Únor 2016

Její veličenstvo strie

18. února 2016 v 21:21
Nemohla popadnout dech. Škrtil ji tak humorně, že se jí záhyby kalhotek zařezávaly do koutků, oči vylézaly z důlků a dokonce vystouply beďáry.
Po pár minutách povolil, zubě se nad vytuhlým, namodralým tělem bývalé krasobruslařky.
Její nejnaostřenejší brusle visely tam, kde je pověsila po tréninku - vedle vypreparované sobí hlavy.

Napíná sluch

17. února 2016 v 21:21
Co přinesl den?

Katrina, ten hurikán, má sestru. Přehnala se přes cípek jižního pobřeží a nyní odpočívá v Puerto Cabello. Lidi tam stojí fronty na potraviny, zrovna jako u nás za rudé hvězdy.
Byl jsem se podívat do amerického baru. Mají tam dobré ceny, hostesky celkem v poho. Akorát se moc smějí ústy a málo očima, takovým říkám oživlé mrtvoly!

Popil jsem, cestou nazpět se dostávám do ráže, jak už se stává a nakopnu do popelnice, která se z druhého konce vysype na chodník. Všecken ten odpad, narušování veřejného klidu a roztoužené pohledy mamin z balkónů mi připadají neobyčejně přitažlivé. Někdy lituji, že jsem se nenarodil jako Pavarotti, protože ve chvílích, jako je tato (pyžamová mamina kouří cigaretu a usmívá se z pavlače), bych rozhodně nepohrdl árií.

Nevypadávám z cyklu.
Akorát už jsem starý, cítím, jak můj organismus přesluhuje. Potřebuje najít odpočinutí od všech těch elektrických sloupů a zednických lžící. Už se necítím štukatérem. Taková kancelářská krysa, tou bych byl rád.
Raduji se z každé mince, kterou naleznu.
Tentokrát se poštěstilo, bezďákovi vypadla z kapsy pětidolarovka, oběhová bankovka.
Všiml jsem si, že čím dál víc mluvím sám se sebou. Nebo se stínem.
Dřív jsem myslel, že je vše v pořádku, když polohlasem jdu neosvětlenou uličkou a mumlám ano, madam, jistě madam, cokoliv si ráčíte, přát, madam, uvážíme-li, že trh s ojetinami se propadl... atd., ale už jsem dost starý, abych věděl, že něco není v pořádku. Asi jsem vážně těžce duševně narušený! Všecko nasvědčuje schizofrenii, která se vrátila po letech a zasáhla mě ještě citelněji - jenže tentokrát ji budu muset absolvovat bez léků, bez podpůrných řečí i bez jakékoliv pomoci odborníků.
Stala se ze mě monologická nánoska!
Mluvím sám se sebou, aniž bych chtěl!

Probírám výsledky zápasů v kanadsko-americké enejdžel. S kým jiným než s pravým hokejistou. Patrick Kane se na každém nároží opaluje u hydrantu. Prostě svítí z pomalované zdi nebo se leskne na reklamní ceduli.
A my tady pobíráme důchod dva tisíce korun ročně. Kane si může znásilňovat mladé krásky a my musíme vyplňovat daňová přiznání?
Co se u všech čertu v tomhle dánském světě děje? Kde je jakási rovnováha? Ví někdo? Jestli ne, tak zas si dejte zpátečku a holá do peřin. Kdybych mohl usnout, spal bych s vámi. Jenže nic nejde, jak si představujeme, zvlášť ne spaní s blogerkami. Nejvíc jsem chtěl Taťánu, nebo jak se jmenuje, ale zrušila blog. Pak jsem zapracoval na její ségře, která nedávno složila zkoušky na fakultu tropického zemědělství, ale odmítla mě, protože nejsem černý...
No nic, neházím flintu do žita, budu zkoušet dále. Snad se na háček chytne - aspoň jedna, kéž by jedna se chytla, pak bych mohl říci, že jsem měl už dvě - a dvě ženy v životě, to je víc, než by si leckterý muž snad přál.

Kafé a BeBe Dobré ráno

16. února 2016 v 9:21
Kde se udály větší, ach, rci, hade spravedlnosti, vetší blbosti a pošetilosti hodné bláznů než u soucitných?
Kdo způsobil víc utrpení na světě než ti, kteří byli zaslepeni soucitem?!

Snad jen Dáda Patrasová ve své plebejské masce samaritánky a pečovatelky o handicapované děti.

Nebo Usama, který vypadá jako Obama. Osama - Obama, jen zapoměníte v anglickém jazyce písmenko a dostanete se k jádru pudla. Nedávno fanoušci a tvůrci konspiračních teorií vytvořili video, ve kterém porovnávali jejich xichty. Vyšlo z toho, že Usáma je převlečený Obama, stejné oči, obočí, ústa a uši, prý. Kdo chce vidět, vidí. Nikdo se neobětuje nadarmo a i bůh má své peklo, tím jest jeho nenávist k lidem.
Až Obamovi zbělají vlasy a ani maskéři ho nepřipraví před kamery, půjdu a sednu si na kameni u hezkého jezera, budu chvíli koukat tiše do dálky - uvidím na točité víry vodníků a pleskání vlnek o břeh a na zpěv/hněv ptáků v korunách stromků. A pak hupsnu s tím kamenem přivázaným k rukám, nohám, kdovíčemu ještě do hlubiny a bude.
Naštěstí se nemusí obávat o pokles popularity alespoň u voličů; je to první černoch, který se po dlouhé době dostal do čela propagandy. Nedychtí již dávno po štěstí, dychtí po svém díle - které je mimořádně obsažné.
A taky se na něj, bohužel pro nás, lepí smůla. Vede se mu jako všem plodům, které dozrávají příliš zbytečně. Skončí na kompostu, když ještě dnes nebo přinejhorším do měsíce nevyleze na nějakou vysokou horu... Bude zapomenut jako knedlík v břiše odporného prasete, které se vyspalo na zabijačku a nyní podřimuje a chrochtá - netěší se vůbec na nožík.

Občas tak nenápadně nakukuju na stránku, která je věnována brutálním popravám, nehodám, různým válečným zraněním a mrzačení. Kaotic se sluje. Jelikož jsem sám od přírody tak trochu chaotická bytost, povahou anorganická a víceméně neživá, směju se nabídce jejich videí, ačkoliv co tam za zvěrstva vidět málem se není čemu smát. Od upalování zaživa po napíchování na hroty kombajnu, od stahování z kůže tažením po asfaltu po vyhřezlé, vystřelené, vybuchlé mozky, to vše možno shlédnout zcela nepokrytě na straně, která se nebesky ztrácí v azuru podobných.

Vůbec jsem neměl v úmyslu se tady zastavovat. Teď čekám za znamení, abych se šel vylít z podoby. Ale nebojte se, dámy, stále nezanikám, pořád bude stuprum svítit jako večernice na večerní obloze, jak je mu souzeno. Čekám jako ten, kdo se trpělivosti odnaučil, protože již ani netrpí.
Jsem popravován časem.
Těhoten únavou.
A mám rád všecko sladké, když mě neštve a netísní, když mi nechává pokdy k zlomyslnostem a šprýmům.
Taky si už brzy ulovím na grilu mňamku. Pokud dřív nezezelenám z té odporné trávy, kterou tu kouří.
Jaká náhoda, že chodím do baru, kde jsou všichni bývalí trestanci a všechny bývalé štětky!
Zmrskám je dnes v noci metlou boží! Tak se jmenuje jeden drink.
Nebo vlastně ne, nejmenuje. Jmenuje se v překladu jen metla.

Jak vzdálené je asi to, co je tak vzdálené? Dále než světelný rok? Kde se schází vichrové k rozvětří? Vrhají z bažin do nížin blyskotavý smích?! Nebo jen výkřik úzkosti, děti? To už je na vás, já jdu obkreslit zeměkouli bublifukem.

Mrdentýn

14. února 2016 v 21:21
Letošního Valoše věnuji vlhké mušličce, protože i když je určitě nesnáší, toho mého by přece neodmítla, chi chi.
A berušce Cítě dávám dvojitou pusu za citlivost.

Tak to by bylo. Nemůžu se moc ztřískat. Robota volá polnicí. Jásot nicméně určitě zažiju, to až mi do baru přijdou ty polsko-americké krasotinky. Nejvíc zbožňuji dvaadvacetiletou Catie, akorát je už vdaná, co naplat, nevypadá, že by příliš holdovala nevěrám. Tak dostane jen vyrobenou kartičku s Burnsovými verši:


Till a' the seas gang dry, my dear,

And the rocks melt wi' the sun;

I will love thee still, my dear,

While the sands o' life shall run.
A další dostanou nějaké vtípky, riddles nebo Kiřiny příběhy o Čističi!

Přepíšu jim ho třeba takhle:

až nad vyschlými koryty řek
slunce bude žhavě plát
až uplyne světa věk
budu milovat tě stále
budu tě milovat napořád



hrdě políbím ti vlas
chce se mi tě mít zas
tak sundej ty své spodničky
přines piva z ledničky




jednu za ucho schytáš,
druhou na bradu slízneš
další se možná vyhneš,
čtvrtou dostaneš zas.



byla to Lucky slabina
chodit zanášet do mlýna,
když její manžel spal,
milec kundu jí cpal


už pro její dobrý pocit
neměl bych ji tak moc kosit
snad měla by mít víc prostoru
kupovat rumy v dragstóru




jémináčku, pán průvodčí
naježil zhurta obočí,
uviděl scénu pícháné,
milence v kupéčku nadrané



jsme zajedno s Larry Flintem,
klušeme si k soudu sprintem,
tam už se od novin třesou,
jak děvku do článku vnesou



proč se na letního dne sklonku,
nepáří dvojice v ústraní,
nepojí roštěné v medailonku,
proč ne, kolegové nestranní?


šlapej v ní na plyn,
kaprále od šuku,
zbyde z ní jen splín,
lepší než užít ruku.



jsou teď velice štastni,
na vše dva a ratolest;
kam již nedosáhla lest,
přived je nápad vlastní.


prohodí k němu v sále:
"to je člověk, jehož si vážím,
vždy přežil, když měl namále
a zvolil si smát se nadále."





Pán šílenství

13. února 2016 v 21:21
Čtvrtý díl The Magicians je pecka.

Jinak jsem ještě měl na sluchadlech Beethovenův houslovej koncert a Stevieho Wondera.
Fucking psycho kombinace!
I Just Called To Say I Love You.

Zítra Valentýn!

Ale tak si naťukáme kydy.
Věřím v peklo, v odevzdanost prokletých.
Dolehnou-li na mě milostná hnutí, míním, že sama příroda se zamilovala.
Z celého srdce mám rád chudé duchem, protože též málo vím a učení mi nejde k duhu. Bráním se poznávání.
Pokud teda nejde o mladé ženušky.
Ty poznávám docela rád, zvláštním přístupem.
A dozvím se tak věci mezi nebem a zemí, o nichž se ostatním jen zdává.
A zvlášť se dozvím o věcech nad nebem.
Jindy, když jsem tažen k říší mračen, kdy se nabažuji všeho nedokonalého, co mě míjí, a když obracím zrak dovnitř, je to, jako bych zíral do dalekých dálek červivými děrami.
Jsem odedávna. A od nedávna.
Nedokážu odmítnout lidi. I když jsou mi vesměs mělkými moři, příliš hluboko jimi žiji. A tak můj cit klesá až k dnu dnoucímu.
Za ten svůj děsivý život jsem poznal něco rozkoše, něco nudy a šustění vášnivých tónů, něco brnkání harfy do centrálního laloku. Zůstal jsem zprostředkovatel nevyslovitelného; když vrhám síť do jinačích pacifiků, vylovím pokaždé místo ryby hlavu zjizveného, starého, opilého boha. Tak si představuji, že mě perspektiva života ztrestá. Nechá hladovícího, trpícího naživu jako memento toho nejhorší, co kdy kráčelo planetou. Daruje mi věčnou smrt zaživa. Ironicky dar, který mě nemá usmrtit, neboť je darován ex post post mortem.

Dívám se příliš vzdorně do osudu. Příliš mi chybí.
A tady se již brzy zalknu pískem své duše. Jestli mě ďábel nezachrání, tak tady umřu.

Čím je pávu jeho nádherný chvost? Pouhou ješitností.

V největším zděšení jsem ve vizi, halucinaci, říkejte tomu, jak chcete, viděl stát na palubě kapitána a ošklivého kormidelníka. Poznal jsem, jak ošklivec miluje, jak miluje lid, rovným dílem je pospolu láska i ostych, toho ošlehaného kapitána. Hleďme, nepoletí do pekel alespoň. Tam odlétá jen skutečná touha.

Jiný sen, nějaká čarodějnice, noc v lese, jen ohnivý pes u jejích nohou svítí rudě. V hloubi oněch psích očí plá odlišně zbarvený ohníček starostí. Zas zmrvila lektvar lásky, říkají ty oči. Snad nikdy mě neudělá správně. Ááááááááaách, tak bych řval. Jen ten zatrachtilý čumák špatně chytá výšky.
Kritické však nejsou naše hlasité, pouze ty tiché hodiny. Ba nejtišší.
Ležet v bahně a nezvednout se, to není nezdvořilost, nýbrž zhovadilost. Kdo se nezvedne a není vzrostlý do živoucí krásy, ať mi ani nechodí na oči. Kdo nepovstane s rysy božštějšími a svým utrpením nesvádí, kdo nakonec neděkuje, že jste ho zvrátili, ten jako by ani nebyl hoden požehnaní života.

Pamatuji se, jak spolužák ze základky mi jednou napsal: Nechci umřít...ale ani žít. Bylo nám tak třináct a mě to trochu vyděsilo. A pak si prostě jednoho dne tak zčistajasna odskočil pod vlak. Měl takový truchlivý pohled ke konci. Možná i zlý.
Nicméně padal na něj oheň, prášilo se na něj jak z popela. Byl určitě zajímavý. Když jsem řekl, že je něco jedno, odsekl: jedno je kolco u trakaře. Mám to v tom vychlastaném mozku vyryté jak runy do kamene. Většinou ani nevím, co jsem měl ten který den k obědu. Podobná prohlášení si ale pamatuji bezpečně, stejně jako místa, kde se udála, ty situace a ti lidé nikdy, zdá se, nezmizí.

Akutní radiační syndrom

12. února 2016 v 21:21
Pohoda! Viva la muerte!

další moje báseň se bude jmenovat nevidim
protože fakt přestávám
vidět

a další bude o hovně
o lásce
a zas o chlápkovi který koupil své buchtě z lásky marcipánové srdce

nemusím připomínat že se
rozešli protože ji prorůstal moudrák
a ona mu nemohla kouřit

v takové době žijeme
vážení a milí
zaplaťte si rozvoz pizzy
a zjistíte s podivem
že přijede nemytý ukrajinec
a pohrozí smrtí
jestli mu nedáte
kvalitní sex

nejlepší je
že už nevidím
všecko co se píše
píše slepec

Sešitky jedné letní lásky

11. února 2016 v 21:21
Šiška. Franta Šiška, tak se jmenoval můl spolužák ze základky. Spolu jsme podnikali nejrůznější hrdinské skutky, např. balili těhotnou učitelku češtiny, práskali petardy přímo ve výuce, nebo dali kapříkovi si zaplavat na dámské záchodě. Když přišla první namalovaná třináctka, vyjekla vidouc jakéhosi goualda... A jaké bylo naše překvapení, když vzala nohy na ramena a utíkala s pláčem ke školníkovi, opilému do poloidiotského úsměvu. Co se dělo za zavřenými dveřmi, neptejte se, protože nepovím.

Nebo víte vy vůbec, že na hajzlu nejspíš někteří (nebo všichni) z vás vykonávají potřebu zlým způsobem? Aby se uvolnilo tlusté střevo zcela beze zbytku, je potřeba dřepět. Ne sedět jak dragoun při pokeru. Proto si vždycky dávejte před sebe nějaký podstavec pod nohy, kterým se dostanete do správné polohy (35 stupňů ty nožky od těla). Nebo aspoň konečník se tam dostane. Pánevní dno se uvolní a i holky budou mít hezčí spodky. Dosáhnout nejlepších výsledků je možné jen tehdy, budete-li poctivě trénovat, třeba už počínaje dneškem.

Bestiář dal zahubit své tři vrány, hřadující do mrtva na černých, jakoby pavoučích větvích. Zmrazil je pohledem baziliška, který se mu vymkl v oku za pouhé tři oběhy světla napříč republikou. Spálil je na uhel mrazivým vichrem zhmotněným myšlenkou a pak je ošukal nápadem. Trochu si předřel žaluda, protože vystaven ledovému prostředí pomalu, ale jistě červenal a chuchvalce nažhavených jisker od něj lítaly napravo nalevo. Předřel se jednoduše, Bestiář už není, co býval, zamlada by si jistě zatrkal s větší chutí. Jenže to by nesměl potkat rajcovní skříň a dopravní značku. Obě přefikl, skříň na zahradě a značku v podchodě. Obě byly na nesprávném místě. Pravda, značka byla blíž a víc svolná. To však našeho šulinka nezastavilo, aby je nepřipravil o čtyři minuty jejich života. Bez diskuse je prohnal.

Pak šel na letiště a tam už ležela turbína. Nejlepší šukačka jeho patetického života. Jen si to představte, oblohu křižují chemtrails, rotory a motory nákladních letadel se předhánějí v túrování. Křik poslední turbíny přehluší túrování studeného motoru. To už je skoro zakázané takhle šukat. Nicméně někomu je dáno a Bestiář využil poslední špetky svých chabých sil, aby ukázal, na čím písečku si vlastně všichni stávají bábovičky. Těžko překonat někoho, kdo má víc zářezů než Rumcajs před slibem.

Návrh sanace krovu kostela z bitvy u Moháče

10. února 2016 v 21:21
Když jsem pobýval za zdmi alkoholické léčebny v Dobré vodě, neustále jsem přemítal o tom, proč kostel naproti, poutní kostel Panny Marie utěšitelky, zdobí tak nechutně sešlá fasáda. Stál tam už tři sta let, takže zub času měl příležitost se na vzezření místa podepsat. Jako stavební památka si ale zasluhoval trochu více péče.
Bylo jasně vidět, že ty omítky se překrývají neladícím dojmem. Nejenže silikátové nátěry nemůžete ani v opilosti kombinovat s vápennými barvami, což ví každé malé děcko, ale musíte se zároveň ujistit, že natíráte nejdříve tvrdý materiál a pak stále měkčí do pozvolného vytrácení a změknutí. Poslední vrstvy prostě musí být jak miminčina prdýlka. To se ale natěrači nepřesvědčili. Protože jsem jasně viděl i z té dálky, že stará omítka je naházená halabala a bez natěračského citu!
Takže když už padesát let od poslední "rekonstrukce" stále vidíte oprýskané a olupující se místa, divíte se, kdo že vlastně chrání památky a proč už dávno nedostal padáka na minutu!

Neberte mě vážně. Každý spíš ví, že čím chatrněji a nemocněji stavby vypadají, tím víc bychom si jich měly vážit, protože se na nich vyřádili vlivy - povětrnostní a třeba i nepřátelské, ony přesto vydržely. Proto nedokážu pochopit, že ten kostel přetřeli. Vypadá teď úplně nepatřičně - jako sedlák s chytrou tváří. Něco tak neslýchaného jsem ještě neslyšel, aby natírali památný kostel utěšitelky, který stojí přímo naproti blázince. Nejhorší je, že jsem musel být svědkem té proměny z nehezkého na líbivý! Z nedůstojného na impozantní, z šopy na kůlničku pomalovaných hoven!

Popelářův důchod

9. února 2016 v 21:21
Konečně mám den dva k dobru, tak se trochu zprasím a s prasečinkami vytasím.

Jdou na mě mrákoty,
mám v piči kokoty,
ještě jedno pivo
a bude mi blivo!

Tak zazpívej mi, holka,
ať ti koza z tílka kouká,
nedej se moc, prosím tě, prosit,
jinak budeš ortézy nosit.

Jediná schůdná cesta domů
vede okolo bludištákova dungeonu
v temném hvozdě,
na jehož okraji se prostírá
džungle lepkavých hoven.
(Mineš Strom Zla a ochočíš si neandrtálskou opici)

Přejdeš tu oblast a jsi za vodou. Pak už půjdeš za nosem, za Polárkou
Ve starověkém Římě existoval člověk/úřad, který se nazýval promnestrion. Byl to vlastně takový dohazovač sňatků. Vyjednavač a pracháč v jedné osobě. Zasazoval se o uhlazení nepříjemných situací tím, že obě strany přesvědčil, aby se dohodly na něčem výhodném - obvykle to bývaly mocenské sňatky. Čímž si vysloužil finanční ohodnocení hodné krále.
Když se podíváme, kdo by mohl zastávat funkci promnestriona dnes, zjistíme , že na tuto práci se hodí akorát pan Sobotka.

Vesele si tančím dál na vlnách kamikaze

8. února 2016 v 21:21
V jizbě, kterou už dříve sužoval bol, se rozhostilo nejtrpčí zoufalství, jež jen lidské srdce může tísniti.

Podobnými větami se to jen hemží v motivačních časopisech. A my máme proč se smát. Včera jsem se smál na Super bowlu. Neskutečně to prožívají. Přitom jde jen o čutálisty. Nicméně šou skvělá. Tolik reklam. Maratón přímo.