Dala se do úklidu, když ji začal stahovat šaty

18. března 2016 v 21:21
Odmalička jsem byl velice hubený kluk. Dalo by se říci vychtrlý. Začalo to, když mi bylo pouhých šest let. Byl jsem tak nemocný, že jsem vážil pouhých 10 kilogramů. Procházel jsem různými terapiemi, resp. babička se mnou procházela, a poté, co jsem se dověděl, že mi začínají selhávat ledviny, odmítl jsem veškerou léčbu a modlil se, aby mi Bůh pomohl.
Nemyslel jsem na to, že bych mohl umřít, protože jsem cítil, že On mi pomůže.

Když se mi jaksepatří ulevilo, měl jsem jít zas do školy, ale to pro mě bylo nemyslitelné. Spolužáci na mě dělali divné poznámky, a tak jsem se uzavřel do své věže ze slonoviny, protože krutost lidí byla nesnesitelná.
Hrozně se mi zvedal žaludek a třásl jsem se, že jsem se nemohl ani hýbat.
Doktoři mě po pár týdnech dali na dialýzu a na nějaký čas bylo všechno v pořádku.

Jednoho srpnového odpoledne jsem opustil své tělo. Nešel jsem skrz tunel, nebo víte jak se to říká, tunel se světlem. Vůbec ne. Vznášel jsem se kolem a dřív, než jsem si mohl cokoliv uvědomit, octl jsem se v nebi. Vím, že to bylo nebe, protože jsem nikdy necítil květiny tak překrásně vonět a nikdy jsem neviděl tak blaženou přírodu.

Šel jsem za svou druhou babičkou. Která na mě čekala u brány. Vypadala, že je jí tak třicet let, i když v době, kdy umřela, ji bylo šedesát. Pak jsem uviděl dědečka, ten umřel ještě starší, kolem sedmdesáti.
Oba vypadali, že jsou třicátníci a byli potěšeni mou návštěvou. Když jsem s nimi mluvil, rozplakal jsem se.
Pak se zjevil On na obláčku. Byl vysoký asi metr osmdesát a já věděl, že je to Bůh. Vážil tak sedmdesát kilo, tmavohnědé vlasy, hnědé oči. Prostě obyčejný kluk, jakého běžně vidíte na Zemi. Ale něco na něm bylo jinak, okamžitě si mě podmanil. Řekl jsem mu, že je velmi pěkný a on se začal smát. Oba jsme se smáli. Bylo mi sice sedm, osm, ale už jsem měl vyhraněný vkus, co se týče mužů. Zničehonic se mě dotkl a mnou jakoby prošly miliardy voltů elektřiny a když se pak na mě usmál, nemohl jsem se udržet na nohou z té ohromné moci, která z Něho do mne proudila.
Cítil jsem, že to On mi umožnil je tak vidět, zářící spokojeností, a že mi tím chce naznačit, že i když jsem trpěl anorexií, pořád jsem člověk jako každý druhý a můžu dostat druhou šanci.
Řekl mi, že jdu brzy a že zkrátka má pro mě ještě připravenou cestu.
Pak už jsem jen padal někam dolů obrovskou rychlostí. Byl jsem doslova vymrštěn do svého těla na posteli. Byl to takový náraz, že jsem si vyrazil dech.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 19. března 2016 v 9:07 | Reagovat

Vždycky je tu nějaká cesta po které se můžeme vydat, stačí ji jen uvidět, nalézt ji. :-)

2 Wild Blonde* Wild Blonde* | Web | 19. března 2016 v 11:05 | Reagovat

Life after life. Někdy je stejně náročnější využít druhou šanci na život spíše než tu první.

Od Jeho doteku jsem očekávala, že se bude clanek vyvíjet úplně jiným směrem.

3 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 19. března 2016 v 13:54 | Reagovat

Upíra stejně nikdy nepotkám, takže není třeba se bát, že si podryji své zdraví. :)

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. března 2016 v 19:44 | Reagovat

klinickej trip na klinice...sakra, tohle mě dostalo..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama