Březen 2016

Sexuální žeň

31. března 2016 v 21:21
objímalas libanonský cedr, jedle se skláněla k tvému mechu,
jelen pil z černé tůňky, medový pstruh
elektrizován projížděl tvými propustmi

Čtyřicet osm komůrek

30. března 2016 v 21:21
Okno! Poránu otevřené okno
na Malostranském náměstí. Co se děje za ním?
Vyvzdušují snad zatuchlý prostor?
Anebo tam právě proběhlo milování -
neboť mžikově jsem zahlédl pokojem proběhnout
košilatou postavu, ana si přidržuje účes.

Zhýralost vtělená

29. března 2016 v 21:21
V plesnivém uličce svítí neon nonstopu. Raději zahnu na křižovatku. Tam jen visí na stožáru dosloužilá žárovka z fabriky uhelného barona. Kolem ní se vrtí dvojsvětla fár. Do neznámých dveří se vkormiduluji i já. Objednám, zapadnu. A u stolu se smějí páry, z pod šálku dunkindonutovské kávy se krčí oči. Jsou tam kamarádi, to je nad zapadlé slunce jasné. Hučí televize nad pultem, kolem většiny prázdných stolů do kulata vykrojených se nepohne ani židlička. Ani drobky nevidět, vše naznačuje, že se uzavírá a ty tváře, nadobro ztopené v unavených úsměvech pozdních nebo brzkých ptáčat, neměly by se tváři takto odezvdaně. Tolik ještě chlebíčků a polévaných koblih nenašlo právoplatnou cestu do něčích zejících úst na soumraku hladu. "Uvař si doma kapučíno," hlásá plakát. Naposledy přejede hadrem palubní desku přístrojů a bude se oficiálně končit, zamknou podnik na petlici. Ještě zákazník znovu hadrem přetírá, co uklízečka přehlídla. Pár trefných mexických frází útočících na bránici. Inu, zbytek se poddá.
Má zuby s drážkami a kolem nich v rozestupu je jakási korunka zájmu. Její ústa mluví i mlčky - asi jako kamej věrných očí. Soustředěná vráska okolo chřípí rozrůzňuje její vystouplý, leč splasklý nos všech Jihoameričanek. Je jim společný asi jako fialová botaska volejbalistkám Chile. Latinská Američanka se zatím u kasy drbe za uchem a škrábe se pod krkem. Její profil a pak hlavně černý, stočený drdol vinoucí se z klasické kšiltovky, dává nápadně zapomenout na její případně psychické přednosti - všecky ty drobné vytrvalosti lidí u přepážek, denodenně zdolávající strasti komunikace s druhými. Mohla by se hezky vyjímat v posteli nějakého bohatého Pedra. Ňadra uspokojivé architektury se jí derou úzkostlivě přes přiliš volný kus mikiny - mikiny hnědé jako její zřítelnice fázově posunutá do stroje s opakovací klávesnicí.
Už je dospělá, křičí z ní nuda v ní. Už jsem dospělá, říká tělo laně upnuté k atraktivní tváři. Tolikrát jsem snil o kariéře markovače, až se mi sen splnil - se všemi nezbytnými hrůznami included, v podobě právě té zataženě hnědé, chce se povědět čokoládové krasotince úplně náhodou z Côte d'Ivoire. Zrovna jako jehličky je to vykrojené obočí odstřeněné na jemné vibrace kávovaru, jenž zhasíná pod náporem odchodu. Zaměstananců do hajan. Aby zítra začli směnů jako proměněná čeládka, posilněná vydatně spánkem utrmácených. Hooray. Hlavně že se vyrobí majetek. Před ztrátou panictví mi též přišlo poněkud kouzelné se zachytávat, setrávaje minuty nehnutě v koutě, na těch droboulinkých odstínech únavy, té nadřazené, skelné únavě lidí od rozvážky potravin, řezníků a prodavačů krekrů, zvláště u nich s překvapující silou zdůrazněné.
Goodbye, fellas! Zanechávám jen šupinky croissantu, krosem krokem míře za tečkou dne, jenž nebyl.

Zůstal torzem

28. března 2016 v 21:21
Je to k posrání,
ale jen se neposrat.
JE TO K POSRÁNÍ,
ALE JEN SE NEPOSRAT!

Poštěváček

27. března 2016 v 21:21
Nedávno jsem čet knížku o principu slasti.
Federico měl předtuchu své smrti. Jednou, když se vrátil z divadelního turné, mě zavolal, aby mi vyprávěl velice podivnou příhodu. S umělci z La Barraky přijeli do zastrčené kastilské vesnice a usadili se na okraji. Federico, kterého starosti z cesty rozrušily, nemohl spát. Nad ránem vstal a sám se šel projít po okolí. Bylo chladno, takové to chladno ostré jako nůž, které si Kastilie schovává pro cestující, pro vetřelce. Mlha se převalovala v bílých hromadách a všechno proměňovala svými fantasmagorickými rozměry.

Lišaj usmrcuje

26. března 2016 v 21:21
Ta, jejíž jméno se nevyslovuje, zasáhla do mého života jako málokdo druhý, a pak se z něho vytratila jako snový přízrak, který se rozplývá, dříve než se jeho podoba ustálila, a zanechává jen svou stopu v záchvěvech hrůzy, jež nás přepadávají ještě později.
Myslím, že jsem trochu básnil, když jsem vyprávěl o své rekonvalescenci. Nikdy jsem se nevyléčil. Bylo to skutečně takové, jak jsem to popsal? Chtěl bych přísahat, že ano, ale mé přesvědčení podpírá spíše víra než jistota.
V onen čas jsem chodíval do páté třídy. Sváděl jsem tichý, ale ustavičný boj s okolím. A co bych to byl za kluka, kdybych si trochu nezavyváděl?
Tak někde v šesté třídě objevuji se sám sobě s novou, jinou tváří. Ale jak jsem k ní přišel? Proměna je hotova, její průběh mi uniká.
V páte třídě jsem potkal dívku fatale, která mi věnovala marcipánové srdci a s níž jsem prožil milostný románek. Sex jedenáctiletých má kouzlo nevinnosti.
Rozešli jsme se divoce jako devatenáctiletí. Mrštila po mně talíř, který zasáhl zeď a od ní se střep odrazil do mého oka.

Sneseš vejce a jseš za slípku

25. března 2016 v 21:21
Zjevovala se jako vlasatice, oznamující mor. Nerušený tok života bez extrémních příhod ve mně vyvolal záchvat nudy.
Připadalo mi namáhavé se probouzet, čas běžel nazpětjak hodinky pana Balabána.. Je možná, že by jeho hodinky hnaly věc tak do důsledku?
Rodiny bratří se museli skrývat před neslýchanou ostudou a ve chvíli, kdy přišel tulák Matýsek, už bylo rozhodnuto.
Byl už zas na suchu. Šel si pro výplatu. Položil ještě jednu úskočnou otázku.
Říčka Acheron se sklání k zemřelým.
V tajnosti uchovala, že ulítla s jeho kámošem, s novou milenkou se pak těšila neustále.
Dík slibům nestálost je potlačena nyní.
Buď jak buď, chci splatit, co jsem dlužen.
Chci prchnout z míst, kde cítím bolest zlou.

Pro líbezný klid
miloval jsem ji neskonale.
Je to strach či žal
co pryč vás odtud žene?
Všechno je proměněné.
Znám důvod bolesti, jíž druzí sotva tuší.
To vlasatice mučí vás a zraňuje vám duši.

Odešla, i když věděla, že odchází naposled

24. března 2016 v 21:21
Kdysi jsem randil s holkou, co strašně chrápala. Černá jak cikánka, ovšem tvrdila, že je jen snědší, se srostlým obočím a trudovitou tváří. Normálně jsem vedle ní nemohl usnout. Ne že by mi dělalo problémy nespat. Jednoduše jsem otvíral dál pásově flašky. Ale když permanentně celou garsonkou proniká jakoby chrochrání vepříka, dělá se vám trochu mdlo od žaludku. Nejprve jsem ji doporučil, aby si nechala prohlédnout vaječníky. Jestli nemá nějaký konflikt tam. Osočila se na mě a přestala za mnou asi dva týdny docházet.
Později mi odpustila a přišla zas s prosíkem - to už jsem ji doporučil, aby si nechala vytrhnout mandle. Že jí můžou překážet, což jsem četl v knížce o uspávačích hadů, narážet na stěny těch trubic či schíple viset, kde vibruje membrána a dál jde zvuk.
Měla tedy vrchovatý základ rad a dál se ošívala. Nicméně navštívila krční-nosní-ušní a tam ji pán v bílém plášti zrentgenoval , otestoval na sérologii, prozradil, že skutečně má podivný výrůstek za mandlemi a poslal se domů léčit.
Šla na operaci za deset tisíc a později chrápala už jen jako padesátiletý dřevorubec, tedy léčba proběhla úspěšně. Několik let po jejím zákroku jsem si ještě blahopřál, dokonce poté, co si vzala jakéhosi nešťastníka, že jsem byl té bytosti nápomocen.
Horší bylo, že jejím otcem byl tehdejší říšský kancléř v NDR.
Když se dozvěděl, co jsem vyváděl s její dcerou, nasadil na mě odposlechy a sledovačku, a tak se skončila má krátká, leč vydatná kariéra distributora porna.
Kopal jsem později kanály, ale s mou parou a spotřebou alkoholu mě do dvou týdnů vyrazili. Nepovažuji zrovna za velký triumf, že jsem vůbec někdy v průběhu života pracoval, leč společnost od vás chce jistou námahu a když můžete na pracáku bez uzardění připustit, že jste vykonávali těžkou práci, často nad vašimi jinými nedostatky přivřou obě očka. Ne že bych zrovna já měl viditelné chyby.
Jsem opravdu obdivuhodný vzorek. Výstavní kousek. Zábavný společník, mimořádný krasavec a tak dál...Žádný poustevník ani hýřil. Žádal jsem mnoho žen o ruku a sice mi žádná doslova nepřislíbila sňatek, ale věřím, že aspoň dvě byly nabídkou jaksepatří zaskočeny.
Nejvytrvalejší holka, pro kterou jsem dokonce ukradl kameninu z týnecké továrny, se oběsila v parčíku u krmítka pro ptáky.
Nyní je veta tedy i po mé nesobecké známosti. A začínám se cítit jak vysloužilec, jak nějaký veterán, který válčil za největšího člověka, který kdy žil, za Napoleona! Ostatně s výbušným Korsičanem byste si mě snadno spletli. On - hrdý, záletník, chodili na něj mdloby, když se setkal se soky, nedělal si plané naděje, nestavěl vzdušné zámky, za velkomyslnost se mstící smrtí. Já - vyměnitelná duda v rejstříku varhan, splachovací dobrák, podlízavý, slabá vůle, štítivý vzít věci do vlastních rukou, za jablkový závin ochotný prodat matku.
Ne. Mezi nesmrtelným generálem a mnou není podobnosti ni v zjevu, ni v skutcích. Můj charakter se podobá vykrojeném košťálu zelí. Buonapartův lžící vykrojenému škubánku. Oč je jeho hezčí a vznešenejší...

Podpis na směnce

23. března 2016 v 21:21
Kafemlejnek po babičce. Lorňon na nose ztepilého knihovnika.
Víte, jak se kdysi trestali padělatelé minci? Že se ptám... Vám to povím, abyste měli v hlavě taky nějaké pamětihodnosti - ne jenom mobily, vibrátory, účty za elektřinu a rande s domnělými ctiteli. Aneb jak šla kozatá, zachovalá čtyřicítka do obchodu s kožešinami a potkala mladého karatistu. Skončili v kabince a vydávali odporné skřeky.
Kdysi se prostě padělalalo všecko. Co bylo určeno k prodeji nebo co se dalo využít, každé jídelna, každá obrazárna by mohla vyprávět. Víte, že i předměty umělecké měly jakousi kdysi hodnotu a knihy a různé životní potřeby se nekale zdvojovaly a rozrůzňovaly.
Starý věk měl velice nevyvinuté poměry, co se týká osvěty, takže se falšovalo ostošest. Za našich dědů a pradědů a padesát pokolení zpět platilo přísloví, že nic nového pod sluncem není, co by se nedalo ztopit a zcopycatit. Všecko má svou historii, že ano. Hlavně padělání listin, v nichž naši předkové byli mistři na listiny vzatí. Panovníci Přemysl Otakar II. a Václav II. tvrdí dokonce, že do dvanáctého století jsou téměř všechny listiny co do formy podezřelé nebo zcela nepravé. Umění padělat zkrátka kvetlo a dokonce i ve vysokých kruzích mělo své zástupce. Dědky kazisvěty.
Nejbrutálněji si počínali v mincovnictví. Než byly první české mince raženy, jak všichni víme - denáry (= 8 kč na konci devatenáctého století) -, v prvních desetiletích 10. věku za Vratislava I., platilo se byzantinskými (a římskými) mincemi. Lid obecný jich jaksi neměl příliš v oběhu, protože na způsob španělských Židů, jak podává report Ibrahim Ibn-Jakub, ano, onen pověstný lichvář, užíval obyčejné čtverhranné kousky plátna - kterým dnes říkáte bankovky. Tyto lehké šátečky z tkaniny, jež na první pohled vypadaly spíše ze síťoviny, platily u Španělů za zlatý důl, vedli a účtovali s nimi většinu obchodů, kupovala se za ně pšenice i mouka, osli i koně i zlato i měď i věci dosti sporné.
Že bychom měli dosti pramenů a výpovědi, že by se arci duplikovaly i plátěné bankovky, se nedá říct, ale prý se falšovaly.
Kníže Boleslav II., vyprávěl myslím Kosmas, např. svým synům blahé paměti připomínal, aby si vážili každé mince, neboť žáden mor ani rána ani mření tolik neuškodilo lidu jako měnění penízků - např. šidbou.
Drobné mince se v začátcích mincovnictví vůbec nevyskytovaly, takže někteří panovníci dávali razit třeba půldenáry nebo třetiny denárů, které byly opatřeny takovými skružemi, aby si je obyčejný lid mohl přelomit nebo rozříznout - denár na dva či tři - a tyhle skruže se zhusta uplaťnovaly k usnadnění těch operací, zvaly se kříže Ondřejovy.
Když zjistil, že nějaký loupežník opravdu falšoval mince, byl světským souzen a odsouzen k smrti na šibenici.
V té době se začala uplatňovat legislativa podle stuprumova gusta. Zavedl se trest smrti, neboť se padělatelstvím dotýkalo zločinu proti ústavě. Poněvadž, jak jsme řekli, falšovaní bujelo, vymysleli na radnici, že budou stíhat nejprve oběšením, později též provokativně upalovali.
Proti komukoliv vznikl potah, že lichou minci bije a nebo na svém statku se dopouští bití, budiž on, panoš nebo rytíř, měšťák kdokoliv, jestliže se sedmero svědků vysloví v jeho neprospěch, budiž vystaven propadnutí hrdla i statku svého králi. Obvykle putovali od nejvyššího komorníka čili podkomořího království Českého rovnou za dědinu, na zpustlý vršek, na kopeček se samými vymletými loužemi, kde se rozlévala močůvka a tam při zdech uslého trní, rumění a bodlačí stála pozoruhodná šibenička. Pěkná prkna, hezky natlučená šikovným řemeslníčkem. Tam v malebném zakoutí překvapivě nebylo nikomu do zpěvu.

Jak slunce stoupá

22. března 2016 v 21:21
Víte asi, že si hned všecko představuji v nejčernějších barvách, vidím smutné milence, kteří si sahají na život, když se jim zbabrá láska a ty jejich utkvělé pohledy, přestože jejich oko je mrtvo... neboť mé oči jsou stejně tak mrtvy.
Stejně tak vnímám okolí. Nepovažuji druhé lidi za entity, kterým by bylo možno přiznat samostatný život, jak to asi děláte vy. Pro mě jsou to jen kulisy, různé verze mne samého, které se akorát hodí do kapitoly, kterou prožívám.
Což je zároveň defenzivní vytěsnění z hlediska hlubinné psychologie i zásah do idu, který se po střetnutí s tak nečekaným protivníkem nekontrolovatelně utápí v omylech odhadů.
Vlastně cítím, že mi ostatní nemohou ublížit, protože jsou mnou, === jsou mnou, protože je tak vnímám, ergo bych si sám (skrz ně/sebe) málokdy ublížil a ostatní zraňovat nemám důvod. V tu chvíli ze mě opadne neklid a úzkost a cítím se načas v bezpečí.
Prostě žiju v neustálém setkávání se svými dvojníky, kteří jsou v jiné fázi reflexe dění.
Když se dívám do něčích očí, jako by v nich viděl sebe, horší či ještě horší obdobu toho, co denně na vlastní kůži prožívám.
V tomto rovnovážném stavu, v nemž není napětí, se dostávám do rovin porozumění, jež mi umožňují daný den prožít.
Nikdy se nesetkávám s nikým, koho nechci poznat. Jestli ho poznat mám, je mimo diskurz. Prostě se mi připletl fragment jeho/mého unikátního rozpoznávání přijatých norem do předpokladu, že splynutí mezi druhy náleží mezi výsady, které si nemůže dovolit nikdo, kdo čestně nežije. Mysleme si něco jako formu upřímností. Čím víc jsi taková či onaký, tím spíš potkáš někoho takového, kým bys mohl být/kým jsi. Ne zas s příliš těsným rámcem, protože kdo může jednat natolik upřímně, aby odložil oděv jednotky ve společnosti a žil zcela podle sebe? A jelikož, jak víme, nežije čestně téměř nikdo, roviny norem a fragmenty jejich aplikace jsou rozostřené. Rezultují v tzv. ostatní lidí.