Jak slunce stoupá

22. března 2016 v 21:21
Víte asi, že si hned všecko představuji v nejčernějších barvách, vidím smutné milence, kteří si sahají na život, když se jim zbabrá láska a ty jejich utkvělé pohledy, přestože jejich oko je mrtvo... neboť mé oči jsou stejně tak mrtvy.
Stejně tak vnímám okolí. Nepovažuji druhé lidi za entity, kterým by bylo možno přiznat samostatný život, jak to asi děláte vy. Pro mě jsou to jen kulisy, různé verze mne samého, které se akorát hodí do kapitoly, kterou prožívám.
Což je zároveň defenzivní vytěsnění z hlediska hlubinné psychologie i zásah do idu, který se po střetnutí s tak nečekaným protivníkem nekontrolovatelně utápí v omylech odhadů.
Vlastně cítím, že mi ostatní nemohou ublížit, protože jsou mnou, === jsou mnou, protože je tak vnímám, ergo bych si sám (skrz ně/sebe) málokdy ublížil a ostatní zraňovat nemám důvod. V tu chvíli ze mě opadne neklid a úzkost a cítím se načas v bezpečí.
Prostě žiju v neustálém setkávání se svými dvojníky, kteří jsou v jiné fázi reflexe dění.
Když se dívám do něčích očí, jako by v nich viděl sebe, horší či ještě horší obdobu toho, co denně na vlastní kůži prožívám.
V tomto rovnovážném stavu, v nemž není napětí, se dostávám do rovin porozumění, jež mi umožňují daný den prožít.
Nikdy se nesetkávám s nikým, koho nechci poznat. Jestli ho poznat mám, je mimo diskurz. Prostě se mi připletl fragment jeho/mého unikátního rozpoznávání přijatých norem do předpokladu, že splynutí mezi druhy náleží mezi výsady, které si nemůže dovolit nikdo, kdo čestně nežije. Mysleme si něco jako formu upřímností. Čím víc jsi taková či onaký, tím spíš potkáš někoho takového, kým bys mohl být/kým jsi. Ne zas s příliš těsným rámcem, protože kdo může jednat natolik upřímně, aby odložil oděv jednotky ve společnosti a žil zcela podle sebe? A jelikož, jak víme, nežije čestně téměř nikdo, roviny norem a fragmenty jejich aplikace jsou rozostřené. Rezultují v tzv. ostatní lidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 23. března 2016 v 12:50 | Reagovat

Černá je dobrá. :-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. března 2016 v 7:55 | Reagovat

Být krejčím stejnokrojů je nejlepší job na světě.

3 paralelnisvet paralelnisvet | 24. března 2016 v 9:49 | Reagovat

moc hezký text :)

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. března 2016 v 17:07 | Reagovat

Vždycky jsem měla tendenci z lidí myšlenkově tvořit roboty, co maj srdce na klíček. Docela to pomohlo - hlavně ve chvíli, kdy mě částečně přešla úzkost...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama