Březen 2016

Kůzlátko

11. března 2016 v 21:21
Anička vyběhla pružným krokem po poněkud impozantních stupních vchodu do domu své sestry v Kuřimi. A stiskla energicky knoflík zvonku.
Od vrcholu svého klobouku perem páva zdobeného až ke špičkám střevíčků na vysokých podpatcích představovala zdraví kypící hojností. I její hlas zněl radostněji než sám život, když pozdravila kostnatou dívku, co ji přišla otevřít.

"Čus, Pavlínko. Símtě, je doma Pavel?"
"Jistě, paní. Čeká na vás v ložnici," promluvila samozřejmě dívka. "Ale myslím, že je právě po koupeli, dejte mu pár minut."
"Dobrá, počkám, až bude připraven," vyhrkla z sebe Anna.

Pár minut se netrpělivě dívá na obrazy, v síni, kde trůní růžový divan, pak zamíří bez váhání k nejbližším dveřím a rozrazí je dokořán. Zoufale se ohlédne po tom, kdo leží svlečen na posteli. Pavel. Vedle něj Pavlínka a kouří mu.

"Proboha. Jseš můj snoubenec," zděšeně vydechne Anna. "Nemohu uvěřit vlastním očím, ojíždíš vlastní služebnou?"
"No, trochu jsme popili vína, viď, a pak to šlo naráz. Co kdybych vás vzal obě?" zeptá se nevinně melodickým hlasem příjemně vyhlížející mladý muž.
"Tak teda jo. Předmanželská trojka. Ale slib mi, že je to naposled, cos ujel," váhavě zašveholí.
"Svatosvatě teda přísahám, lásko."

Jediným škubem shazuje Anča šaty, které držely na těle asi jako opona ve starém divadle.

Chudý Honza, bohatý John

10. března 2016 v 21:21
Zjistil jsem, že pokud vás trápí bolesti břicha, kožní vyrážky (akné především) nebo migrény, pak je možné, že se jedná o symptomy histaminové intolerance, a tak musíte stůj co stůj podstoupit drastickou dietu, aby se příznaly zmírnily nebo nejlépe odezněly.
Histamin je důležitý pro správnou funkci mozku a hladké svaloviny, jenže když se ho nahromadí nadbytek, pocítíte ho spíš negativně. Některé ženy bohužel přijdou dočasně o měsíčky, a mohou se tak cítit zmatené, jiné zas schvátí proslulá deprese, nastoupí tupé bolesti hlav a dokonce možná přestanete zdravě spát. U mužů jsou projevy mírnější, protože toho histaminu obvykle tolik nenashromáždí a navíc chlap se spravným přístupem k životu jistě denně ty dva tři kalíšky sladké pálenky polkne, čímž zabrání nekontrolovanému růstu jeho hodnot v organismu.
Kdo nechce riskovat a chce předejít nepříjemným symptonům, neměl by rozhodně jíst následující potraviny:

Sýry - zrající sýry - gouda, čedar, parmezán, ementál, rokfór, camembert
Mléčné výrobky - kyselé / acidofilní kefírové mléko, podmáslí, jogurt (i probiotický)
Ryby a ostatní mořští živočichové po zmrazení a konzervaci
Zelenina - špenát, lilek, dýně, kvašené zelí, rajčata (kečup)
Ovoce - ananas, jahody, nektarinky, banány
Čokoláda - kakao

a pít následující nápoje:

červené víno, sekt a kvasinkové pivo

Jak vidno, stále zbývá spousta lahůdek pro realizaci tužeb bříška. V klidu můžete spořádat např. hrst oříšků, müsli tyčinku, párek s hořčicí a vypít polotučné mléko nebo koktejl se střikem bílého vína.
Doktoři z celé zeměkoulě svorně tvrdí, že ve zdravém těle sídlí zdravý, kdežto v nezdravém hodně nemocný duch. Pokud mohu soudit podle sebe, dávám jim absolutně za pravdu.

Nespojitý soupis nepropojených vjemů

9. března 2016 v 21:21
Jak civilizace postupuje, poezie ustupuje. Téměř univerzálně hledě do očí pustým vandrákům vidím v nich víc světla, pokory, rozšíření, vnitřní substance než v očích vyšší společnosti. Příliš často vidím malíře v přítomnosti dívek, než abych ho podezíral z toho, že s nimi chce páchat nečisté styky - tedy jiné než akt. Prosti všech osobních afektů, na vrcholu sansáry, ani si nevšimneme, že se naše ženy spouští s bandou loupežníků a rodí jim děti, které by měly rodit nám!
Prostá historie pobudů praví, že dobrý způsob, jak se odříci světa a přesto nezůstat zapomenut, je podrážděně pít, vagabundsky osahávat děvky, slintat jim na zápěstí a ztřeštěně jim zpívat pod parou o démonickém splynutí prvotních čarodějnic s dobrodružnými hrdiny z Trojských válek.
Když mě v děcáku poslali za psychologem, bez odmluv jsem šel. Všecko jsem mu vyžvanil, celý strastiplný osud. Že jsem si připadal neschopný a neužitečný, ničím zajímavý ani výjimečný, trpěl pocity méněcennosti; neuměl jsem přijít na to, v čem jsem vlastně dobrý, a proto jsem si nemohl sebe vážit. Řekl mi, že problém je v mém vztahu k otci, který mě příliš mlátil, než aby ze mě mohl vyrůst poctivý podnikatel nebo sekretář.
Výrobní metody se normalizují a nositel mužských vlastností, který se ujímá nástroje s pílí sobě vlastní, už v pracovním procesu nemůže uplatnity ty složky své povahy, které z něj dělají výkonný stroj.
To je právě chvíle, kdy do hry vstupují kýžené dámy. Se vzhledem, kterým mohu hrozit infarktem ubohému mužskému, mohou mu snižovat mzdu, ano mohou mu i nepokrytě nadávat, objeví se na scéně v minišatech a namalovanými očními stíny.
Dále to jsou jen hry ctností. Muži musí prolít svými nebohými hrdly hektolitry chlastu, aby se smířili se svým postavením v područí žen.
Pásová výroba si žádá nejen krev, ale i duši. Nadále se samečci nechávají vlysovat do nějaké činnosti a rozklad mravních hodnot, ba dokonce zkáza radosti ze života je tu.

Přesličkový močál

8. března 2016 v 21:21
Zničehonic přibude, ale až večer.
V tom je ten háček, že pouze večery mi slouží jako útěcha.

Zatím jen HOLKY, máte svátek. Buďte hodné jak sedmikrásky. Svěřte se vrbě se svými problémy a sova je za vás vyřeší, nebo vám aspoň pomůže. Máte mé sympatie a tisíceré díky, ženské!

Bez vás bych byl jen chobot bez rozumu.
Duše má Boha do té míry, do jaké se podílí na absolutnu.
Dech sedí na tom, kdo září, u vědra daru, které pojme to, co je křehké.

Vrhám na ni světlo, jež na ni má být vrženo. Zmrvena karotkou zaraženou v anální dírce. Prosí o smilování, leč roubík ji lepí pusu natotata.
Jak je elastická holka, poukazuje na její vybrané chovaní v genetickém inženýrství, které se zas zpětně odráží v jejím zjevu.
Když před nápadníky prchá, je to neklamná známka svatouškovství, které přitahuje nežadoucí pozornost. Lépe se jak králík sdírat z kůže.
Nebo být jak veverka, která si, když je v pasti, překouše radši nohu, než aby v ní utonula. Tomu říkám charakter. Ale vy nevíte, oč běží.

Jsem praktický obchodník s důvěrou. Zajímají mě pojmy inflace a deflace. Ale nejvíc mě zajímá, jak má ta která děvka roztažitelné nohy.
Od Aristotela se učíme výhonky logiky nikoliv hubit, ale prosazovat do libovolného diskurzu. Proto jsme v prdeli jak Baťa s dřeváky.
Chybou či v lepším případě marněním energie je opakovaná soulož za účelem ovládnutí druhého. Ovládat někoho je lehké, ale odsouzeníhodné.
Je láska nemoc plná běd? Jež léčiti se nechce? Jak strom, jenž řezán roste hned? A nechán hyne lehce?

Atomová pec

7. března 2016 v 21:21
Vše se dálo v temnu a tichu a když přiběhli lidé na pomoc stůnícímu, zjistili, že leží v mrákotách.
Ještě jednou vám praví nepravý stvořitel: pokořte se imigrantům!
Protože vás jak pluhem rozžehnou a rozmělní, otevřou před vámi přirozený, ale nezvyklý svět zázraků, kde se
bude znásilňovat, loupit a rozbíjet výlohy.
Jestli tohle všechno stvořil Bůh, pak, řekněme si to bez příkras, stvořil úžasné mrhačství. Potenciálem i životy.
Nevyčerpatelně marnotratil, když seslal zvířata mezi vás, protože na prvý pohled jsou jen příšerní - na druhý však, vysává ze země kolem veškerou čistou půdu, potí se zvířecím chtíčem a podvádějí jak varietní artista po šestém pivě.

Jestli chcete nějak refundovat svůj podíl na katastrofě, hyřte vlaječkami s antihesly. Např. "Raději nedostatek než musulmana v našem kraji!" nebo "Na té spanilé travičce už se ani pes nemůže pos***, když přihlíží Arab"

Copak staří, tí to přechodí, překoušou ke smrti, ale to vaše božské mládí by se mělo něčím zaměstnat, něčím, co má jakýsi smysl. A nenapadá mě nic lepšího než vyhnat zlo za brány kraje.
Nebo si jděte vypítmozky do hospody, překrásně zapomenout, protože to se proletíte na nebi rovnou do pekla.
Vlastně ne, už to problesklo. Už žijete jako v pekle.
A nechejte do sebe mlátit jako ovce.

Plácej se sám - utopíš se

6. března 2016 v 21:21
Na jaře 99 jsem objevil kouzlo pitvání ptáků. Z otevřených vnitřností se jim linula podivná arzeniková vůně či spíše smrad, který mě dojímal k slzám. Nikdo té vůni v děcáku nerozuměl. K snídáni jsme tehdy pravidelně dostávali bílou bábovku s kafem. Byla to posvátná kombinace vůní, který tvořily můj svět.
Nepopsatelná posedlost ptáky se projevila i při dospívání. Kdykoliv umrzlý spadl v zimě z větve, vzal jsem ho a snažil se do něj umělým dýcháním dostat trochu tepla, abych zrušil známky smrti. Leč často bezvýsledně - načež jsem propadal skepsím a uzavíral se do laboratoře, abych pitval další a další vzorky s často zobáky zahnutými vesele, jakoby se měl stále k světu.
Nový obrat přinesla blonďatá prsatá vychovatelka, do které jsem se bezvýhradně zamiloval. Nosíval jsem ji zamilovaná psaníčka. Ona přicházela stále řídčejí a za pár týdnů podala výpověď.
Přišel za mnou po těžké noci, ještě rozespalým, pan direktor a řekl:
Sklapla ti naděje na lepší, odteďka budeš mít režim kriminálu! (Netušil jsem tehdy, že byl do ni blázen též a dokonce s ní podváděl svou paní)
Z bahna mě musel vytáhnout kamarád, který byl o dva roky starší a o poznání protřelejší, protože ubil motykou vlastní mámu.
"Mě máš na svědomí ty," říkal mi s úsměvem, "jestli teď začnu sekat latinu a stanu se světcem, tak jen proto, abys ty mohl dostoupat až ke hvězdám zločinu!"
Neměl jsem z toho moc rozumu.



Potřeboval jsem si jen s někým poklásobit, aby se mi rozsvítilo tady. (ukazuju si na čelo)
Později ještě přišel nový opatrovník, říkali mu Klubíčko.
Vloudila se mu do mozku chyba, protože byl dočista spletený. Boží dřevo, jak se říká. Nanicdobrý. Navíc pedofil a buhvíproč vybíjel si svůj vztek zrovna na mně. Obnažoval mě běžně v pracovně, kam si mě zatáhl, když mě zrovna nikdo netrestal jinak.
"Identifikoval" mě jako onuci.
Pak tam byl ještě ústavní doktor, psychiatr, velká kapacita a pracháč, a nepřipadalo mi, že třeba potřebuje škrtit služky a vynášet je ven do popelnic, když jednou dorazila policie a rovnou k němu. Později ke mně doplavala informace, že obchodoval s bílým masem.
Byl tam i uklízeč, který prodával herák. Ten si se mnou rozuměl. U něj se začínají počátky mé závislosti. I pro něj si přišli strážci zákona a ten jeden pištěl: "Chodil ses na nám na služebnu ukazovat, abychom na tebe nezapomněli... ty děcka jsi zabil nepřímo..."
Právo je strašně mechanické. Proto ti z vás, kteří nemusí být právníky, nebuďte jimi. Vykašlete se na rodiče, pokud vás nutí studovat práva a být soudci či jinými exekutory. Chápu, že chcete mít pohodlný život a hodně peněz, ale jestli ve vás zbyla ještě kapka svědomí, zajistěte si blahobyt tím, aby si vás čestný chudák neprotivil a nesuďte.
Já jsem učiněný žebrák a zůstanu jím, jestli mi někdo něco neodkáže.
Ale ta děvka, která měla nedůvěru k chlapům, kteří ji deset let rozprcávali kundu? Prodána svým pasákem BDSM gangu?

Bral si jen takové, u kterých věřil, že nepozbydou ceny v posteli!
Půjčoval na zástavy kamarádům - lichvářství s ojetinami... to jsou jen další laviny chlapů, kteří se valí proudem rozkoše. Dokud z nich nebude Nic.

Jiný můj mrtvý kamarád:
"Držela mě v šachu penězi..."
"Zvláštní, ani bych se nedivil, kdyby mezi vámi docházelo k neshodám."
"Naučil jsem se poslouchat bez odpírání..."
"Když ses provinil, rozhněvalo jí to, ne?"
"Jo. Zuřila je slabé slovo. Ale znáš mě. Nemohl jsem si odepřít Tristana, tak jsem si tu dvacku na lístek vzal..."

Divadlo začínalo v 6. Kdyby vás to zajímalo, mám ještě ten lístek, už je to osm let.
Šel pak do hotelu Sax na kávu s jinou, která ho taky vydržovala.
A pak, když byli v posteli apartmá hotelu Sax, někdo přišel a vykonal na něm akt pomsty. Asi si jeho manželka zaplatila zabíjaka.

V květináči objevili prezervativ.
Mrtvá byla sešněrována prádelní šnůrou. On měl ve spánku díru od kulky.
Proč tratit čas bezúčelným vandalismem?! Třeba ho jen nenáviděla...
Jestě po smrti ho někdo skopal a na těle mu zatančil válečný tanec.
Kolem ní se povalovaly jenom šperky.

Můj kamarád by však nikdy nikoho nezabil pro peníze. To už spíš pro princip. Kdo má rád Tristana,
snadno se nechá ženskou otročit a žije jak hadr na holi. Ale spíš bude trpělivě čekat v mukách, až ji vezme hrob, než aby ji zaškrtil.
A i když vypadal jak smilník Ezau s vousatou maskou, která moc nedodává, zabít jen tak by nedokázal.
Wagnerova Isolda byla Matyldou Wesendockovou, rozhodně ne fúrie Cosima... a pro Matyldu mládí rádo umírá.

Vyčuraní

5. března 2016 v 21:21
Zrodili jsme se z korýšovité formy v oligocénu. Teď kupujeme auta poháněná sluneční energií.
Jaká dramatická cesta.
Kdo by byl řekl, že z rozměklých mozků opů v Borneu se budeme o éony později na olbřímích obrazovkách dívat na venezuelské telenovely, v nichž doňa Alegra vzdychá nad tvrdohlavostí dona Alfonsa.

A jako motýli, tak také my se vyvíjeme proměnlivě, z lahodných vajíček dozrávajících v těle ženy ve spletené trubičky schopné těšit se na nejlaskavější dlaně pachatele přiložené k bříšku těhotenstvím obtížené dívky.
Možná se dokonce měníme v larvy. Specializovaného tvaru. Než se po všech peripetiích zakuklence zaleskne očičko do porodního sálu, můžeme doslova hmatat změny, které tělíčko, zkrácené o svůj vývoj v teplu vnitřností, prožívá po příchodu na tento svět změnou barvu pokožky (zrudne) či pouhým munchovským výkřikem trvání tváří v tvář hrozbě - životu v celé své děsivosti.

Jsme kmen sapiensů, který vidí v životě něco víc než zákon džungle. Vidíme v něm nepřetržitou honbu za ideály, úspěchem, splněnými přáními, hell, někteří v něm vidí i truchlivou pouť za láskou. Ať už vidíme cokoliv, naštěstí je vše zařízeno - pokud něco chceme, zpravidla to mineme.

Jaký to je pocit pocházet z prabuňky? Já, když jsem byl malý, přemýšlel jsem, proč lidé žijí a proč za sebou nechávají tolik odpadu. Příliš mnoho bolesti vládne zde, říkal jsem si. Jaká je odměna? Nedělám to přece zdarma. Účastním se života, tak fajn. Ale jak chci já - ne jak mi ukáže strejček v haveloku z Hradu nebo imaginární policajt z Wall Street. Ve všem, co se mi honilo před očima, vystupovala nejzřetelněji především situace týkající se smiřování. Ty pády z přízně, rozchody a války milenců. Blil jsem z nich krvavé slzy. Tolik červivých zákrutů a zavalených lomů, spálené země výčitek. Snad všude kolem. Proč to lidé dělají? Někteří asi proto, že cítí málo, další zas proto, že mnoho.
Marně jsem hledal člověka, který by byl trochu jiný. Na něhož by se nevztahovala obecná sankce provinění a zel a splátek na úrok. Než si mě jak Magneto feritově přitáhla Osudová.

Která nahradí dostavník ve westernu, bombardér ve válečném filmu, hravě personifikuje přímočarou upřímnost.

Život je soustava pekel, kde Ráj leží zakopán pod jedním z nich

4. března 2016 v 21:21
Věnováno Cihlářovi

Při dobývání ženské hledáš slabé místo. Kde bys mohl proniknout nesmělým dvořením či neústupnou naléhavostí, podle nátury.
Povídals mi nejmíň tisíckrát, že víckrát takovou nepotkáš. Že je tvou vyvolenou a kdesi cosi. Jedna z těch nekonečných, nepotřebných náhovorek.

"Vezmu si ji stůj co stůj." Montérky, ruce od malty a vlasy do stran pokuřuje v garáži.
"I kdyby padaly trakaře?"
"Za jakoukoliv cenu, patří jenom mě, jen mému soužení náleží." Nenadále se natočí k oknu.
"Tak dobře, votevr. A co se na ni vykašlat a prubnout její ségru? Má stejně dobré kozy jako E. Zaručená volba."
"Ty hovado bezcitné. Je můj anděl, který hlídá můj splín. Je má naděje a já nevím co s tím… Miluji ji!" Ze vzpříméné polohy si kecá na prdel.
"Jsou to jenom hormóny, člověče. Za pár měsícu si ani nevzpomeneš, jak se jmenuje."
Zas vstává jak namydlený blesk, rozhazuje divoce rukama.
"Ať je noc, ať je den,
my budem spolu jen.
Nikdo a nic nás nerozdělí,
ať je bouřka, ať chumelí…"
"Neuváděj mě v omyl, prosím tě. Jestli máš v úmyslu se jí zavděčit, což tady vehementně tvrdíš, tak bys měl myslet především a nejprve na její dobro. Kdyby tě chtěla, už dávno by ti padla do náručí. Nejsi v pohádce, abys kvůli svatbě musel zabít draka."
Začne ronit horké, krokodýlí slzy. Změněným hlasem vypravuje:
"Zmatený jsem a dochází mi slova,
nechci ji jednou, ale zas a znova.
Navždy chci splynout s náručí její
žárem lásky se naposledy hřeji."
"Láska je trochu jako herecký paradox, soubor ustálených jednání a provádění pozitivních rutin posvěcených jakýmsi srdcem. Účinný způsob odreagování v tak dlouhodobě vyčerpávajícím koloběhu je jedině nevěra.
"Jdu v jejích stopách, churavé dítě obláčku."
"Po ní toužím již dlouhý čas
a jen se soužím - otrok jejích krás."

Za nějaký čas...
"Nebudeš tomu věřit, ale zdá se mi, žes trefil hřebíček." Posmutněle postává ve stínu.
"Co se stalo? Vyspali jste se?"
"Jo. A je to pryč." Mračí se.
"Nerad to říkám, ale já ti to říkal. Zkus její ségru, má fakt dobrý zadek."


Ne každý je nám přítelem, kdo naoko laskavým se staví. Kdo však v neštěstí nás neopustí, ten přítel náš je pravý.

Dravá šizení zemská

3. března 2016 v 21:21
Žravá hryzení zemská. Práva a zřízení zemská Habsbursků.

Narodil se, ve dvanácti zhasl otec, záhy nato matka a sestry, byl sirota a opuštěn na světě, kůl v plotě.
Všudybud se brzy rozhodne putovat za vzdělání, objeví kouzlo praktické latiny a začně ji už v sedmnácti vychovávat - do té doby tolik let prozahálel pod kuratelou poručíků, že nyní o to vehementěji se pustil do studia. Mámení ho však drží zkrátka a ukazuje mu, že co vypadá, že bujně rozkvétá, ve skutečnosti podléhá rozkladu. Masaryk, nemocný zjištěním, že nic není, jak se jeví, smutně píše spisy Truchlivý a O sirobě a a Rozmlouvání duše sklíčené.

Pastýř beránků se svěřoval, že nejlépe jest po volně a plačky jít za Pánem bohem a všecko dobré i zlé smích i pláč z jeho ruky přijímati.
Přebásňoval Davidovy žalmy, vydával mapy pro markrabství. A dokonce napsal tlustou bichli o moravských starožitnostech. Až do konce života je stíhán jako biblický Job pohromami a ranami osudu…
V Klopotách se usazuje 1622. Pohřbívá choť i synáčka.
Vidí před sebou propast jakousi bezednou, do níž padá čím dál hlouběji.
Co bylo lidí pomordováno? Co zajato? Co hladem, morem, zimou a hořem pomřelo?
Co chrámů rozbili na kostičky?
Co kněží vyhnalo? Co vyššího a nižšího stavu ochuzeno!
Co vězením připraveno o naději!
Od slunce západu do slunce východu se vše trhá a ti u žezla nás tlačí do bíd!
Nastojte! Nás hubíte! Pod ukrutným jhem držíte, jitříte zlobu a plenit se strojíte! (Perlička slov, na níž jsem hrdý, he-he)
Mít i nemít plodů v manželství, toť jedno. V tomto dobrovolném otroctví všude číhá bída tak jako tak a sladké se vždy s hořkým mísí!
Dostává se na loď a vyznává se z mořské nemoci. Zažije bouři i ztroskotání...
Naříká, že i v učeném světe jsou různice, sotvaže kdo cos napíše, hned mu někdo klade věty na odpor, i o sníh se přou, že je-li prý černý, přijde druhý, že je zas bílý atd. Pravdu mají oba, zajeďte si do industriálního městečka a uvidíte černý sníh (nebo spíš břečku kondenzovaného smogu - černou však), na to netřeba být žádný filosof!
Nelíbí se mu mezi rétoriky, dialektiky ani poety. Je sám sebou, spicilly jeho okulárů (tedy sklíčka pro nelatiníky) vidí dál než dovnitř věcí, vidí za mozky a nahlíží nad odvětví duší! Je jako stuprum, jenže mnohem cudnější a taky ho vyřídí dvě piva. Proti gustu. Idéalní kousek pro zdejší emancipované ženy - nejpracovitější muž své doby!
Byl znamenitým geo, astrologem, astronomem, ani muzika mu nebyla cizí. "Kdo chce být člověkem, musí hledět nejen před sebe, ale i za sebe, za hřbet se ohlížet a z minula se budoucímu učit." Parafráze, ale tak nějak to musel myslet.
Nelíbilo se mu mezi etiky a politiky, že ošklivili si kdeco jazykem a přitom k tomu srdcem lnou. Kolik bohabojných srdcí mezi politiky divoce tepe a ten orgán mají určitě prokrvenější než kašpárka, protože je je často vidět, jak usilovně pracují na triumfálním růstu českého národa.

Kult Masaryka

2. března 2016 v 21:21
Za svůj velice pofidérní život jsem stihl zjistit následující:


- Teču z hezkých nehtů.
- V posteli jsou nejlepší malířky, nejhorší pak učitelky.
- Když se někdo tváří jako dobrý kámoš, zpravidla ti bodne kudlu do koulí.
- Sépie mají jen jeden oční pigment a nerozeznávají barvu.
- Rusovlásky dokazují existenci Boží
- Už nikdy se v tom životě nebudu pokoušet o linoryt. Vyjde zaručeně něco na způsob insitní trapnosti a/nebo mělké zvrhlosti.

Povíme si něco o autenticitě krajiny a ruin v ní! Zkopíruju všechno z artslexikonu.cz, protože vlastní slova by mi na přibližení termínu určitě nestačila.

Autentičnost památky znamená co možná nejpůvodnější stav památky, na který může být nahlíženo z různých úhlů pohledu, tj. z hlediska vzhledu, funkce a materiálu. Autentičnost památkového objektu je posuzována zejména v návaznosti na provedenou rekonstrukci, a to z hlediska použitých technologií, materiálů i výsledného vzhledu. Hojně diskutovaným tématem je pak vztah autenticity a např. osvětlení památky, použití solárních panelů či jiných technických prvků a moderních technologií (viz i pojem → smog vizuální). Jak uvádí Pek, a. památky má dvě roviny, tj. rovinu hmotnou a ideovou (nehmotnou), na něž je třeba brát ohled jak při zásazích, tak i při průzkumech. "Autentičnost památky se s časovými proměnami, vývojem kultury a dobovým estetickým vkusem proměňovala. Obzvláště ... hmotná stránka památek byla dobovými vývoji prvořadě proměňována. Ideová stránka památky je řešena převážně v případech, kdy život památky z větší části nebo úplně končí. Součástí autenticity stavební památky je i její původní umístění, nenarušenost jejího prostředí a kontextu (necitlivá novostavba v blízkosti může autentický čin stavby či celého souboru poškodit víc než přímý zásah do samotné památky - její hmotné substance)."
Autentičnost krajiny či přírody - lze vyjádřit a chápat jako jejich původní podobu a původní druhovou strukturu. V daných souvislostech nelze tedy např. golfové hřiště považovat za opravdovou (autentickou) louku, neboť jeho plocha není porostlá přirozenými, do lokality patřícími, tj. autochtonními druhy trav, ale druhy uměle vyšlechtěnými, tj. ve vztahu k dané lokalitě allochtonními. Autentická příroda (též pojem → krajina přírodní) představuje stav minimálního úbytku původní flóry a fauny a stejně tak i minimálního přírůstku jejich nových druhů, a to vždy ve srovnání s časově vzdáleným stavem přírody neporušené či člověkem nepřeměněné.

Krásným příkladem ryze neautentické památky je rekonstruovaný zámek ve Valči. Kdyby se dál rozpadal, mohli bychom ho považovat za autentický. Velkorysá obec však chtěla, aby vypadal jako zbrusu nový, a tak teď i vypadá. Vypadá jako nová skádačka od Matella, ne jako stará plastová skládačka lodi Cutty Sark, jak by asi údajně měl!
Jenže z fuzzy logiky věci golfové hřiště je ad hoc hyperautentická louka, protože je toliko učesaná a pokosená a vůbec vypadá nastajlovaně, přitom se v ní vyskytují prvky, které jsou ryze přírozené, kořínky se v ní zametou pod kobereček, prostě jen do té míry je upravená, že už je jako přirozené nevnímáme. Zase do té míry, nakolik je naše oko naučeno se dívat na neobvyklé odchylky. Třeba jako sklolaminát. Vypadá divně, ale koneckonců je furt ze skleněných vláken.
Kdo má za sebou zemětřesy, rozpadá se spravedlivě na kusy, protože svalová paměť zažila otřes, který si ve svých drahách nese už stále.

Mám rád severskou mytologii, a proto se podělím o jednu zajímavost. Existuje duch, kterému říkají fylgja. Ten, který spojuje. Spojuje nového občánka nebo celý rod s jakýmsi osudem. Po narození děcka se může objevit v podobě myši, kočky, čekohokoliv zvířecího, které ho sní - tak si praotci vysvětlovali, že dřív děti často brzy po narození umíraly. Zas ho nemá každý, obvykle jen ti, kteří mají výrazně nezkrocený nebo naopak mírný naturel. Předpoklad, že už v lůně jsme do té míry otroky své budoucnosti, že se svému fylgja nemůžeme vymknout. Zjevuje se často ve spánku, bere na sebe zvířecí, jak jsme řekli, podoby a někdy z vás (v ságách) udělá i vlkodlaka nebo přinejmenším podpoří lykantropii.

Jo a jsme nemocní z léků. Teď jsem si četl, že kdo bere léky, jako by se pomalu trávil. Lék je vlastně droga. A taky vím, že sršeň létá v noci, protože po nocích může píchat sedmileté Jarmilky do stehen. Jenže Jarmila je dívka, která by nikomu nechyběla. Nemá totiž příliš zdravá střeva a rodičům už je z léčby špatně. Nic nepomáhá. Její děda je navíc stařec lži.
Bere ji prý na procházky, místo toho však ji zaveze k božím mukám, v audině jim hrajou Weberovy Konzertstücke a Jarču z nich bolí hlava.
Sotva dorazí ke křížku, přikáže ji, ať si sundá tílko a začne se modlit otčenáš,
pak z úkrytu z dálky, z houští se nad ní uspokojuje.
Otec je ale boháč, pracuje pro NASA na zdokonalování firewallu. Taky dělá cosi s vyhledáváním satelitů pro armádu.
Zaplatil doktorovi Bohdanovi Pomahačovi, aby ji spravil nejen střeva, ale i tvář. Cuká se jí spodní ret atd. Jarmilka trpí Downovým syndromem. Proto se před spáním schovává do skříně před maminkou. Ne že by byla nějak vadná, je jen narušená vlivem hormonů, které se jí do těla dostaly z továrny na mýdla.

Včera jsem vydezinfikoval celé nebe, přes koleno ohnul duhu, pak jsem ohnul i jinou hvězdu. Dokud mě neprosila, abych jí pustil, že už chce jít domů, spat.. že je unavená po celodenním ohýbání. Měla sedm let, už ji rašila prsa a byla to Jarmilka. Našel jsem ji dezorientovanou na dálnici. Pořád byla proti mě ve výhodě, že aspoň poznala rodičovskou lásku.
Někdo promarní celý život, aby našel druhého do páru
a mně stačilo jedno odpoledne v zácpě.
Když jsem uviděl zhuntovanou tvář Jarmilčinu, roztřepané ruce, které se dosud neuspokojovaly a zatím se jen držely matčina loktu, okamžitě jsem k ní přilnul nebetyčnou náchylností. Nabídl jsem ji odvoz a dál už to znáte. Sundal jsem ji zkušeným trhem sukni a hodil s ní jak s panenkou na postel. Proč říkám jak - když byla...
Byl jsem bez starosti, že by nechápala, co mezi námi probíhalo. I když vypadala stále dezorientovaněji. Třicet minut a plakala, prosila, tak jsem ji dal pět minut přestávku, došoural se k lednici pro piva, exnul tři, vrátil se zpátky a viděl jsem, jak drží v oboru rukou můj nůž, který jsem nechal na stolku a míří s ním na mě.
Překlenul jsem trapnou situaci hurónským smíchem.
Pak jsem jí klidně řekl, že za neposlušnost ji ztrestám dvojnásob. Vybuchla pláčem dítěte. Nefalšované slzičky ji tryskaly z studánkových očí.
Sedm let to má a už se vzpírá páníčkovi... Kývám hlavou na znamení nesouhlasu, asi jako bych chtěl naznačit, že některé věci jsou neodpustitelné.
Řvu na ni už bez servítek: Překonej strach, poněvadž venku svítí slunce a tvoje jediná cesta odtud vede přese mě. Dokud mě nepřesvědčíš, že máš na to, aby ses nadejchala levandulového vzdoušku, vykácím tě v nezastřené podobě. A to si nepřej chtít vidět, jakej sem dřevorubec...

Zítra o sirotovi Masarykovi. Nad lidskou možnost naloženého bříměm, o němž slýcháno není! Schylovalo se k nejhoršímu, když hrdinsky se chopil pera, a tím zasáhl proti tyranům!