Únor 2016

Mistr Kápě čeká na konci všech intrik

29. února 2016 v 21:21
Jako děcko jsem byla takový to buclatý veselý děcko, mně ve 12 začla menstruace a narostly prsa. Tak trojky. Z ničeho prostě prsa. Lidi nejen čuměli, ale taky měli poznámky, kluci na mě furt sahali, neměla jsem dobrej vztah s matkou, tak jsem nosila její Ačkový podprsenky.
Asi ve 14 přišlo to období kluk - holka. Já měla něco kolem 165 cm a postavu přesýpací hodiny - hodně velký prsa, úzkej pas (dodneška mám 65-67cm) a plochý bčicho (sixpack jsem tam nechtěla. Jo, když si sednu, tak tři centimetry tuku chytíš, ale netřese se to.), boky (ne, jako hrouška, spíš boky, a vysoko posazenej kulatej zadek. Mám zelený oči, dlouhý, vlnitý tmavý vlasy, hodně snědou pleť, abnormálně bílý zuby (daň za to, že mi díky genetice ve 30 začnou padat.

16 byl věk, kdy kluky zajímaly Maximovy kozy beztíže. A holky, co byly in. V 16 jsem měla prvního kluka, tak jsem začla s antikoncepcí. Nepřibrala jsem, ale strašně mi narostla prsa. Jako by se "nalila" - byly strašně tvrdý, ani se nehnuly, gynekolog řekl, že je to predispozicí k reakci na hormon. Zkrátím to, v 19 jsem měla první vážnej vztah, říkal mi BEYONCÉ. Ten kluk byl z mých prsou odvařenej, dával si mezi ně kde co od penisu přes hlavu, haha). S ním jsem byla na svoje tělo hrdá - velký prsa, plochý břicho, vysokej kulatej zadek, štíhlý lýtka v podpadkách. Změnila jsem antikoncepci, ještě jsem narostla nahoře. Bez přírůstku váhy. Pak jsme měli nějaký issues. Podvedl mě a ne jednou. Prý jen potřeboval oraz s někým jiným než se mnou, s kým by to "probral". Postupně to vylezlo najevo samo: holky metalovej styl, kérky, piercing, napleteý vlasy šílenejch barev a hlavně ta postava. Nikde nic, klučičí tvary. Nikdy mi to nedokázal vysvětlit a já se při sexu styděla. Zkoušela jsem nejíst, ale při skorobydlení u něj doma jsem chodila zvracet. Vzdala jsem to. S pěti let s ním jsem strávila čtyři u psychiatra. Pak jsme se rozešli. Po 5 letech.

Neměla jsem skoro 2 roky vztah. Sex, co byl, nemusel být a nic se nestalo. Moc jsem se neřešila. Nikoho jsem nehledala.
Pak jsem potkala kluka. Drzej od pohledu, arogantní, sexy, animální, okouzlil mě. Já na sobě měla asi vlasy jako Amy Winehouse, dvacetivrstvou baletní bílou sukni, těsné černé punčochy, červený lakovky na 12 cm a křivák. Nic jsem od toho nečekala, opilí jsme se váleli u mě do odpoledne. Nespali jsme spolu. Nic jsem nečekala, že zavolá nebo něco. Druhý den mě pozval na oběd. Ač o 4 roky mladší, 3 skvělý tejdny. Jen jsme spolu nespali. Byli jsme spolu v klubu, nenasytní, sahali na sebe, měla jsem v sobě dvě dvojky vína a říkám: proč se mnou nespíš? A on hned řekl: protože jsi tlustší než já. Já můžu spát jen s holkou, co má tak o dvacek kilo míň než já. (Pro vysvětlenou: já 25 let 166cm/60kg, prsa 65 J - velký no, 167cm, 72kg.). Řekl, že neudejchá holku těžší, než jsem já. Že kouřím skvěle, ale šukat bude modelky. Konec. Neříkám ze zášti, že není hezký, ale je strašně charismatický. První den jsem sežrala 4 tuby prášku na spaní. Poté, co jsem se začla dusit zvratkama, jsem volala 155. Studuju fragment farmacie, zalila jsem se teplou slanou vodou a udělala si výplach. Volala jsem otci. Tři dny jsem se nepohnula. Vyhodili mě z práce.
Dívala jsem se na sebe nahá a kalkulovala. Je mi 25. Na mužích mě přitahuje dravost, charisma, společenská inteligence, animálnost. Ne kouty, dva rozvody, vysokej tlak.

Mám ještě na kluka ve svým věku? Nebo si musím vyholit půlku hlavy, nosit kostěný brejle, v podpaží
nosit longboard a poslouchat minimamaximal? Jsem staromódní? Říkali mi: ty jsi Beyoncé. Když přijdeš do místnosti. Ty js Amy Winehouse, když si dáš vodku a promluvíš tím medovým hlasem. Koho to má vzrušovat v roce 2013?!

Šla jsem k psychiatrovi a ukecala ho, aby mi napsal Ritalin. On se mě neptal. Ritalin je methylphenidát, v podstatě amfetamin, říká se mu "dětskej koks", protože se předepisuje hlavně dětem k léčbě ADHD (porucha pozornosti, pro takové ty uřvané neposedné děti), těžce sehnatelný.. i pro ty, co nemají poruchu pozornosti, je to jak kokain - zvýšení sebevědomí, nechutenství, výjimečně se to používá k léčbě obezity. NEŽÁDOUCÍ (TEDY ŽÁDOUCÍ ÚČINKY) - nadměrná bdělost, nespavost, nechutenství, snížený chuť k jídlu, anorexie, přílišné soustředěná na jednu věc. Studenti ho kupujou od dealerů za několik set, protože se pak naučí i bibli nazpaměť.
Po devíti dnech na Ritalinu mi spadl prsten z prstu a pak mi spadly kalhoty do půl zadku. Přitom můžu pořád něco dělat, tančit, zpívat. Mám permanentnku do posilovny. Mám balení na 4 měsíce, pokud to budu brát, jak mám. Na 3, pokud ne, tak mi ho napíše znova. Matka to tuší. Byla jsem doma z Brna pro poštu. Všimla si, že nejím. Cpala to do mě a řvala, že jsem na drogách.

Řád teplého traktoristy

28. února 2016 v 21:21
Když mi bylo šestnáct, trpěl jsem pochybnostmi (neodůvodněnými samozřejmě) o svých tělesných proporcích. Zdálo se mi, že mýtus ideálu krásy se mi obloukem výhýbá. Všichni mí spolužáci měřili skoro dva metry a vážili dobrý metrák, kdežto já, samá kost, nafialovělá kůže a vzrůstem trpaslík s jaksepatří hrbatými zády, jsem ještě pořádně neuzvedl ani batoh s učebnicemi. Myslel jsem si, že důvodem mého početí bylo, aby se mi (ti druzí, peklo) smáli, jaký jsem Pinokio a Quasimodo. Děvčata si o mě ani kola o přestávce neopřela a o mém nikdy mutací nepřešlém hlase se šířily drby, že mě coby batole v porodnici vykleštili. Navíc jsem trpěl poruchami příjmu potravy. Co vám budu povídat, nebylo to vůbec lehké období. Chodíval jsem tehdy do školy přes věčně rozorané pole, táhnoucí se k nedohlednu, kobylky luční se mi jako smůla lepily na paty a včelky medonosné bzučely monotónně kol uší. Měl jsem toho akorát dost, znechucen, panic, slabý, bez konfese, stěnu pokoje pokrytou citáty z memoárů Charlese Dickense. Právě toho dne, kdy svítilo teplé říjnové slunce a matka se válela v předsíni s rozbitou sanicí, jsem se rozhodl, že to vemu za studiem zkratkou. Probral jsem matku vylitím na ni džberu vlažné vody. Dál to musela zvládnout sama - škola totiž volala.
Vyběhl jsem jaře do teplého dne za svitu jasného hyperborejského slunce, pamatuji si, že jsem měl rozvázané obě tkaničky na růžových converskách, ale jak jsem vyběhl přes práh, zapletené nohy převzaly vládu nad tělem a já praštil s sebou o zem. Zvedl jsem se po dobré půlminutě, co mě pustila křeč a zasmál se vítězně. Jako se v oselském fjordu chytají na trojháčky mníci, připomínající trochu alobal lisovaný za studena, chytal jsem tenkrát sluneční třpyt na bledou pokožku a říkal si: ach, jak jsi sladký, živote, a ty, človíčku, nejvyšší formo nesnáze, poslední stadium pokroku, biješ se jako lev za trochu té radosti, lacinou čínskou večeři v byfé, v jemných nebo nitrilových rukavicích usmrcuješ kusy pod tebou, žebráš za spočinutí v náruči blízké dálnému souznění, kloužeš po šikmé ploše nálad, provazochodče gilotin bez provazu, přesto stále dýcháš a mluvíš a jednáš, tepnami ti koluje vinná krev syna či smilná dcery, příslušný nářku halíš se v blud zvyku, učiněný výtvore matky přírody, říkal jsem si, je ti konec zde a právě zde, v úzku. Ach, prostě jsem si prozpěvoval Už koníček pádí a ani jsem si neuvědomil, že jsem místo cesty bukovým hájkem, jak jsem si našel na google mapách, odbočil k olším, lískám a podobným hrůzostrašným stromům, které tvořily roztodivný celek svým nahodilým uspořádáním, tu v úžlabině, jindy rozsetými po vršku, zkrátka na cestu nesoucí punc něčeho škaredého. Ten pocit není nic příjemného, dočasně se stát vězněm v zemi nezemi, v křivém teritoriu. Dokonce jsem našel ostatky mrtvé veverky vedle roztrhaných kalhotech pohozených do křoví.
Ještě trochu jsem klouzal jako závodník SIC Racing teamu po nafouklých výmolech jehličí, když jsem si všiml ošklivého psa bojového plemene, který se mi nechutně zjevil na okraji perspektivy, vyrostlého jakoby z lesní půdy. Navíc mu jela pusa šejdrem, štěkal opravdu napjatě a vypadal, že se chvílemi dáví nebo co, tekly mu sliny, a vlastně se zdálo, že ho drží jen neviditelný řetěz z jetele nebo něčeho. Návykového. Třicet stop, ne víc. Obrátil jsem se nenápadně k odchodu, když tu zakřičel čísi hlas a já se bezděčně octl v pozoru jak stráž na Lánském zámku.

Stačila pikosekunda a prozření na sebe nenechalo čekat. Byl to onen chlípný dědek, bývalý traktorista v JZD, který na mě volal tím svým vypitým (a bohužel i vykouřeným) hlasem ubožáka.
Pustil psa, představte si mé zděšení, pak se cívka děje odvíjela jakoby v němém filmu.
Kousal mě trhaje kalhory v cáry do nohou asi jako pětiměsíční štěně, o kterém by zkušený pejskař řekl, že je zanedbané, zakopl jsem v hrůze o spadlou větev, udeřil hlavou do kamene... klasika - starý traktorista mě pak v bezvědomí znásilnil. Když jsem se po bůhvíkolika minutách probral z bezvědomí, ulpěla na mém potrhaném oblečení známá bílá hmota z milostných scén. Bila do očí její lepkavost, a proto jsem znovu omdlel.

Hejno ptáků

27. února 2016 v 21:21
Zhnusené množství masy dnes slaví svátek.
Přejme mu prcání, někdy kyblíky na grcání a dostatek pitiva, aby "to pivo je topivo" nalezlo výraz
aspoň u jednoho individua.
Aby se měl nejen dnes svátečně a nehonil se od
rozbřesku do setmění.

Stačí pár kaček najít u pneumatiky
v mém případě dvacet dolarů
a hned se mi tváře rozhoří,
získají jakousi barvu
oproti popelavě šedé.

V době, kdy jsem býval slavným narkomanem a narkoleptikem, za časů podřadných spánkových deficitů a
nemastných, vlastně mastných, nečesaných děvek, jsem se léčil po svém - sedával jsem v lenošce a sledoval rámy obrazů.
Nezajímají mě obrazy, to už víte, ty už jsem překonal, ale rámy - posedlostí rámy se nejspíš nikdy docela nezbavím.
Na obrazu vidím nahou nymfu, která se po kolena brodí narůžovělým močálem, svit rudého měsíce dopadá na její zpola obrácená záda a exponuje skvostnou lopatku. V mžiku mám zpracován výjev - znám se na tématu, námětu, motivaci, nevím, o co všechno jde, ale nijak mě nezajímá výsledek. Pro mě je důležitější, že vidím, jak kdo ten štětec drží - to je větší práce a víc vypovídá o nositeli. Takže když vidím nymfu, pohlédnu nejprve na to, jak se chápe věcí, obraz může být zavádějící, protože ukazuje pouze to, co chceme vidět, kdežto kdo stojí za obrazem, se nemůže maskovat.

Jak směšná ještě byla defenestrace. V Praze jsem byl nenejvýš pětkrát. Nezajímají mě valně města, která se mohou chlubit defenestrací. Papaláši v patnáctém století neměli smysl pro humor. Vyházet konšele okny na dlažbu a dobít píkami?
Co na té akci hodné fotbalových fanoušků Košic má koho fascinovat? A přesto stojí na Vyšehradě jakýsi památník.
Připomíná taky, že Karel chytl psotník, když se dověděl, že mu takhle zamordovali úředníky?

Tulák po vaginách

26. února 2016 v 21:21
Jsem zpět. Ne že bych přepravoval zásilky jako úchylný pošťák v nejmenované komedii s Mr. Beanem.
Ale čím dál víc si uvědomuji, jak relativně malá země je Česko. Teď, když na Ukrajině a v Rusku hrozí kolapsem. Mají tam ošéfovaný tranzit, takže i ti nejméně chytří si stále můžou točit cigaretu. Ropa - barel za babku, plyn za dvě.

Když jsem byl naposledy kajakovat na řece Jizeře, prudký tok její mi nedovolil ji zkrotit, a tak jsem lavíroval jako holub na báni, dokud mě nejímala závrať. Taky proto, že se mnou jely výhradně dívky - řádně vlhké z té smolné řeky.

Zastavila mě jedna obzvlášť vyvinutá a řekla, že se jí pokazilo pružné ocelové pero. Abych ji ho pomohl složit.
Na to jsem odvětil, že mě zajímá jen její pružný postoj k věci plození dětí.

Ženské, co neplodí, pro mě jsou jako krabička sirek. Všecky odpálíš a pak naříkáš, že ti žádná nezbyla. Nehledejte v ničem logiku, též se mi stýská po zápalkách, ale teď, když mám pevný podpalovač, neúnavně vytrvávající v činnosti, nepřipouštím si neúspěch.

Jinak jsem si všiml, že Conor McGregor dost úřaduje. Víte, že mám rád tvrdé chlapíky, dívám se na MMA boje v klecích, protože sám vážím čtyřicet pět kilo s postelí a představuji si, slaboučký, bezbranný, že jsem na jejich místě - a mám každý večer pár nažhavených blondýn k dispozici. Je tedy nad slunce jasné, že alfasamci, kteří se kopou do žeber v kleci, navýší mou hladinu testosteronu. No, trochu ji zvýší, protože nulou násobit je furt okolo nuly.
Každopádně Notorious, jak se mu přezdívá, vraždí. Je jako květ, který při dotknutí vymrštuje semena smrti.

Když jsem si kdysi dělal statistiku penisů. Došel jsem k zajímavým hodnotám.
Všichni kluci, kteří mi prošli postelí, měli obrovské pyje. To je pak prekérní situace, že ho má tak velkého, že až nevíte, kam s ním.
Ať mladí či staří (šedesátiletý kulturista z Mombasy...), v jednom se shodovali. Měli prostě nářádí na nakládání.
Připomíná mi jednu starou známou, která v rámci možností se kurvila. A jednomu svému pasákovi ukousla penis.

Škádlení školaček

25. února 2016 v 21:21
Přerývaný dech, zadrhávání, lapsus existence. Skřívánčí křik rozdováděné bezmála třináctky, která se vozí po cikánském ptákovi.
Tak a nejinak jsem strávil půl hodiny v blízkosti obydlí černochů na frekventované ulici, řeklo by se tady na drivu.
Sádroval jsem jakousi díru, když tu slyším, jak nelíčeně křičí.
Uf, bááááá, aaaaaaah, holy cow, takové a nejiné citoslovce vypouštěla.
Podíval jsem se, protože když už to trvalo dvacet minut bez přestávky, nedalo mi to. A vidím ji v okně, s nalíčenou tváří - celá černá, jen rudá rtěnka!
Málem opičí vizáž s nosem ve tvaru koblihy.
Takové bych tedy zásnubní prsten nesvěřil.
Nicméně i Serena Williams má nápadníky.

Uhlový papír

24. února 2016 v 21:21
No nekecej.
Jak píše ty své vsuvky May, tak můžu i já.
Sedím na baru, sedmdesátiletá old bitch nasává jako já pivka, říkají ji tam ďábel, a vybavuje se se servírou.
Přijde majitel kasina odnaproti, znají se, bo píjívá i u něj.
Nahodí výraz ber nebo nech být, ale zdrhni a zabiju tě a tak nepřátelsky hledí na mě.
Já, jak už jsem neprůbojný, skryju rozladění ve sklence ležáku.
Mlčím a piju jak pařez dál.
Stojí tam minutu, dvě.
Tak risknu zranění a pohlédnu naň.
"Hey man, you look like Al Pacino..."
"Been told that before."
"...in the seventies."
"Ya."

Už se usmívá a ... vidím, že má krátké nohy. Každá lež je má krátké. Tak si řeknu, že v tomhle útvaru, old bitch, servíra, já a zámožný pán, se nemusím pro nešťastnou lásku utrápit. Že lepší je vyprsknout smíchy, případně nad průdušinkami si nechat kolovat kouř.
Ze všehovšudy čtyř cigaret, pěti gramů dýmu. Pojme jich člověk i víc, když chce, ale třeba mít silnější nervy. Nerad bych se dočkal zlých zpráv, přinesl by je zrovna takový majetný lhář. Nadcházející měsíc bude o duši. Už jsem unaven z nepřetržité párty. Usmála se na mě na ulici a v hospodě jiná mi tančila před očima na Often.
Nač ještě víc kalit, co nemá dna - pro efekt, že se nám bude jevit dno hlubší.

Stával se domýšlivým, ztrácel kuráž, odvahu k zvratu, k podněcování revoluce mužiků a pomalu neměl ani střechu nad hlavou. Jeho refírem byl bar, kde opíral hlavu o pult. Utoče střemhlav na nebohou kořist - jak ten jestřáb sestřelen.

Krtkova moudrost

22. února 2016 v 21:35
Připozdívá se. Nebo se mi šeří před očima.
Ani náznak odporu.
Propil jsem se přes čáru.
Není hodiny ani dne,
kdy bych k sobě pouštěl návštěvníky.

Sedím tam jen nehnutě, přitahuju hrůzy jako knižní obálka bestselleru o templářích, a přemýšlím nad předešlým stavem.
Nad tím stavem, kdy jsem ještě měl vyrazit na cestu... kdy plán byl ujít posmrtelné ztuhlosti.
Kdy jsem měl jako správný vojevůdce dobývat když ne území nikoho, tedy alespoň logaritmy.
Přece jsem býval tak nadaný počtář. Uměl jsem zhotovit na počkání desetinných míst deset či dvanáct.
Bohužel jsem spadl do manéže, k produkci cirkusu.

Vším je vinen hermetický tlak chlastu. Trubky jsou zanesenější než anál muslimské bojovnice za ženská práva.

Zase mě kažřdá maličkost přemáhá.
Neohlížím se nazad, ale zbytečně mnoho posuzuji
smysly.
Příliš smyslný pro tenhle svět, kdy žádný strom neroste do nebe - jak by měl.

Jsem manufaktura bezcílných mánii. Vyznačuju se přízemní růžicí nálad.

Kuře na smetaně

21. února 2016 v 21:23
Jsem vyhlášený zmrd, který vidí do dálky přiznivých situací, nepatrný obsah jedu ho zbavoval soudnosti, v exilu nálady...


dcera bachaře se zastavila na kafíčko u listonoše, nejmladším výhonku kurevnictví...

... usílím si vynutil souhlas ji opatrně zprznit

ví sama nejlépe, že podojila a vydlabala svoji kundu do dna...

vzhledem k vyspělosti pána mu způsobila prudký hněv, když něco neudělala, vylil se jí na očí, jež se zatřpytily něčím dávným, vyhaslou tužbou jeskynních žen...

...hranol při okraji chodníku zápasil s obtížemi, přitom jen ten, kdo se něčím zdrsní, může uskutečnit objektivní skutečnosti vyšší složky jakési (modloslužebné) modlitby, je to jako odříkávat hymny mohamedánů s rozbuškou na krku

...pištěla a klela, olejnaté semeno, když močí, složené ze zrnek křemene nebo cín, tady už nestačí vyjít s pravdou ven, tu se musí důstojně uprchnout z boje...

ulíznuté vasy
všechno zkazí
svou omezeností
nechápavého kluka

pitomé počasí, to je pitomé, kde to žijeme - ne na stadionu - pitomé jako celé hláskové písmo, slepecké, hůlkové, tiskací a ležaté, když neumíš mluvit jako skladatel perem nebo zpěvák písniček partem, buď kůl (cool), zaraž se do země a nech se přejet nic neznamenající tramvají... buď sloupem o jedenácti hráčích, buď Klabzuba, buď jednociferný, vytvoř plody v jednom roce a umři...

něco neznámého, pytel písku.. se podobá pytli v tom sypkém množství materiálu, který náruživý pytlák vydrancuje, dokud lesy nebo uhlí nechytnou úplně voňavě, jehlíčím nebo zavařeninou ohně... někde služebně na venkově... šukat vaky selky s mléčnými žlázami
umístěnými
vpředu
stroje
ženy

u jejich nohou dítě a křik, ne a ne zmlknout,
miluji děti, jejichž umístění u nohou matky
se může vyčerpat,
což není nic platného,
pokud se pro něco pevně rozhodnou
matky zvednou i auto
v afektu
a rozhodně to umí s dětmi

ja to zas umím s matkami

tak si plácněme

která mladá matka by nechtěla v komoře (v márnici) křísit polomrtvého stupruma

romantika mezi krysími mrtvolami

Někdejší růže je tu už jen co jméno

20. února 2016 v 21:21
Pero
si cada día,
cada hora
sientes que a mí estás destinada
con dulzura implacable.

Takové nesmiřitelné předurčení vane z každým dnem i hodinou vane z manuskriptů zeleným inkoustem naděje napsaných miláčkem národa P. Nerudou.
Není náhodou, že mu imr vére hrabou odkazem a hledají, jaký silný blud potíral a za jakou neplodnou, vyschlou pravdu bojoval.
Dneska leží před námi každý pták oškubán.
Umřel teď dokonce Umberto.
Vždycky jsme říkali, že jediný důvod, proč tak dlouho pobýval mezi živými, je ten, aby dokázal, že se vývoj ubírá, jak naznačil, nejistým směrem.
Však se zeptejte, proč lidé žijou. Nikdo neví. Proč ženy rodí? Nerodí proto, že je to baví. Ale někdo to dělat musí, ne?
Kdo je opravdu mocný, může si za určitých okolností dovolit být hodný. Většina lidí však podléhá tlaku, který na ně vyvíjí stupidita všednodennosti. Není tedy divu, že kolem rostou obchoďáky jak houby po dešti. Zanikají parky, pískoviště a jejich místo spontánně infiltrují banky a pojišťovny. Je něco divoce barbarského v nápadu přivést na současný svět nezkažené děcko, tabulku rasu svědomí.
Kdo takhle obkrožuje myšlenku na zmnožení, tančí po zaneseném ledě.
Lépe stát připraven k letu, vysoko jak morový sloup v Litoveli. S těmi sedmi patrony...sv. Roch vypadá bojovně.

Hnul mi žlučí. Byl jsem bezmála hotov mu uštědřit políček. Jenže přispěchala černobrvá milka, s havraními vlasy a naříkala, že její milý se pouze učí být dosti uctivý. Je v cizím kraji a nerad by si způsoboval nepříjemnosti.
Tak jsem mu zachoval tvář a pil dál - do bezvědomí.

Zvedni srdéčko do výše, nunc est bibendum, než číši zatratíš v družném hovoru.

Líbilo se mi, jak uprchlíci z Norska dělali kázeňské přestupky, tak je vyslaly do Ruska, tam šli na diskotéku, obtěžovali holky, tak jim Rusáci natloukli budky, přijela policie, znova je zpražili a pak je s velkou ostudou deportovali zpátky do Norvégie.
Nedá se říct, že všude platí stejná svoboda počínání jako u Syričíků.

It may prefer to remain forever secret

19. února 2016 v 21:21
Nenávídím xenofoby. Naskakuje mi husí kůže, goosebumps, když se zastavím u bankomatu Chasu a na protějším chodníku slyším vyřvávát černou hubu: "Screw you man, ye block me!"

Vracím se do tanečních. Tedy jen v paláci vzpomínek. Naučíš se krokovat chacu a jivu, rozjedeš mazuru i valčík, ale hlavně na dámském záchodě připravuješ o věnečky příliš nesebevědomé premiantky, vítězky chemických olympiád.

Znal jsem jednu gynekoložku, která v Egyptě zahynula na "průjem". Protože si prošla pyramidy, podívala se na nepravý hrob, zastihla ji Faraonova kletba. Nepomohla ani potočnice lékařská, kterou ji přikládali na rozpálený krk a čelo, jednoduše už tělo zesláblo natolik, že ho pohltily rezidua nemoci. Udělaly se jí po rukách a nohách bércové vředy. Nechutné, kam až může zajít rozklad těl.

Aby emoce nezamrzly, je třeba se neustále vyrovnávat, dostávat emoční hladinu pod kontrolu, nikdy se nepokoušet o potlačovaní. Tak vznikne leda tolik opovrhovaný, vysmívaný patologický organismus. Sice se už nikdy neusměje, ale zas má štěstí, že vidí komedii života pod drobnohledem úzkosti.

Máš rodinu? Dobře. Máš vzdělání? Taky dobře. Peníze, děvky, moc? Jsi náš člověk. Máš soudnost? Tak raději táhni ke všem čertům, ty čubo, ještě nás nakazíš!
O kolik raději potkám bezzubého kočovníka popelnic, který chodí nazdařbůh křižovatkami na červenou. Dokud ho nesrazí auto, které ujede.