Podpis na směnce

23. března 2016 v 21:21
Kafemlejnek po babičce. Lorňon na nose ztepilého knihovnika.
Víte, jak se kdysi trestali padělatelé minci? Že se ptám... Vám to povím, abyste měli v hlavě taky nějaké pamětihodnosti - ne jenom mobily, vibrátory, účty za elektřinu a rande s domnělými ctiteli. Aneb jak šla kozatá, zachovalá čtyřicítka do obchodu s kožešinami a potkala mladého karatistu. Skončili v kabince a vydávali odporné skřeky.
Kdysi se prostě padělalalo všecko. Co bylo určeno k prodeji nebo co se dalo využít, každé jídelna, každá obrazárna by mohla vyprávět. Víte, že i předměty umělecké měly jakousi kdysi hodnotu a knihy a různé životní potřeby se nekale zdvojovaly a rozrůzňovaly.
Starý věk měl velice nevyvinuté poměry, co se týká osvěty, takže se falšovalo ostošest. Za našich dědů a pradědů a padesát pokolení zpět platilo přísloví, že nic nového pod sluncem není, co by se nedalo ztopit a zcopycatit. Všecko má svou historii, že ano. Hlavně padělání listin, v nichž naši předkové byli mistři na listiny vzatí. Panovníci Přemysl Otakar II. a Václav II. tvrdí dokonce, že do dvanáctého století jsou téměř všechny listiny co do formy podezřelé nebo zcela nepravé. Umění padělat zkrátka kvetlo a dokonce i ve vysokých kruzích mělo své zástupce. Dědky kazisvěty.
Nejbrutálněji si počínali v mincovnictví. Než byly první české mince raženy, jak všichni víme - denáry (= 8 kč na konci devatenáctého století) -, v prvních desetiletích 10. věku za Vratislava I., platilo se byzantinskými (a římskými) mincemi. Lid obecný jich jaksi neměl příliš v oběhu, protože na způsob španělských Židů, jak podává report Ibrahim Ibn-Jakub, ano, onen pověstný lichvář, užíval obyčejné čtverhranné kousky plátna - kterým dnes říkáte bankovky. Tyto lehké šátečky z tkaniny, jež na první pohled vypadaly spíše ze síťoviny, platily u Španělů za zlatý důl, vedli a účtovali s nimi většinu obchodů, kupovala se za ně pšenice i mouka, osli i koně i zlato i měď i věci dosti sporné.
Že bychom měli dosti pramenů a výpovědi, že by se arci duplikovaly i plátěné bankovky, se nedá říct, ale prý se falšovaly.
Kníže Boleslav II., vyprávěl myslím Kosmas, např. svým synům blahé paměti připomínal, aby si vážili každé mince, neboť žáden mor ani rána ani mření tolik neuškodilo lidu jako měnění penízků - např. šidbou.
Drobné mince se v začátcích mincovnictví vůbec nevyskytovaly, takže někteří panovníci dávali razit třeba půldenáry nebo třetiny denárů, které byly opatřeny takovými skružemi, aby si je obyčejný lid mohl přelomit nebo rozříznout - denár na dva či tři - a tyhle skruže se zhusta uplaťnovaly k usnadnění těch operací, zvaly se kříže Ondřejovy.
Když zjistil, že nějaký loupežník opravdu falšoval mince, byl světským souzen a odsouzen k smrti na šibenici.
V té době se začala uplatňovat legislativa podle stuprumova gusta. Zavedl se trest smrti, neboť se padělatelstvím dotýkalo zločinu proti ústavě. Poněvadž, jak jsme řekli, falšovaní bujelo, vymysleli na radnici, že budou stíhat nejprve oběšením, později též provokativně upalovali.
Proti komukoliv vznikl potah, že lichou minci bije a nebo na svém statku se dopouští bití, budiž on, panoš nebo rytíř, měšťák kdokoliv, jestliže se sedmero svědků vysloví v jeho neprospěch, budiž vystaven propadnutí hrdla i statku svého králi. Obvykle putovali od nejvyššího komorníka čili podkomořího království Českého rovnou za dědinu, na zpustlý vršek, na kopeček se samými vymletými loužemi, kde se rozlévala močůvka a tam při zdech uslého trní, rumění a bodlačí stála pozoruhodná šibenička. Pěkná prkna, hezky natlučená šikovným řemeslníčkem. Tam v malebném zakoutí překvapivě nebylo nikomu do zpěvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. března 2016 v 17:33 | Reagovat

Z mincetepců stali se tiskaři.

2 František František | Web | 25. března 2016 v 17:15 | Reagovat

Tenhle článek mě tak vyčerpal,že musím jít něco natankovat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama