Leden 2016

Průvod potetovaných muflonů

19. ledna 2016 v 21:21
Horo, horo vysoká,
proč mi v cestě ležíš?
Vodo, vodo hluboká,
proč mi v drahu běžíš?
Přes horu bych letět chtěl
k duši svoji drahé;
oči kéž bych líbat směl,
oči její smavé!
Proč se, oči, smějete,
já když žalem zmírám?
proč se jasně skvějete,
já když slzy stírám?

Jak pravil klasik Julius, není všecko zlato, co se třpytí. Nebo žlučníkový kámen na dně jezírka. Do dalšího nájmu zbývá pár dní a já nemám co do huby. Představuji si, že jsem nezaměstnaný alkoholik, který si naprcal osm dětí, souloží s rozvodovou právničkou, který dluží sto tisíc společnosti pro rozvoj probiotiky. Protože jsem tam vložil asi deset tisíc, než mi upadla noha. Jenže se nijak můj vklad nezúročil. Najdu si pořádnou horu, kde budou mít otevřeno a spočinu tam celou svou vahou nezodpovědnosti. Kéž by se nade mnou zavřela oblaka a pohltil mě temný krov horského potůčku. Než tam dolezu, ze schodů se na mě slije proud krve.


Zapomněl jsem připomenout Lewinskou. Už je to skoro dvacet let nebo kolik.


Proč mladé holky na stáži,
no trochu mě to uráží,
zapomínaj jednu věc,
že mám taky poklopec?!


Teď, když už je vykouřeno a dokouřeno a zas se věci ubírají správným směrem, spočinu ve své hrdelní při, totiž zabarikáduju se v hoře vysoké, která bude mým druhým hrobem, sbohem!

P.S.:

Jinak jsem konečně našel šampón, který je šetrný k mým vláskům. Sice moc vlasové hygieně nedávám - ale dal jsem si předsevzetí, že budu lepším v péči o tělesnou schránku, takže očekávejte po celý rok reklamy na nejrůznější přípravky typu kondicionér, zvlhčovač vlásků, pleťové vody, vody po holení a pleťové masky. Konečně budu zas moci vyjít mezi lidi, tak se těším!

V jiném snu jsem fungoval jako kladivo na čarodějnice potřásajícími vlasy, jezdily zajisté ospalými nocemi povětřím na černé mše samotného Satanáše. Kdykoliv jse vyšel po kázání z kostela, zastavl jsem před divnou budovou mimoděk a prohlížil si ji.
Uviděl jsem zazděný, zapuklý jakýsi znak, zbytek portálu. Ztrácel se v podrostu mulčovaném lebkami novorozeňat.
V tom znaku rozeznával jsem heraldicky stylizované vlny, čárky a mezi nimi hvězdu smrti.
Od té doby pokřtil jsem ten dům U děsivé hvězdy.

Tam nepoznáš už slz a vzdechů, čelo si projedeš rukou, povzdechneš lehčeji, zamhouříš unaveně oči... Dělám dojem, jako bych rád byl pobožným, ale nedovedu to. Vycházel jsem mechanicky z kostela s teskným pocitem vyobcovaného. Jdu k domu onomu! Řetěz víceméně neurčitých představ mě přivedl na myšlenku, že ho musím prozkoumat stůj co stůj. A zabít jeho zlo!

Nedávno mě pozvali na pařbu, kde zlatým hřebem večera bylo snězení sloního trusu.

Horo, kéž jsi hrobem mým,
horo s temným lesem;
vodo, kéž jsi krovem mým
s věčným vln svých plesem!

Smrt Alana Rickmana

18. ledna 2016 v 21:37
Průměrné hovno zdravého člověka váží přibližně patnáct deka a
měří cca 8 až 15 cm. Z 65 % je tvořeno vodou, z 5 až 10% dusíkem,
z 10 až 20% pevnými substancemi a z 10 až 20% popelem. Obvykle má
hnědou barvu, což je způsobeno obsahem bilirubinu, žlutého
vedlejšího produktu při likvidaci starých červených krvinek,
chemicky příbuzného hemoglobinu. Bakterie v poslední části
trávicího traktu způsobují přeměnu světlejšího bilirubinu na
tmavohnědý urobilin. Jelikož malé děti ještě nemají tak vysoký
obsah těchto bakterií ve střevech, jsou jejich výkaly světlejší.


Jediné světlo mého života je světlo v ledničce.
Kozy. Jasný důkaz, že se muží dokáží soustředit na dvě věci najednou.
Když muž mlčí, přemýšlí. Když mlčí žena, je nasraná.
Strč mobil do čaje a máš T-mobile. Strč ho do vody a máš Vodafone. Rozlom ho a máš: Óóó dva!
Říká se, že vzhled není všechno, ale těžko si vyhoníte nad tím, jakou má slečna povahu.
Alkohol ti nedá odpověď, ale aspoň zapomeneš na otázku.
Polovina teenagerů vidí svět optimisticky, druhá půle nemá na drogy peníze.
Proč stvořil Bůh Evu? Aby měl Vašek s kým zpívat.

Nadílka mrazu

17. ledna 2016 v 21:21
Věděl jsem přesně, že už od prvního pasťáků jsem chodící návnada katastrof. Jenže tehdy jsem netušil, že člověk může kromě u sebe klesnout taky v očích lidí, kteří by mu měli stát velmi blízko - v zelených, modrých a černých duhovkách svých bejvalek. Ale přestože se mnou nehorázně život vyjebal, stále věřím, že některé dívky se mohou až do konce života schovávat za označení panny, že prostě s každou nevyjebe.
Včera se mi zdál sen o Divokém západě. Divočejším, než si umíme představit. Místo koňů tam jezdili na pakoních. Samozřejmě že růže z jericha tam v prostřizích naplňovaly svůj úděl, akorát jich bylo třeba sto, kde je normálně jedna a pořádali tam jakési derby v kutálení se. Vyhrála tam pokaždé ta samá, růžová, mrňavá, vlasatá, nejmíň padesát let stará ježibaba, šampionka prérie. Už je dávno za svým zenitem, ale pořád ji nikdo neporazí. Je jako ta osmaosmdesátiletá žena z Laosu, která stále rodí děti a už třiaosmdesát let v měsíci týden krvácí - nevěřím ničemu, co týden krvácí a neumře. Takže jsem rázem dovtípil, že ta růžová růže z Jericha byla jen projekcí mého hlubokého podvědomí.
V baru se scházeli pistolníci z celého městečka Wandall, barmanka byla dcera na vdávání muže zákona nekompromisního, ledově chladného Walta Ironeho. Pořád ji tahal za rukáv ochmelka s přezdívkou Maskot, nesrozumitelně blekotal, snad že ví, co je bolest, protože zažil dvě nebo tři manželství.
Končila ji šichta a po celé noci skákání od stolu ke stolu si zasloužila trochu odpočinku.
Vyšla do přehnaně vyhřáté noci a sotva zašla za rožek saloonu, vyhrnul ji smradlavý chlapák sukně až přes hlavu. Byl to Maskot, to poznání přišlo okamžitě. Strčil do ní, takže spadla na sudy s vodou, rozvalila je a byla celá zamáčená. Než se stačila vzpamatovat, měla dole kalhoty i pás cudnosti a on do ní zajížděl přirozeným rypadlem. Asi si akt nijak zvlášť neužívala, protože ten funící maniak smrděl nejen chlastem, ale i močovinou. Tehdy byly ženské zvyklé na různé individua, neboť drama žití nebylo prosto choler, morů a černých kašlů. I obyčejný kanovník mohl být nikoliv pedofilem, molestrem, zneužívačem dětí, nýbrž plnohodnotným rapistou (čti rejpistou), stačilo shodit kápi a zbavit se přisládlého úsměvu. Místo něj nasadit pobouřený výraz potlačovaného hněvu, který nalézá své ukojení pouze v živočišném znásilnění na bázi hrubé tělo na křehčí tělo.

Loskuták je taky pták

16. ledna 2016 v 21:21
Podle šárije byste nemohli svědčit proti muži, kdybyste byly ženami. Je to tak vymyšlené, aby zlehčili moc žen a zavedli krutovládu mužů. Co je na tom celém podivuhodné, je fakt, že veškeré soudy hájí aspoň předsudečně spravedlnost, kdežto tento šarijatský zcela otevřeně přistupuje na popření spravedlnosti, rovnosti, jakékoliv diskrepance asimiluje do zvlčilých poměrů vládnoucí garnitury temně oděných, po zuby ozbrojených bojovníků Alláha.
Zatímco síla žen je v rozkladném působení na psychiku muže, síla mužů spočívá ve fyzické superioritě vůči ženě a teď je otázka, co z obou je v dlouhodobém měřítku účinnější - najmě na Východě, kde už se schyluje k děsivým scénářům nejdřív.
Mají v úmyslu nám tedy dokázat, že když přijmeme jejich víru, budeme se mít líp než nyní! Zabijou chytré hlavy a zotročí pomahače. Vymýtí schopné a nastolí režim neschopných.
Jenže jako v pohádce z tisíce nocí, vždycky se najde (nebo v době krize schová) aspoň jeden působivý bratr, který hádanku vyřeší, problém rozlouskne, přetne nějaký ten gordický uzlík a přestože jeden zde stojí zpravidla proti přesile, proti dvěma i celé armádě, vždy nakonec zvítězí a obdrží navdávkem nevěstu nehorázné krásy!
Co se děje po smrti, bezprostředně po ní, to už asi víme, ne?
Přestane bít srdíčko, ale furt vás můžou oživit.
Tělo přestane být zásobováno kyslíkem.
Celý ten proces je triviální - a většinou končí smrti.
Ale někdy na maličký okamžik vstanete z mrtvých jako Ježíšové, jen o pár století později, a celé umírání vidíte jako ve filmu, jste při vědomí a cítíte, jak na vás pracují nebo nepracují doktoři. Cítite se jako v parní lázni krve.
Nejlepší je, že nejspíš umřete tak jako tak.
Jen ti nejzajímavější z nás neumírají, protože jsou mrtví už odedávna.

Jak jsem šlapal na horu Říp

15. ledna 2016 v 21:21
Už je tomu dávno, co jsem nazul horské botky a rozhodl se, že podniknu turistický výlet na památný kopec Říp.
Prs úrodné matky Země, středočeský Olymp, srdce národa českého nebo zkrátka jen boulovitá halda čediče, náhodně kdysi vyvržená uprostřed roviny? Ať už je váš vztah k památné hoře Říp jakýkoliv, faktem zůstává, že většina návštěvníků na její vrchol směřuje právě proto, čím je, a nikoliv kvůli tomu, jaká je. A ať už předchozí věta znamená cokoliv, určitě nám po pár drincích dá náležitý smysl. Říp je vlastně taková Mekka pro Čechy a každý hluboce devótní by ji měl aspoň jednou poctít návštěvou.
Pravda je taková, že prs úrodné matky mě nakrmil dostatečně. Myslel jsem, že strastiplný výšlap se neobejde bez krizových chvil. Že potkám po cestě nějakou přitažlivou restauraci, kde mi vyprahlé hrdlo dá najevo, abych na cestě nepokračoval. Ač další a jiné svody, např. zájezdový autobus německých roztleskávaček, by mě mohl od úkolu mohl snadno odradit, nakonec jsem došel na vrchol po značených cestách relativně po svých. (Podpírala mě pouze německá důchodkyně Hilda, sama o berlích.)

Vzedmuly se ve mně city vlastence, který si usmyslel, že procházka bude příjemná a vskutku. Rozzářil se ihned po výstupu z vláčku zelený koberec na úpatích Podřípska, stejně jako květy, po nichž stékalo slunce a i ty stříbrné kmeny buků plály, přes jejich listoví v klenbě korun se mihotalo divnosvětlo, přičemž pozdní podzim krajince dodal nádech zlatohněda.

Každým krokem blížil jsem se k cíli a poněkud malebné vesničky, jež jsem míjel, odpradávna měly co do činění s venkovským řemeslem, byly v nich nějaké pamětihodnosti či tajuplné zákoutí, jež duše nepředstavitelně zhýralé, jako je ta má, s radostí shledávaly hodnými průzkumu. Nic, za čím by hrnul dav turistů s blýskajícím foťáky. Přesto řada míst, kterými nefalšované srdce poutníkovo může procházet s vědomím, že v nich kdysi prosakovalo cosi z historické složky národa, že z nich dula památná atmosféry praotce, který byl příliš líný na to, než aby došel moři, a proto bez sebe úžasem zakotvil právě zde. Jinými slovy shnilý, typický Čech. Pro korunu by si dal vrtat koleno a pro stovku by zabil babičku z LDNka.

Ledni čka plná čaje

13. ledna 2016 v 21:33
Tak mám narozky, snad si jich ve zdraví užiju!
Jakýsi tajtrlík mě v baru vyzývá, abych složil zbraně a oběsil se. Nevzdám se, i když už mám dost!
Pro mě za mě. Třeba si vykuřte banán z TESCA s těmi pavouky palovčíky, co se usadí v špičce, když nemáte co do huby. (Žertuju, takovou smrt bych nepřál ani svým nepřátelům!) Ale necpěte mi informace o sjednoceném Egyptě. Vždyť koho dneska sere, s prominutím, nějaká Bílá země? Multikulturalisti a sluníčkáří ani neví, kde Nil teče.
Opravdu si začínám myslet, že ztrácíte pojmy a pletete si dojmy. Blog není k tomu, abyste se vypisovaly ze svárů koexistence v slzavém údolí. Je to bez pochyb zřídlo ducha, které potřebuje trochu zkulturnit.
Spíš baové z Pe a Nechenu z knih mrtvých než péro v držce!
Než židle, která se posunuje, než důtky agresivního ptáka, než krev nahrnutá do kund a roztřísknutá v xichtě poslušné myšky.
Než ledové korzety a povely ke svlékání, než sledování romantické komedie s Hughem Grantem, než 43 love stories, které musíte vidět, než vás klepne pepka..
Než si uvědomíte, že jste na člověčí poměry svůdné, i když máte větší kufr, zjistíte, že kdejaký chlap je prasák, který touží po větším pozadí a menších kozách, kterýkoliv mladý tatínek, jenž bezdůvodně vstoupil do vašeho života, třebaže jistě ne schválně, protože všichni tu jsou omylem big bangu, který měl vyrábět původně trosky a ne lidi řízené mravenčími instinkty, přes den pracuje na počítači a v noci tajně sní o tom, že zprzní kolegyňku z copy centra s masitějším pozadím.
Tajně sní o tom, že budou doma mít co žrát, sledovat v televizi přenos star dance a šukat budou kolegyni z copy centra, protože manželka má menší prdel a větší kozy, zatímco jim se v této pohnuté době zachtělo menší kozy, ukousat cecky a nasekat řemenem přes temnějící do fialova zadky. Nemá smysl si zastírat pravdu - vyjde najevo, i kdybyste ji skrývali. Podívám se na nějaké cucáka a vidím rovnou, kterou kozu šimrá po vousku.
Teda...
Kozy jsou rostlejší a mají cool bradu. Vychytralejší než ledňáčci, kteří tragicky pajdají ve stopách důvěřivé nejistoty. Leďnáčci a gazely mají krok tragických bytostí.
Taková šrouborohá koza je dokonalá hospodyňka. Vypadá přítulně, taky že umí vařit, prát, občas si přetře nehty lakem, umyje si zuby nebo co, prostě jedinečný exemplář pro chlapa, který pracuje na svém projektu a domů nosí jen peníze a myšlenky na zálety.
---------------PRDEL!----------------
Markhur (Capra falconeri) ve skutečnosti patří mezi fúrie, je to strašný vampír už od pohledu, takovou si nikdy domů neberte, není to domácí puťka, ale ztělesněním drilu a možná i se sklony k omamným látkám. Je tak temná, až si na ma moment myslíte, že se spletla v pohlaví.

Poručík Malina

12. ledna 2016 v 21:21

Úplně poslední případ poručíka Borůvky (literární detektivka)

Od malička jsem byl knihomol a prolézání knihkupectví patří k mé rutině, kamkoliv cestuji. Při své první návštěvě Česka v roce 1995 tomu nebylo jinak. Procházel jsem starou přerovskou pasáží a všechno bylo jinak, než jsem si pamatoval. Tady vlevo byl obchod s hudebními nástroji a je tam butik, tady v právo byl bufet, kam jsem každé ráno chodil na kakao a na dva rohlíky a teď je tam taky butik. Vedle byla obrazová galerie a je tam taky butik! Tady přece někde musí být knihkupectví!

Bylo vlevo za rohem, směrem k náměstí naproti bývalé budově KSČ. Vešel jsem a dál se do prohlížení regálů. Prodavačka se na mne nešklebila, jak je v Česku zvykem, protože jí bylo okamžitě jasné, že přišel někdo, kdo si odnese hromadu knih - což jí došlo, když jsem před ní začal skládat knížky se slovy "tohle si koupím, nechte mi to tu na pultu, jdu vybírat dál". Asi třetí knížka byla Jenom ne strach od Oty Rambouska - vyprávění Ctirada Mašina. Otevřu ji, a dívám se, kdo to vydal, že by v Česku prodávali už i Škvoreckého knížky? A ono ne, knížku vydalo jakési Nezávislé tiskové středisko v Praze, v roce 1990, vydavatelský kód 233, ISBN 80-85196-02-6.
Proč to nevydal Škvorecký, stále mi leželo v hlavě, vydal přece Rambouskovi jeho paměti pod názvem Krochnu s sebou v roce 1973, mám ji doma v knihovně.

Po návratu domů, za moře, jsem se na tuhle záhadu, proč Škvorecký nevydal Rambouskovu knížku o Mašínech, zeptal známého, téměř děda Vševěda, a dostalo se mi překvapivé odpovědi: "Protože to Škvorecký dostal zakázáno od Havla, který má vůči Mašínům jakési předsudky. Však si to vypátrej sám!" A tak jsem začal pátrat.

Pediatr masíruje na zakázaném místě

11. ledna 2016 v 21:21
Dopadlo to na mě jak menstruace. Bylo to čisté překvapení. Poprvé mi z tajného koutku mysli vykapalo cosi podezřelého.

Gigantická oliheň

10. ledna 2016 v 21:21
Netřeba dodávat, že Petřík měl za otce diktátora. Normálního tyrana, který pevně, leč s třasem držel opratě chodu domácnosti a mlátil synka a manželku jako řezník své vyhladovělé psy.
Podle silného českého přísloví host do domů, bůh do domu si pravidelně vodil své kumpány z mokré čtvrti do vilky v rokokovém stylu, kterou obýval už patnáct let a kde se týden co týden s kolegy zpíjel do agresivity.
Petřík měl od narození jakousi vadu řeči, navíc kombinovanou se syndromem mozkové dysfunkce, hyperaktivity a dalšími nepříjemnostmi. Jeho matka dřela v továrně na výrobu pneumatik a když docházela vyhořelá večer domů, diktátor ji vlepil u prahu pár facek. Na rozsvícení pozornosti, jak s oblibou říkával. Sám kromě pití valně žádnou činnost nevykazoval. Ačkoliv v pití byl znamenitý, nestačila mu jeho výjimečnost na přiznání invalidního důchodu, a tak si vypůjčoval od bohatších kolegů, kteří rádi jeho pijatiky sponzorovali, neboť je krmil košilatými vtipy z provenience Švandy Dudáka. Skutečně se někde v těch krajích poblíž Strakonic narodil a vyrostl, pásl husy pod kuratelou svého otce, který byl výhlašený alkoholik a rabiát, říkali mu Vepř, protože se poeticky jmenoval Schweinestall, a protože vedl hospodářství z krčmy, brzy udělal bankrot a oběsil se ve stáji.
Na diktátora měl brzký odsun otce neblahý vliv, stával se apatičtějším a propadal zahálce, kterou korunoval svými nečistými styky s lehkými děvami a karbaničením v místní nálevně. V patnácti pobodal opilce, který mu žertem šáhl na vodku Mefisto.
Není tedy divu, že Petřík ve škole nedosahoval zářných výsledků. Jeho pochroumaný intelekt sotva stačil držet krok s kostnatým, žilnatým školníkem, který ztratil před dvěma lety při autonehodě ženu a ze žalu topil svá malá, kalná očka v pálence. Čím dál častěji chodil za školu k řece, kde pozoroval a krmil našedlé kachny, přípomínající mu vlastní šeď a kal života, jež ony oprýskané vodní obyvatelky znaly pouze neúplně. Zdálo se mu však při některých svátečních útěcích k liknavému proudu, že mu opravdu rozumí, a tak s nimi rozmlouval. O tatínkovi, který se příliš nepředřel, aby měl na flašky, o mamince, která chodila přikrčeně a pod panenskou kůží se jí rýsovaly fialové modřiny, o sousedovi, který s drátenickým zápalem popíjel rumy v podchodu i o nešťastném školníkovi, oběti smutných okolností, jenž zas v kumbálku nepřítomně otvíral bezednou láhev skonu.

Když má svátek Karina, rok teprve začíná. Však o den lépe vidíš, co na konci sklidíš!
Kdo chce poznat všechny krásy, nesmí dělat chyby, asi. Dopustí se omylu, kdo vynechá Radmilu!
V tuto pozdní chvíli těžko sbírám síly... Tak ať slečna Diana zkusí počkat do rána!
Poznal slečnu Vilmu - no láska jako z filmu. Ten film nikde neběží, je nepřístupný mládeži!

Sleduje péčko

9. ledna 2016 v 21:58
Snad se něco vymyslí!
Neplaší kohout strejca od krmení kachen?
Slyším od kostelních vrat halekat vesnickou běhnu. Provádí asi koitus s kostelníkem.

Když předloni přišel do vsi Strože pán, který vylezl na balvan v lese nad řekou Rábou a vymaloval celou ves i s okolím skalnatým a zalesněným, divili se všichni ze vsi, proč maloval ten pán právě jejich vesnici, takovou zastrčenou vísku, z které do nejbližšího města je šest hodin cesty.
A letos v zimě se podivili ještě víc, když ten pán přišel zase a přivedl si ještě jednoho.
Co budou malovat? Patrně ten sníh. Není to podivné? Kreslit zasněžené stráně a sníh na lesních stromech? Je to divně, usoudili všichni ve vsi, my jsme rádi, když sedíme v chalupách, přikládáme dříví na oheň, aby bylo teplo, popovídáme si, a ti páni vycházejí ven a kreslí naše zasněžené chalupy.

Tak pravil Gašek. My nemáme co dodat. Kreslit nebo malovat sníh neumí každé dítě - jen asi každé druhé. Vemeš bílou pastelku a najebeš na papír pár vloček. Nebo z gruntu vyliješ bílou barvu na bělpuch a hotovo...
Potkal jsem na Vysočině právě takového podivína. Tvářil se jako velký malíř a když jsem ho požádal, aby mi ukázal svá díla, maličko se zapýřil. Začal se vykrucovat, až mi došla trpělivost a jednoduše jsem se do něho pustil, nasadil mu kravatu atd.
Nevěřili byste, jaké výjevy bylo mým posvátným očím spatřit. Opravdu kreslil zasněžené stráně a sníh na borovicích. Čoudící komínky a sníh na střechách. Připadalo mi, že se úplně pominul. Podíval jsem se na něj pozorněji. Nepominul - byl to jen nedoceněný génius. Viděl jsem ostře jako při zásahu blesku, že předběhl svou dobu nejmíň o dvacet let. Dal jsem mu tedy kontakt na sběratele talentů a prohlásil, že pokud se do tří let nevyšvihne, spletl jsem se v něm. Uběhlo let osm nebo kolik a porád se neozval. Tak asi sníh umí kreslit každý.

Přísahal bych, že jeho náčrtky či obrazy budou mít úspěch. Je fakt, že jen tmavá zeleň jehličí na těch bílých krajinkách vystupovala do popředí a vzbuzovala jakýsi dojem plochy. Ale on prostě uměl ty větve pod tíhou sněhu tak ladně prohnout, prudký tok řeky tak znázornit, že mi nepřipadalo nemožné, aby neprorazil.