ním

6. listopadu 2015 v 22:41
Vy rozřeďovatelé řídkých breček, aportujete hovna a máte je za relikvie! Všichni tlachalové, třeste se. Přichází potravinová krize. Konečně jsem se pustil do výroby viru, který zničí světové hospodářství. Jsem ve fází beta, kdy se testují jejich dopady na průměrného zemědělce ve Venezuele. Patří do nepočetné rodinky virofágů a můžu se pochlubit, že je stačí vypustit na louku a ony se samy (v ústech veverek, kudlanek a čoklů) dostanou do pšeničného lánu, kde sežerou, na co přijdou. Nejde mi o peníze, to už víte. Mým palivem je touha vyhladit chásku z povrchu země.


Manon, která žila volně jako pták, má teď žíti jinak, řekněte mi... jak? Čtvrtka obyvatel planety žije v bídě a vy řešíte, jestli máte sníst Danone bez cukru nebo Nutellu bez oříšků. NEDAŘÍ SE ZASTAVOVAT SNIŽOVÁNÍ GENETICKÉ DIVERZITY A LIKVIDACI RYBNÝCH LOVIŠŤ a vy fňukáte, že vám policista v civilu zkroutil ruku za zády, protože jste mu plivaly, opilé, do tváře a nadávaly buzen!

Kdysi v černém městě jsem potkal kamaráda z kaleb, ptám se: "Co tvoje dcera?"
"Mojí dceři je čtrnáct. Jestli ji začneš balit, strčím ti deštník do zadku a otevřu ho."
Nikde není řečeno, že jsem se nepokoušel balit. Ale když už byl prst u kalhotek, řekla, abych zpomalil, že ještě není připravená. Respektoval jsem ji. Jako respektuji každou ženu. Ale jen v mezích snesitelnosti. Příště už jsem ji normálně sbalil i přes protesty a ona to vyslepičila tatíčkovi.

Karlové

5. listopadu 2015 v 21:54
Noc, pro mě enkláva slisovaných tužeb, vyžaduje celého mě, přeje si, abych se zcela oddal ťukání. Nemohu si vymyslet nic tak decentního, zároveň však tak přehnaného, abych aspoň na mžik oka nepomyslel na chřipajznu, co mě momentálně stíhá. Jsem v pokušení připsat všecky mé trampoty na vrub vlivu fallenky a jejího zaříkávání, neboť co jiného může to být než pokus mě fatálně rozkouskovat. Buď mě proklíná při kyvadle anebo parapsychologicky pronásleduje kletbami ve vaně obložené citrínovým špicem, aby její magie měla neblažejší dopad. Je to už pár dní a potažmo týdnů, co se necítím ve své kůži a podle mého soudu za vším stojí právě ona panenka fallenka. Že mám díru v zubech rozesetou po čelisti, nestojí za řeč, ale bolest se ozývá. Co mě sere ze všeho nejvíc, je, že mi z huby páchne jakoby plíseň. Když se teď naperu, vždycky jsem míval problémy s dechem, jakože byl takový vyhnitý, cítím šnupacím tabákem a všechny ty vyčichané ředidla mi nepřipadly, jenže teď je jiný, plesniví z útrob, je jakoby mrtvý, resp. ležící pod drnem six feet under. Bojím se, že umírám. Zubatá si asi klepe na čelo, že mě tak dlouho ignorovala, když jsem na seznamu čekatelů určitě na vrcholku.

Naslouchala vrzání

4. listopadu 2015 v 21:11
Věnováno eduzelutho, která mě nenávídí, aniž mě zná
(tak daleko jde její cit)
22.8.2002
Budím se s očima podlitýma děsem. Rozhlížím se kolem a nevidím vidím jen modrou, červenou, bílou a modrou, pruhy, které sviští vzduchem, jak se mi motá hlava. Vstávám z vlhké země, kočka mě počůrala, zas neví, kde má záchod. Otec je od pátku mrtev, hurá. Ani nemusím na jeho pohřeb. Vlastně to zatím vypadá, že žádný pohřeb nebude. Jedině mě mrzí, že jsem ho nestačil zabít sám. Viděl jsem fotky z místa čina. Pěkně se nám, vašnosta, oběsil, modrý jak lak na nehty. Ta jeho milenka má takové podvozky, že by na nich uvedli do pohybu perpetuum mobile. V tváři se zračí sexuální drajv, určitě je věčně lačná po souloži. Neumím si představit, jaký člověk by chtěl trávit čas radovánkami s tyranem, ale zdá se, že celá planeta je poseta miliardami podobných individuií. Kteří nelitují námahy, aby ničili sebe i ostatní. Zvracel jsem včera šakala jedné holce na botu. Nejdřív jsem jí pochválil vlasy, pak blinkal a pak prý utekla. Mám brutálního sušáka, chci se napít, vážně chci, jenže v krku mám hrušku z ayahuascy. Celý včera bylo divné. Ester si odskočila do bankomatu a vrátila se z natrženými šaty. Vůbec nechápu, proč šla sama, měla tam tolik známých - nebo snad šla úmyslně na schůzku s násilníkem?! Nerozumím ženskému srdci, je tak zpěvavé a mnohomluvné a pak zas, když by mělo účtovat, jen mlčky trpí. Evelína se stěhuje ke klukovi, je to nějaký pojišťovák a má vlastní dům. Určitě s ním rok dva vydrží, vidím na ní zamilovanost. Pak se snad zas vrátí mezi nás, obyčejné chudáky. Alena přišla obrýlená. Skrývala pod okem monokla. Neptal jsem se, neboť je mi jasné, kdo ji to provedl. A ona se k němu pořád má jak fenka k páníčkovi. A když se nikdo nedívá, bulí pod rozkvetlou meduňkou. Poslední dobou mě strašně tísní takové to něco hrubé - tělo. Je to hodně nepříjemné, když si uvědomím, že nedokážu lítat. Když si uvědomuji gravitaci. A vím, že nepřežiju. Petr mi nabízí psilocybin za dvě kila, měl bych ho vyzkoušet. Od posledního sezení, kdy mi dal čáru za stovku, se mi zdá, že LSD ani DMT nejsou tvrdé drogy. Přijdou mi jak ze školky. Lidi, kteří je zavrhují, snad nikdy nezkusili ani češtinku. Stejně je to Kocourkov, žijeme vlastní divadlo, když mám hlad, tak se najím, když si chce střelit, tak si střelím, o nic nejde, závislý určitě nikdy nebudu. Cítím extra blaženost, když stojím poblíž Petra nebo Martina a oni tak poučeně rozkládají o nepopsatelné rozkoši heroinu.

Rehabilitace mysli

2. listopadu 2015 v 21:45
Právě když se mu upřeně zahleděla do sytě zelených očí, kdesi v dálce se začalo rozeznívat ohlušující vyzvánění. V té chvíli začali svatebčané panikařit. Vyjevené oči, těla, která se v bolestech kácela k zemi. Apokalypsa svatby! Brali roha stejně nesmyslně jako teenager pokoušející se opíchat nafukovací míč v temné komoře.

Rupá mi v kříži

1. listopadu 2015 v 22:16
Dívčí hrob. Jako tisíce mil ploch nezralé pšenice, které se vlní pod šedivou oblohou. Ptácí sedí ve tmě, fouká vítr, ne chladný, ne vlídný. Šestnáctiletá dívka zemřela u pole na předávkování spermatem. Skupina fotbalistů, vracejících se z tureckého soustředění, ji postupně znásilnilo a zalilo lávou chámu, jejíž nápor děvče neuneslo.
"Co-co-je to za ptáky?" zeptal se jeden z nich.