Prosinec 2015

Rum, bum, drum

31. prosince 2015 v 21:21
Ať to sviští v novém kalendářním ročku.
Všech fanynkám přeji splněných princezních snů. Bohatého manžela, inteligentní děti a především tolik podceňovanou něhu, která bude z onoho majitele megakorporace sálat při každém pohledu do jejich zraků. Kdykoliv ji bude předkousávat rybu u štedrovečerní večeře a kdykoliv ji se zasneněným výrazem bude recitovat básně Audenovy.
Nechať je rok muchomůrky lepší, než byl rok hlemýždě. Avšak vhledem k tomu, jak byl hrozný, ani bych se nedivil, kdyby si pro nás Stvořitel připravil ještě strašlivější přehlídku hrůz. V případě nouze a komplimentů mi volejte na android s americkou volačkou (847-219-162X), všecko dáme jistojistě do kupy.

Prozatím se s vámi podělím o zážitky z cest do Íránu. Navzdory ustálené představě o teroristech v tamějších krajích, skutečnost je taková, že obyvatelé Íránu jsou nadobyčejně pohostinní a kdykoliv mají možnost něco z toho mála, co mají, rozdat, učiní tak.
Dostal jsem se tam jak jinak než stopem. V Čechách v podstatě nikdo nezastavuje, protože hrozí, že by se z vás mohli vyklubat masoví vrazi, kteří šoféra zabijou a posléze okradou. V Maďarsku, kam se dostanete pouze za přispění značné dávky štěstí, se situace razantně změní. Bere vás každý za každou cenu, skoro jako kdyby dostávali extra příplatek za to, že vás svezou. Když si to razíte v ohromném kamioně DAF naloženém žvýkačkami s nohama na palubce směr Balaton a Záhreb, připadáte si skoro jako nějaký ředitel fotbalového klubu. V Chorvatsku jsou tyhle horské vesnice, jejichž jména se blbě pamatují. Přesto aspoň některé, co jsem si zapamatoval: Makar, Bast, Kuranik.
V Bulharsku už je třeba užít trochu fištrónu, jezdí hlavně taxíky a autobusy, sem tam se svezu, přespívám u benzinek ve stanu a přes den se opaluju u kašen na náměstích. Chodí za mnou mladé holky s naprosto příšernými vlasy ukazovat se v dvoudílných plavečkách. Hlavní město Sofia mě zastihne naprosto odpočatého a připraveného po krátkém intermezzu v nákupním centru, kde mě ochranka pacifikovala, neboť jsem začal odzátkovávat a pít všecky ty vnadné flašky z regálu, vyrazit do gangsterského Istambulu.
Zrovna mi přálo nebe, tak jsem narazil na sjetého kamioňáka. Má prý doma syna Izáka a hodnou, oddanou ženu, která taky kouřila marijánku.
Jindy narazím na dělňase v nepojízdném takřka vraku. Udělá se mnou 30 km za hodinu a já mám dost. Jindy mě vezme obdoba parfumérky a já, od přírody citlivý na vůně, se celou cestu v klimatizovaném voze dusím a protože neumí anglicky, ani se nepokouším ho požádat, jestli by se smradem něco neudělal.
V Kayseri se pokouším dostat aspoň pár stovek metrů na vyhaslou sopku Erciyes.

Raketový start

30. prosince 2015 v 21:31
Prudkost neopětované vášně je snesitelná, dokonce i když bodá a proklíná. V pokoření je triumf a ve sváru něha.
Člověk zřídkakdy učiní rozhodnutí vyhnout se zlu, dokud zlo nepokročí natolik, že už není možno se mu vyhnout.
Ležela na sněhu v lehkých šatech, podobna hebkému rounu, zatímco jí kolem hlavy burácivě bouchaly petardy.
Růže je červená, hvozdík je bílý, fialka modravá a ty jsi milý!

Lemmy je mrtev, ať žije Lemmy

29. prosince 2015 v 21:21
Po krátké mrtvici zemřel symbol rocku a rollu. Opravdu jsem měl moc rád jeho dvě bradavice na tváři, Lemmy, zvaný Dělová koule nebo taky Ďáblův kolt, zanechal v mých dětských vzpomínkách nesmazatelnou stopu. Umřel u videohry, když mu ten den ráno diagnostikovali rakovinu. Naživo jsem ho slyšel, stejně jako Iggyho, jen párkrát, ale měl čarovnou personalitu, pokaždé, když se ho nevědomí novináři na něco zeptali, dovedl tak krásně obkroužit okolo otázky a odpovědět na něco jiného, že jste ho prostě museli zbožňovat. Navíc nebyl zdaleka tak nafoukaný jako nynější hvězdičky popu v čele s Usherem.
Motörheadi dělali nesmrtelné hitovky, proto si zaslouží trochu úcty. Kdo jiný by ji vzdal lépe než jejich věrný fanda? Který má všechny jejich elpíčka?

Lemmy do ráje přišel,
knír svůj odložil a do bran nebeských vešel.

Mám jeho Bombera rád,
nenutil mě nikdo frontu na něj stát.

Lístky byly levnější od mouky,
zato jste potkali samé podezřelé šourky.

Čorovali jedna radost,
až se zdálo, že mají nakradeno už dost.

Nenech mě tu, Bože, trapně trčet,
že sis ho vzal, měl bys do basy jít bručet.

Dej mi poslední lok s ním pít,
nebudu a nechci bez něj na Zemi dál žít!

Díky za všechno, miloval jsem vás, zlatí hoši.

Útlá ryba

28. prosince 2015 v 21:21
Útlá ryba okřídlená, ptáče
zavrčí frnkavě z trávníku,
který je mu matrací,
chytá líného střízlíka

Potom ho oškubá.
Pohled hájem letí do háje,
kde se mírně zavlní borovička,
až její listy splynou v mlhu
útlé ryby okřídlené, ptáčete





Poutníku, unavený hovorem
o ropovodech EU,
u sta dědů, nech se
v sypkosti a tichu šelestném
do horké modři hor
zasklít a ztraceně vysnít

Tvé srdce je rudou prstí,
vesmír jen stvolů nežný les
odvržený teplým gigolem


Jednoho večera kvapem jsem promenoval podél nábreží
stékajícího sněhem v letu
zamrzlých hus a vedle světélkování
fatamorganického proplétaje se okolo luceren
sotva se moha ohlédnouti,
vkročil jsem do úderu hodin a do tikotu
zvonů

nebyl jsem dál sebou, jen polozbořenou cihelnou,
útulkem, ze kterého se ztrácí bezdomovci
v říji úpadku
a nad jehož stěnou se tyčí klášter větší než
prso Venušino ze škeble

Úlek v prostoru smyslnosti,
redukce na podprahové vjemy,
granátová jablka, nádherné zadky,
červivé klíny žen, když tu
jako v první den stvoření
jeptišky sklíčené, co se kousek
dál zakusovaly vigíliemi do návrší,
kde se míhal třikrát zkrocený měsíc
vystřižený z filmového plátna,
mi vyjekly vstříc svou vlastní studenou krví

Uplatily mě růženci, abych uctíval krásu
v zakaboněném posledním koutku
kláštera odpadků a uchvacoval je apokalyptickýma očima
nanebevstoupivšího rutinéra šuku,
leč bez výsledků,
v křišťálovém břiše proseb
jsem nemohl porodil muže,
o němž vám zpívám
(kterého si tak přály vzbudit)

Byly tak nádherné, když se svíjely škrcené
na dlaždice chladné jak jejich krev,
nádherné, když se z temných květin
hrdla strachu dral jejich nezemský
výkřik poníků běžících k nivám předků
s duhou děsu na třmeni

Vehementně jí tlačil na prsa

27. prosince 2015 v 21:21
Kdo v sobě objevil prázdnotu, netuší,
jak se v něm život semkl
v nepatrný diamant,
a dutý prostor, který tu zbyl,
je tu jen pro to,
aby nepatrný kamínek našel dost místa
pro svou září

Věnováno hrobárově dceři

Moje sny jsou kapitolkou samy pro sebe. Nemůžou se mi zdát normální sny smrtelníků. Moje sny musí mít souvislost s knihami mrtvých, prostitutkami, nekalými živly podsvětí atd. Musí se odehrávat na pofiderních místech, jako jsou pitevny. Zapadlé uličky o půl třetí ráno.
Nebo operační sály.
Spolu se mnou ve snu vystupují moje exky, které jsou ve snech ještě horší než ve skutečnosti. A jak mě vždycky dráždily jako kobry, ve snech jsou z nich půltunové kosatky, které mi plivou jako fontánky mořské vody do obličeje.
Nebo se tam vyskytují na slovo vzatí odborníci, kteří komentují kdejakou blbost a jsou hákliví na každé slovo.

Tak např.uvádím tři ze včera. První na odlehčení s mumiemi. Koukal jsem na ně v muzeu egyptských starožitností a kolem mě se tradičně shromáždila hejno pohledných vědeckých pracovnic, které okukávaly a přidávaly postřehy. Najednou začala hýbat rukou. Nějaká vědkyně pronesla, že to se stává každých pět set let. A ta škaredá mumie se zvedla z té kolébky, ve které ležela a s příšerným řevem začala pobíhat kolem. Nastala panika, všichni utíkali k exitu. Jen já jsem si přidržel batoh na zádech, který mám na jednom rameni a druhou rukou jsem uchopil mumii za kus shnilého oblečení a tahal jsem ji za sebou bez ohledu na to, že oživla a křičela, že žije. Řekl jsem jí, ať jde povědět tomu hloučku, že je naživu. Mumie bez zaváhání nejistým krokem odešla za lidmi podělit se o krásu pocitu být naživu.

Nebo si navléknu bílý plášť a jdu rozřezat pár mrtvol do pitevny. A tam už čeká vedoucí, který sleduje každý můj řez a buzeruje mě, že nejsem dost precizní. Skončím pitvu a vlasy mi smrdí tím odporným hnilobným zápachem a já přemýšlím, jak ho smýt...

Na samotě. Chajda, před ní nějaké šlápoty v blátě. Zastavím se před chatou. Střešní okno pootevřené. Je z něj uvnitř cítit dlouho hnijící mrtvola. Skoro bliju, minimálně plivu sliny do křaku. Vevnitř vskutku je jakási roztékající se tělo plné slizu a brouků, které se tíhou hnusu propadlo z podkroví až do přízemí. Smrad se šíří i ven, mezi stromy a ptáčky na něm. Utíkám od chaty pryč, neboť smrad brzy zaplaví celé údolí.


Fedroval bezdomovce

26. prosince 2015 v 21:21

Řekni mi konečně,
až budeš hledat cestu lesem,
kudy nevede nic,
řeki mi konečně, až budeš hledat slunce
na obloze plné mraků,
čekám na to, řekni mi,
až se zastavíš na strmém břehu,
odkud nevede cesta zpátky...
Kdy už mi řekneš?
Jaká naděje vidět v zapadajícím slunci
před sebou dvojí teplý stín.

Čas neustává pracovat proti nám,
příhodám novětvarým hněte podoby
událostí přešlých,
až někdy žasneme,
že máme čas uvažovat o čase.

Odpovídáš jak herec, uražený a povznesený,
na volání holčičky z poslední řady
která tragickou barvou hlasu
vykřičí své NE.


Na její zvláštní ochromení,
kterému se nelze bránit
a ani ho pojmenovat
a ani se ho zbavit.


Chtěl jsem napsat dopis,
až odkvetou pomněnky,
a jindy, až zase rozkvetl šeřík,
ležím v trávě
a čtu si psaní na obloze:
co dodat k tolika dopisům,
na oblaku s šokujícím okrajem
pluje k tobě jedna
ze zpráv, co jsem nezapomněl:
vítr bijící do záclon
je pro dnešek má touha.

Hlízy a vředy

25. prosince 2015 v 21:21
Zběsilokrocí. Pronásledovali ho jak duchové. Bez slitování, neslyšně, se míhali podél poblitého nástupiště metra. Sílící smečka, smrtící v té mlze zvětralých břeček mu šla, stoupala mu po krku a nad řekou jeho života se vznášel otázník. Jako muž byl již odsouzen k smrti. Stíhali ho nejenom duchové, ale i bývalá manželka a milenka. Nepozorovaně pronikali tmou jeho sváteční nálady a on kopal, padal na ruce a kolena, vrážel do ostatních chodců, snažil se všemožně sebrat sílu k tomu, aby se dopotácel do nočního klubu, kde už mu pomůže zapomenout setrvačnost. Ten úkryt, ta poskakující vzdálená světla, která v mlze probleskovala jak světlušky nad kompostem, v pozadí tlumili jeho úzkost. Vzdálené drncání hudby, přerývaný dech, který cítil až zkraje dvanácterníku.
Kéž by už se mu povedlo dostat někam, kde se shromažďují bezstarostní lidé, ještě mohl přežít tu noc, ten den, tu do nebe volající hloupost, kterou provedl, když přefikl manželku cizího chlapa.
Ale znal se příliš dobře na to, aby věděl, že by to příště udělal znova. Za těch pět minut šuku to stálo.
Jako by v něm nebyla kouska citu. Už už se chystal vyběhnout na otevření prostranství, nohy mu však mravenčily a tak se třásly, že se zdálo, že neurazí ani pár metrů.
Pak přišly výčitky, opožděně ale přece. Nechtěl být ochočený jako jeho známí, kteří podlézali smrtelně elegantním ženuškám. Riskl tak obchod, který ho mohl velice slibně vynést z bezedných propastí manželství. A nejspíš by jeho jméno zahalekali žalostně i nad rakví, kdyby nezaplatil tím nejdražším, co měl v kapse. Oddaností. Nebo nevědomostí. Bombardovala ho otázkama. Kromě okamžiků, kdy mu lámali prsty a další kosti a on křičel, křičel jak ze špatného sna.

Kvůli bolesti nejdřív vůbec nechápal, proč Ivanu ve vaně nezamordoval dřív. Byla stejně domýšlivá a uhlazená jako ostatní ženské. Ty její prohnané rty musel vidět ve společnosti zlomené čelisti, aby se trochu zklidnil.


Eeh, popíjím si svůj čaj z lysohlávek a vidím jasně budoucnost. Strávím šedesát let v manželství s kačenou, která brzy vstoupí do oblaku cizosti. Asi tak.
Čumím ve čtyři odpoledne z okna a tu ji vídím. Přichází k domu manželka. Naprosta cizí žena. Poznání ostře vystínované podrobnostmi.
Nahled, že k manželce nic necítím.
Nemám dost odvahy ji jít naproti pro tašku s nákupem.
Odpočítávám zděšeně patra.
Zacvaká klíč v zámku.
Zašumějí a zapraskají sáčky v tašce.
Odloží ji tak jako pokaždé za šedesát let na lavici v předsíni.
Všimne si, že mi na ramínku visí bunda.
"Jsi doma?"
"Jsem, nevidíš?"
"Tobě něco je?"
"Nic mi není."
Jen už mi šedesát let lezeš na nervy. Bereš mě jako dokonalou samozřejmost, náno!

S každým opakovaním rutiny se víc a víc vzdalujeme pobřeží objevů, jedině tam mohou žít pohlaví v radostí po léta.
Pospolu. I kdyby to znamenalo mýt nádobí společně.
Ne jako cizí. Něco, co se od nás oddělilo a ucítilo uvnitř svou osamělost.

Ta trapnost, když on leží a ona přejde k otevřenému okno a zavírá ho. Závaz větru, něžná vůně mýdla, která se mu zhnusila, jakmile pochopil, že jde od ní. Padne jak mezek po náročné štrece do postele a on si uvědomí, že je nahá - nic mu to neříká.

Nezapomeň.. že mezi dneškem a zítřkem leží propast.
Je jen na tobě, jak ji překleneš.
Padající vlas může rozhodnout.
Jestli tě zasypou polibky nebo lavina.

Znaje srdce některá

24. prosince 2015 v 21:21
Vinšování šťastných a veselých k těmhle svátkům prostě patří. Takže nebudu výjimkou a přidám se k hlásku všech požehnaných lidiček, kteří tráví tyto dny v míru a pokoji.

No a co že nesnáším vypi**** Vánoce? Ty klamy a přetvářky a dárečky za pakatel? Gimme a break.
Strčte si svoje zpropadené koledy a mše do zadnic! Což mi nezabrání, abych dnes večer na jednu nešel. Modlím se za spásu všech dobrých duší. Jenže jich je tak málo, že pomalu nebude potřeba modlitba.

Postavím si betlém, abych ho mohl pochcat a spálit. Strašně mě rajcuje vidět jezulátko v plamenech. A všecky ty krále, co za ním přišli. Všecky ty osly přežvykující seno.
Lehnou popelem...

Parazituješ na hýždi

23. prosince 2015 v 21:21
Nedávno jsem se zmiňoval, že článek patří The Magicians. Tak je tu máte. Kdo bude chtít, si najde nelegální zdroj, kde si může onen nový fantasy-čarodějný seriál pustit, zatím jen pilotní díl. V zásadě jde o něco na způsob Masakru motorovou pilou a Lhářek, akorát posazené do tajuplného světa Filórie. Nebo ať jsme spravedlivější a konkrétnější, do světa, kde se běžně leze do skříňí a vylézá se neznámo kde. V obyčejném světě žije i hlavní postava Quentin Coldwater, který je v seriálu těsně před nástupem na výšku, kam se hlásí i se svou nej kámoškou Juliou. Je to takovej loser, který si radši čte komiksy a neví, co se sebou. Julia je poněkud pragmatičtější a snaží se přesvědčit Quentina, aby si vybral nějaký směr a postupoval v něm. Akorát se někde večer zatoulají a vlezou právě do jiného kraje. Ocitnou se u brány Brakebills univerzity a za ní už je čeká test čarodějnických dovedností. Kromě oněch dvou hlavních postav se mihnou coby kulisy i ostatní - jako Josh a Alice a Janet. Každopádně jen nadmíru propracovaně dotvářejí kolorit vztahů na koleji a nesou pohodového průměrňáka Quentina vstříc dějové lince, která je u Julie překvapivě vedena temnější stezkou. Hodně míst se zdá být vycpaných (repetitivní dialogy, průhledné pařby, výrazná šprtka, hodně důraz na archetypy) ale mi se jeví jako jen chytře zakryté, aby se později - a to se dovíme v dalším díle po novém roce - odkryly stejně vynalézavě, jako byly zacloněny. Každý tam má jakýsi prostor k realizování - a co se týče kouzel, jsou jedním slovem úžasně odstupňované. Od nevinných hrátek s gumou na způsob fima přes blesky z rukou až po ultimátní scratch-fingers pohřební magii záporáka, která je bezesporu tím nejlepším, co jsem kdy na plátně viděl.
Ostatně poslední "bojová" scéna úvodního dílu je důvod, proč jsem se rozhodl článek nadatlovat. Nevím, měl bych-li ji popsat, zde se zdají být slova krátká. V kostce: děti si v noci hrají s černou silu vyvolávání a zcela bezděčně přivolají do svého prostoru brutálního popravčího, který se přesně ve 12:00 následujícího dne, uprostřed vyúky v učebně, zjeví exkluzivním výstupem ze zrcadla, zastaví čas kolem sebe a naprosto dechberoucím představením, od výběru záběru bot přes stepy, přes hlavu zahalenou rojem jakýchsi hmyzů až po muziku, sundá bezbranného učitele tak jednoduše a vtipně, že to chce metál, aby mu o pár znehybnělých sekund později zděšen vmetl děkan do těla pořádný výboj bílé lechtivé magie, která ho odsune (rozuměj: odhodí) sotva dva metry, načež on nahodí scratch-fingers nějaké obranné kouzlo a to už má děkan ruce nahoře a je stejně znehybnělý jako všichni ostatní a hmyzí pán mu vyškrábe oči, položí je na lavici a dohryže nebožáka tak svůdně, že se zhroutí jak chlév po tsunami. Poté zmraženému Quentinovi vypadne z ruky mince, kterou si slajdoval po článcích prstu, čímž jako mělo být naznačeno, že vzdoruje onomu zastavení času. Podiven hmyzák přistoupí k němu a prohlásí: Quentin Coldwater. There you are. A blíží se k němu s nataženou rukou.

Doufající miminko

22. prosince 2015 v 21:21
gdg