Březen 2016

Kačer

21. března 2016 v 21:21
Herec Dušek si postavil srub z hlíny. Normálně bychom se podivili, jaký člověk může zvolit materiál, který vybagruje přímo z pozemku, na kterém staví, ale u herce Duška jsou všechny činy tak nezvyklé a na první pohled nepochopitelné, že jeden může pouze kroutit hlavou. U herce, který je znám tím, že kolegu přesvědčil, aby si postavil mongolskou jurtu, máloco působí tradičně. Alespoň se v ní cítí jako v chrámu. Duchovní rozměr je prý vůbec pro herce a psychology z nějakého důvodu důležitý.
Musíme ale uznat, že se herci podařilo chatu vystavět až do konce a že vypadá minimálně líbezně. Podle systému Superadobe, který jeho známí odkoukali v Itálii, se vrhli v pětičlenném týmu (který se rozrostl na všehovšudy osm desítek dobrovolníku) za dozoru chotě architekta do stavby. Potřebovali pytle od brambor, řetěz, slámu, míchačku a ostnatý drát.
Při pohledu dovnitř se objeví reminiscence na dojem z přísálí Šachovy synagogy.
Kupole vypadá jako teleskop namíření na hvězdnou báň.
Všechno ovzduší se cirkuluje samo, Trombeho stěna vysílá dovnitř, ven částečky oteplovaného vzduchu a autoregulace probíhá kdykoliv venku jen trošku hřeje sluníčko. Jinak se přes zimu přitápí kachlovými kamny.
Jelikož se trochu o provedení staveb zajímám, zaujalo mě, že za dvě stě klačků postavíte tak zajímavou a hlukuodolnou chatrč (50 cm tlusté stěny).
Pak jste tedy relativně sami v přírodě, máte kadibudku a žádnou elektřinu, nikdo vás neruší, jen občas zvědavé návštěvy vstrčí nos za práh a překvapí je, že někdo může bydlet tak neodvisle. Vyplatí se i za půl mega, možná. Záleží na tom, s kým žijete nebo jestli vůbec žijete.

Uchazeč o dělohu

20. března 2016 v 21:21
Žena do osmi let. Hraje si s panenkami. Očkami háže po šatičkách ve výloze.
Žena dvanáct let. Menstruace. Rostou prsa. Drží v šachu vrstevníky, protože je velmistryní šeptandy.
Žena čtrnáctka. Poprvé si vrzne. Bere antikoncepci, nadává na tampóny a vložky ji přijdou otravné.
Šestnáct let. Zhulí se na koncertě Béďy a Mišíka. Nechá se svézt nadrženým fotrem k němu domů. Dál už je to jen nechutné.
Sedmnáct. Umělecký skvost. Mimořádně promyšleně tvarované pahorky se zařírají do ultratenkých, vyzývavých tílek.
Osmnáctiletá. Má za sebou život. Dál se zabývá profesním růstem, studuje, pracuje a stará se o domacího mazlíčka. Má přítele, který jí přispívá na zábavu a oblečení. Rodiče ji dávají drobné kapesné na přilepšenou. Je královnou v lakování nehtů.
Devatenáct. Přežila drásavou etapu, kdy ji přítel vyhrožoval smrtí, pokud se s ním rozejde. Přítel skončil na kriminálce a později v base. Jezdí po agility závodech a začíná studovat francoužštinu, protože se chce podívat do světa. A kdoví, třeba si najít svůdného Francouze. Majora dělostřelectva nebo kapitána zaoceanského parníku.
Dvacet jar. Sezvala děcka ze základky na sraz, kde se svěřují navzájem, kolik už ušla cesty. Promile v krví rostou, zábrany padají. Vyspí se s třídním bavičem.
Dvacet jedna. První vrásky. Poprvé zažije skvělý sex. S originálním týpkem. Designérem obuvi. Akorát zjistí, že už je ženatý a má děcko. Trochu zklamaně pije, ale za dva týdny se vrhá do jiné náruče.
Dvacet dva. Bakalář. Studuje na vyšší příčky. Čím dál častěji si dává dvě decky bílého ryzlinku před spaním, pokud je slušňačka. Nebo červeného Portugala, pokud je trochu vyšinutá. Stíhají ji migrény a začínají se na ni nepříjemně lepit chlapi. Ve vztahu je neuspokojitelná. Pozoruje svůj zadeček z boku v zrcadle.
Třiadvacet. Je na odpis. Potkala kytaristu, u kterého hrála na bicí v kapele. Zbouchl ji a čeká děcko. Žertuju.
Potkala kytaristu, do kterého se zabouchla, který chodil paralelně ještě se dvěma. Chytila od něj chlamydie. Začíná nenávidět bubeníky a kytaristy, vokály i banjo. Chodí do čajoven a poslouchá meditační hudbu, která ji přivádí nazpět k branám duše, dělá jogu nidra.
Pak ji polichotí nějaké poleno ve smokinku na setkání psychotroniků a hleďme, ona se mu oddá cele! Překřížila nohy a spokojeně odfrkla: "jů". Společně kráčí životem už třetí rok jako muž a žena. Přeskočila mezi nimi vzácná jiskra zažehující věrné milování a dokonce ji naučil základy telepatie a proutkářství, které využívá při péči o jejich potomka. Pojmenovaném Erich na počest slavného ufologa.

Vyhledáme se pod jabloní

19. března 2016 v 21:21
Někdo je jako arabský plnokrevník. Dostatečně výbušný, abych mohl proběhnout kaňonem s jezdcem na hřbetě a naproti tomu plivající si na kopyta, když si vybere dovolenou.
Která z vás by chtěla lapidární odpověď na otázku, jaký kluk bude její pravou láskou? Ten vysněný samozřejmě. Žádný takový neexistuje, který by vás naplnil až po okraj!
Když budete nonstop pracovat v sektoru, který se otřásá v základech, např. v takovém školství, kolik myslíte, že tam potkáte bouchačů? Kteří budou mít jakési renomé a jejichž jméno se nebude skloňovat v souvislosti s eskapádami?!
Jednoho za život - a to ještě bude gay nebo mamánek. Nebo obojí... I na takové narazíte v síních vzdělání!
Postup v životě si smíte načasovat, to je na něm hezké. Nejdřív vystudujete, pak uděláte miminko, pak kariéru, všecko dohromady, a přijde mi ještě vtipné, jak dnešní maminky chtějí všecko a pokud možno bez úsilí. Je na tom ještě něco úsměvného, když čerpají dotace od státu a nakupují uzeniny na jídelní lístky.
Takové ženy, mající v hlavě jen světský úspěch, vypadají jako sněženky v létě. Jako byliny se sněhově bílými květy, které vysadíte na jaře.
Ještěže proti hrstce mocichtivých a bažících po zázemí stojí miliardy pobožnůstkářek v sukních!
Jiné jsou flákačky po hospodách, které si rády smslnou na ocasech.
A poslední sorta jsou jeptišky.

Kdysi mi někdo řekl, že jsem zasraný alkáč a lhář. A já mu na to opáčil, že kdo nepije aspoň jako já a nelže víc, ten pro mě není člověk.
Kdo nelže, nemá fantazii, nebo ne?
Kdo mluví pravdu za všech okolností, ten je spojován s určitou těžkopádností, jíž nemůže dát křídla ani posvěcená poctivost.

Dala se do úklidu, když ji začal stahovat šaty

18. března 2016 v 21:21
Odmalička jsem byl velice hubený kluk. Dalo by se říci vychtrlý. Začalo to, když mi bylo pouhých šest let. Byl jsem tak nemocný, že jsem vážil pouhých 10 kilogramů. Procházel jsem různými terapiemi, resp. babička se mnou procházela, a poté, co jsem se dověděl, že mi začínají selhávat ledviny, odmítl jsem veškerou léčbu a modlil se, aby mi Bůh pomohl.
Nemyslel jsem na to, že bych mohl umřít, protože jsem cítil, že On mi pomůže.

Když se mi jaksepatří ulevilo, měl jsem jít zas do školy, ale to pro mě bylo nemyslitelné. Spolužáci na mě dělali divné poznámky, a tak jsem se uzavřel do své věže ze slonoviny, protože krutost lidí byla nesnesitelná.
Hrozně se mi zvedal žaludek a třásl jsem se, že jsem se nemohl ani hýbat.
Doktoři mě po pár týdnech dali na dialýzu a na nějaký čas bylo všechno v pořádku.

Jednoho srpnového odpoledne jsem opustil své tělo. Nešel jsem skrz tunel, nebo víte jak se to říká, tunel se světlem. Vůbec ne. Vznášel jsem se kolem a dřív, než jsem si mohl cokoliv uvědomit, octl jsem se v nebi. Vím, že to bylo nebe, protože jsem nikdy necítil květiny tak překrásně vonět a nikdy jsem neviděl tak blaženou přírodu.

Šel jsem za svou druhou babičkou. Která na mě čekala u brány. Vypadala, že je jí tak třicet let, i když v době, kdy umřela, ji bylo šedesát. Pak jsem uviděl dědečka, ten umřel ještě starší, kolem sedmdesáti.
Oba vypadali, že jsou třicátníci a byli potěšeni mou návštěvou. Když jsem s nimi mluvil, rozplakal jsem se.
Pak se zjevil On na obláčku. Byl vysoký asi metr osmdesát a já věděl, že je to Bůh. Vážil tak sedmdesát kilo, tmavohnědé vlasy, hnědé oči. Prostě obyčejný kluk, jakého běžně vidíte na Zemi. Ale něco na něm bylo jinak, okamžitě si mě podmanil. Řekl jsem mu, že je velmi pěkný a on se začal smát. Oba jsme se smáli. Bylo mi sice sedm, osm, ale už jsem měl vyhraněný vkus, co se týče mužů. Zničehonic se mě dotkl a mnou jakoby prošly miliardy voltů elektřiny a když se pak na mě usmál, nemohl jsem se udržet na nohou z té ohromné moci, která z Něho do mne proudila.
Cítil jsem, že to On mi umožnil je tak vidět, zářící spokojeností, a že mi tím chce naznačit, že i když jsem trpěl anorexií, pořád jsem člověk jako každý druhý a můžu dostat druhou šanci.
Řekl mi, že jdu brzy a že zkrátka má pro mě ještě připravenou cestu.
Pak už jsem jen padal někam dolů obrovskou rychlostí. Byl jsem doslova vymrštěn do svého těla na posteli. Byl to takový náraz, že jsem si vyrazil dech.

Na úkor ďábla ze smetiště

17. března 2016 v 21:21
Muž jindy tak silný se cítil pod tíhou okolností sláb.
Visí na mně kletba silnější než zneuznání... mínění, že jsem zanedbáván fanynkami.
Proto od teďka budu psát jen rozumné články, u kterých si poctivé slečny přijdou na své, už žádné sprostářničky a podřadné nechutnosti. Ne, nejsem žádný zhýralec a nerad bych, abyste ho ve mně viděli.
Měli byste mě chápat takového, jaký jsem.
A s úžasem zjistíte, že jsem čestný a plný dobra a porozumění pro sličné věci. Hlavně že jsem romantik, žádný kurevník, nemám žádný galský temperament a nutně dospívám svým samostudiem k obrazu života, který je plný radostí a smíchu.
Ve svém hluboce morálním životě shledávám, že rozumové poznání jest mi nejbližší.
Ohmatat si věci a pak na ně nahlížet prostě, samozřejmě, plošně, to jest mi nutná potřeba zrovna jako nádech a výdech, stejně jako mají mé čtenářky potřebu hmotné organizace a určitého životního triumfu jsouce puzeny k osobní svobodě a víře. Jednoduše chtějí dokázat, že na to mají. A já vím, že mají. Jsou přece jen emancipované ... nemohou prohrát bitvu s životem jako mnohé nízké charaktery!

Ba ne, klamal jsem vás svými ošklivými texty plnými násilí a oplzlostí. Jsem příliš ctnostný pro pohlavní chameleonismus. Nestřídám dívky jako spodní prádlo a už vůbec nenalézám uspokojení v jejich ponižování. Odteď uvidíte, že jsem bytostně křehká dušička, co je doslova ztracena mezi tak hrubými verzemi ostatních okolo! Naříkám nad utopeným koťátkem ve verši, tečou mi slzičky po líčkách, když vidím dopadnout šišku z borovice. Nekonečně plynulá, lesklá slza dopadá na mé něžné dlaně, které se nesměle dotýkají rozkřáplé šišky, horečně zaujaté svým trpkým údělem, který nedokážu pochopit. Proč musí šiška ztratit tak náhle, tak ledabyle a neočekávaně svůj štít a já mohu vesele žít, převzít vládu nad svými akcemi a jít vyznávát lásku kučeravé, romanticky vyhlížející dívce s velikýma, sytě modrýma očima, která krmí housátka u rybníka.
Och, kéž by mi tak život umožnil stát se jejím patronem. Dohlížet na ty její velázquezovsky rozevláté rysy jak z mistrovského díla Dvorní paní, plné smělosti a nadšení pro krmení a pravé radosti z tolika zajímavých překážek, které ji (nebo nám, dá-li bůh) život postaví do cesty. Tolik se těším na cestu životem s ní - avšak nepředbíhejme, nechvalme rána před večerem. Jakožto mimořádně moudrý člověk, který se raději mnohokrát zamyslí, než věc vůbec započne, v oku monokl, tvář podobnou distinguovanému diplomatu, který nesedí za pecí, nýbrž vydělává groše, jsem jevil nenucenost chlapce ve styku s chlapci, ne ovšem tak docela s opačným pohlavím.
Popravdě, zatím jediná žena zkřížila mi kolenice žití a přestože se mi po ní stýská ztajenou láskou nesmělého milence s pronikavým smyslem pro rodinu, pochopil jsem nicméně, jak čas šel, že si vybrala lepšího a tedy i ta nebetyčná ostuda, kterou mi její odchod způsobil mezi přáteli, byla snad i k něčemu dobrá.
Nedal jsem se na pití, jak by to udělal kdejaký zbabělec. Mrzký, nejšerednější opilec bez kapky lásky by neváhal ani vteřinu a lokal ty zpropadené flašky jako vodu - ba chytil by snad i kocovinu z vody, kdyby byl mohl.
V mém charakteru se naproti tomu zrcadlí mimořádná vůle ke zdolávání těžkostí. Jsem vybaven nejčistším kusem jak klovatiny ztvrdlé bojovnosti, v níž bych mohl a taky můžu vyzdvihnout především osobní statečnost.
Do určité míry je to i střet zájmu, řekl bych. Představte si, že oslovím dívku, která krmí housátka po takovém společenském skandálu, úplném a absolutním faux pas, kdy mě milovaná žena opustila a později si o tom štěbetali málem všichni vrabci na střeše. A tak nahlas jak zedníci na stavbě. Mohla by být poděšena. Zájem málem každé dívky totiž tkví v tom nebýt zesměšněna. Aspoň ne obyčejným mužem. Mám velikánské štěstí, že jsem mužem vskutku neobyčejným a tuze vzácným.
Proto ji hned příště oslovím a konečně - může jako zmužilá žena nebýt poslušna příkazu doby, totiž vysedět kdejaké zlaté vajíčko pomluv a klevet, nebo naslouchat kdejakému drbu. Mohla třebas neslyšet o mém vážném problému. A teď nemluvím o Sáře, která mě opustila. Problém, o kterém mluvím, se týká zdraví. Jde o nemoc jménem roztroušená skleróza. Naštěstí je teprve v rané fázi. Marně hledám spravedlnost zde na zemi. Doposud jsem tak mlád, nepřeji si umřít! Jsem zvyklý na kritiku jako každý silný duch, vyslechl jsem ledacos nepříznivého, ale když mi doktor Janák oznámil, že projevy budou velmi zlé a že se mám připravit, že nebudu moci ani tělesně vykonat potřebu, málem jsem upadl šokem na dlaždice.
Ale vraťme se k té romantické dívce od potoka. Vskutku vypadá, že užívá života s mírou a že se pohříchu nevěnuje žádné neřesti. Ze srdce si nevážím dívek, které nedokážou pohřbít v sobě nevěstku. Je to jako vidět padnout mladou břízku. V jejímž stínu by se dalo diskutovat o zžíravých sociálních nesnázích. O nerovnostech pohlaví. Nedostatku pracovních míst. O autentických hrdinech sportu, kteří se dostali svou pílí a vytrvalostí až na Olymp discíplíny, jíž si zvolily za svou.
Zkrátka taková běhna ona nebyla. Z jejích údů vyzařovala čistota a nezávislost, žádná smilstva, otravování, urážky a rozbroje.
A protože nejsem žádný uličník, zdá se mi, že i ona je mi přízní nakloněna.
Mohu doufat, živote? Že kývne na nabídku k sňátku?
Kéž by. Bože, kéž by byla mou ženou. To by skoro znamenalo, že mohu zapomenout na bolest z rozchodu se Sárou.
Ale stále ve vzduchu houstne mnoho ale.
Co když už ženicha má?
Co když nebude tak dobrá, jak si ji má obraznost vykresluje?
Překážky, jež musím zdolat na strmé cestě výši. Tak vzhůru, zpátky ni krok. Hned příště ji oslovím.

Vložím za něj kundu do ohně

16. března 2016 v 21:21
Ale roztopí se jí. Tak jsem byl na exkurzu ve Sweatlodgi, mají tam parádní turecké a ruské sauny. Bylo v ní vlhko, v té turecké, ale stála za zpocení.
Po všech rituálech bázenů a sprch jsem zkusil zero balance židli, paty musí být výše než srdce, aby se hezky prokrvovalo srdíčko. A málem jsem v ní usnul, opravdu chytře dneska vyrábějí ty nástroje.
To nejkrásnější na turecké sauně je přece jenom jeden pohled: Když vystoupíte po točitých schůdkách, octnete se v peci, z níž sálá jas i před dvířka a stojíte nad hlavním schodištěm, na jakési tribuně, kde máte před sebou jako na ohromné dlani celé ochozy, trojstupeň spletených ochozů s vědérky vody po bocích.
Kdybych nebyl tak ožralý, dovedl bych i říct, jestli jsem si v prvním momentě nespálil nohy, nevzav si sandálů. Naštěstí jsem přes Zackariah Harris volume 40 nic necítil.
Skoro jsem chytl tyfus, jak jsem otevřel ultramoderní skřínku. Vypadl z ní růžový kondom. To říkám jen proto, že to mělo být na začátku. Nepřišel jsem do sauny, abych grcal na záchodcích. Jen majitele upozorňuji prostřednictvím tohoto novinového článku, že by měl uklízet i skříňky.

Kozy jako tykve

15. března 2016 v 21:21
"Co stojíš jako zařezaná? Učiň dojem," hulákám na vietnamskou společnici.
"Abi vzjikl ostjjý obraz, paňe, mjusíte v klídů sjedět," klidně odvětila.
"Víš ty co, oba máme potřeby. Ty chceš peníze a já kundu na jazyku."
"Víte vi aje, že zakrádko pšíjde jajo? Na jaře bjereme vějtší gáši, potože zpócená kůnda líp voní ichutná. V popísu pjáce mám se nejšív ejoticky obnašit stripjýzem."
"Hovno striptýz, svlékej se, utiš mou touhu... No stejně seš nemastná, sychravá, krupice a tvaroh ve tvaru koláčku, nestojíš mi za ty tři stovky." S tím jsem odešel a víckrát do bordelu luxusní společnosti ve Vsetíně nevkročil.

A tu plachou laň nezlekám

14. března 2016 v 21:21
Ne, ne, nezlekám ji, až se vydám na obhlídku, nebo když se k její přikradu skrýši, mám už přítelkyni, ale semotamo se spustí chemická reakce, a tu bych ji tiskl jak fialku v máji.

Pojď, sedni, had zde nezasyčí v mechu,
polibky udusím tě bez oddechu.

Říkám si, když ji strkám ruce do kalhotek. Ne přítelce, ale té nové. Která vypadá jak z předávání Oscarů.
Miluju high life herečky.

Jak orel, půst jejž vyhladověl dlouhý,
zobákem tesá v maso, peří, kost
a křídly třese, hltá plný touhy,
až hrdlo jemu ucpe hltavost...

Ucpal jsem si hrdlo hltavostí, jakmile jsem pohlédl na tu spanilou bohyni s účesem podle poslední módy.
Od té chvíle jsem zápasil s touhou si ji odvést z ulice.
Kdo to kdy slyšel, aby kundy chodily po chodníku. Připadá mi to strašně divné vždycky. Jak vidím nějakou samičku, hned ji zatahuju do křivolaké, mlhavé uličky, ruku ji držím na ústech vytvarovaných sexuálně, aby moc nekřičela a začnu ji malinko ošahávat. Nevím proč to dělám, ale děje se to v podstatě denně. Nebo dělo, když jsem byl ještě doma.

Tesám v maso její chytře vytesané broskvičky, když se nade mnou sklání policista v uniformě. Říkám mu, že neporušuji zákon, když si s přítelkyní užíváme zasloužené lásky. Ona má sice trochu vytřeštěné oči, ale to, jak říkám, je jen vzrušením z první scénky na veřejnosti. Policista v poklidu a smířeně odejde a já pokračuju peřím, kostmi, hltám jí stehna plný touhy orlů.

Fiat justitia ruat caelum

13. března 2016 v 21:21
Děti, co mají povinné náboženství, se učí z kancionálu prozpěvovat Nesem vám noviny.

Vzpomínám na jednu postarší dámu, která měla takové drobné usměvavé vrásky kolem očí a uměla vypravovat nejhezčí pohádky. Rád jsem jí dupal.

Znal jsem rytíře, který nalákal do postele jednu ze sester a když mu posloužila, vzal si za ženu druhou. Jak jednobuněčná dvojčata ty sestry byly, vždycky si tak podobné. Obě měly bradavici na zadku. Což vím jen zprostředkovaně, samozřejmě.
Se sestrami do postele nelez!

Nechci zlobit hodné holky, opravdu ne. Je to jistě milé, když si na mě vzpomenou.. na to, co jsme se napili ginů a kolik jsme prošukali rán ve squattech. Nebo kolikrát jsme usnuli ve vaně s lahvemi plavoucími na hladině.
Býválé jejich podráždění už se neozývá. Chci říct, připravovaly se na rozloučenou se mnou, avšak nějak se mi podařilo jim zase zastoupit cestu... se mnou se těžko loučí, přestože jsem zakázaný.


V té malé osadě, království feťáků, jsme se znali dobře všichni a skorem všichni hráli tu hru... na bábu a synka, co mu stéká mléko po bradě. Příčinou uzamknutí komnat nebyla tak neznalost hry, jako spíš zprávy o lítosti, která se snesla z Boba, z toho podivného domu na vršku, na veskrze zúčastněné tak, jak zrovna nechtěli. Neváhal prohlásit, že už není onen dvacetiletý hoch, ze kterého si každý sedal na zadek. Že ho víckrát adoptovala smrt a teď je prostě jen mimo okruh.

Kdo se snaží zakrýt, že má srdce, je obvykle buď velmi chytrý nebo velmi sprostý člověk. Někdy obojí. Oklameš a zároveň zklameš.

Je to tak. Ujel vlak do stanice Mrdákov, Serepesnasocietu nebo Nastavmušli. Už vám nikdo nejde naproti na nádraží s fanglemi a kazeťákem.
Dokokrhal kohout. Nikdo se taky o nic neprosí. Aspoň zákonitě ne.
V posledním zákrutu mozku ale šrotuje to horko z poustevničení a v očích pálí slzy. Odkopneš zuřivě kámen a být ženská, určitě přes slzy nevidíš. Jsi stále mrzutější a dopálenejší a žádná drog ti nepomůže zapomenout. Z tohohle mostu jsi skákal šipku do zběsilé řeky. Polámal sis žebra akorát, vší silou jsi vymanévroval na břeh, ale oslavy se nekonaly.

"Vsadím tě, že se pomočím dřív, než dorazím k támhleté sosně."
"Vsadím se, že ne. Hradní svíci pro tebe, když vydržíš."
Nakonec došli až ke kamenné zídce, odkud nebe tajemně probleskovalo stovkami světel. Nad hvězdou jejich obzoru se úžila vlahá noc smrti.
Tam znásilnili omámenou holku v křoví. Jela na extázi, dojela do prdele.
Neob to byl rajský plyn v plechovce? Nebo fosgen? Svítiplyn na baterky? Prostě ji ošukali, jak tam ležela bezvládná.
Úplná zvířata. Pili nad jejími zhanobenými údy rum z plaskačky. Pamatuji se, že to byl černý rum. Pančovaný Kraken Black.
Kariéra feťáka se neměří spokojeností, ale množstvím úderů splašeného, drogou zarmoucené srdce.

Nebo jak byl na cvičení kdesi u Napajedel, cvičil se v nástupu do baru, prosmekla se kol něj bruneta, u níž dominovala vanilka. Vzpomínka, ach, na minulé dětství, na saténové polštáře a podvazky příliš podvraťáckých samic. Podívala se naň zpytavě a nelze přejít mlčením, nač pomyslela. A jako jsou některé horší, jiné ještě horší, tato byla od přírody zkažená kost na vratkých nohou, potácející se příležitostně z pokoje pro víc alkoholu, kam zas po návratu vymrskána zaléhala do svodů šuku, chtělo se mu ji pořád klátit a sledovat, jak se různí tvář směsicí potupných slz rozkoše. Jakoby nastrčil svíčku do svícnu, tak se jim snadně dorozumívalo, klábosilo sexem.
Ona studovala polytechniku, komunikace uzlů, mosty. Nic, co by naplňovalo bázní vypitý mozek. On byl vždycky spíš takový štolba, ňouma od koní, že si ji zinventarizoval, mu slouží jen ke cti. Nic dalšího k tomu nepovím. Prostě někdo odešel a šel za jinou. Upustil od hrátek s ní, aby zažil hrátky s pozměněným vnímáním. Vyhlásil napoleonsky válku ženě, a to znamená felaci, přesněji felo de se, sebevraždu. Oč byl akt takového zabití milejší, než se propíjet na Druhou stranu.

Vyhrotit do krajnosti

12. března 2016 v 21:21
Už jsem slyšel kdeco. Že baletka zápasila se sumistou a přeprala ho, protože ho špičkami kopla do rozkroku.
Slyšel jsem, že ženská mlatila s děckem o stěnu a pak ho spláchla v záchodě.
Taky jsem slyšel, že ministr zemědělství půjde okopávat brambory na bramborovou brigádu, jako se chodívalo na střední za komuny, aby dával dobrý příklad zlatým rolníkům českým.

Ale co jsem živ, jakživ jsem neslyšel tak teplou píseň jako Stay with me od Sama Smitha.

Názorně je na ní předvedeno, kolika hnusu je schopný člověk pohybující se v estetické oblasti.
Od začátku do konce, klip, text i provedení a ty kříže, co má napíchané v uších jsou tak odporné, ale tak hnusně odporné, ne směšně odporné, jak jen možno.
Veme se obyčejný diskař a posadí do rytmů tak, aby mu co nejvíc lidí naletělo na ty pisklavé, vyluzované zvuky. Dostane Slavíka a - zatleskejme si - na světě je další z někonečné řady bezvýznamných singlů, které se vrší na nosičích pomalu až k Jupiteru.
Kdyby všechno kolem produkce desek nebylo tak neskutečně smutné, museli bychom - jako kontraakci - život zasvětit nauce smíchu. Nauce, která by hravě soupeřila se smutkem, jenž není z tohoto světa. Na to je ovšem skládání písní o mládí v trapu, rozchodech a schodech, milencích a postelových scénách, příliš pomíjívě řemeslo. Jak už bývá všecko trvanlivější - z hlediska věčnosti. Co bude stále a napořád hltat každý přepracovaný jedinec, s vyhlídkou na důchod v sedmdesáti, což zanedlouho bude opravdu každý.