Vyčuraní

5. března 2016 v 21:21
Zrodili jsme se z korýšovité formy v oligocénu. Teď kupujeme auta poháněná sluneční energií.
Jaká dramatická cesta.
Kdo by byl řekl, že z rozměklých mozků opů v Borneu se budeme o éony později na olbřímích obrazovkách dívat na venezuelské telenovely, v nichž doňa Alegra vzdychá nad tvrdohlavostí dona Alfonsa.

A jako motýli, tak také my se vyvíjeme proměnlivě, z lahodných vajíček dozrávajících v těle ženy ve spletené trubičky schopné těšit se na nejlaskavější dlaně pachatele přiložené k bříšku těhotenstvím obtížené dívky.
Možná se dokonce měníme v larvy. Specializovaného tvaru. Než se po všech peripetiích zakuklence zaleskne očičko do porodního sálu, můžeme doslova hmatat změny, které tělíčko, zkrácené o svůj vývoj v teplu vnitřností, prožívá po příchodu na tento svět změnou barvu pokožky (zrudne) či pouhým munchovským výkřikem trvání tváří v tvář hrozbě - životu v celé své děsivosti.

Jsme kmen sapiensů, který vidí v životě něco víc než zákon džungle. Vidíme v něm nepřetržitou honbu za ideály, úspěchem, splněnými přáními, hell, někteří v něm vidí i truchlivou pouť za láskou. Ať už vidíme cokoliv, naštěstí je vše zařízeno - pokud něco chceme, zpravidla to mineme.

Jaký to je pocit pocházet z prabuňky? Já, když jsem byl malý, přemýšlel jsem, proč lidé žijí a proč za sebou nechávají tolik odpadu. Příliš mnoho bolesti vládne zde, říkal jsem si. Jaká je odměna? Nedělám to přece zdarma. Účastním se života, tak fajn. Ale jak chci já - ne jak mi ukáže strejček v haveloku z Hradu nebo imaginární policajt z Wall Street. Ve všem, co se mi honilo před očima, vystupovala nejzřetelněji především situace týkající se smiřování. Ty pády z přízně, rozchody a války milenců. Blil jsem z nich krvavé slzy. Tolik červivých zákrutů a zavalených lomů, spálené země výčitek. Snad všude kolem. Proč to lidé dělají? Někteří asi proto, že cítí málo, další zas proto, že mnoho.
Marně jsem hledal člověka, který by byl trochu jiný. Na něhož by se nevztahovala obecná sankce provinění a zel a splátek na úrok. Než si mě jak Magneto feritově přitáhla Osudová.

Která nahradí dostavník ve westernu, bombardér ve válečném filmu, hravě personifikuje přímočarou upřímnost.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cíťa Cíťa | Web | 5. března 2016 v 23:38 | Reagovat

moje učitelka nás někdy nazývá homo debilis.
někdy nevím jestli se tomu mám smát nebo brečet

2 Akim Akim | E-mail | Web | 6. března 2016 v 9:28 | Reagovat

Ať už vidíme cokoli, jsme slepí.

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 6. března 2016 v 10:56 | Reagovat

Někteří, a není jich málo, jsou penězolační...No a v důsledku honu za mamonem jsou i slepí a hluší...

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. března 2016 v 12:55 | Reagovat

[1]: Pseudovtípky učitelek občas vůbec nejsou vtipný. Já bych se takový kravině asi zasmát nedokázala.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. března 2016 v 18:00 | Reagovat

Dostavníky jsou od toho, aby se přepadaly.
Obzvlášť ty poštovní.

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 6. března 2016 v 18:44 | Reagovat

Prabuňka?
Hm..., to by se mělo řádně prozkoumat!:-)

7 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 6. března 2016 v 19:02 | Reagovat

Jako by evoluční proces zakrněl a vracel se zpět, do minulosti. Občas si říkám, že se rodí víc zmetků, než nezávadných součástek...

8 Van Vendy Van Vendy | Web | 6. března 2016 v 20:25 | Reagovat

Pozor na bombardéry. Lze se jim postavit čelem, se vzdušnou obranou, nebo bez obrany - pak se ale nejspíš chytne nějaká šlupka.
Každopádně zajímavý myšlenkový mix. A dobrá i když ulítlá povídka. Nebo povídání?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama