Prosinec 2015

Lakmusový papírek

11. prosince 2015 v 21:21
Monika cestuje přes Francii určitě.

P = Pán; H = Houba
P: Hele houba!
H: Jestli mě sníš, tak ti nesplním tři přání.
P: A když tě nesním, tak mi je splníš?
H: To jsem neřekla.
P: A nemělo by to být spíš jaksi naopak?
H: Ty mi chceš splnit tři přání?
P: Tak to jsme zrovna nemyslel. A jak to, že vůbec mluvíš?
H: To proto, že jsi ze mě kousek ochutnal. Jsem halucinogenní houba.
P: No teda. Takže tohle všechno je jen přelud a ty jsi vlastně nic
neřekla.
H: Neřekla.
P: Hmm, a tohle jsi řekla?
H: Ne.
P: Aha. Je to jasné. Ty vlastně vůbec neexistuješ. Nemyslíš, tedy nejsi,
H: Proč bych neměla myslet?
P: No. protože jsi můj přelud. Kdybys myslela, tak bych o tom musel něco
vědět.
H: Ale co když jsi naopak ty moje halucinace?
P: Ale já myslím!
H: Tím bych si na tvém místě nebyla tak jistá.
P: Ostatně, houby nemůžou mít halucinace.
H: Cože? Jsem halucinogenní houba, tak proč bych neměla mít halucinace?
P: Protože houby nemají mozek.
H: Ale?! A mají okýnka a komínek?
P: Éééé. Ne. Okýnka a komínek má dům.
H: Takže já jsem dům?
P: Nóóó, řekl bych, že jsi houba, která má okýnka a komínek a současně
maličký dům, který vyrostl v lese a mluví.
H: To zní dost bláznivě. Ještě trváš na tom, že jsem tvoje představa?
P: Ale ano!
H: Tedy jsi blázen.
P: Nesmysl, to je proto, že jsme tě snědl. Je to přechodné.
H: Snědl jsi svoji halucinaci?
P: Né, počkej! Snědl jsem tě předtím, ve skutečném světě, když jsi ještě
nebyla halucinace. Nepřekrucuj fakta.
H: Skutečnost neexistuje. Reálná je jenom přítomnost, minulost je fikce.
P: To je nesmysl. Moje minulost existovala, já se na ni pamatuju.
H: Ale teď neexistuje, to nemůžeš popřít.
P: Existuje, jako minulost.
H: A já existuju jako halucinace. Jaký je v tom rozdíl?
P (myšlenka): To je ale protřelá houba.
P: Ostatně, třeba nemyslíme ani jeden. Třeba je nějaký Bůh-stvořitel a
vesmír je jeho komix.
H: Třeba jich je šest miliard.
P: Šest miliard bohů? To je směšné.
H: To ještě neznamená, že to není pravdivé. Znám houby, které tvrdí, že
skutečný vesmír nemá dva, ale tři rozměry.
P: Ha Ha Ha Ha!
H: Ha Ha Ha!
H: Má Bůh depresi?
P: Jak to mám vědět?
H: Jestliže nás stvořil Bůh k obrazu svému, pak naše jednání a naše slova
jsou projekcí jeho myšlenek.
P: Takže zkoumáním sebe můžeme poznat Boha.
H: Bůh je tedy houba.
P: Kdyby byl Bůh houba, nikdy by nepřipustil svět, ve kterém by lidé jedli
houby. Přemýšlej.
H: Kdyby byl Bůh člověk, nikdy by nepřipustil svět, ve kterém houby můžou
otrávit lidi.
P: -
P: Počkej, co tím chceš říct?
H: Že Bůh nemůže být člověk.
P: Né, ty tím něco naznačuješ, já to poznám...!
H: To je dost, že ti to došlo.
P: TY JSI JEDOVATÁ HOUBA ?!!!
H: Proč myslíš, že na mě nejsou žádní slimáci?
P: Takže já umřu.
H: To jsi ale věděl už předtím, ne?
P: Ano, ale nevěděl jsem, že to bude tak rychle!
H: Čas je relativní.
P: To je dobré, utěšuje mě houba, která mě otrávila.
H: Mě z ničeho neobviňuj - nenutila jsem tě, abys mě jedl.
P: Ale mohla jsi mě varovat!
H: Už jsi někdy slyšel o tom, že by houba varovala houbaře?
P: Já umřu!
H: To už jsi říkal.
P: Dej si na mě pozor, můžu tě klidně rozšlapat.
H: Mě to nevadí, výtrusy už jsou zralé.
P: Co, ty se nebojíš smrti?
H: Z každého výtrusu vyroste moje dokonalá kopie. Já už jsem vlastně
umřela
mockrát.
P: Hmm, a jaké to je, být mrtvý?
H: Není to zas tak velký rozdíl.
P: Pro houbu možná ne, ale já jsme člověk.
H: Z mého pohledu je člověk jenom zbytečně komplikovaná houba.
P (myšlenka): Přece jenom ji rozšlapu.
P: Kristepane! Cítím píchání po celém těle! To jsou příznaky?
H: Ale ne, to sis jenom stoupl do mraveniště.
P: Kurva! Au! Au!
H: Přijde to rychle.
P: A co posmrtný život?
H: To záleží na tom, jestli Bůh napíše druhý díl.
P: Takže smrt je jenom.
H: .konec komixu.
P: Ano, ale to je prostě nesmysl, aby konec přišel v nejlepším. Jsem si
naprosto jistý, že konec v tuto chvíli nastat nemůže.
osel.cz

Lámat přes koleno

10. prosince 2015 v 21:21
Včera mě Frank z baru překvapil. Bavil jsem se s ním o masových vrazích, kteří v oblasti působili a on prý, že ho v roce 1971 zastavil John Wayne Gacy. Zabijácký klaun. Tehdy mu bylo 17 a jen tak tak unikl ze spárů šíleného psychouče, kterým Gacy byl.
Mohl bych popsat, co se tehdy odehrálo, ale čas kvapí.

Raději si asi rychle povíme o tom, jak posílit svou jangovou energie prostřednictvím zadržované ejakulace. Návod je přímo z varlat slovutného mistra zenové a sexuální energie, který na internetu figuruje pod pseudonym XxXžaludjebůhxXx


Mistr čchi kungu jménem Chian Zettnersa cituje od Mantak Chia jeden odstavec z části:
Injakulací k prodloužení vzrušení a života
…Ještě důležitější než prodloužený orgasmus je však skutečnost, že energie a živiny semene, které podle vědeckých poznatků obsahuje životně důležité substance jako bílkoviny, vitamíny, minerální látky a aminokyseliny, zůstanou zachovány pro tělo. Při této technice se semeno nedostane ani do močového měchýře, ani do močové trubice. Ejakulát zpočátku zůstane v prostatě. Odtud ho vstřebává krevní oběh, stoupá vzhůru do těla a rozmisťuje do sedmi žláz endokrinní soustavy, které zásobuje energií. Vede do těla životně důležité živiny a energie, osvěžuje pokožku, promazává klouby, posiluje ledviny, a tak představuje výbornou prevenci proti chorobám, jako např. při roztroušené skleróze.
(Mistr Chian Zettersa má více než třicetileté zkušenosti se staročínskou základní medicínou.
Je členem Světové organizace pro akupunkturu v Pekingu a terapeutem čchi-kung.)


Už jsem zas u klauna.
J.W. Gacy nebyl jen tak lecjaký klaun z cirkusu. Měl aspoň dvě tváře. Jednu ukazoval známým a přátelům a vůbec všem obyvatelům městečka, kde žil. Druhou, tu skrýval, dusil, dokud nenakynula do rozměrů, kdy ji už nemohl zvládat. Tak se mu podařilo v průběhu několik málo let pozabíjet přes třicet mládenců a všichni byli uškrceni. Modus operandi pokaždé stejný, nalákal je na svezení, případně je nalákal do svého domu a tam je zezadu uškrtil drátem.

Ošukat světelným mečem

9. prosince 2015 v 21:21
Podorgazim
Miluji podzime miluji tvoje zvuky
pár milenců na lávce šuky šuky šuky
všechny čerstvé orgasmy jich vítr nese
do dálky do hloubky v bukovém lese


O spaní s paní
Kdo může po létech ještě spát
se svojí šerednou ženou
měl by si raději nechat zdát
o zrvavé kundě s hennou


Rozmluva
"miláčku, jsem tvůj anděl"
"nejsi spíš blbý jenom sráč?"
"teď jsem se, kotě, zarděl"
"jen mi způsobíš další pláč"

Pohoří Pirineus

Jestliže nyní někdo vznese námitku, že slova na pečetích jsou bez jakékoliv síly a že, jak někteří praví, nula způsobí asitolik, co kříž, neb je to pouhé znamení, takže řecké slovo οποχυδος vlastně neznamená nic víc, než německé Schlange töten a slovo ardens má tutéž sílu jako slovo ohnivý, potom mi, můj milý, řekni odkud to pochází, že had ve Švýcarsku, v Allgäu či ve Švábsku rozumí řečtině. Nechť vysvětlí, pravím, proč a jak se děje, že hadi chápou tato slova! V jakých školách se jim naučili, že sotvaže tato slova zaslechnou, svinou se a ocasem zakrývají své uši, aby jich neslyšeli? Neboť při pronesení těchto slov neodolá jejich přirozenost a oni ztuhnou, nemohouce se pohnouti a někoho uštknutím zraniti, a kdykoliv později uslyší krok člověka, prchají do svého úkrytu: Odpovíš mi: »Jejich povaha to působí!« Dobře; jestliže však toto příroda působí u hadů, proč by u jiných zvířat nemělo se díti tak podobně?
ARCHIDOXA MAGICA

Něco podobného nám ukazuje
vliv španělské mouchy
na močový měchýř:
podržíš-li totiž v ruce španělskou
mouchu, bude tvůj moč obsahovati
v sobě krev, ačkoliv měchýř, prameniště moče,
jest položen hluboko uvnitř těla
a ruka pak spočívá mimo tělo,
co nejdále od
měchýře.
Avšak i v mrtvých tělech jakási síla je skryta.


Jest dokázáno, že většina nemocí vzniká a tělo zachvacuje vlivem nejvyšších hvězd a jejich sil. [Neděje se to však zcela naráz, či z hodiny na hodinu jako při mrtvici, nebo když ze strachu se projeví náhle padoucnice, nýbrž pomalu se shromažďují škodliviny, aniž by se to vně jakkoliv projevovalo, a to tak dlouho, dokud se jich nenashromáždí odpovídající množství, jako když při destilaci olej po kapkách běží.] Pak teprve člověk pociťuje svůj neduh, který se projeví ochablostí údů, odmítáním potravy a nápoje a jinými příznaky, závislými na povaze jednoho každého. Tyto trvají
tak dlouho, dokud vlivy nepříznivé nejsou vyměněny vlivy příznivými, což se děje hlavně pomocí kovů.


Něco od Nenávistivce.
A zvedá se nářek proti všemu, co je lidské a proti humanitě!
Plození dětí, manželství, politika a víra jsou prý nesmysly! Nad vším stojící Humanita je posvěcuje, tudíž stojí za hovno s octem!
Dnešní humánní človjek má soucit s kdejakým embryem, chcípákem nebo chromajzlem, jen se sebou soucit nemá.

E pluribus unum

8. prosince 2015 v 21:21
Tento svět i všechny světy za ním pronásleduje chaos.
Na mořích reality lze nalézt množství vrstev, jedna existence se přelévá ve druhou.
Chaos hrozí bouřemi a přívaly a zbloudilými proudy a vše posílá horempádem do zmatku.
Věčně se přelévá plynutí našich činů násilných, nerozumných, obsesivních, naočkovaných produktivitou.
Do mého splývání se navíc zpravidla vtírají méně svědomití a méně mravní, než jsem sám. A kdo mě zná, tuší, že níž nejde moc klesat.
Mám z toho psychiku v odvařené piči. Dlouhé otroctví ve spárech žen mě naučilo být hovadem. Naštěstí jsem z nejhoršího venku, je ze mě hříchům odvykající mnich žijící v celibátu tlukotem vášnivého srdce, dechem plným toxinů a polomrtvé kebule. Prostě e pluribus unum.

Snad protože mě Osudová ovlivnila, namlouvám si, víc než kdokoliv jiný, zbožňuji pohádky. I když jsem je předtím, kdysi dávno, nenáviděl, protože na můj vkus končí všechny slaďácky. V nejdokonalejší z nich, v Tisíci a jedné noci, která vlastně je noční můrou i pohádkou zároveň, se vyskytuje povídka, kde se poutník ocitnuvší se na neobydleném ostrově vyskytne na břehu potoka, kde spatří sedícího stařečka s vyschlýma nohama. Stareček ho prosí, aby ho na ramenou přenesl přes potok a on samozřejmě, z úcty k šedinám, svolí. Všichni víme, co se stane, když mu nasedne na hrb. Děděk ho chytne do kleští, ovine mu nohy kol šíje a nepouští, drží jak klíště. Ovládaje ho, pohání poutníka, jak chce, trhá ze stromů sladké plody, sám je jí a nedávaje mu ničeho, ještě mu všelijak spílá.
Přesně tak by se dal popsat vztah něžnějšího pohlaví ke mně.
Já, dobrák od kosti.
Přetrhl bych se pro ty smaragdové oči.
Ten dred stočený v klubíčku.
Ty nohy přes nohu přehozené.
Ten útek zápěstí a korálky kolem krku.
Ten něžný sval biceps, když zapumpují.

V lese přežije jen ten silnější,
ale ani ten se leckdy neubrání
průlomům,
jenže bez nich zas neobjevíš ty nový obzory

Nemůžeš mě v sobě uvěznit
Nemůžeš mě v sobě uvěznit
Nemůžeš mě v sobě uvěznit

Jenže les neles, co se děje, když mě násilím vmanévrují do šukačky v podpalubí, já, dobrák - překvapen, že ženy dovedou být tak dravé a silné, že mnou smýkají a navigují mě, jako kdybych byl zajatcem na otrokářské lodi plující v nezměrnu Atlantiku. Poté, co na mě skočí a zneužijí mě, začnou se mi vysmívat, že za nic nestojím a kde jsem se vyhrabal... strašně sráží mou sebedůvěru, bůhví, že mám značné problémy se sebepřijetím. Do toho se nad mým rozepnutým ještě zipsem směje nějaká naštvaná barová tanečnice, že jsem nejhorší, s kým kdy šla, beztak panic a abych pojedl a zesílil... Velice se snažím je uspokojit, ze všech sil, řeklo by se, když tu mě jen ženské hádě dráždí pod záminkou výsměchu... dělají to pro svou ctižádost a marnivost, nebo jen proto, aby motaly chlapům hlavy?! Zlo, které existuje mezi pohlavími nejen se nezmenšuje, ale zesiluje a utkvívá.

Nevíme, chlapi, zač stojíme? Jsme pravý opak toho, pro co jsme určení? Tedy pro válku a obstarávání obživy. Určitě se někdo z neuvěřitelně početného zástupu mužů navštěvujících tento blog vyjádří a vysvětlí mi, proč nevedeme ženy my, nýbrž ženy vedou nás!

Recidivista

7. prosince 2015 v 21:21
Článek věnuji své přítelkyni z dětství, která se mi znovu vrátila do života. Byli jsme dobrá dvojka, jen si vzpomeň, Illuén.
(Hráli jsme si na doktory a já vždycky vyhrál.)


Začnu tím nepodstatným, jako se začíná v každém pokleslém príběhu. Můj otec byl sice zmrd, ale dostal, co si zasloužil. Kdežto můj otčím, který mě od dvanácti let zneužíval, byl hovado nejhrubšího zrna a vypasoval kriminál, kde hnije dodnes za zločiny, které ani nespáchal.
Naše rodiny se stýkaly při různých příležitostech, při křtech nebo při oslavách sametové revoluce. Stýkaly se i jen tak na chodbě, aby si popřály hezkého dne a prohodily nějaké ty bezvýznamné výměny názorů.

Od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, mě to táhlo k nim do obýváků nebo přímo k ní do dětského pokoje ve snaze trávit s ní víc času. Měla kudrnaté vlásky čtyřleté zbojnice ze sherwoodského lesa a v pase nosila bublifuk. Když jsem se poprvé odhodlal na schodech v paneláku k ní přistoupit a něco bláznivého ji pošeptat do ouška, vyprskla smíchy. Dala si ruku jen tak před pusu, jako to děti dělají, a uchechtla se prskáním. Ve školce jsme se drželi za ruku, když jsme hráli pexeso nebo pak při dvojstupech, když jsme chodívali do parku sbírat kaštany, nikdy nešla s nikým jiným než se mnou. I paní učitelky říkaly, že budeme jednou stát před oltářem jako manželé. Leč osud rozhodl jinak. Dospívající Iluén skončila s nějakým feťákem, který byl o tři roky starší, a protože vypadal v těch pankáčských hadrech vyspěleji než já v obyčejných kalhotech, rozvázala se mnou styky a zanevřela na jediného člověka, který ji kdy miloval. A protože měl ten fetopankáč účes ve tvaru hvězdice, myslela si asi, že bude jeho mořská víla. Nevydrželo jim to dlouho, tloukl ji, a tak od něj utekla. Jenže v té době už se neměla ke komu obrátit na pomoc, její matka sama brala drogy a valně se o svou trpící dceru nestarala. Utekla s jiným klukem, který dealoval, tentokrát do Olomouce, kde spolu squattovali v útulcích jiných pochybných existencí a tak dál, znáte ty začarované kruhy, ani nemám chuť se o nich rozepisovat. To se psal rok - hádám 2003.
Já byl tenkrát sám dost ve sračkách a rozluka s ní mi nepřidala, když odjela, zhubl jsem tak deset kilo. A na dospívajícím těle jinocha se pozná každá libra směrem dolů celkem snadno. Začal jsem pít a šňupat jak o závod. Nic nepomohlo, že mi přátelé domlouvali, že si jen potřebovala ujasnit priority a že se mi zas jednou v celé slávě vrátí. No nevěřil jsem jim - a divíte se mi snad? Než odjela, řekla, že jsem nevycválaný buran nedorostlý do jejich požadavků. Úplně mě zlomila její hrubost i přímost. Rozbrečel jsem se před ní. Ona se jen krutě zasmála a řekla ("a děcko"), bouchla dveřmi a byla pryč.

Později jsem se trochu zmátořil a začal trošku žít. Stýkal jsem se spolužačkami, omezil pití a celkem obstojně se mi dařilo, ale ve vztahu to nikdy nestálo za nic, nelíbilo se mi milovat se s jednou a myslet přitom na ni, na tu mou zatoulanou labutí královnu. Tak jsem se vydal po jejích stopách. Zjistil jsem, že tam, kde bydlela předtím, už nebydlí a pokaždé, když jsem dorazil na nějaké místo, které na své bludné pouti navštívila, už dávno zelo prázdnotou a dávalo mi na srozuměnou, že ji nikdy nenajdu. Hledat ji dál po určité době nepřicházelo v úvahu, vzdal jsem to a když mi jisté prosincové odpoledne došly od její babičky, která jediná mě měla ráda a viděla ve mně víc než nevycválance, básničky z dobu, kdy jsme spolu trávili čas, pochopil jsem, že musela odjet. Že jsem jí týral svou přítomností a mučil svými návyky.

Už nejsem pankový emo!!!
Flákám se, jak je to jen možné a to jest mi vyčítáno, kdykoliv je to možné...Snažím se bejt co nejméně doma, aby se mi smrt zehnitím na gauči nestala osudným...pak přicházejí lítostivé SMSky od mé rodičky, že je jí smutno a jediný, kdo jí dělá radost je naše stoletá kulhající kočka a uvadající květiny po bytě, ale jen co se vrátim, reje, reje, reje <né na zahradě, nýbrž do mě>...
Za chvíli odfáhrávám do třetího domova, tak se mějte a nezapomeňte, že Courtney Kurta NEzabila!
Hole na vás!

Větrná růžice

6. prosince 2015 v 21:21
Měl to být velký den pro Pepu Skořepinu. Poprvé dostal příležitost přednášet na konferenci business intelligence. Akorát se jak na potvoru den předtím zpil, takže teď nemohl vytáhnout paty z postele. Už za dvě hodiny ho čekají, poskytne nějaký interview a pak hurá před obecenstvo, příspěvěk už mu nedočkavě rachotí v hlavě.
Pepa byl trochu panikář. Ale jako každý neúspěšný člověk, který dostane šanci se o svůj dílek chleba porvat, uznával zásady fair play. Proto by ho ani nenapadlo nepřijít a nedejbože někomu se do telefonu omlouvat, že má tisíc střepů v hlavě, protože neumí pít.

"Casualties would reach over five thousand."

Nemohu dýchat a ani sousedku píchat. Vzor jednání se ustálil na modelu odpudivého samorosta s poruchou příjmu potravy. Jsem nespolečenský až běda, nikoho už ani nezdravím. Když se dostanu do míst, kde je soustředěno větší množství lidí, začnu litevsky nadávat. Moje vrozená nebo získáná (sejde na tom?) agorafobie se každým dnem horší! Jsem pouze neschopný hráč své vylhané partie. Hostím náhodné okolojdoucí zvěřinou a vínem, ale to jen proto, abych se mohl podívat na jejich zapečetěné kostlivce ve skříni. Nedokážu být ani na moment upřímný. Nemám žádné city a když mě nepřátelé, kterých mám doslova desítky, postaví před hotovou věc, ztratím vědomí nebo začnu nadávat estonsky. Kdybych aspoň měl v tomhle světě status diktátora, mohl bych si podrobovat lidi pouhým pokynutím. Do toho všeho jsem nezažil styk s ženou. Je mi už bohatě přes padesát let a stále jsem nepoznal, co to znamená milovat se s druhým. Vyvinul jsem velké úsilí, abych byl tam, kde jsem - a zatím jsem v pr****!

Dobrá, stačil. Od teďka slova na příděl. Kdo si bude chtít vzít, musí mě poprosit na kolínkách. Vemte však na vědomí, že vemu šroubovák a nacpu mu ho do držky. Mě nemusíte prosit - rád sloužím i jen tak, pro nic za nic.

Jednou jsem tak jel ve vlaku, víc než jednou, samozřejmě, jenže tehdy probíhaly obří stávky na železnici ve Francii, je to tak tři roky nazpátek. Jel jsem tak roztažen v sedačce, když tu mě oslovila Bezejmenná dívka. Ne jen tak ledajaké vlaky jezdí ve Francii, jedná se o TGV, jezdí na diesel a tak dál, hýbe se i 300 km/h, když se mu chce. Jelikož se stávkovalo, tak se neplatilo za jízdné a já prostě strávil měsíc v kupéčku. Jen jsem chlastal jabčáky, hrál sám se sebou go a podobné slizy.
"Mesyjé, vy máte vlásky vyčesány zvlášť okouzlujícím způsobem. Jsem holička, tak to poznám, víte." V pespektivě hladu po ženách, který mi svíral útroby a taky proto, že vagón dobře péroval, jsem si okamžitě představil, jaké by bylo s ní dovádět zde přímo v kupé! Leč ovládl jsem se a pověděl pokud možno co nejspisovnější frančtinou:
"Přeháníte, děvenko. Přesto dík za ocenění. Přistupte blíže a vemte si bonbón," s tím jsem vytáhl sáček bonbónů a nabídl jí je. Intoxikace, nedostatek pohybu a raubíř ve mně dělali své, přesto jsem se snažil působit vyrovnaně.
"Pokud to chcete vědět, já jsem zas písař u dvora krále Viléma." Překvapením sebou trhla. Rozvázal se jí jazyk a přivedl mě do stavu vášně. A já už nebyl schopen zachovat klid. Začal jsem na ni šahat a ona se ani nebránila, první ze všech, která se nebránila. Muchlovačka v TGV, romantika jak vyšitá. Za chvíli bylo po všem a ona se mnou jezdila zbytek stávky. Jmenovala se Russell.

Muzeum penisů

5. prosince 2015 v 21:21
Budapešť je město, kreré se vám zapíše do srdce. Něco v té neopakovatelné podívané z budovy parlamentu na Dunaj je závratného, jakási uhrančivá síla, kterou je těžko vylíčit čtenáři našich časů a našich kaváren. Připadá mi, že tam mohl Károly Andrássy prozírat dlouhé hodiny do nadiru, než se vrhl do papírování a v jedné z těch sloupových síní obrácené k řece se musel pravidelně vzepírat proti nepřízni osudu. S tím svým odulým dolním rtem, přes nějž přečníval zub jako sloní kel, konsternovaně zíral do prázdna a určitě častokrát si připomínal: "Ach, jak rád bych se utopil, jen kdyby voda nebyla tak studená."
Neříká se nadarmo však, že tempus edax, homo edacior. Čas vskutku nevidí a ryje vrásky do všech výtvorů pod sluncem. Kdyby zanechával jen vrásky, byli by starci krásní a stařené líbezné, ale on, potměšilec, ryje vedle každé vrásky i jizvu. Vrhá se jak housenka na dodělávající rozkošaťelý dub, aby ho nakonec ohlodal, okousal, ohryzal.

Ale jako se říká, že jednooký je mnohem nedokonalejší než slepec, pač ví, co mu chybí, tak se taky říká, že aspoň jednou musíte navštívit muzem penisů, než zakokrhá kohout ohlašující vás exitus. Právě v Budapešti je, nebo aspoň bývalo, muzem penisů, pokud si dobře pamatuju - možné je, že jsem byl maličko (héhé, "you sir, are insane) pod vlivem aromatických uhlovodíků, takže tam žádná taková stavba vlastně nestojí, nicméně přísahal bych, že ano. Byl jsem vevnitř a exponáty se skutečně podobaly penisům samců, v rozmanitých provedeních, velikostech životních i nadživotních a uspořádáních. Některé stály na podstavcích, jiné jen tak ležely bez ladu a skladu vedle hasicích přístrojů. Málokteré dívčí srdce by neupadlo do vytržení, když by si tak vybíralo nastávajícího ženicha - z kamene, dřeva, bronzu nebo umělé hmoty.

Chano, somebody still loves you

4. prosince 2015 v 21:21
Jestli jsem kdy obdivoval vojačky, tak nejvíc jsem obdivoval vojačky, co psaly básničky a z nich jednu jsem stavěl výše než ostatní. Chanu Senešovou, o níž jsem tajně snil už na střední, že bych ji, kdybych žil ve čtyřicátých letech, připravil o věneček. Je to pro mě největší hrdinka 20. století a vždycky, když vidím nějaký parčík po ní pojmenovaný, pokleknu na kolena a modlím se za klid její duše u Nejvyššího.

Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdychá -
a marno vše a marno vše, ten tam je vzdor a pýcha

Jenom potetovaná kunda z paneláku píchá
se svým šamstrem, zle od cigaret dýchá

Viet Cong unesl mou manželku

3. prosince 2015 v 21:21
Captain Anderson said, "Leave the bodies here, Mister Caputo."
"Sir, they're going to smell pretty bad in another few hours."
"The colonel wants the bodies here."
"What the hell for?"
"He wants the clerks around here to look at them. There isn't much action around here, so I guess he wants them to get used to the sight of blood."
"You're kidding, captain."
"No, I'm not."
"Well, I don't think much of that idea. Christ, let's just bury the poor bastards."
"Lietenaunt, I think what you think doesn't make much difference. The Old Man wants these people to get used to the sight of blood, and that's what they're going to do."
"Well, there's plenty of blood in there, but I'm not sure they're going to get used to it. Plent of other stuff, too, guts and brains."
A rumor of war
(Jestli jen jednu knihu před operací hemoroidů, abyste se cítili nadupaní psycho-tech napětím: Hammerheads, Dale Brown)

Někdo vyhodil desítky knih do popelnic, tak jsem si je vytahal a pročítám. Některé jsou klasiky, jiné braky, jak už to bývá. Je to bonusový materiál, za který jsem vděčný. Ne že bych neměl co dělat. Ale číst knížky z popelnic mi vždycky dodávalo jakousi - možná lichou - útěchu, že lidi nejsou tak zlí, jak se mi jeví. Připadám si, jako bych rýžoval zlato, na čele vráska, v očích různorodý zmar.

Abych nezmaloměšťáčtěl, přijmu životní styl jiné rasy a začnu chodit do bordelu, připlížím se tam pod rouškou noci jako zloděj klenotů do hračkářství a... ale dost už keců. Bordely tu mají náhodou dobré. Holky jsou při chuti, pěkné, ani ne vyžilé, celkem mladé, nedělají si plané naděje, že se jejich situace zlepší. Všecko mají na háku - jako rozumní lidé. Až se mi málem chtělo je vysvobodit, nebo aspoň ty, jejichž postava ve mně probouzí divé choutky. Akorát na můj vkus je to tam takové... jak na statku. Často se tam ozývá jakési bučení zpoza stěn. Není to moc příjemné, nicméně když se šuká, málokdo po vás vyžaduje konverzaci a taky se toho vlastně moc nenamluví, co jsem tak vypozoroval. Aspoň ne ve zdejším bordýlku.

Chodí tu samé trosky a já. Nemyslete si, že jsem klasická no-name troska, stupruma tu každá zná. Možná trochu vypadám jak kostlivec, ale mám pořád vřelé chování, což se nedá říct o mém kamarádovi, který tam chodí taky, má ruce jak holčička a tvář vraha, hned jsem si řekl, tys asi speciální vrh, nejseš ty nějaký hamletovský herec, co se vydupe jen tak mimoděk v mechu, co se ani moc nerodí na tenhle svět? Tomu vskutku sluší ležérní chování flinka, jenž má účet na Kajmanech. Přesto jsem si víc než jist, že je chudší než já, působí tam v tom světě šlapek jak ředitel planety na setkání dobrovolných dárců orgánů. Naprosto nepatřičně. Trochu enfant terrible, všichni na něj zvysoka jebou, ale on se chová, jako že je má pod palcem. Pokaždé v otvoru ve zdi vidím, jak přitahuje nějaké holce otěže
kolem krku a chce se mi smát, jak dovede ten něžnílek být brutální. Piju tam, co je k dispozici, hltám kořaly na uvolnění, aby se mi vůbec postavil a ten hoch jen tak po mně vrhá víceznačné pohledy, obdařím ho úsměvem a považuji naše setkání na skončené. Pravda asi nikdy nevyjde najevo, třeba je tajný vládní agent nasazený na mě za účelem získání informací o ilegálních přistěhovalcích... všecko je možné. Když mě svrbí pěstí, mám chuť tam zbít nějakého černého pasáka, kdežto oni se nemají chuť bít, mají tam podezřele maskulaturou potažené security a s těmi se zas nemám chuť bít já. Podnik vede madam, co už zažila přechod a přitom vesele píchá dál. Říkají ji Rose. Trošku nadutá je, bohužel není pochyb. Má tvář jako křivítko, křivé všechno až po oční stíny.


Zamlada jsem prodával kryptonky v tuzexu za pakatel, hodilo to slušný balík bonů, byly mi tak tři zimy, vydělal jsem asi víc než stýček Skrblík, když se to veme oklikou, bohužel všechny padly za vlast, resp. za chlast. Příkon těch žárovek byl, bez přehánění, mimořádný. Tehdy se ostatně počala má šeroslepost, v tom zastrčeném temném kumbálku, kde svítily jen kryptonky a kde jsem si je prohlížel jaksepatří zblízka. Dodneška za ně pykám a ani heřmánkové extrakty na trpící oči nepomáhají.
No co, pečení holubi ti taky jen tak nenaletí do huby, musí se skloubit podnikavý duch s šikovným nápadem a pak ještě si vrznout u nějaké té emancipované právničky, a.. světě, div se, budeš se mít k světu. Překvapivě všecko, co nás potká, se točí okolo pyje a kolem kundy vše září. Na ně hosany na měsíc výt, jim třeba trapně k vůli žít.

Modlím se za Boha, který ani nepřišel, natožpak vztáhl ruku k dílu. Kéž by jen tak měl zkušenost s mnohoženstvím, protože jako starý mládenec nemáš prostě přehled, nevíš, kde můžeš spustit operaci "přispěchám ti na pomoc AKA laciných zázraků" a jsi chtě nechtě zaměňován za trumberu, protože jestli soudíš, že díru v lidech jen tak zamázneš sádrou pohodlí, tak to se pleteš. Bože, ze všech, kteří něco mohou změnit, kéž bys ty měl koule ze železa!

Původně jsem chtěl psát o Kličkovi a whisky z ořechovce pekanového. Tak třeba jindy.

Lidská mysl, rozohněná tím, že stále vyžaduje smysl světa, neustále hledá a nenechází nic než rozpory a nesmysly.

Mocnější než kyselina

2. prosince 2015 v 21:21

Věc ještě neměla čas proměnit se v osud
a to buď rád, vždyť neodvratnost není vesmír
na jednom konci nicoty otevřený do něcoty,
ale naopak na konci něcoty zřícený v Nic!

Z takových věcí vstává pyj a kunda se jemně opocuje. Ne pro návrat do reality bys mě měla číst. Pro návrat do dětství, kdys neměla ještě nesmyslné požadavky na celý ten koloběh soužítí (se sebou) - se sousebou. Neredukuju ženské na ovoce. Jen co vidím kolem sebe, přetavuju do výkladu o povaze plata broskviček či meruněk, protože mi chutnají. Lepší, než kdybych v ženách viděl tašku rajčat. Ne nutně zhanobených. Jen tak zkusmo zkousnutých na patře, poletujících v hořkosladkém odéru vztahů mezi pohlavími. Často milostnými, vždycky nešťastnými. Nebo možná jen neznám dost vzorků. Ale jak já to vidím, tenhle svět je ztřeštěně na pováženou. Buďte čisté i na ty, co vám nedají pokoje, co váš obtěžují a štvou, apel na vás, jinak se blíží poslední hodinka. Lépe si promluvit jako rovné s rovnými než žalovat na nespravedlnost, na nepříjemnosti a nepohodlí. Páteř se čistým jednáním nezkřivím - nebo aspoň ne víc než nečistým. Hlavně mysl, reflex a instinkty zůstanou svěží. Jedině v případě, že zůstanete ženskými v originálním znění se všemi mateřskými pudy a touhami po čokoládách a shazováním kil a kupováním laků na nehty, spasíte planetku (a mužské), neustále hrozící bouchnout na horizontu událostí! Život není hra a nejde uložit. Ale jde ESCapem vystoupit z něj. ESCapujte jen v krajní nutnosti. Porád je toho tolik co ochutnat (kromě plodů vypěstovaných z pecek broskví).

Nepeču žádné podělané vanilkové rohlíčky, není příležitost ani energie. Stačí si koupit vlašské ořechy a palačinky; když je smísíte na patře, vznikne ne podobná, nýbrž totožná chuť. Tak jaképak mordování s rohlíky... Není v tom ten proces. Ale důležitý je výsledek, no ne?! Ha ha.